Horečka jménem Klan

Někdy zapomínám, jak moc jsem starej.

Stáří je velmi relativní pojem, jak nás mumifikovaný nádhery formátu Heleny Vondráčkový s nožem právního popotahování na krku denně přesvědčují. Když ale mluvím o stáří já, nemám na mysli svrchovaně optimistickou vizi z domova důchodců, kde žeru svoje prdy a nadávám na gumový rohlíky v jídelně. Mám na mysli to místo, kam nás život dokope několika dobře mířenými bodly do rekta, kde neexistují ani sny, ani naděje, ani smysl a kde jsou jen "věci" (anglické "stuff" říká mnohem víc), "názory" "lidí" s nimiž jsme tak nějak nepochopitelně skončili v kdovíjakých vztazích (osobních, pracovních, kastračních) a vrcholem bývá občasné vyhození si z kopýtka v podobě úděsných kocovin a výčitek svědomí paralyzujících posléze naše nebohé já. Právě to je stáří, ne vrásky či rozdíl dnešního data a toho v občance, kilogramy navíc, hypotéky nanic.

A ano, byl jsem kdysi mladý.

Sebranka geniálních flákačů s mesiášským komplexem se v pauze mezi zvířecíma kalbama a nekonečnejma diskuzema o Tetsuovi a heroinu rozhodla změnit svět. A zpětně viděno, nezměnila nic, co by bylo jakkoli vidět. Proměnila sebe sama, každého jednotlivého svého člena, někoho víc či míň, k horšímu či k lepšímu, blíž smrti, dál snům.

Vlastně: Možná, že tohle je jediná změna, která je vůbec ve světě možná. A nechci polemizovat s Ozzym, ale nešť:

V zápasu o to, aby nás svět nezměnil, jsme se ve vřavách bojů raději změnili sami.

K technické stránce věci, pro archiváře molích výkalů z šatníků zesnulých:

Měl jsem omezený počet stop (čti nástrojů). Měl jsem omezenou kvalitu zvuků. Musel jsem používat "tracker" (čti mickeymouse efekt na každým tónu, neb formát mp3 bylo ještě něco jako na koleně postavenej Bajkonur (kobercovka, elektronky, vědecký marxismus-leninismus, tadá, nasedat). Měl jsem komickou 486ku, která se nemilosrdně restartovala, kdykoli jsem spustil víc samplů najednou (bez save, samosebou). Měl jsem smrtící dead-lines a ačkoli to bylo několik let, nejsem si jistej, jaktože to tak dlouho a zjevně dobře fungovalo. Navenek, přinejmenším. A především, měl jsem omezenou fantazii, toporný melodický myšlení, nulový znalosti o instrumentaci, jsa ještě notně pokurven Front Line Assembly a Skinny Puppy.

A tak dále a ještě o něco dál.

A teď mi na malou chvíli chybí všichni ti, se kterejma jsem trávil ty dlouhý noci, chybí mi horečný vymejšlení harmonie k ránu, abych do oběda odevzdal průměrně dva tracky do každýho čísla, u kterýho se nevědělo pořádně zda a kdy vůbec vyjde.

Díky všem, vy dobře víte, kdo jste.

(Mimochodem, tahle poslední věta vážně zapáchá starobním důchodem, všeobecnou inkontinencí a volbou naší rodné strany.)

A vy si to sice můžete všecičko poslechnout, ale pochopit z toho nemůžete ani krapítek.

http://klan2011.cz/jukebox

Nevadí.

Sem andrgraund, woe, ne.

aneb Bylo, není a nebude.

Vymykám se odjakživa.

Už ve školce byla zřejmá silná politická vůle k posílání. Autíček. V sedě, dva naproti sobě, posílat. Dělali to všichni kluci, byl to tenkrát mainstream, asi jako dneska mít co nejvíc přátel na Fejsbůku a tvářit se tajemně, když se začně mluvit o výši výplaty nebo délce penisu. Ale to já ne. Já radši ignorovat barvy, neumět si zavázat tkaničky a hrát si se spolužačkami "po O" na doktora. Jsem hravý, jistě.

Naopak, v době kdy se šulínci a pipinky ukazovali kolektivně, byť po trochu větších oklikách a jakoby-upejpání (tj. raná puberta), po mě ani vidu či slechu: seděl jsem u počítače, hltal plnými doušky veškeré rozkoše, jaké mi ten oblak jedniček a nul byl schopen poskytnout nebo dřepěl u kytary a znepokojivě nepoměrnou část svých mentálních kompetencí jsem věnoval potlačení animózního nutkání s tim třísknout a jít zase zpátky k počítači. A dobře jsem udělal, neb jsem vytrval a nic pořádnýho ze mě není ani v hudbě, ani v technice, tudíž se to totálně vyplatilo. Jsem boží!

Ale tento obraz ještě chvíli podržme.

Následky byly jasné hned, o přestávkách se zvědavé hloučky slečen přelévaly spíše ke stolům kanoistů, basketbalistů a expertů s dvojkama s chování, zatímco my, ňoumové od počítačů jsme byli ponořeni do našich diskuzích o kilobajtech, Pac-Manech a BASICu, to vše navzdory mé pěkné a slušivé důtce třídního učitele, jak jinak, z chování. I v tuto chvíli jsem byl underground: zatímco kolegové dychtili po dívčím ňadru přes svetr, já bych klidně vyměnil všechny ženy světa za disketovou jednotku a za jehličkovou tiskárnu, bratru, bych přihodil klidně i svou tehdejší tajnou lásku.

Ano, takový "nerd", "geek" ba i "dork" jsem byl.

Platil jsem za to pravidelný paušál v podobě menšího zájmu opačného pohlaví, ačkoli občasná kytara v mých rukou smývala tento handicap s rychlostí odpadávání svršků při hře v flašku. Ano, i já jsem si sáhl. A tak dále.

Přeci jen k nečemu tak kytara byla, zdá se.

Mohl bych pokračovat dále o tom, jak je underground experimentovat s drogama, když ještě všichni zkoušej svoje první panáky, o tom jak je underground poslouchat electrogrind, když všichni kolem poslouchají 2Unlimited a DJ Bobo anebo světácky radit, jak dělat hip-hop obklopen fanouškama Nirvány a do Rádia 1 tlačit svoje černý treky navzdory hard-rockovejm dýdžejům.

Ale vraťme se k počítačům.

Sociální sítě, kecálci, netbůky, ajfouny, všichni v tom frčíme.

Svět se změnil. Tak nějak podezřele náhle počítače nejsou společensky diskriminujícím příslušenstvím opoceného týpka v prestižích, tesilkách, patkou a rašícím knírkem.

A najednou, kdo nevysedává u počítače aspoň tři hodiny denně, aby pěkně v detailu apdejtoval svůj online profil o další k uzívání nudné epizodky z vlastního života bez jakéhokoli cíle, jako by ani nebyl.

A já se cítím okraden, neboť něco, co bylo jen a jen moje a to ještě v době, kdy vy jste všichni poslouchali Zagorku, Horňáka a sledovali Inženýrskou odyseu, Nemocnici na kraji města a volili rodnou stranu, je zase v háji a opět se to stalo předmětem kšeftu.

Ale naštěstí na to je jedna hláška, kterou si já, narozdil od vás můžu dovolit.

Tedy slyšte, saláti:

To jsem dělal na základce a už tenkrát mi bylo trapně!

Up yours!

Vén fakin´ hejln.

Ama fakin´ rokstár! Nebo ... ne?

Je to něco, co si nosíte sebou. Stigma. Cejch.

A začalo to nejspíše tehdy, kdy rodiče, poté co s návštěvou dosrkali kafe, dojedli domácí koláč a hovor začal váznout, dovlekli mě, pětiletého usoplence, do obývacího pokoje, štouchli mě do žeber a já začal zpívat jednu písničku Ivana Mládka za druhou, tak jak pětileté děti asi zpívají, s roztomile zkomolenými slovy v textu, s mírným pohupováním a zápalem, který už nikdy později v jejich očích neuvidíte. Návštěva se dusila smíchy, rodiče se dmuli pýchou a já, neschopen úplně rozklíčovat tenhle mix emocí, zpíval dál jako o život.

O něco později, když jsem seděl mnohokrát s kytarou na koleni a zpíval spolužákům tu na třídní besídce či školní akademii a co já vím kde všude ještě, už to rozhodně o život nebylo. Nějaká malá a tichá radost uvnitř mé hlavy byla, ale kdyby mi někdo dal na vybranou, nejspíš bych se radši dloubal v nose v lavici spolu s mými spolužáky a hrál pod lavicí dráhu.

Ještě později, obklopen kozlíky (ti s bradkou), kulišáky (s čepicí na hlavě) a tučňáky (oblečení o 3 čísla větší), už to nebylo ani o exhibici jako spíš o tom „bejt hustej". Vzhledem k tomu, že jsem i na několika prvních koncertech PSH rapoval, myslím že jsem jistého stupně "hustoty" dosáhl, ale stejně bych se zpětně vymazal ze všech dem a nahrávek. Co nadělám, YouTube už je stejně zamořen.

Období vyprodaných Roxy a Luceren Mjůsic barů, jazzových vyhrávek na elektriku ještě po tátovi a funky parties přešlo, a já dobrovolně zůstal sám s kupou filozofickejch knížek a symfonickejch partitur a k tomu s temnou posedlostí konečně porozumět všemu, čemu ještě nerozumím.

Hele, přetoč tenhle ubrečenej film o deset let dál, ať nezdržujeme.

A teď jsem tu já a klasický kytarový kvarteto s pár mejma skladbama, nikdy do konce nedotažená kytarovka, kterou dlužím nejen sám sobě, jeden rádobyfunkovej pokus obrátit svět vzhůru nohama a moc málo času.

Zase mám hlavu plnou refrénů, meziher, sól, a vyhrávek, co se musí nahrát znova a líp, zase si na útržky papírů píšu v metru fragmenty textů, kusy motivů a kryptickejch poznámek typu "pokračovat jako v druhý, jen ze shora a v triolách", zase jsem uvnitř toho všeho a cítím co jsem už dlouho necítil.

Problém je, že nevím, jestli jsem teď šťastnější než jsem byl předtím.

Možná, až jednou dotáhnu všechny tyhle věci do konce a budu stát na pódiu s kytarou v malým zakouřeným klubu, tehdy možná konečně pochopím, proč vlastně my lidé nějaké věci děláme, ačkoli nás do nich nikdo nenutí.

Do té doby si nejspíš dál nebudu rozumět, navzdory přečtený hromadě knih a těm všem palcům, co mi někdo někde drží.

Meh.

Oskara, prosím!

Má krbová římsa je nadržená.

Volejte mé krbové římse do klubu! Lační po pozlacené sošce nahého atleta bez přirození. Je s tím už mimochodem pěkně otravná.

Zkoušel jsem s ní normálně lidsky promluvit, prostě jako chlap s římsou (následuje doslovný, neupravený přepis):

Římsa: To snad ne! Další Oskarové za náma a já zase prd!
Já: Hele, kdybys nekecala; co svíčky, aromalampa, … anebo sirky, to je podle tebe prd?!
Římsa: Tyhle krámy mi ani nepřipomínej! Kdybys aspoň čas od času na nich utřel prach, ale to ne! A Oskar… (povzdech a mávnutí rukou).
Já: Ale dyť sem ani nenapsal žádnou hudbu k žádnýmu filmu! Moc dobře víš, že aby to vyšlo, bych se musel přestěhovat do Anglie, nechat si narůst kozy, začal chodit s Irem a psát triviální kytarovky, a to po mě přece nemůžeš chtít!
Římsa: Kdybys nebyl podělanej idealista a nabobskej elitářskej rádobyintelektuál, mydlil bys jednu kytarovku za druhou, jedno árembíčko za druhym a lidi by si tě všimli! Aspoň něco by z toho tvýho věčnýho vrzáního bylo!
Já: …
Římsa: A laskavě přestaň v psaném textu používat tečky: mě nezastrašíš!

Zde záznam hovoru končí.

Co tedy dál?

Na svou obhajobu, proč jsem opět tento rok nezískal Oskara, milý soude, uvádím toto:

Trávil jsem svůj volný čas vyhrazený pro „umění“ neplodnými stovkami hodin nácviku fosilních preludií a variací, psaním duet, trií a kvartet, písní pro školní loutkové divadlo a úpravami písní a vánočních koled.

Sice to, velectěný soude, nikoho asi nezajímá, ale aspoň mám jistotu, že několik desítek dětí bude lektory v jisté soukromé hudebce šikanováno prostřednictvím plodů mé tvorby a to je něco, co se rozhodně počítá.

Tvorba, tak jak ji v posledních letech provozuji, je čistě intimním intelektuálním plezírem za účelem poznání sebe sama. Už to nemá nic společného se zakázkami typu „každý měsíc dvě věci na pozadí“ nebo „dej Šitnes nějaký krutý treky, koncik v Roxy musej bejt jatka“ (nepředpokládám, že by někdo rozuměl této šifře) a tak dále.

Posledních pár let je to jen proplouvání každodenním stereotypním koloběhem ve které zcela tichounce, jakoby z mlžného oparu, provlékají a derou se ven do vozů metra, na chodníky ulic, do reality kanceláří tenké nitky motivů a témat, které, když je zrovna štěstěna nakloněna, jsou fixovány a dále rozvíjeny.

Anebo taky ne, především díky zevlingu a lenosti.

Takže římso, stěrka.

A co já: taky stěrka?

Meh.

Kdo si hraje, tak se z lesa ozývá.

(aneb Jak se do lesa volá, nezlobí.)


To moje hraní.

Jsem rozený hráč. Už od dětství jsme věčné duo: já a hra. A hra je všechno, cokoli, hudební nástroje, knihy, lidé, počítače. A z lesa se ozývá vskutku fest; poslední dobou je to všechno zpátky, jako by mi zase teklo mlíko po bradě a dětský bačkůrky hřály.

Vlastně to doopravdy začalo profesůrkem. Jirmal je nezlomný duch a nenechá se podrobit ničím/nikým. Takže maje technické know-how, přispěchal jsem bystře vhod a tím to začlo. A jen tak bokem hovory, moje věci, moudra a prásk: do toho ty noty.

Inu, to je výzva, padavko.

Takže jsem oprášil svoji zběhlost a hraju. A na páně profesorovy dua jsem skoro zapomněl. Do hlavy mi nalezl Ponce a další sebranka. Začínám hrát po pozdní večeři a končím mocně po půlnoci, ospalý a šťastný. Kašlu na všechno.

Dizertačka, zkoušky, knížky, ba i ženský, k čertu s tím.
(A za chvíli budu skuhrat, víme.)

Ale jen počkej profesůrku, už se na to chystám. A cenné rady mě udělené jsem bezezbytku reflektoval a výsledek je ... ...

Však uvidíme.