aneb Za hranice poživatelnosti.
Nejsem žádný gastrokaskadér a není se čemu divit. Ale ani po kindrštůbe domácí stravy mé ctěné matinky, která mě úzkostlivě držela od požívání všeho „nevhodného“, přesto ani dnes, za léta ošlehán větry fastfoodů a bufetů s pachem potu, chcanek a bídy, nejsem schopen říct, co je vlastně ke konzumaci „nevhodné“. Jistě, napadne někoho: kupříkladu azbest není příliš často doporučován nejvěhlasnějšími šéfkuchaři. Dobře, zkazili jste mi večeři, udělám si knedlíky s vajíčkem.
Vůbec, obecně rozšířená představa zdravé stravy je matoucí: někteří se vyhýbají všem tukům, jiní nedají dopustit na sádlo a přidávají ho i do kynutých buchet. Někdo ohrnuje nos nad mlékem, jiný s ním zapíjí i guláš. Další ihned dáví míjeje řeznictví, zatímco uvnitř jiní, za zvuku praskání prasečích střev, užívají si svůj lahodný masitý pokrm z krup a vařené vepřové krve. (Naturalistické stejně jako nechutné. Omlouvám se.)
Takže co vlastně jíst?
Můj krátký ale vskutku divoký románek s hospodskou stravou, mě jednoznačně posunul směrem k tzv. zdravé výživě, abych si zpětně uvědomil, že tato je víceméně shodná s onou matčinou. Eh, jsme my jako děti tak trapné, tvrdohlavé a uřvané a když už konečně pochopíme, že rodiče měli pravdu, jsme už příliš dospělí, vážní a zbabělí zároveň, abychom byli schopni přiznat jim svou chybu.
Takže stručně: obilniny, sója, syrová zelenina, ovoce, ryby, drůbež. V kostce, s občasnými výjimkami a dýchánky s nehořlavými materiály.
Ale tofu, to je mi novinka. A drzost! Je to v názvu blogu a doteď jsem neochutnal!
Unaven strachem z nařčení z klamavé reklamy, zakoupil jsem před pár dny kostku tofu, přečetl si složení (sója a šmytec), opatrně rozřízl igelit, vyklopil na talíř, vzal do ruky nůž, ukrojil kousek. Nesu ho pomalu do úst a…
(…hlavou mi proběhne, jak jsem jako dítě chutnal něco poprvé. Již preventivně jsem vždy zkřivil ústa v předtuše neblahého senzorického vjemu, ačkoli vlastně vždy jsem potom své faciální proporce přehodnotil… a teď zase… sakra… uvnitř zůstáváme stále dětmi více než si dokážeme připustit…)
… ochutnal. Bez chuti, s mírným aftertaste sojového mléka. Čistá bílkovina, minimum kalorií. A jak jsem jedl více a více této inertní hmoty, získal jsem k ní přátelský vztah. Možná více než přátelský, jsme totiž semknuti zvláštním poutem - tofu je totiž docela jako já: očekáváte kdovíco, má dobré renomé, mnozí se vyjadřují na jeho adresu pochvalně, ale když odklopíte pokličku a říznete do živého, vidíte že vlastně nic extra, co by stálo za řeč.
A kopanec pro gastronomy: chuť je pověra. Tofu je jasný argument. Konec diskuze.
I win so hard.
Ještě mám v lednici tři kostky tofu. Myslím, že se jedné kouknu na zoubek.
Bude to taková moje terapeutická metoda, jak porozumět sobě samému.
A to se vyplatí.
