(Řečnická: kolik asi blogů psaných v našem časovém pásmu v ranních a dopoledních hodinách obsahuje v prvních dvou větách slovo "ráno" eventuelně "ranní"? Žlutý moře.)
Ale - axiom první: kdo si přečetl alespoň odstavec tohoto blogu (anebo mě prostě jen trochu zná osobně), a myslí, že jsem extrovert, je hňup.
Aj, potkal jsem hňupa po ránu. Přítel z dětství me oslovil jemným a citlivým "Zdravím Tě, Ochrochte!" až mu vypouklé plechové artefakty z výzdoby stanice metra vrátili kovové echo. Dobré ráno, živote.
Jeden známý o mě kdysi řekl, že jsem vyléčený autista. Jakkoli paradoxní, přesto překvapivě blízko realitě. Sociální interakci považuji za určitou nadstavbu, nikoli však pro mě nezbytnou, která je zřejmě obecně prospěšná a já, protože slušný chlapec, rád dělám prospěšné věci. S úsměvem, přátelsky, aktivně.
Stejně i v tomto případě. A ačkoli jsem to byl já, kdo byl osloven a lapen, musel jsem já vést hovor, nadhazovat témata, glosovat, projevovat zájem. A neb jsem slušný chlapec a mám co říct, neskuhrám a konám.
A pak, po dlouhých třiceti minutách, kdy na mé otázky zřídkakdy přijde odpověď a já vymýšlím další, se náhle dozvím že jsem "zřejmě extrovert", ale "nejspíš idealista poradce intuitivního typu".
Lapám po dechu a přemýšlím, jestli to je lichotka či urážka. Ale bohužel je to, zdá se jen "diagnóza" v mém případě a racionální úvaha ústicí do vrcholného kreténismu na straně mého komunikačního partnera. O důvod míň, proč omezit množinu individuí, se kterými budu hrát hru na sociální kontakt plný vřelého, lidského a teplého slova.
Život, ta dravá věc co člověka semele na prach jen proto, aby se ten obratem vrátil a nechal semlít znova a jinak, se stal objektem úvah ekonomů a nedobrovolných společenských vyvrženců, kteří na něj, v celé jeho plnosti tak, jak se projevuje v člověku, aplikují své manažersko-human-resourcí kategorie.
Strčte si tudíž, pane, svoje škatulkové finále do prdele, prosím.
