(Aneb Co vám Mr.Mackey neřekl.)
Díky své přemrštěné sebekritičnosti (pan Dokonalý) občas zapomínám, že blogy jsou především doménou čiré subjektivity, skuhrání, bezúčelného kopání do již okopaných mrtvol, naříkání nad rozlitým mlékem, chození kolem horké kaše a tak dále.
Zapomínám a proto nepíšu o tom, co mi přijde jako již mnohokrát prokvedlané.
Ale není větší pravdy než této, slyšte: právě zdánlivě nejběžnější skutečnosti jsou ty, které opomíjíme nejčastěji. Takže.
Jsou tací (však víme), kteří nejenom že si užívají sledování tzv. reality show, ale zároveň s entuziasmem obhajují jejich legitimitu (rozuměj tu mravní).
Tomu prvnímu, totiž čumění, rozumíme dobře: drtivá většina lidí se raději zabaví sledováním problémů těch druhých a to především proto, aby se vyhnula řešení problémů vlastních a na chvíli je odsunula jakoby stranou. Jakoby. Na chvilku. Než začnou reklamy, například.
V jisté expozici tohoto motivu lze říci (a já to s oblibou činím), že kdo sleduje reality show, dává přednost životu "virtuálnímu" před životem skutečným. Ono totiž pozorovat životní peripetie někoho jiného v televizi budí zdání, že máme "prst na tepu života" a tehdy cítíme, jako bychom všechno to, co vidíme, prožívali na vlastní kůži, ovšem s tou kouzelnou koncovkou, že nemusíme sami provádět rozhodnutí a nést za ně následky. Neodřeme si koleno, nerozbijeme si hubu, nepůjdeme bručet. Příjemné. Lákavé.
V realitě je to ovšem stejné, jako bychom nasedli do auta, které řídí někdo jiný (například Adolf Hitler) a nechali se vést se slovy: vzdávám se veškerého nároku na svobodné rozhodnutí, Adolfe, čiň jak uznáš. Bourej, přejížděj maminky s kočárkem na přechodech, co jich jen najdeš, vlastně, ani nemusíš nikam jezdit, je to jen na tobě, rád půjdu pěšky, bos, v mrazu. A tak dále. Svět televize, stejně jako svět sociopata, nezná hranic.
Příklad s Hitlerem je zcela adekvátní: pokud si uvědomíme, že televizním stanicím jde pouze o zisk, tj. o peníze, je náhle odstraněn veškerý nárok na mravnost neboť: co se prodává, to vydělává.
Nevím jak ostatní, ale já jsem ještě nikdy nenasedl do dopravního prostředku, u kterého jsem alespoň rámcově nepředpokládal jeho trajektorii (téměř vždy máte jistotu, i v tom nejextrémnějším případě, že se budete pohybovat zhruba někde na planetě zvané Země.). Ve virtuálních světech (např. TV) tuto jistotu ztrácíte.
Za sebe mohu říci, že mi vyhovuje možnost alespoň rámcově předvídat základní běh dalších událostí a do jisté míry, jak jen člověk může, tento běh měnit vlastními rozhodnutími.
Ale proti gustu žádný dišputát. Stádo žádá oddech, budiž mu přáno.
Čemuž ale přáno být nemůže, je druhý aspekt věci, formulovaný do teze: reality show jsou etické.
Ústředním argumentem těch, co toto tvrdí je většinou: "dyť voni sami věděj do čehou dou, prostě, nikdo je nenutí, určitě sledovali minulý sérije (BigBrother, VyVolené, Česko hledá Superstar...) tagže maj jasno, jako".
Problém je v tom, že většina lidí nemá jasno nikdy. I když v televizi vidíme každodenně záběry z válek, autonehod, krádeží, vražd, přepadení a všichni "pochopitelně" víme, že to není v pořádku, přesto se výše zmiňované jaksi pořád děje a dít bude. A proč? Protože lidská schopnost poučit se z chyb druhých je velmi limitovaná, a to tím momentem, kdy se nedotýká bezprostředně nás.
"Jako, nejsem žádnej rváč, mouše bych neublížil. Ale šáhni mi na starou a rozbiju ti držku, zmrde!"
A kde je náhle všechna lidská zkušenost mnoha tisíciletí, vychování a životní zásady postavené na zkušenostech desítek předchozích generací?
Dostáváme se k jádru: všechny reality show jsou projektovány tak, aby dotlačili aktéry k onomu pomyslnému bodu zlomu; pokoušejí ho opakovaně a tak důmyslně, aby došlo k jeho selhání; posunují člověka do těch mezí, o kterých ani nesnil a pokud ano, tak jen v těch nehorších snech. A když k tomuto selhání dojde, když je člověk v mezní situaci zlomen, přichází prvotřídní zboží: emoce, pláč, slovní či fyzická agrese, afektované jednání.
A to je prvotřídní štof, materiál na který všichni diváci čekají a rádi za něj zaplatí.
A tak reality show zaměstnává odborníky, kteří vybírají jedince, kteří "slibují zajímavý vývoj a zvrat v celé show", neboli "ty co daj deku prvnímu kdo je nasere", například. Tito inženýři nastavovaných lidských vztahů vytvářejí pak situace, ve kterých je cílem vyprovokovat všechny k tomu, co jim přirozené zábrany, výchova, vzdělání či charakter obvykle brání provést.
A dříve či později se to povede.
Koncentrační tábory, věznice a další podobná zábavná zařízení poskytly cenné know-how jak zlomit člověka, a toto je částečně využíváno i v tomto odvětví zábavního průmyslu.
V náznacích a plíživě, jakoby v divácky přijatelné formě, ale neoddiskutovatelně.
Kvůli sledovanosti.
Neboli kvůli penězům.
Pro prachy.
Bez dalšího komentáře.
Vážně.
