Čumílci a jejich gagy.

Ale neprojdou, neboj Jirásku!

Čau čumílci, říká Miky Játro v klipu ve kterém zní moje hudba z pravěku. A zhruba o deset let později mu hulákáním odpovídám na pozdrav, s dalekohledem v ruce a po posse či crew, nebo co to vlastně bylo, ani stopy. (Bokem: stýská se mi? Znát odpověď, neptal bych se, ne?)

Ale teď jsem čumílkem. I když jsem jím byl odjakživa, jak se z mého předchozího tlachání dalo vyvodit: horizont, bla bla bla. A taky ty hvězdy... Ještě mám někde založen notýsek, do kterého jsem si coby velmi zvídavý klučina zapisoval moudra o kosmíru, vzorečky ze kterých jsem chápal jen konkrétní matematické operace a celek mi božsky unikal.

(Jen tak bokem; děti vykazující symptomy Aspergerovy nemoci bývají okolím přezdívány „malí profesoři“, jak praví Wikipedia. Budu dělat, že nevím o čem je řeč a budu se tvářit, že jsem tenhle odstavec nikdy nenapsal. . . . Fak! Nefunguje to!)

Takže jsem posunul svoje okukování horizontu o pár pater výš a teď zírám na oblohu. Na torza poznatků z dětství vrším články z astrofyziky a optiky, gůgluju o život, stavba je to chatrná avšak impozantní. Uvidíme co z toho bude.

Ale k věci: nemaje hvězdářského dalekohledu, zatoužil jsem po této pomůcce a hned začal hledat pomoc a kde jinde než na internetu. Nejdříve jsem začal ve světě a už už jsem si koupil krásný achromát, jen za 5000 dolarů, k odběru ihned v astroshopu v New Jersey. Ale protože žádné z mých soukromých letadel nemá poslední verzi dálkového ovládání k vířivce s vestavěným automatickým drbačem varlat, a takový cestovní diskomfort, jak jistě uznáte, mi za to nestojí, nákup v USA jsem odložil, tedy alespoň prozatím.

Tak jsem na českém internetu hledal v astronomických fórech a tím se dostávám k jádru mého sdělení: největší počet příspěvků v diskuzích astronomů je k tématu nákupů, prodejů a výběru dalekohledů. Nikoli o tom, kdo kdy pozoroval jaký objekt a za jakých podmínek nebo o nových objevech a odvážných teoriích z oboru kosmologie, astronomie, astrofyziky. Ani náhodou. Prostě o nákupech, prodejích, obstarávání co největších dalekohledů s největší aperturou a nejlepších montážích a stativech. Hodiny hádání se o to, zda-li zboží A přináší v řádu promile lepší pozorovací výsledky než výrobek B.

Elitářství plebsu a snobství chudáků.

A někde jsem našel webovou stránku amerického amatérského astronoma, který vlastní nejméně padesát dalekohedů, z nichž nejdražší má cenu luxusního osobního vozu a ten mimo jiné radí adeptům na nákup prvního hvězdářského dalekohledu: Practise is cheaper and works better.

Vyloženo: máte zájem o astronomii? Kupte si za pár kaček atlas hvězdné oblohy a večer koukněte z okna. Vidíte něco? Výborně, vítejte mezi hvězdáři. Naučte se znát souhvězdí, a okem viditelné planety. Hotovo? Tak si vezměte starý dalekohled po dědovi a šup, najednou vidíte 10x víc než pouhýma očima. Takže mlhoviny, hvězdokupy, galaxie... Pokračujte... A tak dále.

Utratit peníze je snadné a dělají to tak všichni. Pořídit si dvacetikilový dalekohled který se tak akorát vejde do kufru auta a jednou za měsíc se donutit s ním vyjet za město, kde jsou lepší pozorovací podmínky? Známe se – výmluvy na zimu, sníh, mokro, komáry, práci a únavu jsou vždycky tak blízko po ruce a tak pohodlné. A navíc, vona zas tak dobrá viditelnost nejni, že jo, za chvilku se to stejně zatáhne, než bych se sbalil a naložil, pak taky ten benzín nejni zadarmo... Bodám na to, mámo, nalej mi radši plzeň.

Koupil jsem si tedy obyčejný triedr s trochu lepší optikou a cvičím kdykoli mraky na moment odhalí kousek nebeské báně.

A kdyby mě to náhodou přestalo bavit, budu mít aspoň dalekohled na nahatý baby v oknech přes ulici.

Kurva jo! (Nějak přece musím vytvořit iluzi svého chlápáctví, nebo ne?)

Kouzlo jménem rozhlas.

Má znovuobjevená Amerika.

Rádio, tenhle zhruba sto let starý a vskutku kulišácký vynález se prolomil do mého života.

A jedná se o recidivu, protože tu čest už jsem dříve měl. A nebyla to čest ledajaká: mé setkání s rádiem a rozhlasovým vysíláním znamenalo jedno z prvních zemetřesení (jak nazývám momenty, kdy prokouknete všechnu tu vyprázdněnou habaďůru kolem nás a objevíte něco, čemu zcela opravdově podlehnete). A já jsem tenkrát rádiu podlehl a následky si nesu dodnes. A protože není kouře bez ohýnku, nutno mi se doznat, že generálním pyromanem v téhle kauze byl především můj dědeček.

Vůbec, když se pokouším ve vzpomínkách pátrat po zbytcích otisků, jež v ní zanechali mí prarodiče, zjišťuji, že až na pár skoro-vedut letních odpolední v pražských Vršovicích je v tomhle šuplíčku mé paměti slušně vymeteno.

Ovšem, až na jeden obraz, který je a zůstane navždy vpálen do paměti včetně toho nejmenšího a posledního detailu: v hale se zeleným kobercem lze v oblacích hustého cigaretového kouře tušit obrysy může, totiž otce mé matky, sedícího v křesle a kromě toho, že si zapaluje jednu cigaretu od druhé, má též na hlavě sluchátka a na stolku poblíž v pravidelných intervalech jistou rukou v milionkrát opakovaném pohybu tu vylaďuje anténu, tu přepíná pásma, tu přelaďuje frekvenci a do toho všeho je pouze slyšet vzdálené zvuky tramvají projíždějících venku na ulici.

A ani už nevím, jak se to přihodilo, ale najednou jsem začal pájet své první krystalky, šaškovat s anténami a uzemněními, přehrabovat se v tátových krabicích se součástkami a více než kdy jindy předtím mluvit o „impedancích“, „rezonančních obvodech“ a „mezifrekvencích“.

A pak přišla střední škola a celý příběh začal dostávat jiné kontury, akcenty se přesunuly, priority se ozřejmily a aktualizovaly v kontextu dlouhodobého životního rozvrhu, bla bla bla. Kecy.

A na rádio, na ono nadšení způsobené chrastěním ve sluchátkách nově sestaveného přijímače, na tu objevitelskou zvídavost, na radostné očekávání vyladění tisíc kilometrů vzdálené stanice, stejně jako na kašel a dušnost z hodin inhalování kalafuny při pájení, na to vše jsem zapomněl. Dnes bych řekl, že náhle, ale to bych lhal. Nic v životě se totiž neděje náhle.

Přišel jsem tak nejen o rádio, ale i o rozhlas.

A když jsem si před pár týdny navečer pustil z rozmaru malé kapesní krátkovlné rádio, najednou, jako by do sebe zapadla kolečka podivného stroje, která se doteď jen míjela, došlo mi, že mám celý svět v dlani, nerozptyluje mě obraz, soustředím se na podstatné, zapojuji představivost a navrch, buďme básníky, vše vzdálené se náhle tak blízko zdá.

(To souvisí s oním horizontem, opět. V tomto případě ho sice nevidím, ale slyším. Stejný.)

A objevil jsem pro sebe tuhle Ameriku. Opět. A pomalinku se, světě div se, začínám rozpomínat nejen na své dětství, ale i na prarodiče a prázdné šuplíčky paměti se, jakoby zázrakem, začínají opět plnit.

Takže ačkoli jsem dřív zapínal televizi jen k rannímu vstávání, teď už ani tak nečiním. A byl bych houby elitářský intelektuál, kdybych neřekl že „se teď už vůbec na televizi nedívám“. A tak to říkám. Renomé nerenomé.

Ale...

Až budete mít pocit, že jste na všechno příliš sami a ztrácíte směr, zkuste si navečer otevřít okno, upřete oči do dálky, nalaďte co uznáte a zaposlouchejte se do vzdálených hlasů mizících a znovu vystupujících z věčného moře podivných ruchů a šumů.

A pak že se kouzla dějí jenom v pohádkách.

Příliš důvěrné dálky.

O mém kusu horizontu.

Jsem divák. Velký a zanícený divák.

Ten, kdo mě zná dobře, to už ví: jsem fascinován pohledem na horizont. Na kterýkoli a to kdykoli. Horizont je mé morfium. Kdyby existoval horizont pouze ve formě, řekněme, nedejbože, čípků, i tak bych ho miloval a láskyplně ho zaváděl se zmámeným úsměvem na rtech.

Co vlastně tato velká láska znamená?

Horizont je pro mě náhle odkrytým tajemstvím. Každá podstatná otázka z kategorie těch tzv. „Velkých otázek“ (tzn. Jaký je smysl lidské existence? Existuje Bůh? Kolik váží varlata průměrně vyvinutého ptakopyska? a podobně) je pohledem na horizont zcela zodpovězena. Neříkám, že ona odpověď je vyjádřitelná slovy, ale rozhodně se jedná o svého druhu jedinečnou odpověď, kterou já, konkrétní lidský exemplář se všemi svými podstatnými rysy člověčenství (lenost, strach ze smrti, nekritický obdiv k sobě sama, fungování žláz s vnitřní či vnější sekrecí atd.) vyjadřuji takto:

Všechno je jednota. Já a horizont jsme propojeni, ačkoli zdánlivě vzdáleni. Lidská existence je unii horizontu a individua, ze které nás vytrhuje pouze vědomí času.

S pohledem na horizont čas ustupuje a jednota se opětovně ustavuje, aby však byla opět narušena. A tak pořád dokola.

(86,1 gramů.) (Nezapomněli jste na toho ptakopyska, že?)

A teď si představte, že jsem tyto záležitosti vykládal i slečnám, na které jsem měl políčeno. Být na jejich místě, nakopal bych se za takový druh konverzace na rande do řiti, až bych si pokálel špičku. Protože za prvé: koho to zajímá, za druhé: kdo to má chápat?

A upřímně řečeno, dnes již ani nevím, co jsem si od tohoto druhu verbálního tokání sliboval: exemplář ženy, který by pochopil cele o čem mluvím a byl schopen tuto tezi dále rozvíjet či vyvracet, by mě - paradoxně - nezajímal; ženy zběhlejší v metafyzice více než já mě upřímně děsí.

Ale k věci: včera jsem vyšel kolem půlnoci na terasu svého domu a dlouze se zahleděl na statisíci světly rozzářený horizont s Jižním městem v hlavní roli a uvědomil jsem si, že jsem strávil téměř deset let na místě s fantastickým výhledem, aniž bych se pravidelně věnoval mé výše opsané oblíbené kratochvíli a takto se dlouze kochal. Ani včera to tak úplně nevyšlo: po chvíli mi začala být zima a okenní tabulka celé kouzlo pozorování nemilosrdně zhatí.

Ale za tu krátkou chvíli jsem si jasně stačil uvědomit toto: za půl roku se budu stěhovat a ani jsem si svůj horizont neužil.

A po dnešku vím, že mi bude chybět.

Inu, v tomto případě je, díkybohu, jedna neotřesitelná jistota: horizont je všude, kam se jen člověk podívá.

Doufejme tedy, že bude i na onom mém novém místě.

Ano, doufejme.