Téměř etnická čistka v křemíkových řadách.

O bordelu a jiných přátelích člověka.

S blížícím se datem stěhování (ó, my se máme, neb změnu vítáme), pozvolna a více než liknavě reviduji své sbírky všeho dříve sbíraného (pro zachování vlastní lidské tváře v očích kohokoli, kdo čte tyto řádky, raději neuvádím, co všechno jsem kdy sbíral). Nejcitelnější zásah padl o tomto víkendu do zóny, kterou interně nazývám „VLSI Zombies“, ve které se to archivním křemíkem jen hemží.

Ušetřím vás detailů, každopádně znenadání prásk a na chodbě, pěkně vyštosované směr odpad, stojí čtyři počítače, z toho dva Macy.

Ano, Macy. A tato skutečnost nijak nesouvisí se zde dříve uveřejněným článkem o tom, jak jsou tyto stroje vesměs k prdu. Naopak, nainstaloval jsem OS X na těch, které ho jen trochu snesly a nepokrytě vrním blahem. Ale zbytek jsem nesmlouvavě vyvrhl do krabic a antistatických pytlíčků a uložil do sekce „náhradní díly“ a podstatný zbytek vyhodil.

Ještě před půl rokem bych toho nebyl schopen a dokázal bych podat desítky argumentů, proč zrovna TENHLE kousek musí v mé sbírce zůstat, ačkoli nastartuje až na pátý pokus či vůbec ne.

Hlavním příčinou tohoto vzedmutí čirého hrdinství ve mně lze spatřovat především v neodvratném procesu zrání, ba přímo stárnutí a s tím spojenou duševní i duchovní kastrací, kterou každodennost, ta krvelačná bestie, provozuje na všech svých obětech, přibližně všech rozumných bytostech.

A první po čem jde jsou, jak jinak, ideály: ten můj o věčně trvajících pomnících v epické sáze „vo trochu chytřejší kalkulačka“ (rozuměj „historie rozvoje výpočetní techniky“) se pozvolna rozplynul poté, co jsem už nebyl schopen některé „exponáty“ uvést do provozu a to ani po hodinách „oprav“.

Takže už pár let balancuji na pokraji entuziasmu sběratele a deprese údržbáře, abych nakonec konstatoval, že spotřební zboží typu elektroniky a tedy i počítačů neodvratně spěje ke zkáze a fixovat se citově na tuto veteš je pro jedince poněkud nevýhodný barter.

Čistky budou pokračovat, podotýkám, avšak, a to nemůžu již více zdůraznit, ideály si ponechávám i nadále - jsem ale již zcela připraven na sabotážní akce kontrarozvědky agentů Život & Čas.

Omnia mea mecum porto.

Kéž by to byla pravda.

Chceme mír!

… a korálky, batikovaný trika a Vůdstok!

Jasně, jasně.

Zítra je patnáctý březen, mezinárodní den světového míru (formulace plus mínus) a k billboardové, plakátové a samolepkové šikaně přibyly další posily. A těm se věnovat nebudu, neboť (jako ostatně drtivá většina obyvatel této planety) ačkoli nevykřikuji nikde nahlas: chci válku, hlad, bídu, mrtvé děti, ženy a muže a vůbec nepohodu spojenou s jakýmkoli válečným konfliktem a přesto chápu, že není špatné čas od času vyjádřit toto přesvědčení veřejně. Jedná se o přesvědčení neškodné, protože je implicitní všemu živému – dle mého nošení dříví do lesa, ale nešť.

Ovšem, upřímně řečeno, toto je můj první argument proti tlaku batikované kliky, tj. hipíků, keramiček, huličů a naivků: každému živému tvoru je vlastní instinkt zachování života, stejně jako dychtění po neustálém přísunu žrádla, sexu, piva, rychlejch kárek, mobilů, šminek a mouder ze stránek lesklých časopisů. To že existují pošahaní ručníkáři, mocichtiví páni a další extravagantní póvl je sice vskutku politováníhodné, nicméně je to stejná antropologická konstanta jako výše jmenovaný pud k pohodičce.

Takže když jedu autem a vidím bilboardy „Ne základnám“ a v metru na mě jukají tytéž samolepky, nemohu se již déle zdržet komentáře v této záležitosti.

Já totiž CHCI slyšet RACIONÁLNÍ argumenty a zdůvodnění, proč by radarová základna neměla být u nás zřízena. Dychtím, toužím, hekám. Ale ať se ptám, slyším jenom dva druhy názorů, které zavánějí holubičkou míru, karafiáty a 1. Májem:

1. Chceme mír!

Zde viz úvod a navíc: válka už dávno začala. Pokud si to romantičtí političtí idealisté neuvědomují, jejich chyba a jejich slzičky kanoucí po tvářích v okamžicích pochopení kruté pravdy (tj. tváří v tvář hlavni před obličejem, atomovému ránu, se zemí srovnaným městem).

2. Nechceme cizí vojska!

Aha. Takže pár stovek vojáků, kteří si kdesi v hluboko v lesích leští boty a provozují své zelené tanečky následkem kterých jsme možná aspoň trochu chráněni, to nám hrozně vadí, ale ty statisíce Ukrajinců, Rusů, Bělorusů, Tadžiků, Mongolů a kdoví koho ještě, co pravidelně každý den a každé ráno na okrajích Prahy (a jistě i dalších měst) vyrážejí za prací (v tom lepším případě stavebních dělníků a uklízeček, v tom horším nájemných vrahů, pasáků a dealerů), ty nám nevadí a naopak, máme je rádi, vždyť jsou takoví transparentní, státem organizovaní a daně určitě platí.

Rozhodujícím argumentem je pro mě pouze toto: jsou nějaká zdravotní či ekologická rizika? (Neboť rizika politická, jak jsem uvedl výše, jsou zkrátka neodvratná.)

A pokud ano, je potřeba prozkoumat jejich rozsah a adekvátně se pak rozhodnout.

Ale řečičky mírových aktivistů o míru, jakkoli poetické, naši nepřátelé (a že jich máme: minimálně už jen tím, že nejsme muslimové) považují za slabost.

Zopakuji to: slušnost je pro válečníky slabost.

Nastav nepříteli druhou tvář a usekne ti hlavu. S gustem a na internetu.

Tos nečekal, co, Ježíšku?

Nelibí se mi to, ale tak se věci mají.

Takže čelenky, kalhoty do zvonu, vyšívané vestičky a tak dále, pohov.

A to nejdůležitější: komentáře jsou tradičně vypnuty, zůstávají tedy ctěným potenciálním komentátorům k naložení a zasunutí kam uznají.