čtvrtek 5. února 2009

Čumílci a jejich gagy.

Ale neprojdou, neboj Jirásku!

Čau čumílci, říká Miky Játro v klipu ve kterém zní moje hudba z pravěku. A zhruba o deset let později mu hulákáním odpovídám na pozdrav, s dalekohledem v ruce a po posse či crew, nebo co to vlastně bylo, ani stopy. (Bokem: stýská se mi? Znát odpověď, neptal bych se, ne?)

Ale teď jsem čumílkem. I když jsem jím byl odjakživa, jak se z mého předchozího tlachání dalo vyvodit: horizont, bla bla bla. A taky ty hvězdy... Ještě mám někde založen notýsek, do kterého jsem si coby velmi zvídavý klučina zapisoval moudra o kosmíru, vzorečky ze kterých jsem chápal jen konkrétní matematické operace a celek mi božsky unikal.

(Jen tak bokem; děti vykazující symptomy Aspergerovy nemoci bývají okolím přezdívány „malí profesoři“, jak praví Wikipedia. Budu dělat, že nevím o čem je řeč a budu se tvářit, že jsem tenhle odstavec nikdy nenapsal. . . . Fak! Nefunguje to!)

Takže jsem posunul svoje okukování horizontu o pár pater výš a teď zírám na oblohu. Na torza poznatků z dětství vrším články z astrofyziky a optiky, gůgluju o život, stavba je to chatrná avšak impozantní. Uvidíme co z toho bude.

Ale k věci: nemaje hvězdářského dalekohledu, zatoužil jsem po této pomůcce a hned začal hledat pomoc a kde jinde než na internetu. Nejdříve jsem začal ve světě a už už jsem si koupil krásný achromát, jen za 5000 dolarů, k odběru ihned v astroshopu v New Jersey. Ale protože žádné z mých soukromých letadel nemá poslední verzi dálkového ovládání k vířivce s vestavěným automatickým drbačem varlat, a takový cestovní diskomfort, jak jistě uznáte, mi za to nestojí, nákup v USA jsem odložil, tedy alespoň prozatím.

Tak jsem na českém internetu hledal v astronomických fórech a tím se dostávám k jádru mého sdělení: největší počet příspěvků v diskuzích astronomů je k tématu nákupů, prodejů a výběru dalekohledů. Nikoli o tom, kdo kdy pozoroval jaký objekt a za jakých podmínek nebo o nových objevech a odvážných teoriích z oboru kosmologie, astronomie, astrofyziky. Ani náhodou. Prostě o nákupech, prodejích, obstarávání co největších dalekohledů s největší aperturou a nejlepších montážích a stativech. Hodiny hádání se o to, zda-li zboží A přináší v řádu promile lepší pozorovací výsledky než výrobek B.

Elitářství plebsu a snobství chudáků.

A někde jsem našel webovou stránku amerického amatérského astronoma, který vlastní nejméně padesát dalekohedů, z nichž nejdražší má cenu luxusního osobního vozu a ten mimo jiné radí adeptům na nákup prvního hvězdářského dalekohledu: Practise is cheaper and works better.

Vyloženo: máte zájem o astronomii? Kupte si za pár kaček atlas hvězdné oblohy a večer koukněte z okna. Vidíte něco? Výborně, vítejte mezi hvězdáři. Naučte se znát souhvězdí, a okem viditelné planety. Hotovo? Tak si vezměte starý dalekohled po dědovi a šup, najednou vidíte 10x víc než pouhýma očima. Takže mlhoviny, hvězdokupy, galaxie... Pokračujte... A tak dále.

Utratit peníze je snadné a dělají to tak všichni. Pořídit si dvacetikilový dalekohled který se tak akorát vejde do kufru auta a jednou za měsíc se donutit s ním vyjet za město, kde jsou lepší pozorovací podmínky? Známe se – výmluvy na zimu, sníh, mokro, komáry, práci a únavu jsou vždycky tak blízko po ruce a tak pohodlné. A navíc, vona zas tak dobrá viditelnost nejni, že jo, za chvilku se to stejně zatáhne, než bych se sbalil a naložil, pak taky ten benzín nejni zadarmo... Bodám na to, mámo, nalej mi radši plzeň.

Koupil jsem si tedy obyčejný triedr s trochu lepší optikou a cvičím kdykoli mraky na moment odhalí kousek nebeské báně.

A kdyby mě to náhodou přestalo bavit, budu mít aspoň dalekohled na nahatý baby v oknech přes ulici.

Kurva jo! (Nějak přece musím vytvořit iluzi svého chlápáctví, nebo ne?)