I kreativci reklamek mají své dny.
(Není nic snažšího, než umýt zadek copywriterům, kreativcům a podobným komerčním mudrlantům. Kdykoli, jakkoli, s lehkostí. Když totiž někdo upřednostňuje formu před obsahem, pak si nezaslouží než to nejokázalejší pohrdání, tím spíše, je-li dotyčnému svěřena moc vládnout mediálními nástroji dnešní doby a takto legalizovat zlo s tváří myšlenkového diletantství servírované za pomocí nástrojů masové komunikace.)
(Aj, první odstavec a hned se mi vymkne z rukou: už první věta vztekle štěká a sliny jí z koutku úst lítají coby smečce lítých šelem. Takže zpět do lidštiny.)
Billboardy&spol. se sice pokouším ignorovat, ale víme že rozum, ta děvka ďáblova (výrok toho pacholka Lutherovic kluka) pracuje proti nám a tak se i já občas přistihnu, jak z různých pohnutek čumím na reklamní materiály, čtu slogany, poslouchám motta a hudební loga (nelze nevzpomenout dílo génia: jednou Persil, pořád Persil. Napište si to do not a skočíte obratem z okna) a taky – ano - čumím na ženský.
Ano, na ženský. (Teď mluvím o těch na papíře tištěných.)
A nebudu komentovat to, jak je ženské tělo používáno coby rekvizita pro zvýšení atraktivity produktu a to leckdy ve formě podprahového, subliminálního sdělení. Jistě: všichni se shodneme, že to je nízké, veskrze mrzké a ženy dehonestující, ale taková je celá naše vtipná moderní globální civilizace. To je fakt.
S fakty se nezahrává. S fakty se nediskutuje. S fakty se žije.
Ale ještě je tu současný poutač na Fernet Stock a jeho povedené motto „I muži mají své dny.“
A veškeré dosavadní reklamy k této „kampani“ udržovaly zhruba tuto vytyčenou linii: ženy jsou přítěží, která, když má muž „své dny“ (tj. má nutkání vykropit se chlapsky s kumpánama Fernetem), může být a je odsunuta do pozadí či vůbec odstraněna. A naopak geniální skeč na pláži končící vypuštěním partnerky to jen potvrzuje: žena v jistých okamžicích neharmonizuje s mužem, který by si chtěl užít trochu toho chlapáckého odpočinku, rozuměj chlastu.
Tedy: žena je zde v roli nepřítele, kterého je třeba se zbavit. Dočasně, samozřejmě, neboť správný chlapák odkojený Fernetem ženu potřebuje pro management spodního prádla, ponožek a večeří. Ehm.
Ano, ehm.
Ale jak lze vidět, tato neotřelá reklamní strategie „komunikuje diferentní mesydž“: ženy jsou tentokrát nežádoucí a tudíž žádné lascívnosti a spodní prádélko na opálených pohublých modelkách. Vlastně, nevídaný jev a svěží vítr v reklamním světě zmítaném mačistickými orgiemi s naolejovanými sexbombami.
A teď: na novém poutači je velkými písmeny psáno: „ženský ať si dělaj co chtěj“ (tehdy, když muži mají své dny). Na pozadí jsou dvě smyslně se líbající mladé slečny.
A to je jako co?
Matematicky viděno: pokud zobrazíte půvabnou ženu, pak většina heterosexuálních mužů zareaguje zvýšeným „zájmem“ (ať to v praxi představuje cokoli). Zobrazíte-li dva takové exempláře, vynásobte, logicky, onen „zájem“ dvakrát. Vložte mezi tyto dva femininní elementy prvky zjevné sexuality a položka „zájmu“ se navýší exponenciálně.
Takže naše motto jde přímo proti obrazu; je to něco obdobného, jako pozvat partu tlouštíků na seminář o hubnutí do cukrárny, kde se servíruje cokoli v jakémkoli množství a to, prosím, zdarma až do puknutí.
Takže jak, pane Stock: bude se camrat kořalka nebo se bude onanovat?
Kontradikce, protimluv, aporie, neprůchodnost, paradox.
Když nebudu puritán (a moc se mi přemáhat netřeba) a pominu, že se jedná o další podprahovou propagaci ve snaze normalizovat bisexualitu (jako by toho bylo málo), jde zde hlavně o argumentační nekonzistenci.
Neboli: někdo neumí či nechce myslet.
Ale co bychom chtěli od polovzdělanců, kteří nakonec stejně udělají z nouze ctnost a tak jako tak „prodají“.
Vždyť je to JENOM reklama, řeknete.
Ano, je to BOHUŽEL reklama.
