A za to jsem byl ochoten dát ruku do ohně. Vážně.
(Vlastně, tvrdím, že to platí pořád. Jen s tou rukou bych chvíli váhal.)
To přesvědčení vzniklo v době, kdy jsem byl o mnoho mladší a když jsem našel místo, kde sídliště, ulice, domy končily pohledem na horizont. Měl jsem v Praze oblíbených asi 8 konců světa. Pravidelně jsem je navštěvoval. Nosil jim obědy a dlouze s nimi rozprávěl. Nikdy mě nezradily. Naopak, to já je pod tlakem dospívání opustil. Určitě na mě stále čekají a voní apokalypsou. Splendidně.
Ale poetiky ubývá a z prostorového chápání konečnosti světa jsem se pomalu přesunul k časovosti a jejím zádrhelům. A přihodilo se, že tenktorát, ačkoli jsem nijak nedychtil, konec světa přišel posledního prosince a nový svět začal prvního ledna. A nikdo si toho nevšiml, pochopitelně, což už určitě někdo zmínil, ale nebudu se trápit vzpomínáním. Mimochodem, včera jsem zaregistroval, že ačkoli se samotná událost konce světa přehlíží, povánoční slevy, neboť mají nejspíš lepší PR, si nikdo nenechá ujít.
Tak ač bez PR, já si všiml a vlastně jen já. Zlomilo se to všechno, najednou, v jednom momentě a bez hluku. Poprvé jsem cítil, že něco začíná. Po víc jak čtvrt století existence zajímavý postřeh.
Těším se na všechno co přijde. A nebylo tomu vždy tak. Sic!
To je vše, vážení občané, co jsem chtěl u příležitosti nového kalendářního roku říci.
Poněkud nejasné, víme, ale co naděláme, přece se nebudeme nutit.
Žádné komentáře:
Okomentovat