(Tentokrát mínus Zaňáková)
Když jsem před dvěma měsíci psal svoji poznámku o rekreačním vytrvalostním běhu, bylo jasné naprosté kulové. Obrazně jsem tehdy smočil jsem palec v oceánu a napsal o tom, jak jinak, hlubokomyslnou esej, neboli: z jediné kapky vody jsem ihned neomylně vyložil vše podstatné, vystihl jsem substanciální rysy celé problematiky a navrhl jsem řešení problémů, jsou-li jaké.
Neboli kecy. Žvásty.
A když dnes budu pokračovat v troušení mouder o běhu, jeho technice, úskalích, smyslu, dopadu na rozvoj hrubého domácího produktu s přihlédnutím k současnému stavu v průmyslovém odvětví metalurgie v Nepálu, nebude to o moc fundovanější. Abych zůstal věrný výše užité metafoře, má noha se nyní ponořila po kotník a druhá noha se poněkud váhavě přidala. Teď to tudíž vypadá to tak, že stojím oběma nohama v oceánu a myslím si o něm toto:
Běh je prospěšný v mnoha ohledech, kromě řady kladných fyziologických dopadů i v neposlední řadě jako prostředek osobního rozvoje, růstu individua, introspekce jak fyzické tak psychické stránky člověka. Duchovní aspekt celé věci lze do záležitosti jaksi vnořit, ale není to vždy nutné nebo prospěšné.
To bylo stručné, výstižné, pregnantně formulované, ale nebylo to, bohužel, psáno jazykem, kterému běžný exemplář homo sapiens rozumí. Takže teď několik poznámek v lidštině:
Je poučné poslouchat svoje tělo, abyste zjistili triviální skutečnost, že všechno se pohybuje v cyklech, má svůj vývoj a zánik, start a cíl. Takto se po pěti minutách tělo přizpůsobí režimu běhu, po půl hodině přijde okamžik, kdy se dostaví zvláštní moment klidu, jistoty a nově nabyté energie. Déle než 45 minut moje zkušenost nesahá, takže zatím bez komentáře.
A dále už jen střípky:
- vedro je o mnoho více vyčerpávající, když běžíte (aktuální záležitost, včera jsem málem z vedra chcípl)
- dýchání je elementární prostředek pro regulaci tělesných procesů při běhu (dýchat na dvě, na tři, na čtyři, pokaždé to znamená něco jiného a navozuje jiný režim těla)
- drahé běžecké boty nejsou k zahození, ale vyšlápnuté boty jsou k nezaplacení
- myslet je, dle mého, absolutně nezbytné: kontrola efektivity vykonávaných pohybů, kontrola délky kroku, uvolněnosti nohou a tisíce dalších detailů, které vás při startu nenapadnou, ale za půl hodiny vás můžou srazit na kolena
- koncentrace je, jako vždy a ve všem, ústředním klíčem k úspěchu (což může být cokoli) a díky kterému můžete v běhu (nebo v čemkoli jiném) nacházet jiný, řekněme „duchovní“ rozměr. Něco jako meditace, která vše další začíná.
(Že nesrozumitelné? A co já s tím?)
Zbývá jen dodat následující.
Vše výše psané vychází z přibližně z patnácti čtyřicetiminutových běhů, které jsem já, kulturista intelektuál, provedl dobrovolně (prosím, zaprotokolovat) v průběhu předchozích 9 týdnů.
A závěrečný Disclaimer: Your experience may vary. Please don’t try this at home.
