Po pěšinách ticha

Kdysi dávno jsem věřil: V slovo.

Jasné, silné, zářící v přítmích ticha, křičící v předsíních mlčení.

A přepečlivě pěstil jsem onu zahrádku, z níž všechna slova vzcházela.

S konévkou po špičkách cupital jsem kol, kropě od oddenků až ku kořínkům. Vždy než něžně.

Zuřivě jsem odháněl nežádoucí významy, obíral z lístků prázdné pojmy, práškoval floskule a klišé, odstřihával omílaná rčení.

A ta sklizeň! Vše se slzami radosti v očích, slovosledem jsem dýchal, přechodníky hýčkal, nadchával se pro spojky citlivě vetknuté.

I stalo se, že jsem uvěřil tomu, že MÁ slova promlouvají stejně k OSTATNÍM, tak jako ke mně.

Že i ostatní jsou k UMŘENÍ zpití jejich něhou či brutalitou, jejich přímočarostí nebo vyhýbavostí, jejich silou či chcípáctvím.

Jenže zapomněl jsem: Ostatní neznají onu zahrádku, z níž má slova vzcházela.

Nejspíš proto, že jsem je nikdy nepozval.

Protože jsem předpokládal, že by stejně courali mimo mnou vytyčené cestičky a chcali potají do rybízu.

A teď mi dochází, že slova možná nejsou to, za co jsem je měl: Totiž za celý svět.

Jsou to jen slova.

Slova.

Jako třeba...

PRCAT

Dejte mi Twitter a ukážu vám smysl života. (A svý péro.)

Kdysi dávno, když ještě nešlo vstupovat do stejných řek a želvy byly rychlejší Achilla, dožadoval se jistej Archimedes „pevného bodu“, holedbaje se, že maje tohoto, pohne, sviňák, zeměkoulí.

Nikdo už přesně neví, na čem tahle etudka z dodavatelsko-odběratelských vztahů krachla, ale fakt je ten, že Archimedes nejen že zemí nepohnul ani o píď, ale navrch bídně zhynul mečem římského lampasáka s malým pindíčkem kdesi u Syrakus, aby ve smrtelné křeči ryl držkou v písku s pověstnými kruhy, jež neradno rušiti.

(Všimněme si nádherně kruté pravdy: Své kruhy si stejně nakonec, ať chceme či nechceme, zrušíme sami. Tak to chodí.)

Sociální síť Twitter se nijak zvlášť od Archimédova písečného plácku neliší. Jen místo klacíčku a nezbytných kobylek k asketově svačině zde stojíme někteří bosí, jiní v sandálech s ponožkami, další v lakovkách a zatímco našimi křemíkovými neoklacíčky vykružujeme více či méně obratně své kruhy, stejně jako dávno náš mudrc vykřikujeme jediné: Nerušit!

Někteří více, jiní méně.

Pro píšící většinu „nerušit“ (přeložíme-li něžně do lidštiny) znamená prosté „nesrat“.

Nebuzerovat, nechat druhého domluvit a bez jízlivostí přidat něco svého, abychom skrze kouzlo dialogu rozkrývali pravdu. A protože kruhy už nejsou v módě, neboť vyžadují odstup od světa, samotu z níž všechno tryská a do níž zas vtéká, přešli jsme na mnohem snazší a pohodlnější bábovičky, na které máme tvořítka a nemáme-li, snadno zakoupíme.

Bábovičky jsou prefabrikáty prefabrikátů. Sterilita oplodňující sebe samu. Děti interpretací smyslu světa z PVC.

A pěkný je ten náš píseček, jen co je pravda, kam sice choděj chcát kočky a psi z celýho širokýho okolí, ale o to líp nám ty bábovičky drží pohromadě. A o bábovičky jde především. V mezilidských vztazích je to dokonce jen o bábovičkách: O jejich produkci a její technologii či metodě, stejně jako o jejich směně či prodeji.

Přistupujeme na bábovičky. Jsme totiž na písku a z toho sochu Davida neuděláme. Už si ani nevzpomínáme na křemen či mramor. Zbyl nám jen písek.

Je prochcanej. Ale nešť.

Některé bábovičky, hle, jsou však nasáklé močí a vůbec všemi líbostmi světa více než bábovičky jiné. Třeba zrovna ty moje.

Chci říct: Právě ty moje.

Někteří kolem mých báboviček chodí, aniž by si jich všimli.

Další mi dobrovolně stojí za zády a ty nehezké bábovičky jim vyloženě vadí. Osobně. Jsou pohoršeni, dotčeni, uraženi. Ve zjevně nekontrolovatelných konvulzích dáví do báboviček svých, o nichž jsou přesvědčeni, že jsou z čistého bio- a fair-trade písku z Karibiku. Ach, takové mrzutosti!

Jenže.

Existují i ti, kteří mi nahlíží přes rameno a s větší či menší radostí konstatují, že i na prochcaném pískovišti vprostřed mravní a intelektuální pustiny současného světa lze zůstat tvůrčím, hravým, potrhlým, nesnesitelně krutým, jindy naopak něžným, poetickým, naivním, ale VŽDY spravedlivým.

Měřit všemu a všem stejným metrem, nezavírat oči před nevyhnutelnostmi, nelhat o důležitých věcech. Nazývat je jejich pravými jmény a dobře chápat, že jazyk je jen tupým dlátem, kterým každý z nás opracovává sochu svého Davida, který však nikdy nemůže zvítězit nad Goliášem života.

Archimédovi byl písek pouhým prostředkem pro vyjádření. Mimo písek byl někým naprosto jiným: Autoritou mravní i vědeckou, dobrým člověkem, dobrým synem, přítelem.

Znal také velmi dobře pravidla pískoviště. Nemilosrdná, nelogická, nelidsky krutá. A přesto si ho vybral, neboť věřil, že má smysl právě tam rozprostřít své kruhy. Zaplatil za to vlastním životem, jedinou adekvátní cenou za lásku k pravdě, smyslu a cíli.

Nejsem hrdina a také vím, že životem se za takové prkotiny už dávno neplatí.

Pravda nemá žádnou cenu.

A já mám v hlavě ještě spoustu nápadů na bábovičky, tím spíš, že písku je víc než dost.

Jako prase, pane faráři.

Dost lidí se mě na to ptá. Asi to považujou za nějakou zvláště vhodnou otázku.

„Jak žiješ?“

Mám pokaždé sto chutí reagovat protiotázkou „A proč se ptáš?“, jenže můj všeobjímající soucit s živými bytostmi, vycpanými zvířaty a sektorovým nábytkem mi velí zachovat dekorum a „spolupracovat“.

Zamyslím se tedy, ne úmyslně možná déle než je třeba, což tázajícího samosebou znervózní a pak něco řeknu. Něco moudrého, pravdivého, dokamenetesáníhodného.

Proč znervózní, ptají se ti bystří a sami si i odpoví: Na tuto otázku není třeba odpověď. Je to takové to vypelichané „haudujůdů“, na které se odpovídá týmž „tramtadádá“. Taková malá smradlavá písnička, kterou jsme si spolu, napůl ze společenské nutnosti, napůl z naučené zdvořilosti zazpívali; společenská hříčka, sociální gimmick.

Jenže: Nemají otázky svou závažnost? Nedychtí snad otazníky jen po jim náležejících tečkách a nejlépe vykřičnících?

Takže hledám odpovědi a to prostě chce nějakej ten čas. Takže si holt počkáš, neboť když už ses zeptal, tak trp, blbe.

Obvykle tedy nasadím reklamní úsměv, podívám se tazateli přímo do očí a hlasitým a jasným tenorem nekompromisně oznámím jedno z následujících tvrzení:

- „Báječně.“
- „Čím dál tím líp.“
- „Můj penis je den ode dne delší.“
- „Snídám kokain.“
- „S těma modelkama už mě fakt nebaví spát, ale co nadělám, ta fronta přede dveřma sama nezmizí.“

Atakdále.

A nelžu. Pouze přistupuji na pravidla hry, do které mě uvrtal tázající. Odpověď ho totiž zajímá asi tak stejně jako kohokoli zajímá současné dění v Dagestánu. Ptá se, aby si mohl odškrtnout fázi přivítání a plynule přejít do fáze tlachání o vlastních dosažených úspěších (kde jsem se ožral, kolik jsem utratil na dovolené v zahraničí za sexuální služby poskytované domorodci, užjsividělmůjnovejfoun atd.)

To je důvod, proč já takové otázky druhým nepokládám. Odpověď, která by za něco stála nezaslouží býti troušenou někde v poloběhu z úst, jejichž koutky se ještě lesknou mastnotou ve spěchu vdechnutého fastfoodu. Je to totiž odpověď osobní, intimní a její smysl, neb postaven na zkušenosti, stejně druhým nesdělitelný.

Neptejte se tedy, prosím.

Chcete-li přeci jen znát přibližnou odpověď, považujte za ni větu v nadpisu tohoto textu.

Stojíte-li o to porozumět mi doopravdy, staňte se mým opravdovým přítelem.

A to není holenkové žádná prdel.

Drolit na blozích.

(Věty bez zájmen jsou jediný opravdový věty v tomhle vesmíru. Lze jima sdělit vše, protože zájmena jsou nanic, smrdí sobectvím, poslední Nokyjí, špatně skrývanou erekcí a svědivou vyrážkou v oblasti genitálií. Příklad, jeden za všechny: "Žrát holuby z nosu". Ani stopa po zájmenu! A přesto (nebo právě proto) je to ona věta vět, očekáváné evangelium bezdomovců, kodex dětí ze školky, mravní imperativ gurmánů. Tedy, méně zájmen prosím a více života samého, ať již sušeného či čerstvého.)

Ale: založil jsem si Blogspot, Facebook, Twitter, Tumblr a to přesně v tomhle pořadí. A až na Zuckerbergovo oligofrenní dítko, co mi asi 8 měsíců smrkalo do polívky, vše nadále zůstává v platnosti. Blogspot zůstává místem pro úvahy o tělesných tekutinách, Tumblr obsahuje nesmělé poetično překvapivě mimofekálního druhu a Twitter je místo, kde se tvářím, že jsem vtipný a umím anglicky, což samosebou nemá nic společného se skutečností, která je nesmlouvavě trapná a česká navrch.

A přitom byl ještě jeden blog. Pod jiným jménem, napůl utajený, nepokrytě vulgární, xenofobní, misantropní a mysogynní zvláště, plný neskrývaného zoufalství, rouhání, urážek a odkazů na Al-Kajdu, zoofilii a webové stránky Evy a Vaška. Adresu ani nick uvádět nebudu, protože dnes už každá mentální troska zvládne použít Google a v archivní keši je jistě nasilážováno habaděj. A protože všichni čtenáři tohoto blogu (ahoj mami!) dychtí po nějaký špíně na mojí osobu, nemůžu než zarytě mlčet. Ale přeci jen poznámečka.

Ten přisprostlej blog začal jako osobní experiment a ventil pro tu část mě, která už nechtěla za všech okolností volit vhodná slova, citlivě se vyjadřovat k věci, předstírat přirozený intelekt, vzdělání, soucit a naopak, povolila uzdu tomu nižšímu, prostému, přímému ve mně.

A proč o tom píšu?

Protože teď, když už ten blog neexistuje, mi došlo, že to bylo to nejopravdovější co jsem kdy od doby internetu psal. Osobní, intimní, vulgární, ryzí.

Kdo je já?

Jak Bukowskýho dítě
ve stoku zvanou Svět
s vaničkou vylijí tě
A v lejnu po pás
místo dudlíku vajgla
a hleď si svýho
jen potopa po nás
v knížkách nic podobnýho
však těžký je učit žít
životem ožralýho

Kreslit hudbu, hrát obrazy

Ohlédnu-li se zpět, tak se mezi mé oblíbené každodenní činnosti posledních měsíců (tj. dloubání se v nose a vymejšlení pitomostí) zařadila též hudební tvorba se vším všudy. Vlastně, ještě bych zapomněl na úporné překonávání nutkání zalomit šipku z okna, jakmile někdo pustí TV Óčko, ale separé v ehmstudiu a sluchátka na palici tuto nepříjemnost většinou adekvátně ošetří.

Přesto si dovolím (pro případné amatérské ne-tofu teroristy, začínající snipery, nadějné nájemné vrahy) koutkem úst zmínit ta nejbolavější místa: Kesha, Timbaland, David Guetta a desítky dalších nul, co zpívají melodie na tři tóny a špatně rapují o svých genitáliích a s tím úzce souvisejícím problémem „kam s ním“, eventuelně již poněkud nenerudovským „co do ní“ (ou bejby).

Touto cestou tedy nepůjdu. Rád se vyhnu hekání o šukání, skučení o parties a ani nebudu předstírat, jak se bavím na pařbičce, zatímco se kolem mě svíjí spoustu svěžích a příjemně okozených modelek s BMI 17 (a míň) z jejichž pohledů lze odezírat rozkoše nebeské, slovy smrtelníka nepostižitelné. Třeba i jen proto, že čím lákavěji tenhle obraz vypadá, tím ohavnější by bylo ranní probuzení do světa bez silikonů a šminek, zato obydleného složenkami, osobami prdícími v MHD a osudovou nutností pravidelné ranní kolbenky.

Proto se poněkud paradoxně a sebemrskačsky vydávám na cestu osobní, individuální, naléhavé výpovědi o světě tak, jak ho vidím já a jen občas si odskočím do zóny, kde se žádná kaše nejí tak horká jak se uvaří, děvčata jsou spíše rozverná než věrná („ale to z nich ještě přece nedělá děvky!“) a kde zábava je hlavní mírou všech věcí. A řekl bych, že k mému prospěchu; žít výhradně v tom mym akvárku, stejně bych se nakonec jen utopil.

A najednou zjišťuju, že nemám jasno: jsem příliš racionální, důkladný, napjatý, neurotický na to, abych spontánní záchvaty kreativity ihned nepodřizoval brutálnímu dikatátu umělecké autocenzury, nepohlížel na ně přísnými brýlemi knihomola, šprta a neudílel si výchovné pohlavky alá profesorka Zorka Horká.

Jsem na sebe moc přísný a poprvé v životě vidím, že to je ku škodě věci. Kdybych byl trdlo, co neumí napsat píseň, cokoli zahrát, rozepsat do not, vymyslet aranže, pak budiž. Kdybych zápasil se základními problémy se kterými se potýkají dnešní „umělci“, kteří na napsání jednoho textu spotřebují celý popsaný sešit, kteří na píseň potřebují mít v ruce hudební nástroj (v lepším případě) anebo jen tisíce samplů ze kterých ulepí koláž , pak dobrá.

Jenže mám všechno čeho mi třeba a přesto stále něco chybí.

Co je to, už začínám tušit a někdy možná i najdu správný slova.

Zatím však jen mlčím hudbu, bez štětce a barev zdobím strop Sixtinské kaple a bez betonu, železa a skla stavím přepychové paláce.

Ne, toto není konec.

Jen není jasný, jestli je to začátek.

Zrušil jsem Facebook, protože jsem, ve vší úctě, cejtil ptáka pana Marka Zuckerberga až na dvanácterníku a to mě „mírně“ znepokojilo. A ani to nebylo nijak náročný, přičemž teď hovořím o technickym aspektu celý věci.

(Bokem: Vypadá to že, jsem našel konečně sobě vlastní jazyk, něco mezi spisovnym a hovorovym, a maně se mi vybavuje styl Jiřího Suchého, kterýho jsem měl tu čest osobně potkat, když jsem zvučil jednu jeho akci. Mimochodem, je to neškodnej starej trumbera a to mě na něm baví nejvíc – to co zůstává skryto očím a vyhmatáváme potmě, slepí jak krtci a s radostí tiskneme nalezené k hrudi. Tedy Suchý (mj.): „vobyčejnej ulomenej dámský kramflek“. Filologická lahůdka.)

Nejtěžší asi bylo srovnat si v hlavě, co mi vlastně Facebook dává a co bere. Dává mi možnost nahlédnout, co lidé, se kterými jsem spojen většinou pofidérními vazbami a oni ještě pofidérnějšími vazbami jsou vázáni se mnou, dělají. Zde pozitiva končí, protože už tady začíná průser: dozvim se totiž, že ten poslouchá Alkehol a Divokýho Billa (z čehož bych nanejvýš divoce blila), že onen je zdatný masturbátor schopný zahanbit o mnoho let mladší závodníky v tomhle vysoce sofistikovaném, avšak upoceném závodě rychlých rukou a použitých kapesníčků, že tamta je uprděná fiflena, co by zaloužila přes držku (ano, já, typický násilník na ženách), že onen nasává, jak kdyby se chystala prohibice a on chtěl ještě stihnout slevu na umělou ledvinu od zdravotní pojišťovny a tak dále a ještě dál.

Vlastně, já chci mít všechno a všechny hezký.

Rád si tudíž odpustim detaily vyměšování, nezajímaj mě politický názory lidí, co četli jen Honzíkovu cestu a pak jen každý číslo Sportu včetně jeho magazínů, co jich bylo vydanejch do dnešního dne; nechci aby mě někdo zval do skupin ať již pro nebo proti čemukoli, nebo jen těch postavenejch na rádobyvtipnym slovnim spojení, jazykovym gagu nebo jen na koncentrovaný nudě a stereotypu „attention whore“, podsouval mi odkazy na bordel z internetu, na kterej bych neklikl ani kdyby mě platili od kliknutí.

Nechci.

Ale, a teď to neřikám s radostí, byl jsem u toho a stal jsem se toho součástí. Navykl jsem si číst, klikat, komentovat, updatovat vlastní status. A to poslední je asi nejhorší a vlastně se jedná o to, hlavní co Facebook bere: totiž ukradne vám všechny poslední iluze, že ti, které máte na listu přátel, zajímá co prožíváte, co si myslíte, co cítíte.

A my idealisti, kteří slovo „přítel“ berou vážně (protože jím označují ve skutečném světě zhruba tři bytosti z masa a kostí) a kteří naslouchají každému povzdechnutí těch, na kom jim záleží a přicházejí hned na pomoc, byť jen radou či lidským slovem, náhle prokoukneme tuhle boudu, kterou na nás ušila moderní doba, moderní společnost za pomocí moderních technologií a která, jak ukazuje mj. Facebook, končí v paradoxu, tak typickém pro nadcházející generace uživatelů všech budoucích sociálních vymožeností : čím více se komunikuje, tím méně se doopravdy sděluje.

Více než kdy jindy zde platí:

In space no one car hear you scream. On Earth nobody listens.

Koho bude zajímat někdo jako já, najde si mě na Twitteru, bude si číst moje podivný poznámky a až ho to přestane bavit, tak si je už číst nebude. Žádný hraní si na kamarádíčky, žádná iluze komunity, sdílení, jednoty. Jen silný hlas toho, kdo chce mluvit a nastavené ucho toho, kdo chce, ať je jeho důvod jakýkoli, prostě jen tak naslouchat.

Minutu, den, věčnost. Na tom nezáleží.

Obyčejné štěstí a více k němu netřeba.

Sem andrgraund, woe, ne.

aneb Bylo, není a nebude.

Vymykám se odjakživa.

Už ve školce byla zřejmá silná politická vůle k posílání. Autíček. V sedě, dva naproti sobě, posílat. Dělali to všichni kluci, byl to tenkrát mainstream, asi jako dneska mít co nejvíc přátel na Fejsbůku a tvářit se tajemně, když se začně mluvit o výši výplaty nebo délce penisu. Ale to já ne. Já radši ignorovat barvy, neumět si zavázat tkaničky a hrát si se spolužačkami "po O" na doktora. Jsem hravý, jistě.

Naopak, v době kdy se šulínci a pipinky ukazovali kolektivně, byť po trochu větších oklikách a jakoby-upejpání (tj. raná puberta), po mě ani vidu či slechu: seděl jsem u počítače, hltal plnými doušky veškeré rozkoše, jaké mi ten oblak jedniček a nul byl schopen poskytnout nebo dřepěl u kytary a znepokojivě nepoměrnou část svých mentálních kompetencí jsem věnoval potlačení animózního nutkání s tim třísknout a jít zase zpátky k počítači. A dobře jsem udělal, neb jsem vytrval a nic pořádnýho ze mě není ani v hudbě, ani v technice, tudíž se to totálně vyplatilo. Jsem boží!

Ale tento obraz ještě chvíli podržme.

Následky byly jasné hned, o přestávkách se zvědavé hloučky slečen přelévaly spíše ke stolům kanoistů, basketbalistů a expertů s dvojkama s chování, zatímco my, ňoumové od počítačů jsme byli ponořeni do našich diskuzích o kilobajtech, Pac-Manech a BASICu, to vše navzdory mé pěkné a slušivé důtce třídního učitele, jak jinak, z chování. I v tuto chvíli jsem byl underground: zatímco kolegové dychtili po dívčím ňadru přes svetr, já bych klidně vyměnil všechny ženy světa za disketovou jednotku a za jehličkovou tiskárnu, bratru, bych přihodil klidně i svou tehdejší tajnou lásku.

Ano, takový "nerd", "geek" ba i "dork" jsem byl.

Platil jsem za to pravidelný paušál v podobě menšího zájmu opačného pohlaví, ačkoli občasná kytara v mých rukou smývala tento handicap s rychlostí odpadávání svršků při hře v flašku. Ano, i já jsem si sáhl. A tak dále.

Přeci jen k nečemu tak kytara byla, zdá se.

Mohl bych pokračovat dále o tom, jak je underground experimentovat s drogama, když ještě všichni zkoušej svoje první panáky, o tom jak je underground poslouchat electrogrind, když všichni kolem poslouchají 2Unlimited a DJ Bobo anebo světácky radit, jak dělat hip-hop obklopen fanouškama Nirvány a do Rádia 1 tlačit svoje černý treky navzdory hard-rockovejm dýdžejům.

Ale vraťme se k počítačům.

Sociální sítě, kecálci, netbůky, ajfouny, všichni v tom frčíme.

Svět se změnil. Tak nějak podezřele náhle počítače nejsou společensky diskriminujícím příslušenstvím opoceného týpka v prestižích, tesilkách, patkou a rašícím knírkem.

A najednou, kdo nevysedává u počítače aspoň tři hodiny denně, aby pěkně v detailu apdejtoval svůj online profil o další k uzívání nudné epizodky z vlastního života bez jakéhokoli cíle, jako by ani nebyl.

A já se cítím okraden, neboť něco, co bylo jen a jen moje a to ještě v době, kdy vy jste všichni poslouchali Zagorku, Horňáka a sledovali Inženýrskou odyseu, Nemocnici na kraji města a volili rodnou stranu, je zase v háji a opět se to stalo předmětem kšeftu.

Ale naštěstí na to je jedna hláška, kterou si já, narozdil od vás můžu dovolit.

Tedy slyšte, saláti:

To jsem dělal na základce a už tenkrát mi bylo trapně!

Up yours!

Příliš tichá společnost

aneb Hrabalovi sotva po kotníky.

Ne, rozhodně nemůžu říct, že mě baví Facebook. Se smíšenými dojmy a týž pocitem v puse, jako když si říhnete po aromatické omáčce s kusem flákoty a knedlíku a již natrávené šťávy na vteřinku zalijou vaše hrdlo abyste je překotně opět polkli, komentuji dosavadní vlastní pinožení v sociálních sítích, které se stává obecnou normou, přičemž já v tomhle vlaku jedu vlastně jen náhodou, dávím z okýnka a mezi křečovitými nádechy přemýšlím v jaké rychlosti je možné vyskočit a přesto přežít pád.

Do hajzlu, taková pěkná myšlenka, ale napsaná tak košatě, že devadesát procent mejch "přátel" z Facebooku už v její první třetině kliká na bookmark s videem Luštěly nebo podobnýho prefabrikovanýho Satanova kouřícího lejna.

A víte co? Ať si.

Samota bloggerova by měla být příslovečná.

Piš si, skuč, mudruj, mentálně masturbuj, pátrej po Bohu v odpadkových koších, olizuj kliky na veřejných záchodcích, vše dovoleno. Na blogu jsme totiž doma a doma se může prdět při modlitbě, filozofovat při souloži, volit komunisty a páč nám nikdo nevidí do karet, můžeme se navrch ještě tvářit jako pánbíčkové sami.

Jenže Facebook kastruje a z koulí dělá sekanou, jejíž první sousto chutná, ale další už bez donucení nepolknete. Myšlenky, co za něco stojí, zůstávají nepovšimnuty, zatímco holé věty či jen výkřiky na téma přijímání potravy, vyměšování a souložení jsou středem obecného zájmu a vyvolávají dlouhosáhlé diskuze. Hmm.

Nuda je adorována a povyšována na samotnou příčinu existence sociálních sítí, neboť tyto s ní rozhodně umí zatočit; můžeme si přece číst hodiny a hodiny o tom, jak se nudí i ostatní a když i to omrzí, lze přece hrát ty báječné flashové hry, které nevyžadují ani investici hráčských dovedností, strategického uvažování, taktiky či zkušeností, ale berou si to, čeho mají všichni, avšak jen zdánlivě, dostatek: čas.

Ano, čas.

Přesně ten, který nám schází k tomu abych žili naše životy doopravdy, dělali opravdová gesta a ne emotikony, poslouchali a hráli opravdovou hudbu a ne předžvejakenej odpad z YouTube, hráli opravdové hry a ne jen klikfesty na pozadí bannerů a především, poznali co jsme vlastně zač, spíš než koukali po tom, co dělají druzí.

Do háje, už jsem starej nebo co.

Vén fakin´ hejln.

Ama fakin´ rokstár! Nebo ... ne?

Je to něco, co si nosíte sebou. Stigma. Cejch.

A začalo to nejspíše tehdy, kdy rodiče, poté co s návštěvou dosrkali kafe, dojedli domácí koláč a hovor začal váznout, dovlekli mě, pětiletého usoplence, do obývacího pokoje, štouchli mě do žeber a já začal zpívat jednu písničku Ivana Mládka za druhou, tak jak pětileté děti asi zpívají, s roztomile zkomolenými slovy v textu, s mírným pohupováním a zápalem, který už nikdy později v jejich očích neuvidíte. Návštěva se dusila smíchy, rodiče se dmuli pýchou a já, neschopen úplně rozklíčovat tenhle mix emocí, zpíval dál jako o život.

O něco později, když jsem seděl mnohokrát s kytarou na koleni a zpíval spolužákům tu na třídní besídce či školní akademii a co já vím kde všude ještě, už to rozhodně o život nebylo. Nějaká malá a tichá radost uvnitř mé hlavy byla, ale kdyby mi někdo dal na vybranou, nejspíš bych se radši dloubal v nose v lavici spolu s mými spolužáky a hrál pod lavicí dráhu.

Ještě později, obklopen kozlíky (ti s bradkou), kulišáky (s čepicí na hlavě) a tučňáky (oblečení o 3 čísla větší), už to nebylo ani o exhibici jako spíš o tom „bejt hustej". Vzhledem k tomu, že jsem i na několika prvních koncertech PSH rapoval, myslím že jsem jistého stupně "hustoty" dosáhl, ale stejně bych se zpětně vymazal ze všech dem a nahrávek. Co nadělám, YouTube už je stejně zamořen.

Období vyprodaných Roxy a Luceren Mjůsic barů, jazzových vyhrávek na elektriku ještě po tátovi a funky parties přešlo, a já dobrovolně zůstal sám s kupou filozofickejch knížek a symfonickejch partitur a k tomu s temnou posedlostí konečně porozumět všemu, čemu ještě nerozumím.

Hele, přetoč tenhle ubrečenej film o deset let dál, ať nezdržujeme.

A teď jsem tu já a klasický kytarový kvarteto s pár mejma skladbama, nikdy do konce nedotažená kytarovka, kterou dlužím nejen sám sobě, jeden rádobyfunkovej pokus obrátit svět vzhůru nohama a moc málo času.

Zase mám hlavu plnou refrénů, meziher, sól, a vyhrávek, co se musí nahrát znova a líp, zase si na útržky papírů píšu v metru fragmenty textů, kusy motivů a kryptickejch poznámek typu "pokračovat jako v druhý, jen ze shora a v triolách", zase jsem uvnitř toho všeho a cítím co jsem už dlouho necítil.

Problém je, že nevím, jestli jsem teď šťastnější než jsem byl předtím.

Možná, až jednou dotáhnu všechny tyhle věci do konce a budu stát na pódiu s kytarou v malým zakouřeným klubu, tehdy možná konečně pochopím, proč vlastně my lidé nějaké věci děláme, ačkoli nás do nich nikdo nenutí.

Do té doby si nejspíš dál nebudu rozumět, navzdory přečtený hromadě knih a těm všem palcům, co mi někdo někde drží.

Meh.

Češi budou bojovat o všechno.

aneb Válka s výtažkem z perel.

Zase Metro.

Na titulní stránce vždy tak nějak zeleného deníku zdarma na mě vždycky číhá nějaké tzv. moudro.

A moudra, ty já rád. Však víme.

To dnešní ("češi budou bojovat o všechno") mě nejprve vyděsilo.

Vlastně, sice to nikoho nezajímá, ale pojďme podrobně sledovat mé myšlenky, myšlenky génia.

(A ty, Baryku, přestaň kadit!)

Tedy nejdříve děs: "Aha, nastávají těžké časy, ta krize, že jo, asi je ohrožena naše ekonomika, dotace EU se krátí, Klausovi na hradě došly sponky v sešívačce, prostě průser."

Pak jsem plánoval i další katastrofy: krizi v zásobování, kupříkladu. Na nákup s kalašnikovem a slzným plynem, výrobků je málo, zákazníků mnoho, nějak se to řešit musí, že. A budeme prý bojovat, psali. Takže polož tu tatranku, nebo dostaneš do držky, svině.

Jenže, nakoukl jsem pod nadpis a hle, fotbalový mač.

Melírovaný dementi a jejich žabomyší války, na kterých se nejvíc napakuje partička manažerů klubů, mobilních operátorů a dealerů všeobecně společensky přijatelné drogy, tj. "čvachty", "kousku", "kuželky", "bíra", "pifsóna" atd. To přece dává smysl, sport odjakživa souvisí s telefonováním a alkoholem.

Seděl jsem v metru a pomalinku se nasíral nad tou drzostí umístit takovou poplašnou zprávu na titulní stránku deníku, který si platím dvakrát: jednou z daní, podruhé z jízdného. A jen tak mimoděk jsem se rozhlédl kolem sebe: dáma naproti, s černými kruhy pod očima souvisle usíná a pro samou únavu se nestihla ani pořádně učesat, kluk opřený o dveře nervózně zpocenými konečky prstů žmoulá tahák na písemku z angličtiny, mladý pár na další sedačce spolu nemluví, asi proto, že zatímco jsem řešil dementní nadpis v dementních novinách, ti dva se polohlasně se o něčem hádali, až mě mrazilo.

Když tu mi došlo, že polovzdělaná redakce se svým naléhavým sdělením vlastně měla pravdu.

Budeme totiž bojovat o všechno.

A média se nám hned snaží dát na výběr, chcete válku, bude válka, náš zákazník, náš pán. A vyrobí jen a jen pro nás nové, jiné a přece mnohem zajímavější, vzrušující a především důležitější války s výtažkem z perel, např. souboje akčních slev, bitvy nejnižších cen, strhující dramata voleb Miss, neočekávané zvraty reality show, zápasy našich uprděných VIP s jejich nadbytečnými kily, vráskami, silikonovými implantáty, milenci či milenkami. A také války sportovní, protože sportem ku zdraví, víme. A v neposlední řadě i války společenské i ty politické: Paroubek nebo Topolánek? Stalin nebo Hitler? Stehýnko nebo křidýlko?

A my, prosťáčci, co nepijeme výhradně Evian a nejezdíme Bentleym, my zůstáváme sami ve svých zákopech, pušku s pár posledními náboji tiskneme na hruď, pot na tvářích a krví zbrocení padáme únavou, a stejně tak i náš nepřítel, který je na tom víceméně stejně jako my.

Taková je totiž válka a tohle je válka.

TOHLE!

Vole.

O přirozenosti a přirození.

Rouhačská esej. Ačkoli internet, že?

Chodit do práce. Platit daně. Volit. Sledovat politiku. Nešlapat po trávníku. Tvářit se jakoby nic při prdění v autobuse. Zdravit sousedy. Tvářit se jako kastrát a popírat existenci přirozené sexuality.

A tak dále a ještě dál.

To je jen pár věcí, které se sluší dělat a to proto, že se tak nějak dohodlo, že je to výhodnější než dělat pravý opak. Pro názornost:

Nechodit do práce. Neplatit nic nikomu. Provokativně věřejně močit před volebními místnostmi. Smát se politikům do ksichtu. Trávník používat jako chodník. Prdět v MHD a zároveň komentovat jakost, intenzitu, aroma a jídelníček. Zvracet sousedům přes plot. Veřejně onanovat a s nemytým přirozením v ruce oslovovat kolemjdoucí dámy.

Kupříkladu.

Pravda, svět ve kterém si lidé neberou servítky a kálejí si navzájem na rohožky před domem, lejou si petrolej na záhonky s tuřínem a prezentují svá ztopořená moudí nám všem, je sice zábavný, ale jen do té doby než se dotkne přímo vás osobně.

Ale je to v nás, nepopřeme to, naše inklinace k samolibosti, egonanii a lenosti je naší rodovou vlastností a tak balancujeme na hranici mezi těmito dvěma extrémy. Tudíž:

Do práce poslední, z práce první. Ojebat stát kde jen to jde. Kecat o volbách a pak nejít, páč zrovna hraje Baník (pyčo) s Libercem. Podívat se na zprávy na Nově a na základě tohoto názoru komentovat celkové politické dění (...a nakonec, samozřejmě, zvířátko!) Tvořit vyšlapané cestičky a ty nenápadně rozšiřovat. Prdět v metru a s pohoršením se dívat na kolemstojící. Pomlouvat sousedy za jejich zády. Stahovat po nocích piss porno a snít o BDSM s kaviárkem.

Kdybych měl volit, tak hlasuju pro variantu chaosu před striktním řádem a ochcávacím zaprdínem kompromisu. Proč?

Protože jen to co je přirozené, je pravdivé. Morálka, tradice a příliš vysoká očekávání ústí ve styku s lidskou přirozeností vždy v pokrytectví a to není ani přirozené, ani zcela nepřirozené. To je totiž jen zmetek, nepodarek.

Vyhodit a znova.

Sakra, to je ale statement, že by se za něj nemusel stydět ani svatý Mao Ce-Tung.

Meh.

Zápisky z mrtvého blogu

Jazyk v půli, hlava vedví.

Kurva, dávkovat to.

Nechat to téct, jako med, ale jen tak akorát, aby to neskončilo jako končívá všechno sladký, totiž v žáru letního slunce na prašnym chodníku, obalený špínou a vosama.

Tohle lízátko, pouťovejch barev a pochybnýho složení, může bejt dost dobře moje psaní. A ne jen na tenhle zapomenutej blog, ale i obecně můj kontakt s jazykem.

A všechno to mám z toho debilního internetu, popkultury, americkejch sitkomů a dalších nablblejch blogů, co píšou lidi, který narozdíl ode mě mají ambice hromadit impressions a další bulšit, whatever you can squeeze out of the fucking asshole of the culture called internet.

Zasraný ópérky (tj. au-pair), na střední neuměly dát dohromady tři souvislý věty na téma výlet do ZOO, ale jen se vrátily po pár tejdnech ze Států, tvářily se že zapomněly česky a při hovorech se svejma prarodičema z Veselí nad Lužnicí, tak českými až to práská dveřma, přecházely do angličtiny průměrnýho mexickýho přistěhovalce vod benzínky v San Diegu tehdy, když si nemohly "vzpomenout" na nějaký český slovo.

Krávy.

A takhle to mám teď já - ačkoli jsem si myslel, že se mi to nepřihodí, najednou myslim v angličtině. Povídám si pro sebe, komentuju svoje myšlenky a je to v jazyce co není mým rodným. A ještě aby ne: statisticky většinu textů, filmů, hudby dnes a denně hltám v tomhle jazyku, kterej je sice zábavnej a navýsost symoblickej a otevřenej všem obrazům, který vyvolává a zaplašuje jedním slovem s rychlostí řítícího se stáda sviní, ale nepostihuje věci v jejich pravý podstatě.

Jako třeba stará řečtina, němčina nebo i čeština.

Nastal čas dát si pauzu od toho světa, kterej se zpoza oceánu prolamuje k nám a to i navzdory brutálnímu dabingu, kdy všechny odlišnosti našich jazyků povstanou jako zombie a s pařátama z nichž odpadává zahnívající maso, jdou po našich obrazných mozkách: More Brains!

Do hajzlu s váma!

Pracky pryč od mýho mozku!

P.S.: Jo a vždycky jsem obdivoval blogy, který nešly daleko pro nějakou verbální chlívárnu.

Tzn.: No More Mr. Niceguy!

(A UŽ JSOU TU ZASE! SNAD NEVYRAZÍ DVEŘE, SLYŠÍM KROKY U DVertfghvv8cxcse1ř5žzujkl-ůlk,mhn79\\bvvc976fgrtřzghjmnhn,e

Vlastně, tofu, že.

aneb Za hranice poživatelnosti.

Nejsem žádný gastrokaskadér a není se čemu divit. Ale ani po kindrštůbe domácí stravy mé ctěné matinky, která mě úzkostlivě držela od požívání všeho „nevhodného“, přesto ani dnes, za léta ošlehán větry fastfoodů a bufetů s pachem potu, chcanek a bídy, nejsem schopen říct, co je vlastně ke konzumaci „nevhodné“. Jistě, napadne někoho: kupříkladu azbest není příliš často doporučován nejvěhlasnějšími šéfkuchaři. Dobře, zkazili jste mi večeři, udělám si knedlíky s vajíčkem.

Vůbec, obecně rozšířená představa zdravé stravy je matoucí: někteří se vyhýbají všem tukům, jiní nedají dopustit na sádlo a přidávají ho i do kynutých buchet. Někdo ohrnuje nos nad mlékem, jiný s ním zapíjí i guláš. Další ihned dáví míjeje řeznictví, zatímco uvnitř jiní, za zvuku praskání prasečích střev, užívají si svůj lahodný masitý pokrm z krup a vařené vepřové krve. (Naturalistické stejně jako nechutné. Omlouvám se.)

Takže co vlastně jíst?

Můj krátký ale vskutku divoký románek s hospodskou stravou, mě jednoznačně posunul směrem k tzv. zdravé výživě, abych si zpětně uvědomil, že tato je víceméně shodná s onou matčinou. Eh, jsme my jako děti tak trapné, tvrdohlavé a uřvané a když už konečně pochopíme, že rodiče měli pravdu, jsme už příliš dospělí, vážní a zbabělí zároveň, abychom byli schopni přiznat jim svou chybu.

Takže stručně: obilniny, sója, syrová zelenina, ovoce, ryby, drůbež. V kostce, s občasnými výjimkami a dýchánky s nehořlavými materiály.

Ale tofu, to je mi novinka. A drzost! Je to v názvu blogu a doteď jsem neochutnal!

Unaven strachem z nařčení z klamavé reklamy, zakoupil jsem před pár dny kostku tofu, přečetl si složení (sója a šmytec), opatrně rozřízl igelit, vyklopil na talíř, vzal do ruky nůž, ukrojil kousek. Nesu ho pomalu do úst a…

(…hlavou mi proběhne, jak jsem jako dítě chutnal něco poprvé. Již preventivně jsem vždy zkřivil ústa v předtuše neblahého senzorického vjemu, ačkoli vlastně vždy jsem potom své faciální proporce přehodnotil… a teď zase… sakra… uvnitř zůstáváme stále dětmi více než si dokážeme připustit…)

… ochutnal. Bez chuti, s mírným aftertaste sojového mléka. Čistá bílkovina, minimum kalorií. A jak jsem jedl více a více této inertní hmoty, získal jsem k ní přátelský vztah. Možná více než přátelský, jsme totiž semknuti zvláštním poutem - tofu je totiž docela jako já: očekáváte kdovíco, má dobré renomé, mnozí se vyjadřují na jeho adresu pochvalně, ale když odklopíte pokličku a říznete do živého, vidíte že vlastně nic extra, co by stálo za řeč.

A kopanec pro gastronomy: chuť je pověra. Tofu je jasný argument. Konec diskuze.

I win so hard.

Ještě mám v lednici tři kostky tofu. Myslím, že se jedné kouknu na zoubek.

Bude to taková moje terapeutická metoda, jak porozumět sobě samému.

A to se vyplatí.

Sešit v běhu.

Návrat oživlých vzpomínek.

(To mě zajímá, jak dlouho budu fakansky upozorňovat na své minibebí a cpát svojí banální operaci apendixu světu do ksichtu. Ale Suchého gag s operací a sešitem jsem si nemohl odpustit v nadpisu neparafrázovat. Originál: Po operaci slepého střeva, konstatoval jsem, že jsem sešit. Byl jsem ihned přesunut na psychiatrické oddělení. Priceless.)

Trasy, cesty, stezky, zkratky, co jich máme. Kór hovoříme-li o místě, kde jsme vyrůstali, rozbíjeli si kolena, křičeli „mámí“ pod oknem a vysedávali na obrubnících v teplákách. Na všechno jsme měli jasně vytyčené koridory. Jdeš do školy? Kolem sámošky a pak přejdi. Nebo do sámošky? Tak kolem sběrny a přes parkoviště, jasňačka. Na pulce? To už je těžší, ale musíš přes hřiště, podél valu a furt rovně.

A samozřejmě, s přibývajícími roky nastaly změny: chlapci se mezitím pochlapili, pulci se mezitím požabili a změnily se i destinace koridorů. Takže hřiště bylo zvolna vyměněno za hospodu či klub; škola už nebyla za rohem a kamarádi už nebyli přes chodbu.

Ale jak si kdo ustele, tak si lehne. A já si ustlal tak, že za milou jsem chodil pěšky do vedlejší vesnice, neb byla přespolní, jak bych řekl, kdybych žil o aspoň o 150 let dříve. Čili do sousedního přiléhajícího sídliště. „Přespolní“ zní poetičtěji, ale co zmůžu. Konkrétně 14 minut velmi rychlé chůze, kterou svedou jen a pouze dychtiví a zamilovaní mladíci spěchající za svou první láskou.

(A to jsem se, do té doby než jsem byl sám takto postižen, víceméně vysmíval těm, kteří na sídlišti vyrostli, vychodili školy, našli si známost, přivedli na svět děti a tak učinili pár čtverečních kilometrů prostoru vyplněných paneláky a psy celým svým vesmírem. A i když známosti přicházejí a odcházejí a já se vrátil zpět na sídliště, vím, že jsem se mýlil a nic není tak snadné, jak se mladému páskovi o trochu citlivějšímu než jeho vrstevníci zdá. Každopádně, kecy stranou, hoisted by my own petard. Fakt dík, Šejkspíre.)

Když včera, prásk ho, setřesu pooperační úzkost (ha!) a po šesti týdnech šup do kecek a vybíhám na pilotní běh, první v novém místě bydliště. Je večer, zima a já hledám stopy vlastních dětských bot v asfaltu. A nejen dětských, protože větší část trasy kopíruji právě onu hlavní randící trasu. Pěkně držet za ruce, občas políbení, zjitření ducha, vzedmutí citů, meh.

Tentokrát, ovšem o patnáct let později, překvapivě svižně a zbaven sentimentu, ale v teplákách a s kšiltovkou (což bych tenkrát na sebe nevzal ani omylem), probíhám tuhle trasu v opačném směru, tedy viděno dětskýma očima, běžím proti proudu času, promítám si svá léta dospívání, žaludečních neuróz, přemrštěného sebevědomí a následných pochybností, unáhlených rozhodnutí a na hlavu postavených představ o světě, který však ve skutečnosti neexistuje, protože jsem si jej celý od začátku do konce vysnil.

A vidím, že je to dobré.

Ještě totiž žiju.

Jsem boží.

Lejno a Bůh.

Aneb nejspíše perly sviním rozhazovati.

Panteistická paralela upozorňující na propojení dvou zdánlivě nesouvisejících jevů, to je to první co mě napadne, když si v hlavě probírám posledních několik dní svého života.

A protože tento blog je mimo jiné šifrovanou zprávou určenou o něco staršímu mě samému, můžeme klidně začít, ať nemarníme zbytečně čas.

Na počátku byla tma. Rozdýchaná, zimničná, nadějí plná, avšak s propozicí katarze vznášející se nad vodami. Ve čtyři ráno, fiat lux a pak už jen surovost života a pravda tak zřejmá, jak bychom ji potřebovali vídat dnes a dalších následujících šest dnů v týdnu, leč neděje se tak, a to o tom že: lepší už to nebude a jde tady o krk. Už za tmy mi hlavou v těch světlejších chvilkách horečnatého poblouznění probleskávalo teoretizováni Maxe Schellera o extatickém charakteru prožívání okamžité přítomnosti u zvířat, kdy tato, nemajíce ekvivalentu lidského vědomi sebe sama, jsou zcela položena, z důvodu čiré absence možnosti volby, do okamžiku „teď“.

V utrpení se člověk zvířeti podobá, až se chce plakat.

Propocený bolestí která se s hrozivým úšklebkem na rtech chechtá do tváře televizním reklamám na Panadol či další berličky naší patetické představy o pohodlném životě bez utrpení, nemoci a smrti, v pět ráno položen do fronty na operaci a tři hodiny počítal vteřiny co se jich do minuty vejde. Potom na sál, kyslík, čtyři hluboké nádechy a temnota ho pohltila.

....

Probuzení o tři hodiny později - jak ranní vánek na orosené mezi zalité sluncem, ale sebemenší pokus o pohyb odměněn přilitím oleje do už tak rozhořeneho ohně. Ale cítím, že to co předtím bolelo už nebolí anóbrž bolí všechno ostatní kolem. Čas poměřuji infuzemi a injekcemi proti bolesti, hodinami, které se nemusí natahovat, nemají ani ručičky či ciferník a přitom všichni moc dobře víme, která právě bije.

A den po dni se všechno hojí a to, co dříve stálo na počátku a konci všeho se náhle proměnilo v důkaz živoucí jsoucnosti Stvořitelovy.

Ale k podstatným záležitostem.

Žijeme všichni v bídné chatrči slepené lepidlem naší naděje z kusů iluzí, torz přání, fragmentů zavírání očí před zjevným, třísek sebeklamu a falešných představ o nás samých a jsme vždy rozhořčení, když zafouká větříček, pár došků spadne, okno se rozbije a dovnitř nám vleze pojišťovák. Hartusíme a rozhazujeme rukama ve vzduchu.

Avšak teprve tehdy, až nám celý tento náš rádoby dokonalý příbytek poboří skutečná vichřice v podobě nemoci, smrti, bolesti a utrpení, teprve tehdy se vidíme takoví jací opravdu jsme.

Až v tuto chvíli zjistíme, že naší jedinou jistotou je trocha štěstí shůry a trochu toho lejna. Zkrátka taková praktická dialektika lidského rozvrhu v podmínkách prozatímní morálky s přihlédnutím ke stoce, kterou náš svět, tedy alespoň podle posledního měření a vážení, minimálně zčásti je.

Sandokán, Sandokán.

A další výtečníci.

Triko se Sandokanem.

Hledal. Nenašel. Truchlil.

V tomto třívětém mikrodramatu se zrcadlí celá tragédie dnešní doby: v
nezřízené touze po starých dobrých časech hledáme svém dřívější modly,
abychom, v hledání selhavše či nikoli, i tyto nakonec prokoukli jako
habaďůru na nás nebohé.

Ale měl jsem ho, vážně! Světle žluté, z pouti a vím, že už tenkrát mi
bylo sotva jen tak tak, tudíž o rok později už bylo na nošení příliš
těsné. Ale ono to vlastně ani nevadilo, protože v té době ho nosil i
školník a jeho opožděný synátor a jsem přesvědčen, že pod šedivým
dvouřadým sakem Sandokana na triku ubytoval i vcelku mladý zástupce
ředitele základní školy, aby za zavřenými dveřmi sborovny s potěšením
vlastním exhibicionistovi v baloňáku, v náhlých přískocích odhaloval
bollywoodského tygra z Montpračemu všem nepřipraveným.

Ha! Vidím do tebe jak do hubený kozy, Holíku!

Obzvláště jsem si užíval všemožnou deformaci trika v části potisku;pak
Sandokanova snědá, neholená a mořskými větry ošlehaná tvář získávala
dalíovsko-miróovské proporce a z opáleného svalnatého chlapáka se v
okamžiku stal tu oteklý bezdomovec, tu Ježíšek Kristů a tak dále.

Jak to ale skutečně bylo se Sandokanem? Jako kluk jsem si nenechal
ujít ani jediný díl a to až do přibližně dvacáté epizody, kdy mě začal
seriál nudit. Považte, jaká to musela být mezigalaktická nuda, když
uvažujeme předrevoluční skladbu televizního programu.

A taky ano: po létech jsem proběhl v rychlosti několik epizod a uviděl
holou pravdu. Béčkové, laciné a přecpané klišé a špatnými herci od
začátku do konce.

Ale jako obvykle víme: nejde tady totiž vůbec o nějakou recenzi tohoto nepříliš svěžího dílka; na tu nemám ani kompetence ani ambice. Jde zde spíše o recenzi našich životů, kdy si podvědomě stavíme Potěmkinovy vesnice z rekvizit, které už zmizely ze scény a zkrášlujeme si ono již dávno uplynulé a reptáme na vše přítomné.

A přitom jediné co skutečně vlastníme v pravém slova smyslu je okamžik "teď". Všechno ostatní jsou buď jen černobílé vzpomínky nebo příliš barevná přání.

Inu, jsme pakáž a ani Sandokan nám nepomůže.

A to je co říct.

Chcete mě?

a.k.a. Kde domov můj?

Nebyl bych to já, kdybych nezačal pořádnou oklikou. A zajížďka to není věru marná, protože vede přes zakázané zóny, což je termín, který označuje místa, kam už se nechceme nikdy vracet. Důvody pro to mohou být různé, ale u mě jsou to jednoznačně dva: ztráta času a pocit trapnosti podobný tomu, když jste se na základní škole přede všemi pozvraceli ve školní jídelně po tom báječném špenátu. Nejedná se sice o osobní zkušenost a navíc, špenát (a překvapivě i ten školní) mi nikdy nevadil. Ale chtěl jsem jen vystihnout kouzlo okamžiku. A přesně takto se já cítím v zakázané zóně, o které budu mluvit, abych uvedl to, co se týká aktuálního dneška.

Trpělivost přináší růže, víme.

Když jsem se v zakázané zóně připravoval na maturitní zkoušku z flákání, očůrávání mechanismů školství a nepokrytého pohrdání svými spolužáky (jsem já to, koukám, ale pěkné kvítko, kurvadrát) a nadešel onen významný den, těšil jsem se na onen pocit, kdy to máte všechno za sebou, tíže z vás spadne, vaši dementní spolužáci jsou náhle vašimi bývalými dementními spolužáky (náhodné hlasité výkřiky do ticha učebny: „PRDIM“) a ona koule na noze se kterou jste se plazili po školních chodbách vám bude milosrdně odejmuta, navrátivše vám křídla k létání.

A vono prd.

S maturitou celkem za čtyři (meh) nastoupil jsem do tramvaje a necítil jsem žádnou úlevu. Nic. Maturita se prostě konala jen navenek, uvnitř jsem byl stále uvězněn ve světě kterému nerozumím a který mě obtěžuje žvásty o Spartě, masturbaci, diskotékách a Jean-Claude van Dammovi. Au!

Neboli: od té doby jsem už nikdy nezažil onen osvobozující pocit, že něco končí a něco začíná a že příležitosti byly početné, prosím.

Když jsem se před týdnem přestěhoval zpátky tam, kde jsem strávil dvacet let svého života a opustil tak místo kde jsem strávil let deset, očekával jsem, že se uvnitř mě něco pohne. Že si uvědomím, že končí jedna etapa a začíná další, doufejme že lepší. Dojetí, patos, možná i slzy.

Ale opět, nic.

A už si zvykám, změnil jsem svou opičí stezku a už se ani moc často nesnažím nacpat špatné klíče do špatného zámku a už se nedivím proč tam nejdou.

A zahlédám v tom zvláštní symboliku: jako bych já byl špatný klíč, který vtipálek osud strká do špatného zámku a já zůstávám netečný, neboť jsem si již přivykl neočekávat patetická vzedmutí citů, která existují jen ve filmu a možná v lásce. A v tom nejzažším koutku vlastní duše toužím po klíčové dírce, která si s mým klíčem rozumí a já budu moci konečně ze sebe shodit onen pocit, že „jsem ještě něco, sakra, měl udělat…“.

Do té doby zůstávám bezprizorní.

Chcete mě?

Atari 8-kousl rodinu.

A to když jsme si mysleli, že se nic nemůže stát.

Ačkoli platí, že opatrnosti nikdy není dost, přesto se není čeho bát. Drastický titulek je z pera internetové encyklopedie Navajo, která si servítky rozhodně nebere a trhá pomyslné řitě i větším kádrům. Kromě anglického „Atari 8-bit family“, přeloženého coby report o útoku pokousáním (neboť jeden ze tvarů slovesa „to bite“(kousat) má tvar „bit“), jsem byl i obšťastněn krásným a vskutku poetickým „Přebrodit Mondeo“ (to při zadání slovního spojení „Ford Mondeo“, díky čemuž jsem pro sebe objevil krásné, dnes již nepříliš používané slovo „ford“ čili „brod“.). Automatické překladače, s Eurotranem v čele jsou vždy zdrojem kvalitní zábavy a poučení a to i ve srovnání s na první pohled o mnoho konzistentnějším obsahem vysílání TV Nova a dalšími formami tzv. moderní zábavy. Ale k věci.

Před dvěma měsíci, v nečekaném relapsu výpočetní nostalgie, jsem vyrval všechna svá Atari ze spárů krabic, propojoval vhodnými historickými kabely, připojil historická přídavná zařízení a kochal se vskutku zle. A po dlouhém hledání jsem víceméně čirou náhodou objevil člověka, který nejen že prostřednictvím internetu prodává tyto více jak 25 let staré křemíkové fosilie, ale, a to je to co mě dostalo pod stůl, stále je (a jenom je) používá.

Ano. Jsou lidé, kteří nemají digitální fotoaparát, nepoužívají JPEG, nepřehrávají DivX, nikdy neviděli Google Earth či vůbec internetové mapy s dechberoucím pohledem z ptačí perspektivy. Nechatují přes ICQ, nikdy nehráli Half-Life či World of Warcraft, nepíšou blogy, neúčastní se virtuálních sociálních sítí. Z internetu jim stačí e-mail a základní surfování v textovém prohlížeči a nehledají si, jak činíme my, výmluvy pro co všechno potřebují počítač („hlavně fotky, muzika, filmy a nějaký ty hry, že jo“). Počítač je pro ně inteligentní psací stroj, nástroj pro uchovávání a organizaci velkého množství informací čili to, co vás zbaví nutnosti používat tužku, papír a kalkulačku a ušetří vám čas, který můžete věnovat jiným, užitečnějším věcem. A když už přijde chuť si zahrát, jsou tu přece tisíce vynikajících her, které sice nemají realistickou fyziku, AI, moderní a superrychlé grafické enginy, ale jsou stokrát zábavnější a tisíckrát hratelnější, že výše zmíněné nedostatky člověk s mávnutím rukou pomine.

Tato schopnost nahlížet náš svět skrze toto minimalistické síto a tak vyřadit ze svého životního prostoru všechny ty radosti a požitky moderních technologií jako Windows Vista, QuickTime, DRM, iTunes Music Shop, cokoli od firmy Sony, patche, záplaty, aktualizace a další libůstky je něco, čeho bych já osobně chtěl být schopen a s přestávkami se o to znova a znova (a stejně marně) pokouším.

Na hudbu přece odjakživa máme rádia, gramofony, magnetofony, minidisky, CD přehrávače.

Na filmy přece máme divadla, kina, televize, videa, DVD přehrávače.

Na fotky přece máme fotoaparáty a fotoateliéry a fotolaby.

Na sociální interakci máme přece rodinu a nejbližší příbuzné a známé, školy, zaměstnání, kroužky, kluby a sdružení.

A tak dále a ještě dál.

Kampak se jenom poděla ta obyčejná možnost udělat věci prostě tou nejjednodušší a nejzjevnější cestou?

Chtěl bych to umět, zříct se těch všech novot a žít tak prostě a přitom tak naplno.

A tak jsem si něco u onoho amerického Mesiáše silikonového pravěku objednal.

Nepomůže mi to, víme, ale rozhodně to potěší.

Víc už mi nejspíš v tomto životě není dáno dosíci.

Bohužel.

Kam jsem to jenom…

aneb Co si v mládí založíš, v stáří bohužel najdeš.

Známe to všichni. Okamžik, kdy nutnost velí hlasem hromovým a my, zmatení a dychtiví, pobíháme po našich příbytcích, hledaje kamsi kdysi dávno založenou drobnost, o kterou jsme předtím permanentně zakopávali, ale teď, když je nám jí třeba, otevíráme i fritézu a septik, v bláhové naději že tuto nalezneme.

A já, panečku, nalezl.

Když se člověk stěhuje či na stěhování chystá, jedná se o nefalšovanou archeologii s přídechem diluviálního dobrodružství. Předměty, ke kterým jste měli vroucí citový vztah a v jemném oparu počínajícího mejdanu DJ Alzheimera založili na místo neznámé, vyhřeznou tyto náhle ze zákony entropie zcela ovládané zóny krabic, tašek, skříní a vy, kteří už onen poklad nebeský oplakali, slzy osušili a nové zbytečnosti pořídili, znova musíte řešit otázku Nerudovskou, samozřejmě až tehdy, když první vlna nadšení opadne.

No přece vyhodit, samosebou.

Ale to není jen tak, víme.

Sám v sobě hledám sílu a každou chvíli si kladu otázku kam až jsem schopen zajít. Budu vůči sám sobě dostatečně radikální? Vyhodím ty staré noťáky popsané útržky písní a motivy ze kterých nic kloudného nevzešlo ale dodnes mě uvádějí úžas svou geniální prostotou, či stohy popsaných papírů plně předpubertálních literárních pokusů, básní, útržků rádobyscénářů a povídek? Vyhodím snad záplavu papírků popsaných poznámkami ke všem mým koníčkům počínaje anorexií a konče zoofilií? Budu už konečně chlap (to víš že jo, Z.) a nechám si jen kartáček na zuby, vodu po holení a kreditku, protože více pravému muži netřeba?

Kdepak.

Všechno to naložím do krabic a to včetně smrádku a milého zaprdína a nebudu si působit traumata. Ostatně, stěhuji se do většího a mám už za sebou několik fází redukčních programů, tak typických pro dlouhodobější obývání malých prostor ve více než jedné osobě.

Ono pak už toho totiž k vyhození moc nezbývá.

A dobře že tak: kdo nic nemá, nemá co ztratit.

Co tedy mohu ztratit já?

Knihy. Kytary. Počítače. Papíry.

Not a big deal, I guess.

Popel popelu, prach prachu.

aneb Co je pod kobercem, to se počítá.

Přihodilo se.

Touto holou větou lze, při troše dobré vůle, hodnotit jakoukoli událost, ať dobrou či špatnou a vyhnout se tak závěrečnému verdiktu, zda-li šlo vposledku o průser či ne. A jestli přeci jen existuje nějaká výjimka z tohoto tvrzení, tak tato rozhodně nedlí v oblasti mezilidských, či ještě lépe a bez chození kolem horké kaše, partnerských vztahů.

A tak říkám: přihodilo se.

A tím se také vzdávám práva na hodnocení, a že mě pěkně svrbí jazyk. Ale protože se navíc jedná o relativně starou záležitost, tvářím se, že je to už za mnou a snažím se neuvěřit opaku.

Jenže.

Jdete do kina a náhle zjistíte, že v páně Hřebejkovo filmu se část vašeho života proměnila v rekvizitu. Ano, konkrétní místo vašeho poblouznění, snění, vzrušení, vzedmutí citů účinkuje víceméně v hlavní roli a vy sedíte v kině, s otevřenou pusou a nevěříte vlastním očím.

A přitom už jste onen šepot z hloubi podvědomí zametli pod koberec a na něj postavili tu novou, pěknou postel z IKEA a víme přece, že kde je postel, tam se setsakra dobře zapomíná. A bez komentáře, prosím.

Takže všechno se v okamžiku vrátí a i když film běží dál a naše rekvizita si žije svůj scénářem přesně odměřený život, jen přijdou titulky a rozsvítí se světla, kouzelný svět filmu už je zdánlivě minulostí, avšak pro vás to právě začalo a navíc máte v duši nefalšovaný holywoodský brajgl.

Sice nic zásadního, ale jste si rozhodně jist, že tentokrát se to už pod koberec nevejde.

A střih.

Uběhly měsíce a včera, v opojení z nově zakoupeného automobilu, náhle sjíždím na až příliš bolestivě známou cestu vedoucí k onomu místu, tentokrát již nejen kusu osobní historie, ale taktéž k „takovýmu tomu starýmu rozpadlýmu domu z toho filmu, víš jakýmu?“.

Zastavím, vystoupím a kromě vylomených vrátek do zahrady a fasády poničené grafitti, se zvláštním pocitem děsu hned, navzdory šeru červnového večera, jasně rozeznávám, že dům, zřejmě nedávno, vyhořel.

A najednou se propojí dva světy – svět pod kobercem zametených vzpomínek se světem toho, co se pod jednoduše koberec nevejde a tak to straší v našich hlavách. A z tohoto okamžitého prolnutí možného a nutného vyroste rozhřešení téměř symbolické, které v ten moment vyslovuji téměř nahlas: „vyhořelo to“ a v duchu dobře vím, že „to“ vůbec není ona stavba s rozbitými okny a černými stíny kolem nich, ale že „to“ jsem já, ona, my.

Nasedl jsem do auta, šlápl na plyn a s nepřítomným úsměvem na tváři jsem zmizel za první zatáčkou.

A můžu jen říci: přihodilo se.

Víc říkat totiž nemá smysl.