Repete!

(Bilancování smrdí a nemyje si nohy.)

Takže.

Už zhruba rok se zde producíruji a v dlouhých souvětích se snažím vyjádřit - stejně jako nalézt - nějaký eventuální smysl, který by se mohl vloudit do mého, a jistě prominete onu troufalost, i do našich-vašich životů.

Smysl se totiž vždycky pouze vloudívává. Nikdy nepřichází s pompou a květinami, nýbrž coby v stínu plížící se hrdlořez, pozvolna vreckovým nožíkom pižlá naše krčky.

Ale začátek byl téměř pohádkový: po hloupohonzovsku jsem si sbalil svůj příslovečný a navíc svrchovaně pomyslný raneček s buchtami a pošetilými ideály a vyrazil na zkušenou do zdánlivě přívětivého a také „úplně nejvíc mega kůl“ virtuálního světa plného blogů, nabídek na prodloužení penisu, Tokio Hotel erotických fanfictions, Goatse.cx, ShavedSamoanGrannies.com a dalších lahod, abych zjistil, že čas od času se k nečemu vyjádřit a zaujmout jasné stanovisko mi pomáhá udržovat iluzi sebe sama coby člověka v kolektivu oblíbeného, vtipného, intelektuálně na výši, nadprůměrně sexuálně vybaveného a aktivního, stejně jako lidského, citlivého a především přívětivě moudrého, čili jedním slovem: typického blogera.

Avšak kecám. Protože - upřímně - nijak zvlášť to nepomáhá; nejsem ani více či méně patetický, sobecký, arogantní, namyšlený, líný atd. než jsem byl coby nebloger.

Je to totiž známá věc: blogovat neznamená stát se lepším člověkem.

Musel jsem to napsat, neboť jsou tací, kteří jsou stále vnitřně hluboce přesvědčeni o opaku.

Co to však tedy znamená, býti blogerem?

Nic zvláštního; jen si každý den si lámat hlavu nad tématy vhodnými ke zpracování a pak si ve zcela nevhodných situacích se zběsilostí ve tváři zapisovat náhle se dostavivší nápady a ty potom, s nemalou špetkou narcisismu, přetavovat v krátké, radobyvtipné, rádobymoudré texty, které si přečte možná pár nejbližších a jednou za uherský rok i někdo zabloudivší.

Ano. To je celá pravda. A podíval jsem se jí hrdě do ksichtu.

A pravdě navzdory to vypadá, či co, že i tak zůstávám nadále blogerem.

Co z toho vyplývá?

Že jsem vítěz. Nejvíc.

I win teh intarweb!

Meh.

Ochrochtovo či TofuTerrorist?

Poslední obligátní hřebíček do Ochrochtovy rakvičky se šlehačkou.

Byl nenápadně zatlučen. Ale o to pevněji.

Inkontinentní strýček Ochrocht, vycucaný z prstu během několika vteřin intelektuální dysenterie, již mocně prdí do hlíny, čuchá k fialkám zespoda, hraje flašku s Pámbíčkem, či co se dějě na onom totom světě.

Na jeho místo příchází poněkud uvolněnější, nekonvenčnější, svéhlavější a poněkud ostřejší TofuTerrorist, aby světu sdělil nejednu pravdu, kterou svět, ano, i ty, drahý případný čtenáři, nerad slýcháváš.

Třeba totiž tu, že: tofu je vražda!

A to je jen začátek.

(Jak vidno, nic se vlastně nemění, absurdity a trapnosti pokračují pouze pod jiným jménem.)

(A pak že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, pche!)

(Klidně stokrát, když se zlíbí.)