Ráno! Budíček!
"Co jsem komu udělal?", ptám se sám sebe ještě v polospánku a rozeznávám, že právě začal hrát radiobudík. Před pár měsíci, a vypadalo to tak nevinně, jsem naladil Vltavu a hajdy na kutě (kamže? kolik mi je, osm?). A teď takhle přímo do ksichtu, po ránu. Au!
Když jsem se dříve rozepisoval o rozhlasu a jeho mocné síle, pomlčel jsem o hudbě. Nejspíše proto, že běžné stanice v pásmu FM se mi nedaří klasifikovat v rámci mého retardovaného (ale adjustovaného směrem k mému plnému uspokojení) kvalifikačního systému coby hudbu. Třeba hudební složka ranního Radiožurnálu na mě působí jako školní výlet do ZOO v devítce, kdy třetina třídy zvrací pod sedadla z levného a barevného chlastu, autobusem se šíří lahodná vůně blitek a to jsme teprve u Kolína, panečku. Zagorka, Gott, Spálený, úplně stejně jako když jsem za komančů vstával do školy. Cestování v čase ve směru osmdesátek a Kynedril daleko.
Ostatní, tzv. komerční stanice se mě hned po ránu snaží prostřednictvím hudebních interpretů přesvědčit, že by bylo vůbec nejvhodnější, kdybych byl černoch-multimilionář s údem velikosti menší vzducholodě a snědými polonahými roštěnkami svíjejících se u nohou. A já bych tam stál ověšený zlatem a prsteny, v uchu bych měl vkusnou bižuterii s diamantem, a spíše než rapoval, bych mluvil třeba o tom, že
mý prachy jsou nejvíc
tak zčekuj mý nový limo
páč to starý při poslední pařbě
nějaký nalitý štětky vevnitř pochcaly
ale na to prcám zle
páč mí houmís mě ceněj
a vo tom je teprv lajf
jů nou vodajmín mén?
Ano, starosti tohoto typu řeší každá pořádná celebrita a která je neřeší, zaslouží utratit, což ovšem ksindl bez šestimístnýho měsíčního platu nemůže nikdy pochopit. A řekl bych, že toto poselství je ve zkratce hlavním ideovým obsahem drtivé většiny tzv. árenbí produkce. Zjevně, dokud nebudu nosit bílý kvádro a smrdět valutou, musím se po hudebním rozptýlení poohlédnout jinde.
Právě proto jsem upnul své veškeré naděje na Vltavu. "Klasická hudba nesviní", říkal jsem si. A ještě aby: po večerech patlám Ronda a Fantazie, kolegové intelektuálové mě taky nezaskočí trefnou recenzí nějakého svěžího dílka z pera finské lesbické aktivistky za práva žen či upoutávkou na divadelní hru s filozoficko-existenciálním podtextem a písněmi na motivy příběhů ze života kurdských pastevců hrochů.
Ale vše se časem přejí, a tak já, s bachorem plným ranních úvah Petrušky Šustrové (Petruška? To si snad děláš …) a dalších výtečníků, jsa proklatě blízko dávení, říkám na adresu ČR Vltava toto:
1. Intelektuálství a intelektualismus jsou dvě odlišně věci; první je obdivuhodné a postihuje jen ty nejpilnější a nejnadanější, zatímco intelektualismus je dostupný volně každému pinďourovi (ženy nevyjímaje), který se naučí říkat "nicméně" místo „protože“, (ačkoli to, jak ví každý průměrný žák základní školy, vůbec neznamená totéž) anebo výraz „sledovat“ nahradí slovem „monitorovat“. A tak dále.
2. Není nutné ani rozumné redukovat obsah pojmu „dějiny evropské hudby“ na placaté baroko a nudný klasicismus (výjimky bez výhrad připouštím). Poslouchat celý den Bacha, Telemanna, Zelenku, Bendu, Stamice nijak mysl neosvěží a z hudby, která má potenciál se stane překotné a nudné pidlikání, které už jen sotva může posloužit jako hudební kulisa a to maximálně za účelem zvukového odstínění koitu.
3. Zní to neuvěřitelně, ale existují i jiní interpreti a hudební tělesa, než ta, která mají v názvu slovo „Collegium“, „Ars“ či „Academia“. Názvy čpící zatuchlinou implicitně odkazují k obdobnému repertoáru. Přestala se snad klasická hudba psát v den Bachova úmrtí?
4. Bruckner, Mahler, Prokofjev, Copland, Honegger, Hába atd. Nic? Soudobí autoři? Dvacetiminutový pořad a pak zase 23 hodin a 40 minut pidlikání?
Tak to jsme si nedomluvili.
Od zítra mě budí počítač.
A na just nějakej elektronickej čurbes.
Tumáš, hajzle jeden.
