O přirozenosti a přirození.

Rouhačská esej. Ačkoli internet, že?

Chodit do práce. Platit daně. Volit. Sledovat politiku. Nešlapat po trávníku. Tvářit se jakoby nic při prdění v autobuse. Zdravit sousedy. Tvářit se jako kastrát a popírat existenci přirozené sexuality.

A tak dále a ještě dál.

To je jen pár věcí, které se sluší dělat a to proto, že se tak nějak dohodlo, že je to výhodnější než dělat pravý opak. Pro názornost:

Nechodit do práce. Neplatit nic nikomu. Provokativně věřejně močit před volebními místnostmi. Smát se politikům do ksichtu. Trávník používat jako chodník. Prdět v MHD a zároveň komentovat jakost, intenzitu, aroma a jídelníček. Zvracet sousedům přes plot. Veřejně onanovat a s nemytým přirozením v ruce oslovovat kolemjdoucí dámy.

Kupříkladu.

Pravda, svět ve kterém si lidé neberou servítky a kálejí si navzájem na rohožky před domem, lejou si petrolej na záhonky s tuřínem a prezentují svá ztopořená moudí nám všem, je sice zábavný, ale jen do té doby než se dotkne přímo vás osobně.

Ale je to v nás, nepopřeme to, naše inklinace k samolibosti, egonanii a lenosti je naší rodovou vlastností a tak balancujeme na hranici mezi těmito dvěma extrémy. Tudíž:

Do práce poslední, z práce první. Ojebat stát kde jen to jde. Kecat o volbách a pak nejít, páč zrovna hraje Baník (pyčo) s Libercem. Podívat se na zprávy na Nově a na základě tohoto názoru komentovat celkové politické dění (...a nakonec, samozřejmě, zvířátko!) Tvořit vyšlapané cestičky a ty nenápadně rozšiřovat. Prdět v metru a s pohoršením se dívat na kolemstojící. Pomlouvat sousedy za jejich zády. Stahovat po nocích piss porno a snít o BDSM s kaviárkem.

Kdybych měl volit, tak hlasuju pro variantu chaosu před striktním řádem a ochcávacím zaprdínem kompromisu. Proč?

Protože jen to co je přirozené, je pravdivé. Morálka, tradice a příliš vysoká očekávání ústí ve styku s lidskou přirozeností vždy v pokrytectví a to není ani přirozené, ani zcela nepřirozené. To je totiž jen zmetek, nepodarek.

Vyhodit a znova.

Sakra, to je ale statement, že by se za něj nemusel stydět ani svatý Mao Ce-Tung.

Meh.

Levá a pravá.

Velké maličkosti.

Jistě se shodneme: člověk potřebuje jistotu. Anebo alespoň iluzi této.

A zatímco naše malé jistoty – a co jich máme – jsou pozvolna přirozeně odstraňovány a nahrazovány jistotami jinými, ať již více či méně iluzivními, my o nich dobře víme a o to více si je hýčkáme. Tu cigárko, tu ranní kafíčko, rychlý panáček něčeho tvrdšího po ránu, tu čerstvá a voňavá houstička z rukou místního pekaře a pokračovat můžeme až do aleluja.

Naše malé jistoty o malých potěšeních se stávají našimi malými závislostmi, bez kterých bychom byli pouhé stíny těch krásných lidských bytostí, kterými jsme. Vždyť: co bychom byli bez našich malých závislostí, že?

(Záměrně jsem použil jsem toto otřepané klišé, které obzvláště kuřáci a alkoholici neváhají vmést do ksichtu každému, kdo připomíná nepohodlný, avšak biologicky prostý fakt, že normální jest nekouřit a nechlastat.)

A ačkoli se mě saturování potřeb tohoto typu netýká (mluvím o cigaretkách, kafíčkách a šnapsech), všímám si detailů a není to vůbec marný, protože analýzou těchto se dozvídám to podstatné o člověku. Ale k věci.

Na své ranní a odpolední opičí stezce potkával jsem v časech dávných jednu trafiku (takto čerpací stanici s nabídkou paliv našich závislostí), která byla umístěna přímo proti vstupu do metra. Ať jste tedy přicházeli zleva či zprava, tato zastávka, když jste ušli deset kroků navíc, skýtala četné radosti a i já, jakkoli bytost jakostní, jsem mnohokrát natankoval plnou v podobě banánků v čokoládě a tyčinek Margot. Trafika byla prostorná, všem přístupná, obsluha rychlá a leckdy i příjemná.

Když tu náhle, jak na levé příchozí cestě, tak i na pravé, zrodilo se po jedné trafice, mnohem menší a s menší nabídkou, dražšími banánky v čokoládě a s obsluhou, která mě oslovovala měkkým, znělým „prosjim“. (A nepochybně jsem zde již dříve zmiňoval, jak velký jsem fanoušek návštěvníků ze zemí bývalého Sovětského svazu.)

Avšak rána a odpoledne se střídají, měsíce běží, plíce černají, žaludek vředovatí, játra tvrdnou a já zápasím s kilogramy a hle, centrální, nejstarší, největší a etnicky majoritní trafika se ruší.

A dodnes, ačkoli už uběhly roky, stále zeje prázdnotou. Zajímavé ale pochopitelné. Třetí trafika by se již na těch pár metrech neuživila.

Důsledkem toho je, že jsem v pravé trafice nebyl už celé roky a to prostě proto, že má opičí stezka tudy nevede. A je fuk, že je vzdálena od „mé“ levé jen pár kroku. Takhle to prostě ve světě funguje, nebo se to aspoň tak zdá a také říká.

A tím se dostáváme k pointě celé úvahy.

Je možné, že ten, kdo zřídil levou a pravou, znal člověka lépe než my a bylo mu jasné, že o deset kroků navíc do trafiky prostřední, kolem které stejně chodili všichni, už nechce nikdo udělat? Jsme snad v takové časové tísni, že místo abychom ušli deset kroků navíc, tak raději potřebujeme zřídit dvě nové trafiky, které nás obslouží, ale dráž, pomaleji a s plíživou reminiscencí kiosku na nádraží v Charkově?

Pokud ano, tak jen připomínám, že kdykoli je na světě zřízena nová trafika, pámbíček zabije koťátko. Nebo štěnátko. Nebo králíčka. Však víte, co chci říct.

Ale vážně.

Trafika je obchod - obchod jako každý jiný. A slovo „obchod“ v sobě obsahuje to podstatné sloveso „chodit“. Pokud máme pocit, že se nám zkrátí žíly, když uděláme deset kroků navíc, abychom něco nakoupili, tak potom již jen smutně přikyvuji a chápu, že je mnohem výstižnější použít cizí slovo „shop“ a dobrovolně rezignuji na člověka a jeho typickou vlastnost, která z něho činí tu nejpodivuhodnější bytost v tomto vesmíru: právo na svobodnou volbu a vlastní rozhodnutí, právo na blbosti a rozmařilosti co s logickou nemají pranic společného.

Zřizujme tedy shopy a v nich přivítejme nového člověka, který představuje zaměnitelnou součástku v soukolí zvaném „moderní tržní společnost“, který je veden technokratickým pojetím užitku a efektivity a je mu principálně proti mysli udělat pár kroků navíc a obdržet lepší služby i zboží.

Let´s Go Shopping, then.

Velké prohry, malá vítězství.

Realisticky viděno, že.

Navzdory zimě, mrazu a jinovatce jsem včera již podruhé vyběhl do noci. Však to znáte: když ti není pomoci, zkus vyběhnout do noci. Tolik Kurt Vonnegut, Jr., tedy alespoň pokud mě paměť neklame; v té zemi nikoho - rozuměj v mé hlavě – si však ničím jistým být nelze.

Ale zas tak špatně, aby se muselo, nebylo, a i přesto se vyběhlo.

Takže tradiční teplé prádlo pro chladná rána a večery, kalhoty s kapsami, kecky, teplou čepici a šup.

Nechci zde však opisovat vcelku nudnou třičtvrtěhodinku strávenou funěním a pocením; materiálu s obdobným obsahem je plný internet (což je jemný poukaz a rádobyvtipná paralela k online pornografii).

Podstatně zajímavější je totiž to, co tomuto rozhodnutí předcházelo: horečné přemítání zda ano či ne. Hledání trapných výmluv, alibistické pokukovaní po hodinkách a teploměru, abych sám sebe ujišťoval že je příliš pozdě/příliš chladno, že horký čaj v konvici dychtí být vypit a koláčky ve spíži, zmučeny slepou touhou, křičí jen aby byly pojedeny.

A právě v tu chvíli, kdy jsem odsekl jak čaji, tak koláčkům, oblékl se na ven a začalo mi býti k nepomožení, jsem si uvědomil, že toto malé vítězství v epické bitvě nad leností skutečně nemá ani za mák nic společného s vyhranou válkou.

Vběhl jsem tedy hlouběji do tmy a chladu a přemýšlel dále. A pomaličku, hrozivě a téměř se vztyčeným prostředníčkem se mi začala zjevovat poněkud nepříjemná pravda. A teď pozor, jedná se o pravdu univerzální, stojící nade všemi funícími třicátníky a jejich sebekonsolidačními aktivitami:

Válku zvanou život nelze vyhrát. Lze jen tu a tam, obrazně řečeno, dát přes držku nějakému joudovi v rádiovce (což je metafora pro malý, marginální problém, který by se navíc nejspíš časem vyřešil sám), ale na samotného generála sedící ve stanu generálního štábu a peskující nižší šarže žádostmi o horký párek a studené pivo, nemáme ani mizivou šanci.

Každé malé vítězství, překonání překážky či protivenství přináší jen překážky a protivenství další, tudíž další možnost selhat, prohrát, propadnout, zapomenout, ztratit, neudělat, schytat, bolet.

A pozor: tohle není skučení, tak to totiž chodí od pradávna. Jadadý, Kurte.

Takže já, ačkoli vítěz úterní bitvy, ve čtvrtek budu opět svádět boj a jak známe vtipálka pámbíčka, jistě škodolibě přihodí na bitevní pole pár pěšáků v podobě ještě chutnějších koláčků a ještě voňavějšího čaje, zajímavého filmu či knihy a dalších kdovíjakých návnad na onoho lenocha ve mně.

Nebojím se. Tak to totiž má být.

Totiž, řečeno prostými slovy: alespoň se něco děje.

A to je, myslím, hlavní smysl našich malých válek, ve kterých vítězství nestojí za zlámanou grešli, avšak prohry nám zlomí vaz stejně lehce a prostě jako lusknutí prstů.

Do boje.

Vraťte mi můj stereotyp!

(Aneb: smrdíme doma svépomocí)

Toto úterý jsem se vrátil z dovolené.
Z jiného kontinentu, jiné kultury, jiného času, jiného světa.

A od moře. Od slunce. Od tepla.

Rozdíl pětadvaceti stupňů směrem dolů dává nový význam slovu "ochlazení".

A už druhý den se potácím na a ve svém kontinentu, kultuře, čase a světě.

Který by mi měl být až příliš familiérní, neboť proto člověk zpravidla odjíždí na takzvané "dovolené". A není.

Změna trasy, toť oč tu běží.

A naše životní trasy, co kus to originál, mohou být kupříkladu:


práce-nákup-domov

škola-hřiště-domov

posilovna-solarium-videopůjčovna-diskotéka-domov

fitko-solarium-nákupní centrum-kavárna-domov

nádraží-bufet-lavička v parku-tramvaj-podmostí


a tak dále a tak dále a ještě dál.

Drobné a bezvýznamné epizodky typu "divadlo", "kino", "kostel", "mešita", "kulečník", "bowling", "bordel", "swingers' party", "chata", "chalupa", "koupaliště" a podobné nezapisuji pro jejich marginální dopad na celý cyklus.

Samořejmě, že se kupříkladu při pobytu v bordelu či kostele určitým způsobem bavíte a z obou dvou si i něco odnesete (ať chlamydie či rozhřešení), ale z perspektivy životního běhu jde o příslovečný bezvýznamný prd v perličkové lázni, kapku moči v Žluté řece.

Jsme zacykleni v jistotách, které zároveň potřebujeme (neboť řád je dobrý pro zvíře zvané "člověk") stejně jako nenávidíme (neboť to nezvířecí v nás žádá svobodu, volnost a rozlet).

A tak dočasně opouštíme naše vyběhané krysí stezky, uválcované a udusané našimi uspěchánými kroky opakovanými v rytmu určovaném rozsáhlostí našeho závodního okruhu a využíváme dobrodiní takzvaných "dovolených" k tomu, abychom nezakrněli, nezparchantěli či nezešíleli.

Ale to není to hlavní.

Dovolená nám aspoň na chvíli ukradne tu samozřejmost, s jakou vklouzáváme do našich papučí při ranním vstávání, s jakou zamykáme dvěře našich příbytků a nasedáme do aut či autobusů a s jakou vedeme naše zdánlivě smysluplné životy.

Avšak jen proto, abychom po návratu z dovolené pochopili, že všechny ty věci, okolnosti a úkony, kterými se obklopujeme a jejichž stereotypní aspekt nenávidíme, vlastně neskutečně potřebujeme a k smrti milujeme.

Než nás časem opět omrzí.

Shrnuto, podtrženo: ano, dovolená nás učí milovat smrdět doma.

S láskou, kvalitně a svépomocí.