pátek 12. března 2010

Příliš tichá společnost

aneb Hrabalovi sotva po kotníky.

Ne, rozhodně nemůžu říct, že mě baví Facebook. Se smíšenými dojmy a týž pocitem v puse, jako když si říhnete po aromatické omáčce s kusem flákoty a knedlíku a již natrávené šťávy na vteřinku zalijou vaše hrdlo abyste je překotně opět polkli, komentuji dosavadní vlastní pinožení v sociálních sítích, které se stává obecnou normou, přičemž já v tomhle vlaku jedu vlastně jen náhodou, dávím z okýnka a mezi křečovitými nádechy přemýšlím v jaké rychlosti je možné vyskočit a přesto přežít pád.

Do hajzlu, taková pěkná myšlenka, ale napsaná tak košatě, že devadesát procent mejch "přátel" z Facebooku už v její první třetině kliká na bookmark s videem Luštěly nebo podobnýho prefabrikovanýho Satanova kouřícího lejna.

A víte co? Ať si.

Samota bloggerova by měla být příslovečná.

Piš si, skuč, mudruj, mentálně masturbuj, pátrej po Bohu v odpadkových koších, olizuj kliky na veřejných záchodcích, vše dovoleno. Na blogu jsme totiž doma a doma se může prdět při modlitbě, filozofovat při souloži, volit komunisty a páč nám nikdo nevidí do karet, můžeme se navrch ještě tvářit jako pánbíčkové sami.

Jenže Facebook kastruje a z koulí dělá sekanou, jejíž první sousto chutná, ale další už bez donucení nepolknete. Myšlenky, co za něco stojí, zůstávají nepovšimnuty, zatímco holé věty či jen výkřiky na téma přijímání potravy, vyměšování a souložení jsou středem obecného zájmu a vyvolávají dlouhosáhlé diskuze. Hmm.

Nuda je adorována a povyšována na samotnou příčinu existence sociálních sítí, neboť tyto s ní rozhodně umí zatočit; můžeme si přece číst hodiny a hodiny o tom, jak se nudí i ostatní a když i to omrzí, lze přece hrát ty báječné flashové hry, které nevyžadují ani investici hráčských dovedností, strategického uvažování, taktiky či zkušeností, ale berou si to, čeho mají všichni, avšak jen zdánlivě, dostatek: čas.

Ano, čas.

Přesně ten, který nám schází k tomu abych žili naše životy doopravdy, dělali opravdová gesta a ne emotikony, poslouchali a hráli opravdovou hudbu a ne předžvejakenej odpad z YouTube, hráli opravdové hry a ne jen klikfesty na pozadí bannerů a především, poznali co jsme vlastně zač, spíš než koukali po tom, co dělají druzí.

Do háje, už jsem starej nebo co.