úterý 22. května 2007

Nehnu prstem a jsem verzí 2.0

(Kam až zacházejí ti, kdo pitvají kmín.)

Na jedné nejmenované konferenci v nejmenovaném městě jsem se před pár dny téměř příslovečně kousl do zadku.Vysvětlím onu příslovečnost: kousnutí se do vlastního pozadí mi utkvělo v paměti již jako malému děcku; když byl někdo v bezprostředním okolí nervózní a neklidně se přitom ošíval, bylo mu doporučeno výše uvedené a to sice v křišťálově zvonivé alternativě "Kousni se do prdele". Zkuste realizovat zadání a zjistíte, proč že tak někdy nervózně ošívající se lidé působí na nezaujaté pozorovatele. A musím hned vyrazit na obranu proti nařčení z vulgarity přítomné v rodině při mé výchově; nebylo tomu tak, ale nějaká rčení jsou prostě součástí jistého rodinného folklóru a jejich doslovný smysl zaniká pod nánosy mytologií a rodových tradic, přičemž z této konstelace povstává nová jazyková kvalita.

Konference já nepříliš rád. Moje zkušenosti jsou takové, že se na nich zpravidla nedovídám nic nového a ztrácím čas. To lze vysvětlit dvěma eventualitami: buď jsem Pan Dokonalý anebo navštěvuji Debilní Konference. Jako vždy je pravda někde vprostřed. Jsem génius vláčený nesmlouvavým osudem se smyslem pro černý humor po debilních konferencích. (To moje přemrštěné sebevědomí. Ale když dojde na lámání chleba, pak jsou všude jen drobky. Jako vždy.)

A vyposlechl jsem příspěvky a diskuse jejichž původci, vysokoškolští profesoři a specializovaní odborníci, se divili jak to že se nám "ten náš" web dostal do verze 2.0. A nastojte, na dvířka již ťuká Web 3.0 a možná i další nuly. Když tu perla: "...a oni nic konkrétního nehledají a přesto si jen tak brouzdají..." zaslechl jsem a málem se ze mě stal onen výše uvedený akrobat prdelofág.

Specialisté na komunikační a síťové protokoly, strukturální procedury a neuronové sítě zapomněli na jeden malý detail. Na člověka. Na lidskou bytost, která prahne po sociálním kontaktu. Prahnoucí po dobrodružství vyvolávání flamewars, necrobumpingu, floodingu diskuzních fór, gender benderu v teenage fórech, po cosplayi přes chat, po sexu přes příkazový řádek, po vystavování vlastních bebí co největšímu počtu lidí atd.

A máme to tu zase: jedna dílčí a v rámci celku zanedbatelná realita jako existence např. formátu XML, METS, análních sond či čeho se vám zlíbí, zastiňuje nekonečně bohatý celek světa, který tyto prostředky v posledku nijak neupotřebí, neboť tyto jsou jen koncepty vytvořené v rámci určité hry jako důsledek lidské činnosti a nijak nezasahují do základních ontologických zákonitostí tohoto a jiných možných světů, je povyšována na generální tezi světa a z ní je celý svět vykládán a skrze ní nahlížen.

Ale pak je tu člověk. A člověk svým bytím do světa zasahuje. Tím že cítí, dychtí, věří, popírá, nenávidí, miluje, tvoří, ničí. To je podstatné.

Takže odmítám přistoupit na to, že jsem součástí pofidérní škatulky s nápisem Web 2.0. Již od roku 1996 je pro mě internet především určitým virtuálním kontextem ve kterém lze realizovat konkrétní sociální aktivity bytostně vlastní člověku. To že se někdo domnívá, že se tak "dříve nědělo" (protože, jak se dozvídáme, přece nebylo YouTube, Flickr a spol.) znamená pouze to, že někdo (jako obvykle) zapomněl na člověka, který vytváří a ovlivňuje sociální sféry a je mu jedno jestli na UseNetu či IRC v roce 1995 nebo na Wikipedii, Torrentz.com a Del.icio.us v roce 2007 nebo v knajpě 56. cenové kategorie s umakartovými stoly.

Blog vedený na internetu a v kabince WC v zaplivaném vestibulu metra jsou principiálně vzájemně srovnatelné. Bingo.

Takže se klidně vraťte se zpátky na svá teplá místečka a nenechte se rušit nějakým "člověkěm", páni profesoři. Vymýšlejte dále nálepky pro nejvlastnější projevy lidství v tomto vtipném světě. Je to skutečně velice potřeba.

Můžu totiž potom využít svého nezadatelného lidského práva vyjádřit se k tomu všemu na internetu ve svém stupidním blogu.

A šup, náhle jsem 2.0.

Ani to nebolelo.