Problémy nás krásných a bohatých.

Maserati nebo Lamborghini, Kanáry či Mallorca?

Po několikaměsíčním vytrvalém vědeckém úsilí jsem konečně dospěl ke konkrétním výsledkům a díky nejmodernějším technologiím, molekulární analýze a měřením času rozpadu radioaktivního izotopu C14 jsem zjistil, že mé auto je staré 15 let.

Ještě pět let a bude to veterán. Hurá. Nebo snad není důvod k jásotu?

Ne, není. Spíše je potřeba provést evaluaci, ekonomickou rozvahu a poté bezohlednou a brutální dekonstrukci za použití vysokotlakého lisu v nejbližším sběrném dvoře.

Však víme. To máte: ložiska, tlumiče, disky, silentbloky, kloubové čepy, brzdové destičky, prasátka, pakny, brzdové kotouče, bovden ruční brzdy, katalyzátor, střední díl výfuku, tlumič výfuku …

Proto se musím se ptát: uvezu to, pane Lorenc?

Pan Lorenc jen pokrčil rameny, přihnul si z lahváče a protáhl obličej.

To jste mi teda moc nepomohl, odpovídám na to já.

Staré automobily, epický toť příběh: na začátku jsou nové a voňavé, celé se blyští, vstupujeme do nich s posvátnou úctou a nejvyšší opatrností. A jezdíme v nich, ráno co ráno, odpoledne co odpoledne, nákup co nákup, výlet co výlet. Sem tam je obejdeme a postupně nás začíná zachvacovat hrozivé zjištění, že už věci nejsou co bývaly, že do té myčky na křižovatce už teda nepojedeme, protože nám ty kartáče poškrábaly lak, neboco, tady je to ňáký ťuklý, to jsme asi u Lídlu někoho decánko pocuchali při parkování, a tu najednou, rána z čistého nebe:

První rez.

A příběh pokračuje a my jedeme dál, plyn na podlahu, víkendy letí jak tryskáče, avšak stopa nezůstává na obloze, ale je čitelná na nebohém vozítku.

Děje se to nám všem a já teď zrovna jsem téměř na konci tohoto věčného cyklu.

A spolu s Hamletem se ptám: investice či demolice?

Jezdíme dál & Konci blíž.

Uvidíme.

Příliš důvěrné dálky.

O mém kusu horizontu.

Jsem divák. Velký a zanícený divák.

Ten, kdo mě zná dobře, to už ví: jsem fascinován pohledem na horizont. Na kterýkoli a to kdykoli. Horizont je mé morfium. Kdyby existoval horizont pouze ve formě, řekněme, nedejbože, čípků, i tak bych ho miloval a láskyplně ho zaváděl se zmámeným úsměvem na rtech.

Co vlastně tato velká láska znamená?

Horizont je pro mě náhle odkrytým tajemstvím. Každá podstatná otázka z kategorie těch tzv. „Velkých otázek“ (tzn. Jaký je smysl lidské existence? Existuje Bůh? Kolik váží varlata průměrně vyvinutého ptakopyska? a podobně) je pohledem na horizont zcela zodpovězena. Neříkám, že ona odpověď je vyjádřitelná slovy, ale rozhodně se jedná o svého druhu jedinečnou odpověď, kterou já, konkrétní lidský exemplář se všemi svými podstatnými rysy člověčenství (lenost, strach ze smrti, nekritický obdiv k sobě sama, fungování žláz s vnitřní či vnější sekrecí atd.) vyjadřuji takto:

Všechno je jednota. Já a horizont jsme propojeni, ačkoli zdánlivě vzdáleni. Lidská existence je unii horizontu a individua, ze které nás vytrhuje pouze vědomí času.

S pohledem na horizont čas ustupuje a jednota se opětovně ustavuje, aby však byla opět narušena. A tak pořád dokola.

(86,1 gramů.) (Nezapomněli jste na toho ptakopyska, že?)

A teď si představte, že jsem tyto záležitosti vykládal i slečnám, na které jsem měl políčeno. Být na jejich místě, nakopal bych se za takový druh konverzace na rande do řiti, až bych si pokálel špičku. Protože za prvé: koho to zajímá, za druhé: kdo to má chápat?

A upřímně řečeno, dnes již ani nevím, co jsem si od tohoto druhu verbálního tokání sliboval: exemplář ženy, který by pochopil cele o čem mluvím a byl schopen tuto tezi dále rozvíjet či vyvracet, by mě - paradoxně - nezajímal; ženy zběhlejší v metafyzice více než já mě upřímně děsí.

Ale k věci: včera jsem vyšel kolem půlnoci na terasu svého domu a dlouze se zahleděl na statisíci světly rozzářený horizont s Jižním městem v hlavní roli a uvědomil jsem si, že jsem strávil téměř deset let na místě s fantastickým výhledem, aniž bych se pravidelně věnoval mé výše opsané oblíbené kratochvíli a takto se dlouze kochal. Ani včera to tak úplně nevyšlo: po chvíli mi začala být zima a okenní tabulka celé kouzlo pozorování nemilosrdně zhatí.

Ale za tu krátkou chvíli jsem si jasně stačil uvědomit toto: za půl roku se budu stěhovat a ani jsem si svůj horizont neužil.

A po dnešku vím, že mi bude chybět.

Inu, v tomto případě je, díkybohu, jedna neotřesitelná jistota: horizont je všude, kam se jen člověk podívá.

Doufejme tedy, že bude i na onom mém novém místě.

Ano, doufejme.

Nekonzistentní bisexuální fernet.

I kreativci reklamek mají své dny.

(Není nic snažšího, než umýt zadek copywriterům, kreativcům a podobným komerčním mudrlantům. Kdykoli, jakkoli, s lehkostí. Když totiž někdo upřednostňuje formu před obsahem, pak si nezaslouží než to nejokázalejší pohrdání, tím spíše, je-li dotyčnému svěřena moc vládnout mediálními nástroji dnešní doby a takto legalizovat zlo s tváří myšlenkového diletantství servírované za pomocí nástrojů masové komunikace.)

(Aj, první odstavec a hned se mi vymkne z rukou: už první věta vztekle štěká a sliny jí z koutku úst lítají coby smečce lítých šelem. Takže zpět do lidštiny.)

Billboardy&spol. se sice pokouším ignorovat, ale víme že rozum, ta děvka ďáblova (výrok toho pacholka Lutherovic kluka) pracuje proti nám a tak se i já občas přistihnu, jak z různých pohnutek čumím na reklamní materiály, čtu slogany, poslouchám motta a hudební loga (nelze nevzpomenout dílo génia: jednou Persil, pořád Persil. Napište si to do not a skočíte obratem z okna) a taky – ano - čumím na ženský.

Ano, na ženský. (Teď mluvím o těch na papíře tištěných.)

A nebudu komentovat to, jak je ženské tělo používáno coby rekvizita pro zvýšení atraktivity produktu a to leckdy ve formě podprahového, subliminálního sdělení. Jistě: všichni se shodneme, že to je nízké, veskrze mrzké a ženy dehonestující, ale taková je celá naše vtipná moderní globální civilizace. To je fakt.

S fakty se nezahrává. S fakty se nediskutuje. S fakty se žije.

Ale ještě je tu současný poutač na Fernet Stock a jeho povedené motto „I muži mají své dny.“

A veškeré dosavadní reklamy k této „kampani“ udržovaly zhruba tuto vytyčenou linii: ženy jsou přítěží, která, když má muž „své dny“ (tj. má nutkání vykropit se chlapsky s kumpánama Fernetem), může být a je odsunuta do pozadí či vůbec odstraněna. A naopak geniální skeč na pláži končící vypuštěním partnerky to jen potvrzuje: žena v jistých okamžicích neharmonizuje s mužem, který by si chtěl užít trochu toho chlapáckého odpočinku, rozuměj chlastu.

Tedy: žena je zde v roli nepřítele, kterého je třeba se zbavit. Dočasně, samozřejmě, neboť správný chlapák odkojený Fernetem ženu potřebuje pro management spodního prádla, ponožek a večeří. Ehm.

Ano, ehm.

Ale jak lze vidět, tato neotřelá reklamní strategie „komunikuje diferentní mesydž“: ženy jsou tentokrát nežádoucí a tudíž žádné lascívnosti a spodní prádélko na opálených pohublých modelkách. Vlastně, nevídaný jev a svěží vítr v reklamním světě zmítaném mačistickými orgiemi s naolejovanými sexbombami.

A teď: na novém poutači je velkými písmeny psáno: „ženský ať si dělaj co chtěj“ (tehdy, když muži mají své dny). Na pozadí jsou dvě smyslně se líbající mladé slečny.

A to je jako co?

Matematicky viděno: pokud zobrazíte půvabnou ženu, pak většina heterosexuálních mužů zareaguje zvýšeným „zájmem“ (ať to v praxi představuje cokoli). Zobrazíte-li dva takové exempláře, vynásobte, logicky, onen „zájem“ dvakrát. Vložte mezi tyto dva femininní elementy prvky zjevné sexuality a položka „zájmu“ se navýší exponenciálně.

Takže naše motto jde přímo proti obrazu; je to něco obdobného, jako pozvat partu tlouštíků na seminář o hubnutí do cukrárny, kde se servíruje cokoli v jakémkoli množství a to, prosím, zdarma až do puknutí.

Takže jak, pane Stock: bude se camrat kořalka nebo se bude onanovat?

Kontradikce, protimluv, aporie, neprůchodnost, paradox.

Když nebudu puritán (a moc se mi přemáhat netřeba) a pominu, že se jedná o další podprahovou propagaci ve snaze normalizovat bisexualitu (jako by toho bylo málo), jde zde hlavně o argumentační nekonzistenci.

Neboli: někdo neumí či nechce myslet.

Ale co bychom chtěli od polovzdělanců, kteří nakonec stejně udělají z nouze ctnost a tak jako tak „prodají“.

Vždyť je to JENOM reklama, řeknete.

Ano, je to BOHUŽEL reklama.