Někdy zapomínám, jak moc jsem starej.
Stáří je velmi relativní pojem, jak nás mumifikovaný nádhery formátu Heleny Vondráčkový s nožem právního popotahování na krku denně přesvědčují. Když ale mluvím o stáří já, nemám na mysli svrchovaně optimistickou vizi z domova důchodců, kde žeru svoje prdy a nadávám na gumový rohlíky v jídelně. Mám na mysli to místo, kam nás život dokope několika dobře mířenými bodly do rekta, kde neexistují ani sny, ani naděje, ani smysl a kde jsou jen "věci" (anglické "stuff" říká mnohem víc), "názory" "lidí" s nimiž jsme tak nějak nepochopitelně skončili v kdovíjakých vztazích (osobních, pracovních, kastračních) a vrcholem bývá občasné vyhození si z kopýtka v podobě úděsných kocovin a výčitek svědomí paralyzujících posléze naše nebohé já. Právě to je stáří, ne vrásky či rozdíl dnešního data a toho v občance, kilogramy navíc, hypotéky nanic.
A ano, byl jsem kdysi mladý.
Sebranka geniálních flákačů s mesiášským komplexem se v pauze mezi zvířecíma kalbama a nekonečnejma diskuzema o Tetsuovi a heroinu rozhodla změnit svět. A zpětně viděno, nezměnila nic, co by bylo jakkoli vidět. Proměnila sebe sama, každého jednotlivého svého člena, někoho víc či míň, k horšímu či k lepšímu, blíž smrti, dál snům.
Vlastně: Možná, že tohle je jediná změna, která je vůbec ve světě možná. A nechci polemizovat s Ozzym, ale nešť:
V zápasu o to, aby nás svět nezměnil, jsme se ve vřavách bojů raději změnili sami.
K technické stránce věci, pro archiváře molích výkalů z šatníků zesnulých:
Měl jsem omezený počet stop (čti nástrojů). Měl jsem omezenou kvalitu zvuků. Musel jsem používat "tracker" (čti mickeymouse efekt na každým tónu, neb formát mp3 bylo ještě něco jako na koleně postavenej Bajkonur (kobercovka, elektronky, vědecký marxismus-leninismus, tadá, nasedat). Měl jsem komickou 486ku, která se nemilosrdně restartovala, kdykoli jsem spustil víc samplů najednou (bez save, samosebou). Měl jsem smrtící dead-lines a ačkoli to bylo několik let, nejsem si jistej, jaktože to tak dlouho a zjevně dobře fungovalo. Navenek, přinejmenším. A především, měl jsem omezenou fantazii, toporný melodický myšlení, nulový znalosti o instrumentaci, jsa ještě notně pokurven Front Line Assembly a Skinny Puppy.
A tak dále a ještě o něco dál.
A teď mi na malou chvíli chybí všichni ti, se kterejma jsem trávil ty dlouhý noci, chybí mi horečný vymejšlení harmonie k ránu, abych do oběda odevzdal průměrně dva tracky do každýho čísla, u kterýho se nevědělo pořádně zda a kdy vůbec vyjde.
Díky všem, vy dobře víte, kdo jste.
(Mimochodem, tahle poslední věta vážně zapáchá starobním důchodem, všeobecnou inkontinencí a volbou naší rodné strany.)
A vy si to sice můžete všecičko poslechnout, ale pochopit z toho nemůžete ani krapítek.
http://klan2011.cz/jukebox
Nevadí.
Zobrazují se příspěvky se štítkemzatuchlo. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemzatuchlo. Zobrazit všechny příspěvky
úterý 13. prosince 2011
pondělí 29. března 2010
Sem andrgraund, woe, ne.
aneb Bylo, není a nebude.
Vymykám se odjakživa.
Už ve školce byla zřejmá silná politická vůle k posílání. Autíček. V sedě, dva naproti sobě, posílat. Dělali to všichni kluci, byl to tenkrát mainstream, asi jako dneska mít co nejvíc přátel na Fejsbůku a tvářit se tajemně, když se začně mluvit o výši výplaty nebo délce penisu. Ale to já ne. Já radši ignorovat barvy, neumět si zavázat tkaničky a hrát si se spolužačkami "po O" na doktora. Jsem hravý, jistě.
Naopak, v době kdy se šulínci a pipinky ukazovali kolektivně, byť po trochu větších oklikách a jakoby-upejpání (tj. raná puberta), po mě ani vidu či slechu: seděl jsem u počítače, hltal plnými doušky veškeré rozkoše, jaké mi ten oblak jedniček a nul byl schopen poskytnout nebo dřepěl u kytary a znepokojivě nepoměrnou část svých mentálních kompetencí jsem věnoval potlačení animózního nutkání s tim třísknout a jít zase zpátky k počítači. A dobře jsem udělal, neb jsem vytrval a nic pořádnýho ze mě není ani v hudbě, ani v technice, tudíž se to totálně vyplatilo. Jsem boží!
Ale tento obraz ještě chvíli podržme.
Následky byly jasné hned, o přestávkách se zvědavé hloučky slečen přelévaly spíše ke stolům kanoistů, basketbalistů a expertů s dvojkama s chování, zatímco my, ňoumové od počítačů jsme byli ponořeni do našich diskuzích o kilobajtech, Pac-Manech a BASICu, to vše navzdory mé pěkné a slušivé důtce třídního učitele, jak jinak, z chování. I v tuto chvíli jsem byl underground: zatímco kolegové dychtili po dívčím ňadru přes svetr, já bych klidně vyměnil všechny ženy světa za disketovou jednotku a za jehličkovou tiskárnu, bratru, bych přihodil klidně i svou tehdejší tajnou lásku.
Ano, takový "nerd", "geek" ba i "dork" jsem byl.
Platil jsem za to pravidelný paušál v podobě menšího zájmu opačného pohlaví, ačkoli občasná kytara v mých rukou smývala tento handicap s rychlostí odpadávání svršků při hře v flašku. Ano, i já jsem si sáhl. A tak dále.
Přeci jen k nečemu tak kytara byla, zdá se.
Mohl bych pokračovat dále o tom, jak je underground experimentovat s drogama, když ještě všichni zkoušej svoje první panáky, o tom jak je underground poslouchat electrogrind, když všichni kolem poslouchají 2Unlimited a DJ Bobo anebo světácky radit, jak dělat hip-hop obklopen fanouškama Nirvány a do Rádia 1 tlačit svoje černý treky navzdory hard-rockovejm dýdžejům.
Ale vraťme se k počítačům.
Sociální sítě, kecálci, netbůky, ajfouny, všichni v tom frčíme.
Svět se změnil. Tak nějak podezřele náhle počítače nejsou společensky diskriminujícím příslušenstvím opoceného týpka v prestižích, tesilkách, patkou a rašícím knírkem.
A najednou, kdo nevysedává u počítače aspoň tři hodiny denně, aby pěkně v detailu apdejtoval svůj online profil o další k uzívání nudné epizodky z vlastního života bez jakéhokoli cíle, jako by ani nebyl.
A já se cítím okraden, neboť něco, co bylo jen a jen moje a to ještě v době, kdy vy jste všichni poslouchali Zagorku, Horňáka a sledovali Inženýrskou odyseu, Nemocnici na kraji města a volili rodnou stranu, je zase v háji a opět se to stalo předmětem kšeftu.
Ale naštěstí na to je jedna hláška, kterou si já, narozdil od vás můžu dovolit.
Tedy slyšte, saláti:
To jsem dělal na základce a už tenkrát mi bylo trapně!
Up yours!
Vymykám se odjakživa.
Už ve školce byla zřejmá silná politická vůle k posílání. Autíček. V sedě, dva naproti sobě, posílat. Dělali to všichni kluci, byl to tenkrát mainstream, asi jako dneska mít co nejvíc přátel na Fejsbůku a tvářit se tajemně, když se začně mluvit o výši výplaty nebo délce penisu. Ale to já ne. Já radši ignorovat barvy, neumět si zavázat tkaničky a hrát si se spolužačkami "po O" na doktora. Jsem hravý, jistě.
Naopak, v době kdy se šulínci a pipinky ukazovali kolektivně, byť po trochu větších oklikách a jakoby-upejpání (tj. raná puberta), po mě ani vidu či slechu: seděl jsem u počítače, hltal plnými doušky veškeré rozkoše, jaké mi ten oblak jedniček a nul byl schopen poskytnout nebo dřepěl u kytary a znepokojivě nepoměrnou část svých mentálních kompetencí jsem věnoval potlačení animózního nutkání s tim třísknout a jít zase zpátky k počítači. A dobře jsem udělal, neb jsem vytrval a nic pořádnýho ze mě není ani v hudbě, ani v technice, tudíž se to totálně vyplatilo. Jsem boží!
Ale tento obraz ještě chvíli podržme.
Následky byly jasné hned, o přestávkách se zvědavé hloučky slečen přelévaly spíše ke stolům kanoistů, basketbalistů a expertů s dvojkama s chování, zatímco my, ňoumové od počítačů jsme byli ponořeni do našich diskuzích o kilobajtech, Pac-Manech a BASICu, to vše navzdory mé pěkné a slušivé důtce třídního učitele, jak jinak, z chování. I v tuto chvíli jsem byl underground: zatímco kolegové dychtili po dívčím ňadru přes svetr, já bych klidně vyměnil všechny ženy světa za disketovou jednotku a za jehličkovou tiskárnu, bratru, bych přihodil klidně i svou tehdejší tajnou lásku.
Ano, takový "nerd", "geek" ba i "dork" jsem byl.
Platil jsem za to pravidelný paušál v podobě menšího zájmu opačného pohlaví, ačkoli občasná kytara v mých rukou smývala tento handicap s rychlostí odpadávání svršků při hře v flašku. Ano, i já jsem si sáhl. A tak dále.
Přeci jen k nečemu tak kytara byla, zdá se.
Mohl bych pokračovat dále o tom, jak je underground experimentovat s drogama, když ještě všichni zkoušej svoje první panáky, o tom jak je underground poslouchat electrogrind, když všichni kolem poslouchají 2Unlimited a DJ Bobo anebo světácky radit, jak dělat hip-hop obklopen fanouškama Nirvány a do Rádia 1 tlačit svoje černý treky navzdory hard-rockovejm dýdžejům.
Ale vraťme se k počítačům.
Sociální sítě, kecálci, netbůky, ajfouny, všichni v tom frčíme.
Svět se změnil. Tak nějak podezřele náhle počítače nejsou společensky diskriminujícím příslušenstvím opoceného týpka v prestižích, tesilkách, patkou a rašícím knírkem.
A najednou, kdo nevysedává u počítače aspoň tři hodiny denně, aby pěkně v detailu apdejtoval svůj online profil o další k uzívání nudné epizodky z vlastního života bez jakéhokoli cíle, jako by ani nebyl.
A já se cítím okraden, neboť něco, co bylo jen a jen moje a to ještě v době, kdy vy jste všichni poslouchali Zagorku, Horňáka a sledovali Inženýrskou odyseu, Nemocnici na kraji města a volili rodnou stranu, je zase v háji a opět se to stalo předmětem kšeftu.
Ale naštěstí na to je jedna hláška, kterou si já, narozdil od vás můžu dovolit.
Tedy slyšte, saláti:
To jsem dělal na základce a už tenkrát mi bylo trapně!
Up yours!
čtvrtek 12. listopadu 2009
Vén fakin´ hejln.
Ama fakin´ rokstár! Nebo ... ne?
Je to něco, co si nosíte sebou. Stigma. Cejch.
A začalo to nejspíše tehdy, kdy rodiče, poté co s návštěvou dosrkali kafe, dojedli domácí koláč a hovor začal váznout, dovlekli mě, pětiletého usoplence, do obývacího pokoje, štouchli mě do žeber a já začal zpívat jednu písničku Ivana Mládka za druhou, tak jak pětileté děti asi zpívají, s roztomile zkomolenými slovy v textu, s mírným pohupováním a zápalem, který už nikdy později v jejich očích neuvidíte. Návštěva se dusila smíchy, rodiče se dmuli pýchou a já, neschopen úplně rozklíčovat tenhle mix emocí, zpíval dál jako o život.
O něco později, když jsem seděl mnohokrát s kytarou na koleni a zpíval spolužákům tu na třídní besídce či školní akademii a co já vím kde všude ještě, už to rozhodně o život nebylo. Nějaká malá a tichá radost uvnitř mé hlavy byla, ale kdyby mi někdo dal na vybranou, nejspíš bych se radši dloubal v nose v lavici spolu s mými spolužáky a hrál pod lavicí dráhu.
Ještě později, obklopen kozlíky (ti s bradkou), kulišáky (s čepicí na hlavě) a tučňáky (oblečení o 3 čísla větší), už to nebylo ani o exhibici jako spíš o tom „bejt hustej". Vzhledem k tomu, že jsem i na několika prvních koncertech PSH rapoval, myslím že jsem jistého stupně "hustoty" dosáhl, ale stejně bych se zpětně vymazal ze všech dem a nahrávek. Co nadělám, YouTube už je stejně zamořen.
Období vyprodaných Roxy a Luceren Mjůsic barů, jazzových vyhrávek na elektriku ještě po tátovi a funky parties přešlo, a já dobrovolně zůstal sám s kupou filozofickejch knížek a symfonickejch partitur a k tomu s temnou posedlostí konečně porozumět všemu, čemu ještě nerozumím.
Hele, přetoč tenhle ubrečenej film o deset let dál, ať nezdržujeme.
A teď jsem tu já a klasický kytarový kvarteto s pár mejma skladbama, nikdy do konce nedotažená kytarovka, kterou dlužím nejen sám sobě, jeden rádobyfunkovej pokus obrátit svět vzhůru nohama a moc málo času.
Zase mám hlavu plnou refrénů, meziher, sól, a vyhrávek, co se musí nahrát znova a líp, zase si na útržky papírů píšu v metru fragmenty textů, kusy motivů a kryptickejch poznámek typu "pokračovat jako v druhý, jen ze shora a v triolách", zase jsem uvnitř toho všeho a cítím co jsem už dlouho necítil.
Problém je, že nevím, jestli jsem teď šťastnější než jsem byl předtím.
Možná, až jednou dotáhnu všechny tyhle věci do konce a budu stát na pódiu s kytarou v malým zakouřeným klubu, tehdy možná konečně pochopím, proč vlastně my lidé nějaké věci děláme, ačkoli nás do nich nikdo nenutí.
Do té doby si nejspíš dál nebudu rozumět, navzdory přečtený hromadě knih a těm všem palcům, co mi někdo někde drží.
Meh.
Je to něco, co si nosíte sebou. Stigma. Cejch.
A začalo to nejspíše tehdy, kdy rodiče, poté co s návštěvou dosrkali kafe, dojedli domácí koláč a hovor začal váznout, dovlekli mě, pětiletého usoplence, do obývacího pokoje, štouchli mě do žeber a já začal zpívat jednu písničku Ivana Mládka za druhou, tak jak pětileté děti asi zpívají, s roztomile zkomolenými slovy v textu, s mírným pohupováním a zápalem, který už nikdy později v jejich očích neuvidíte. Návštěva se dusila smíchy, rodiče se dmuli pýchou a já, neschopen úplně rozklíčovat tenhle mix emocí, zpíval dál jako o život.
O něco později, když jsem seděl mnohokrát s kytarou na koleni a zpíval spolužákům tu na třídní besídce či školní akademii a co já vím kde všude ještě, už to rozhodně o život nebylo. Nějaká malá a tichá radost uvnitř mé hlavy byla, ale kdyby mi někdo dal na vybranou, nejspíš bych se radši dloubal v nose v lavici spolu s mými spolužáky a hrál pod lavicí dráhu.
Ještě později, obklopen kozlíky (ti s bradkou), kulišáky (s čepicí na hlavě) a tučňáky (oblečení o 3 čísla větší), už to nebylo ani o exhibici jako spíš o tom „bejt hustej". Vzhledem k tomu, že jsem i na několika prvních koncertech PSH rapoval, myslím že jsem jistého stupně "hustoty" dosáhl, ale stejně bych se zpětně vymazal ze všech dem a nahrávek. Co nadělám, YouTube už je stejně zamořen.
Období vyprodaných Roxy a Luceren Mjůsic barů, jazzových vyhrávek na elektriku ještě po tátovi a funky parties přešlo, a já dobrovolně zůstal sám s kupou filozofickejch knížek a symfonickejch partitur a k tomu s temnou posedlostí konečně porozumět všemu, čemu ještě nerozumím.
Hele, přetoč tenhle ubrečenej film o deset let dál, ať nezdržujeme.
A teď jsem tu já a klasický kytarový kvarteto s pár mejma skladbama, nikdy do konce nedotažená kytarovka, kterou dlužím nejen sám sobě, jeden rádobyfunkovej pokus obrátit svět vzhůru nohama a moc málo času.
Zase mám hlavu plnou refrénů, meziher, sól, a vyhrávek, co se musí nahrát znova a líp, zase si na útržky papírů píšu v metru fragmenty textů, kusy motivů a kryptickejch poznámek typu "pokračovat jako v druhý, jen ze shora a v triolách", zase jsem uvnitř toho všeho a cítím co jsem už dlouho necítil.
Problém je, že nevím, jestli jsem teď šťastnější než jsem byl předtím.
Možná, až jednou dotáhnu všechny tyhle věci do konce a budu stát na pódiu s kytarou v malým zakouřeným klubu, tehdy možná konečně pochopím, proč vlastně my lidé nějaké věci děláme, ačkoli nás do nich nikdo nenutí.
Do té doby si nejspíš dál nebudu rozumět, navzdory přečtený hromadě knih a těm všem palcům, co mi někdo někde drží.
Meh.
pátek 4. září 2009
Češi budou bojovat o všechno.
aneb Válka s výtažkem z perel.
Zase Metro.
Na titulní stránce vždy tak nějak zeleného deníku zdarma na mě vždycky číhá nějaké tzv. moudro.
A moudra, ty já rád. Však víme.
To dnešní ("češi budou bojovat o všechno") mě nejprve vyděsilo.
Vlastně, sice to nikoho nezajímá, ale pojďme podrobně sledovat mé myšlenky, myšlenky génia.
(A ty, Baryku, přestaň kadit!)
Tedy nejdříve děs: "Aha, nastávají těžké časy, ta krize, že jo, asi je ohrožena naše ekonomika, dotace EU se krátí, Klausovi na hradě došly sponky v sešívačce, prostě průser."
Pak jsem plánoval i další katastrofy: krizi v zásobování, kupříkladu. Na nákup s kalašnikovem a slzným plynem, výrobků je málo, zákazníků mnoho, nějak se to řešit musí, že. A budeme prý bojovat, psali. Takže polož tu tatranku, nebo dostaneš do držky, svině.
Jenže, nakoukl jsem pod nadpis a hle, fotbalový mač.
Melírovaný dementi a jejich žabomyší války, na kterých se nejvíc napakuje partička manažerů klubů, mobilních operátorů a dealerů všeobecně společensky přijatelné drogy, tj. "čvachty", "kousku", "kuželky", "bíra", "pifsóna" atd. To přece dává smysl, sport odjakživa souvisí s telefonováním a alkoholem.
Seděl jsem v metru a pomalinku se nasíral nad tou drzostí umístit takovou poplašnou zprávu na titulní stránku deníku, který si platím dvakrát: jednou z daní, podruhé z jízdného. A jen tak mimoděk jsem se rozhlédl kolem sebe: dáma naproti, s černými kruhy pod očima souvisle usíná a pro samou únavu se nestihla ani pořádně učesat, kluk opřený o dveře nervózně zpocenými konečky prstů žmoulá tahák na písemku z angličtiny, mladý pár na další sedačce spolu nemluví, asi proto, že zatímco jsem řešil dementní nadpis v dementních novinách, ti dva se polohlasně se o něčem hádali, až mě mrazilo.
Když tu mi došlo, že polovzdělaná redakce se svým naléhavým sdělením vlastně měla pravdu.
Budeme totiž bojovat o všechno.
A média se nám hned snaží dát na výběr, chcete válku, bude válka, náš zákazník, náš pán. A vyrobí jen a jen pro nás nové, jiné a přece mnohem zajímavější, vzrušující a především důležitější války s výtažkem z perel, např. souboje akčních slev, bitvy nejnižších cen, strhující dramata voleb Miss, neočekávané zvraty reality show, zápasy našich uprděných VIP s jejich nadbytečnými kily, vráskami, silikonovými implantáty, milenci či milenkami. A také války sportovní, protože sportem ku zdraví, víme. A v neposlední řadě i války společenské i ty politické: Paroubek nebo Topolánek? Stalin nebo Hitler? Stehýnko nebo křidýlko?
A my, prosťáčci, co nepijeme výhradně Evian a nejezdíme Bentleym, my zůstáváme sami ve svých zákopech, pušku s pár posledními náboji tiskneme na hruď, pot na tvářích a krví zbrocení padáme únavou, a stejně tak i náš nepřítel, který je na tom víceméně stejně jako my.
Taková je totiž válka a tohle je válka.
TOHLE!
Vole.
Zase Metro.
Na titulní stránce vždy tak nějak zeleného deníku zdarma na mě vždycky číhá nějaké tzv. moudro.
A moudra, ty já rád. Však víme.
To dnešní ("češi budou bojovat o všechno") mě nejprve vyděsilo.
Vlastně, sice to nikoho nezajímá, ale pojďme podrobně sledovat mé myšlenky, myšlenky génia.
(A ty, Baryku, přestaň kadit!)
Tedy nejdříve děs: "Aha, nastávají těžké časy, ta krize, že jo, asi je ohrožena naše ekonomika, dotace EU se krátí, Klausovi na hradě došly sponky v sešívačce, prostě průser."
Pak jsem plánoval i další katastrofy: krizi v zásobování, kupříkladu. Na nákup s kalašnikovem a slzným plynem, výrobků je málo, zákazníků mnoho, nějak se to řešit musí, že. A budeme prý bojovat, psali. Takže polož tu tatranku, nebo dostaneš do držky, svině.
Jenže, nakoukl jsem pod nadpis a hle, fotbalový mač.
Melírovaný dementi a jejich žabomyší války, na kterých se nejvíc napakuje partička manažerů klubů, mobilních operátorů a dealerů všeobecně společensky přijatelné drogy, tj. "čvachty", "kousku", "kuželky", "bíra", "pifsóna" atd. To přece dává smysl, sport odjakživa souvisí s telefonováním a alkoholem.
Seděl jsem v metru a pomalinku se nasíral nad tou drzostí umístit takovou poplašnou zprávu na titulní stránku deníku, který si platím dvakrát: jednou z daní, podruhé z jízdného. A jen tak mimoděk jsem se rozhlédl kolem sebe: dáma naproti, s černými kruhy pod očima souvisle usíná a pro samou únavu se nestihla ani pořádně učesat, kluk opřený o dveře nervózně zpocenými konečky prstů žmoulá tahák na písemku z angličtiny, mladý pár na další sedačce spolu nemluví, asi proto, že zatímco jsem řešil dementní nadpis v dementních novinách, ti dva se polohlasně se o něčem hádali, až mě mrazilo.
Když tu mi došlo, že polovzdělaná redakce se svým naléhavým sdělením vlastně měla pravdu.
Budeme totiž bojovat o všechno.
A média se nám hned snaží dát na výběr, chcete válku, bude válka, náš zákazník, náš pán. A vyrobí jen a jen pro nás nové, jiné a přece mnohem zajímavější, vzrušující a především důležitější války s výtažkem z perel, např. souboje akčních slev, bitvy nejnižších cen, strhující dramata voleb Miss, neočekávané zvraty reality show, zápasy našich uprděných VIP s jejich nadbytečnými kily, vráskami, silikonovými implantáty, milenci či milenkami. A také války sportovní, protože sportem ku zdraví, víme. A v neposlední řadě i války společenské i ty politické: Paroubek nebo Topolánek? Stalin nebo Hitler? Stehýnko nebo křidýlko?
A my, prosťáčci, co nepijeme výhradně Evian a nejezdíme Bentleym, my zůstáváme sami ve svých zákopech, pušku s pár posledními náboji tiskneme na hruď, pot na tvářích a krví zbrocení padáme únavou, a stejně tak i náš nepřítel, který je na tom víceméně stejně jako my.
Taková je totiž válka a tohle je válka.
TOHLE!
Vole.
úterý 7. července 2009
O přirozenosti a přirození.
Rouhačská esej. Ačkoli internet, že?
Chodit do práce. Platit daně. Volit. Sledovat politiku. Nešlapat po trávníku. Tvářit se jakoby nic při prdění v autobuse. Zdravit sousedy. Tvářit se jako kastrát a popírat existenci přirozené sexuality.
A tak dále a ještě dál.
To je jen pár věcí, které se sluší dělat a to proto, že se tak nějak dohodlo, že je to výhodnější než dělat pravý opak. Pro názornost:
Nechodit do práce. Neplatit nic nikomu. Provokativně věřejně močit před volebními místnostmi. Smát se politikům do ksichtu. Trávník používat jako chodník. Prdět v MHD a zároveň komentovat jakost, intenzitu, aroma a jídelníček. Zvracet sousedům přes plot. Veřejně onanovat a s nemytým přirozením v ruce oslovovat kolemjdoucí dámy.
Kupříkladu.
Pravda, svět ve kterém si lidé neberou servítky a kálejí si navzájem na rohožky před domem, lejou si petrolej na záhonky s tuřínem a prezentují svá ztopořená moudí nám všem, je sice zábavný, ale jen do té doby než se dotkne přímo vás osobně.
Ale je to v nás, nepopřeme to, naše inklinace k samolibosti, egonanii a lenosti je naší rodovou vlastností a tak balancujeme na hranici mezi těmito dvěma extrémy. Tudíž:
Do práce poslední, z práce první. Ojebat stát kde jen to jde. Kecat o volbách a pak nejít, páč zrovna hraje Baník (pyčo) s Libercem. Podívat se na zprávy na Nově a na základě tohoto názoru komentovat celkové politické dění (...a nakonec, samozřejmě, zvířátko!) Tvořit vyšlapané cestičky a ty nenápadně rozšiřovat. Prdět v metru a s pohoršením se dívat na kolemstojící. Pomlouvat sousedy za jejich zády. Stahovat po nocích piss porno a snít o BDSM s kaviárkem.
Kdybych měl volit, tak hlasuju pro variantu chaosu před striktním řádem a ochcávacím zaprdínem kompromisu. Proč?
Protože jen to co je přirozené, je pravdivé. Morálka, tradice a příliš vysoká očekávání ústí ve styku s lidskou přirozeností vždy v pokrytectví a to není ani přirozené, ani zcela nepřirozené. To je totiž jen zmetek, nepodarek.
Vyhodit a znova.
Sakra, to je ale statement, že by se za něj nemusel stydět ani svatý Mao Ce-Tung.
Meh.
Chodit do práce. Platit daně. Volit. Sledovat politiku. Nešlapat po trávníku. Tvářit se jakoby nic při prdění v autobuse. Zdravit sousedy. Tvářit se jako kastrát a popírat existenci přirozené sexuality.
A tak dále a ještě dál.
To je jen pár věcí, které se sluší dělat a to proto, že se tak nějak dohodlo, že je to výhodnější než dělat pravý opak. Pro názornost:
Nechodit do práce. Neplatit nic nikomu. Provokativně věřejně močit před volebními místnostmi. Smát se politikům do ksichtu. Trávník používat jako chodník. Prdět v MHD a zároveň komentovat jakost, intenzitu, aroma a jídelníček. Zvracet sousedům přes plot. Veřejně onanovat a s nemytým přirozením v ruce oslovovat kolemjdoucí dámy.
Kupříkladu.
Pravda, svět ve kterém si lidé neberou servítky a kálejí si navzájem na rohožky před domem, lejou si petrolej na záhonky s tuřínem a prezentují svá ztopořená moudí nám všem, je sice zábavný, ale jen do té doby než se dotkne přímo vás osobně.
Ale je to v nás, nepopřeme to, naše inklinace k samolibosti, egonanii a lenosti je naší rodovou vlastností a tak balancujeme na hranici mezi těmito dvěma extrémy. Tudíž:
Do práce poslední, z práce první. Ojebat stát kde jen to jde. Kecat o volbách a pak nejít, páč zrovna hraje Baník (pyčo) s Libercem. Podívat se na zprávy na Nově a na základě tohoto názoru komentovat celkové politické dění (...a nakonec, samozřejmě, zvířátko!) Tvořit vyšlapané cestičky a ty nenápadně rozšiřovat. Prdět v metru a s pohoršením se dívat na kolemstojící. Pomlouvat sousedy za jejich zády. Stahovat po nocích piss porno a snít o BDSM s kaviárkem.
Kdybych měl volit, tak hlasuju pro variantu chaosu před striktním řádem a ochcávacím zaprdínem kompromisu. Proč?
Protože jen to co je přirozené, je pravdivé. Morálka, tradice a příliš vysoká očekávání ústí ve styku s lidskou přirozeností vždy v pokrytectví a to není ani přirozené, ani zcela nepřirozené. To je totiž jen zmetek, nepodarek.
Vyhodit a znova.
Sakra, to je ale statement, že by se za něj nemusel stydět ani svatý Mao Ce-Tung.
Meh.
čtvrtek 4. prosince 2008
Sešit v běhu.
Návrat oživlých vzpomínek.
(To mě zajímá, jak dlouho budu fakansky upozorňovat na své minibebí a cpát svojí banální operaci apendixu světu do ksichtu. Ale Suchého gag s operací a sešitem jsem si nemohl odpustit v nadpisu neparafrázovat. Originál: Po operaci slepého střeva, konstatoval jsem, že jsem sešit. Byl jsem ihned přesunut na psychiatrické oddělení. Priceless.)
Trasy, cesty, stezky, zkratky, co jich máme. Kór hovoříme-li o místě, kde jsme vyrůstali, rozbíjeli si kolena, křičeli „mámí“ pod oknem a vysedávali na obrubnících v teplákách. Na všechno jsme měli jasně vytyčené koridory. Jdeš do školy? Kolem sámošky a pak přejdi. Nebo do sámošky? Tak kolem sběrny a přes parkoviště, jasňačka. Na pulce? To už je těžší, ale musíš přes hřiště, podél valu a furt rovně.
A samozřejmě, s přibývajícími roky nastaly změny: chlapci se mezitím pochlapili, pulci se mezitím požabili a změnily se i destinace koridorů. Takže hřiště bylo zvolna vyměněno za hospodu či klub; škola už nebyla za rohem a kamarádi už nebyli přes chodbu.
Ale jak si kdo ustele, tak si lehne. A já si ustlal tak, že za milou jsem chodil pěšky do vedlejší vesnice, neb byla přespolní, jak bych řekl, kdybych žil o aspoň o 150 let dříve. Čili do sousedního přiléhajícího sídliště. „Přespolní“ zní poetičtěji, ale co zmůžu. Konkrétně 14 minut velmi rychlé chůze, kterou svedou jen a pouze dychtiví a zamilovaní mladíci spěchající za svou první láskou.
(A to jsem se, do té doby než jsem byl sám takto postižen, víceméně vysmíval těm, kteří na sídlišti vyrostli, vychodili školy, našli si známost, přivedli na svět děti a tak učinili pár čtverečních kilometrů prostoru vyplněných paneláky a psy celým svým vesmírem. A i když známosti přicházejí a odcházejí a já se vrátil zpět na sídliště, vím, že jsem se mýlil a nic není tak snadné, jak se mladému páskovi o trochu citlivějšímu než jeho vrstevníci zdá. Každopádně, kecy stranou, hoisted by my own petard. Fakt dík, Šejkspíre.)
Když včera, prásk ho, setřesu pooperační úzkost (ha!) a po šesti týdnech šup do kecek a vybíhám na pilotní běh, první v novém místě bydliště. Je večer, zima a já hledám stopy vlastních dětských bot v asfaltu. A nejen dětských, protože větší část trasy kopíruji právě onu hlavní randící trasu. Pěkně držet za ruce, občas políbení, zjitření ducha, vzedmutí citů, meh.
Tentokrát, ovšem o patnáct let později, překvapivě svižně a zbaven sentimentu, ale v teplákách a s kšiltovkou (což bych tenkrát na sebe nevzal ani omylem), probíhám tuhle trasu v opačném směru, tedy viděno dětskýma očima, běžím proti proudu času, promítám si svá léta dospívání, žaludečních neuróz, přemrštěného sebevědomí a následných pochybností, unáhlených rozhodnutí a na hlavu postavených představ o světě, který však ve skutečnosti neexistuje, protože jsem si jej celý od začátku do konce vysnil.
A vidím, že je to dobré.
Ještě totiž žiju.
Jsem boží.
(To mě zajímá, jak dlouho budu fakansky upozorňovat na své minibebí a cpát svojí banální operaci apendixu světu do ksichtu. Ale Suchého gag s operací a sešitem jsem si nemohl odpustit v nadpisu neparafrázovat. Originál: Po operaci slepého střeva, konstatoval jsem, že jsem sešit. Byl jsem ihned přesunut na psychiatrické oddělení. Priceless.)
Trasy, cesty, stezky, zkratky, co jich máme. Kór hovoříme-li o místě, kde jsme vyrůstali, rozbíjeli si kolena, křičeli „mámí“ pod oknem a vysedávali na obrubnících v teplákách. Na všechno jsme měli jasně vytyčené koridory. Jdeš do školy? Kolem sámošky a pak přejdi. Nebo do sámošky? Tak kolem sběrny a přes parkoviště, jasňačka. Na pulce? To už je těžší, ale musíš přes hřiště, podél valu a furt rovně.
A samozřejmě, s přibývajícími roky nastaly změny: chlapci se mezitím pochlapili, pulci se mezitím požabili a změnily se i destinace koridorů. Takže hřiště bylo zvolna vyměněno za hospodu či klub; škola už nebyla za rohem a kamarádi už nebyli přes chodbu.
Ale jak si kdo ustele, tak si lehne. A já si ustlal tak, že za milou jsem chodil pěšky do vedlejší vesnice, neb byla přespolní, jak bych řekl, kdybych žil o aspoň o 150 let dříve. Čili do sousedního přiléhajícího sídliště. „Přespolní“ zní poetičtěji, ale co zmůžu. Konkrétně 14 minut velmi rychlé chůze, kterou svedou jen a pouze dychtiví a zamilovaní mladíci spěchající za svou první láskou.
(A to jsem se, do té doby než jsem byl sám takto postižen, víceméně vysmíval těm, kteří na sídlišti vyrostli, vychodili školy, našli si známost, přivedli na svět děti a tak učinili pár čtverečních kilometrů prostoru vyplněných paneláky a psy celým svým vesmírem. A i když známosti přicházejí a odcházejí a já se vrátil zpět na sídliště, vím, že jsem se mýlil a nic není tak snadné, jak se mladému páskovi o trochu citlivějšímu než jeho vrstevníci zdá. Každopádně, kecy stranou, hoisted by my own petard. Fakt dík, Šejkspíre.)
Když včera, prásk ho, setřesu pooperační úzkost (ha!) a po šesti týdnech šup do kecek a vybíhám na pilotní běh, první v novém místě bydliště. Je večer, zima a já hledám stopy vlastních dětských bot v asfaltu. A nejen dětských, protože větší část trasy kopíruji právě onu hlavní randící trasu. Pěkně držet za ruce, občas políbení, zjitření ducha, vzedmutí citů, meh.
Tentokrát, ovšem o patnáct let později, překvapivě svižně a zbaven sentimentu, ale v teplákách a s kšiltovkou (což bych tenkrát na sebe nevzal ani omylem), probíhám tuhle trasu v opačném směru, tedy viděno dětskýma očima, běžím proti proudu času, promítám si svá léta dospívání, žaludečních neuróz, přemrštěného sebevědomí a následných pochybností, unáhlených rozhodnutí a na hlavu postavených představ o světě, který však ve skutečnosti neexistuje, protože jsem si jej celý od začátku do konce vysnil.
A vidím, že je to dobré.
Ještě totiž žiju.
Jsem boží.
čtvrtek 16. října 2008
Sandokán, Sandokán.
A další výtečníci.
Triko se Sandokanem.
Hledal. Nenašel. Truchlil.
V tomto třívětém mikrodramatu se zrcadlí celá tragédie dnešní doby: v
nezřízené touze po starých dobrých časech hledáme svém dřívější modly,
abychom, v hledání selhavše či nikoli, i tyto nakonec prokoukli jako
habaďůru na nás nebohé.
Ale měl jsem ho, vážně! Světle žluté, z pouti a vím, že už tenkrát mi
bylo sotva jen tak tak, tudíž o rok později už bylo na nošení příliš
těsné. Ale ono to vlastně ani nevadilo, protože v té době ho nosil i
školník a jeho opožděný synátor a jsem přesvědčen, že pod šedivým
dvouřadým sakem Sandokana na triku ubytoval i vcelku mladý zástupce
ředitele základní školy, aby za zavřenými dveřmi sborovny s potěšením
vlastním exhibicionistovi v baloňáku, v náhlých přískocích odhaloval
bollywoodského tygra z Montpračemu všem nepřipraveným.
Ha! Vidím do tebe jak do hubený kozy, Holíku!
Obzvláště jsem si užíval všemožnou deformaci trika v části potisku;pak
Sandokanova snědá, neholená a mořskými větry ošlehaná tvář získávala
dalíovsko-miróovské proporce a z opáleného svalnatého chlapáka se v
okamžiku stal tu oteklý bezdomovec, tu Ježíšek Kristů a tak dále.
Jak to ale skutečně bylo se Sandokanem? Jako kluk jsem si nenechal
ujít ani jediný díl a to až do přibližně dvacáté epizody, kdy mě začal
seriál nudit. Považte, jaká to musela být mezigalaktická nuda, když
uvažujeme předrevoluční skladbu televizního programu.
A taky ano: po létech jsem proběhl v rychlosti několik epizod a uviděl
holou pravdu. Béčkové, laciné a přecpané klišé a špatnými herci od
začátku do konce.
Ale jako obvykle víme: nejde tady totiž vůbec o nějakou recenzi tohoto nepříliš svěžího dílka; na tu nemám ani kompetence ani ambice. Jde zde spíše o recenzi našich životů, kdy si podvědomě stavíme Potěmkinovy vesnice z rekvizit, které už zmizely ze scény a zkrášlujeme si ono již dávno uplynulé a reptáme na vše přítomné.
A přitom jediné co skutečně vlastníme v pravém slova smyslu je okamžik "teď". Všechno ostatní jsou buď jen černobílé vzpomínky nebo příliš barevná přání.
Inu, jsme pakáž a ani Sandokan nám nepomůže.
A to je co říct.
Triko se Sandokanem.
Hledal. Nenašel. Truchlil.
V tomto třívětém mikrodramatu se zrcadlí celá tragédie dnešní doby: v
nezřízené touze po starých dobrých časech hledáme svém dřívější modly,
abychom, v hledání selhavše či nikoli, i tyto nakonec prokoukli jako
habaďůru na nás nebohé.
Ale měl jsem ho, vážně! Světle žluté, z pouti a vím, že už tenkrát mi
bylo sotva jen tak tak, tudíž o rok později už bylo na nošení příliš
těsné. Ale ono to vlastně ani nevadilo, protože v té době ho nosil i
školník a jeho opožděný synátor a jsem přesvědčen, že pod šedivým
dvouřadým sakem Sandokana na triku ubytoval i vcelku mladý zástupce
ředitele základní školy, aby za zavřenými dveřmi sborovny s potěšením
vlastním exhibicionistovi v baloňáku, v náhlých přískocích odhaloval
bollywoodského tygra z Montpračemu všem nepřipraveným.
Ha! Vidím do tebe jak do hubený kozy, Holíku!
Obzvláště jsem si užíval všemožnou deformaci trika v části potisku;pak
Sandokanova snědá, neholená a mořskými větry ošlehaná tvář získávala
dalíovsko-miróovské proporce a z opáleného svalnatého chlapáka se v
okamžiku stal tu oteklý bezdomovec, tu Ježíšek Kristů a tak dále.
Jak to ale skutečně bylo se Sandokanem? Jako kluk jsem si nenechal
ujít ani jediný díl a to až do přibližně dvacáté epizody, kdy mě začal
seriál nudit. Považte, jaká to musela být mezigalaktická nuda, když
uvažujeme předrevoluční skladbu televizního programu.
A taky ano: po létech jsem proběhl v rychlosti několik epizod a uviděl
holou pravdu. Béčkové, laciné a přecpané klišé a špatnými herci od
začátku do konce.
Ale jako obvykle víme: nejde tady totiž vůbec o nějakou recenzi tohoto nepříliš svěžího dílka; na tu nemám ani kompetence ani ambice. Jde zde spíše o recenzi našich životů, kdy si podvědomě stavíme Potěmkinovy vesnice z rekvizit, které už zmizely ze scény a zkrášlujeme si ono již dávno uplynulé a reptáme na vše přítomné.
A přitom jediné co skutečně vlastníme v pravém slova smyslu je okamžik "teď". Všechno ostatní jsou buď jen černobílé vzpomínky nebo příliš barevná přání.
Inu, jsme pakáž a ani Sandokan nám nepomůže.
A to je co říct.
středa 17. září 2008
Poezie z těch nižších pater.
Přibližně ze žumpy.
Místo, kde se nebeské a pozemské stýkají v dokonalé konjunkci svých
nejčistších podstat. Území, kde se tělesnost snoubí s těmi
nejsvětějšími lidskými ideály jako je láska k bližnímu,
milosrdenství, soucit či Mercedes Benz V12 BiTurbo S65 AMG.
Že nemáte ani tuchy, kde že ono Stvořitelem požehnané místo leží?
No přeci na hajzlu, děti.
Když nouze zavelí, nevybírám si, vážně. A neboť jsem měl jistá
"pracovní řízení" na teologické fakultě, využil jsem pohostinnost
podniku a odskočil si. A ačkoli mi akademické prostředí bylo po
dlouhou dobu domovem, na přízemnosti typu "vyměšování" jsem už
zapomněl.
A dobře mi tak. Aspoň mohu zakoušet, jako tenkrát poprvé, s čerstvě
vytištěným indexem v kapse a naivním idealismem v srdci, jak
chutnají radosti studentského života včetně těch mizivě akademicky
dokumentovaných, jako jsou třeba "fíčry" zvané toalety.
A mnoho se změnilo. Papír už není rozmotán v surrealisticky
vyhlížejících navlhlých chuchvalcích po celé místnosti a zásobníky
na tekuté mýdlo nejsou jediným místem na toaletách, kde se mýdlo
nenachází, narozdíl od stěn či podlahy, která se proměnila v
kluziště.
Ach, stará dobrá alma mater.
(Zpětně si říkám, co že to bylo za univerzitní prostředí, kde se
mohly vyskytovat kreatury schopné zločinů proti lidskosti tohoto
kalibru, neboť většina mých spolužáků byli vcelku neškodní
introverti, paranoikové, schizofrenici s mesiášským komplexem či
obecně ztroskotanci všech ras a vyznání. Statistika sice nuda je,
avšak o procentuálním zastoupení mimořádných kreténů v jakémkoli
náhodném vzorku populace má cenné údaje, tudíž problém
máme my, páč nečteme sborníky vydávané Českým statistickým úřadem. Nebo co.)
Ale jedno se nezměnilo: záchodová literatura.
Zatímco veřejné záchodky nás informují o gastrointestinálních či
venerologických touhách, specifikách a následně i obtížích konkrétních lidských jedinců ("Vomrdej mě:789456123,Robert"), fakultně-teologické záchody jasně zvedají metafyzickou laťku o několik tříd výš.
A tak jsem si četl formule vyznání víry modifikované pro potřeby
fekálních model, bůžků a bohů, biblické úryvky vztahující se k
vyměšování či rozmnožování v pramenných jazycích
(hebrejština,řečtina) a vtipné kletby v latině na adresu
konkrétních pedagogů.
O novou generaci našich mladých teologů nemám obavy.
Stolici mají pravidelnou, soudě dle četnosti nápisů, a to je,
kolegové, to nejdůležitější.
Amen.
Místo, kde se nebeské a pozemské stýkají v dokonalé konjunkci svých
nejčistších podstat. Území, kde se tělesnost snoubí s těmi
nejsvětějšími lidskými ideály jako je láska k bližnímu,
milosrdenství, soucit či Mercedes Benz V12 BiTurbo S65 AMG.
Že nemáte ani tuchy, kde že ono Stvořitelem požehnané místo leží?
No přeci na hajzlu, děti.
Když nouze zavelí, nevybírám si, vážně. A neboť jsem měl jistá
"pracovní řízení" na teologické fakultě, využil jsem pohostinnost
podniku a odskočil si. A ačkoli mi akademické prostředí bylo po
dlouhou dobu domovem, na přízemnosti typu "vyměšování" jsem už
zapomněl.
A dobře mi tak. Aspoň mohu zakoušet, jako tenkrát poprvé, s čerstvě
vytištěným indexem v kapse a naivním idealismem v srdci, jak
chutnají radosti studentského života včetně těch mizivě akademicky
dokumentovaných, jako jsou třeba "fíčry" zvané toalety.
A mnoho se změnilo. Papír už není rozmotán v surrealisticky
vyhlížejících navlhlých chuchvalcích po celé místnosti a zásobníky
na tekuté mýdlo nejsou jediným místem na toaletách, kde se mýdlo
nenachází, narozdíl od stěn či podlahy, která se proměnila v
kluziště.
Ach, stará dobrá alma mater.
(Zpětně si říkám, co že to bylo za univerzitní prostředí, kde se
mohly vyskytovat kreatury schopné zločinů proti lidskosti tohoto
kalibru, neboť většina mých spolužáků byli vcelku neškodní
introverti, paranoikové, schizofrenici s mesiášským komplexem či
obecně ztroskotanci všech ras a vyznání. Statistika sice nuda je,
avšak o procentuálním zastoupení mimořádných kreténů v jakémkoli
náhodném vzorku populace má cenné údaje, tudíž problém
máme my, páč nečteme sborníky vydávané Českým statistickým úřadem. Nebo co.)
Ale jedno se nezměnilo: záchodová literatura.
Zatímco veřejné záchodky nás informují o gastrointestinálních či
venerologických touhách, specifikách a následně i obtížích konkrétních lidských jedinců ("Vomrdej mě:789456123,Robert"), fakultně-teologické záchody jasně zvedají metafyzickou laťku o několik tříd výš.
A tak jsem si četl formule vyznání víry modifikované pro potřeby
fekálních model, bůžků a bohů, biblické úryvky vztahující se k
vyměšování či rozmnožování v pramenných jazycích
(hebrejština,řečtina) a vtipné kletby v latině na adresu
konkrétních pedagogů.
O novou generaci našich mladých teologů nemám obavy.
Stolici mají pravidelnou, soudě dle četnosti nápisů, a to je,
kolegové, to nejdůležitější.
Amen.
úterý 2. září 2008
Chcete mě?
a.k.a. Kde domov můj?
Nebyl bych to já, kdybych nezačal pořádnou oklikou. A zajížďka to není věru marná, protože vede přes zakázané zóny, což je termín, který označuje místa, kam už se nechceme nikdy vracet. Důvody pro to mohou být různé, ale u mě jsou to jednoznačně dva: ztráta času a pocit trapnosti podobný tomu, když jste se na základní škole přede všemi pozvraceli ve školní jídelně po tom báječném špenátu. Nejedná se sice o osobní zkušenost a navíc, špenát (a překvapivě i ten školní) mi nikdy nevadil. Ale chtěl jsem jen vystihnout kouzlo okamžiku. A přesně takto se já cítím v zakázané zóně, o které budu mluvit, abych uvedl to, co se týká aktuálního dneška.
Trpělivost přináší růže, víme.
Když jsem se v zakázané zóně připravoval na maturitní zkoušku z flákání, očůrávání mechanismů školství a nepokrytého pohrdání svými spolužáky (jsem já to, koukám, ale pěkné kvítko, kurvadrát) a nadešel onen významný den, těšil jsem se na onen pocit, kdy to máte všechno za sebou, tíže z vás spadne, vaši dementní spolužáci jsou náhle vašimi bývalými dementními spolužáky (náhodné hlasité výkřiky do ticha učebny: „PRDIM“) a ona koule na noze se kterou jste se plazili po školních chodbách vám bude milosrdně odejmuta, navrátivše vám křídla k létání.
A vono prd.
S maturitou celkem za čtyři (meh) nastoupil jsem do tramvaje a necítil jsem žádnou úlevu. Nic. Maturita se prostě konala jen navenek, uvnitř jsem byl stále uvězněn ve světě kterému nerozumím a který mě obtěžuje žvásty o Spartě, masturbaci, diskotékách a Jean-Claude van Dammovi. Au!
Neboli: od té doby jsem už nikdy nezažil onen osvobozující pocit, že něco končí a něco začíná a že příležitosti byly početné, prosím.
Když jsem se před týdnem přestěhoval zpátky tam, kde jsem strávil dvacet let svého života a opustil tak místo kde jsem strávil let deset, očekával jsem, že se uvnitř mě něco pohne. Že si uvědomím, že končí jedna etapa a začíná další, doufejme že lepší. Dojetí, patos, možná i slzy.
Ale opět, nic.
A už si zvykám, změnil jsem svou opičí stezku a už se ani moc často nesnažím nacpat špatné klíče do špatného zámku a už se nedivím proč tam nejdou.
A zahlédám v tom zvláštní symboliku: jako bych já byl špatný klíč, který vtipálek osud strká do špatného zámku a já zůstávám netečný, neboť jsem si již přivykl neočekávat patetická vzedmutí citů, která existují jen ve filmu a možná v lásce. A v tom nejzažším koutku vlastní duše toužím po klíčové dírce, která si s mým klíčem rozumí a já budu moci konečně ze sebe shodit onen pocit, že „jsem ještě něco, sakra, měl udělat…“.
Do té doby zůstávám bezprizorní.
Chcete mě?
Nebyl bych to já, kdybych nezačal pořádnou oklikou. A zajížďka to není věru marná, protože vede přes zakázané zóny, což je termín, který označuje místa, kam už se nechceme nikdy vracet. Důvody pro to mohou být různé, ale u mě jsou to jednoznačně dva: ztráta času a pocit trapnosti podobný tomu, když jste se na základní škole přede všemi pozvraceli ve školní jídelně po tom báječném špenátu. Nejedná se sice o osobní zkušenost a navíc, špenát (a překvapivě i ten školní) mi nikdy nevadil. Ale chtěl jsem jen vystihnout kouzlo okamžiku. A přesně takto se já cítím v zakázané zóně, o které budu mluvit, abych uvedl to, co se týká aktuálního dneška.
Trpělivost přináší růže, víme.
Když jsem se v zakázané zóně připravoval na maturitní zkoušku z flákání, očůrávání mechanismů školství a nepokrytého pohrdání svými spolužáky (jsem já to, koukám, ale pěkné kvítko, kurvadrát) a nadešel onen významný den, těšil jsem se na onen pocit, kdy to máte všechno za sebou, tíže z vás spadne, vaši dementní spolužáci jsou náhle vašimi bývalými dementními spolužáky (náhodné hlasité výkřiky do ticha učebny: „PRDIM“) a ona koule na noze se kterou jste se plazili po školních chodbách vám bude milosrdně odejmuta, navrátivše vám křídla k létání.
A vono prd.
S maturitou celkem za čtyři (meh) nastoupil jsem do tramvaje a necítil jsem žádnou úlevu. Nic. Maturita se prostě konala jen navenek, uvnitř jsem byl stále uvězněn ve světě kterému nerozumím a který mě obtěžuje žvásty o Spartě, masturbaci, diskotékách a Jean-Claude van Dammovi. Au!
Neboli: od té doby jsem už nikdy nezažil onen osvobozující pocit, že něco končí a něco začíná a že příležitosti byly početné, prosím.
Když jsem se před týdnem přestěhoval zpátky tam, kde jsem strávil dvacet let svého života a opustil tak místo kde jsem strávil let deset, očekával jsem, že se uvnitř mě něco pohne. Že si uvědomím, že končí jedna etapa a začíná další, doufejme že lepší. Dojetí, patos, možná i slzy.
Ale opět, nic.
A už si zvykám, změnil jsem svou opičí stezku a už se ani moc často nesnažím nacpat špatné klíče do špatného zámku a už se nedivím proč tam nejdou.
A zahlédám v tom zvláštní symboliku: jako bych já byl špatný klíč, který vtipálek osud strká do špatného zámku a já zůstávám netečný, neboť jsem si již přivykl neočekávat patetická vzedmutí citů, která existují jen ve filmu a možná v lásce. A v tom nejzažším koutku vlastní duše toužím po klíčové dírce, která si s mým klíčem rozumí a já budu moci konečně ze sebe shodit onen pocit, že „jsem ještě něco, sakra, měl udělat…“.
Do té doby zůstávám bezprizorní.
Chcete mě?
úterý 3. června 2008
Popel popelu, prach prachu.
aneb Co je pod kobercem, to se počítá.
Přihodilo se.
Touto holou větou lze, při troše dobré vůle, hodnotit jakoukoli událost, ať dobrou či špatnou a vyhnout se tak závěrečnému verdiktu, zda-li šlo vposledku o průser či ne. A jestli přeci jen existuje nějaká výjimka z tohoto tvrzení, tak tato rozhodně nedlí v oblasti mezilidských, či ještě lépe a bez chození kolem horké kaše, partnerských vztahů.
A tak říkám: přihodilo se.
A tím se také vzdávám práva na hodnocení, a že mě pěkně svrbí jazyk. Ale protože se navíc jedná o relativně starou záležitost, tvářím se, že je to už za mnou a snažím se neuvěřit opaku.
Jenže.
Jdete do kina a náhle zjistíte, že v páně Hřebejkovo filmu se část vašeho života proměnila v rekvizitu. Ano, konkrétní místo vašeho poblouznění, snění, vzrušení, vzedmutí citů účinkuje víceméně v hlavní roli a vy sedíte v kině, s otevřenou pusou a nevěříte vlastním očím.
A přitom už jste onen šepot z hloubi podvědomí zametli pod koberec a na něj postavili tu novou, pěknou postel z IKEA a víme přece, že kde je postel, tam se setsakra dobře zapomíná. A bez komentáře, prosím.
Takže všechno se v okamžiku vrátí a i když film běží dál a naše rekvizita si žije svůj scénářem přesně odměřený život, jen přijdou titulky a rozsvítí se světla, kouzelný svět filmu už je zdánlivě minulostí, avšak pro vás to právě začalo a navíc máte v duši nefalšovaný holywoodský brajgl.
Sice nic zásadního, ale jste si rozhodně jist, že tentokrát se to už pod koberec nevejde.
A střih.
Uběhly měsíce a včera, v opojení z nově zakoupeného automobilu, náhle sjíždím na až příliš bolestivě známou cestu vedoucí k onomu místu, tentokrát již nejen kusu osobní historie, ale taktéž k „takovýmu tomu starýmu rozpadlýmu domu z toho filmu, víš jakýmu?“.
Zastavím, vystoupím a kromě vylomených vrátek do zahrady a fasády poničené grafitti, se zvláštním pocitem děsu hned, navzdory šeru červnového večera, jasně rozeznávám, že dům, zřejmě nedávno, vyhořel.
A najednou se propojí dva světy – svět pod kobercem zametených vzpomínek se světem toho, co se pod jednoduše koberec nevejde a tak to straší v našich hlavách. A z tohoto okamžitého prolnutí možného a nutného vyroste rozhřešení téměř symbolické, které v ten moment vyslovuji téměř nahlas: „vyhořelo to“ a v duchu dobře vím, že „to“ vůbec není ona stavba s rozbitými okny a černými stíny kolem nich, ale že „to“ jsem já, ona, my.
Nasedl jsem do auta, šlápl na plyn a s nepřítomným úsměvem na tváři jsem zmizel za první zatáčkou.
A můžu jen říci: přihodilo se.
Víc říkat totiž nemá smysl.
Přihodilo se.
Touto holou větou lze, při troše dobré vůle, hodnotit jakoukoli událost, ať dobrou či špatnou a vyhnout se tak závěrečnému verdiktu, zda-li šlo vposledku o průser či ne. A jestli přeci jen existuje nějaká výjimka z tohoto tvrzení, tak tato rozhodně nedlí v oblasti mezilidských, či ještě lépe a bez chození kolem horké kaše, partnerských vztahů.
A tak říkám: přihodilo se.
A tím se také vzdávám práva na hodnocení, a že mě pěkně svrbí jazyk. Ale protože se navíc jedná o relativně starou záležitost, tvářím se, že je to už za mnou a snažím se neuvěřit opaku.
Jenže.
Jdete do kina a náhle zjistíte, že v páně Hřebejkovo filmu se část vašeho života proměnila v rekvizitu. Ano, konkrétní místo vašeho poblouznění, snění, vzrušení, vzedmutí citů účinkuje víceméně v hlavní roli a vy sedíte v kině, s otevřenou pusou a nevěříte vlastním očím.
A přitom už jste onen šepot z hloubi podvědomí zametli pod koberec a na něj postavili tu novou, pěknou postel z IKEA a víme přece, že kde je postel, tam se setsakra dobře zapomíná. A bez komentáře, prosím.
Takže všechno se v okamžiku vrátí a i když film běží dál a naše rekvizita si žije svůj scénářem přesně odměřený život, jen přijdou titulky a rozsvítí se světla, kouzelný svět filmu už je zdánlivě minulostí, avšak pro vás to právě začalo a navíc máte v duši nefalšovaný holywoodský brajgl.
Sice nic zásadního, ale jste si rozhodně jist, že tentokrát se to už pod koberec nevejde.
A střih.
Uběhly měsíce a včera, v opojení z nově zakoupeného automobilu, náhle sjíždím na až příliš bolestivě známou cestu vedoucí k onomu místu, tentokrát již nejen kusu osobní historie, ale taktéž k „takovýmu tomu starýmu rozpadlýmu domu z toho filmu, víš jakýmu?“.
Zastavím, vystoupím a kromě vylomených vrátek do zahrady a fasády poničené grafitti, se zvláštním pocitem děsu hned, navzdory šeru červnového večera, jasně rozeznávám, že dům, zřejmě nedávno, vyhořel.
A najednou se propojí dva světy – svět pod kobercem zametených vzpomínek se světem toho, co se pod jednoduše koberec nevejde a tak to straší v našich hlavách. A z tohoto okamžitého prolnutí možného a nutného vyroste rozhřešení téměř symbolické, které v ten moment vyslovuji téměř nahlas: „vyhořelo to“ a v duchu dobře vím, že „to“ vůbec není ona stavba s rozbitými okny a černými stíny kolem nich, ale že „to“ jsem já, ona, my.
Nasedl jsem do auta, šlápl na plyn a s nepřítomným úsměvem na tváři jsem zmizel za první zatáčkou.
A můžu jen říci: přihodilo se.
Víc říkat totiž nemá smysl.
úterý 13. května 2008
Kouzlo jménem rozhlas.
Má znovuobjevená Amerika.
Rádio, tenhle zhruba sto let starý a vskutku kulišácký vynález se prolomil do mého života.
A jedná se o recidivu, protože tu čest už jsem dříve měl. A nebyla to čest ledajaká: mé setkání s rádiem a rozhlasovým vysíláním znamenalo jedno z prvních zemetřesení (jak nazývám momenty, kdy prokouknete všechnu tu vyprázdněnou habaďůru kolem nás a objevíte něco, čemu zcela opravdově podlehnete). A já jsem tenkrát rádiu podlehl a následky si nesu dodnes. A protože není kouře bez ohýnku, nutno mi se doznat, že generálním pyromanem v téhle kauze byl především můj dědeček.
Vůbec, když se pokouším ve vzpomínkách pátrat po zbytcích otisků, jež v ní zanechali mí prarodiče, zjišťuji, že až na pár skoro-vedut letních odpolední v pražských Vršovicích je v tomhle šuplíčku mé paměti slušně vymeteno.
Ovšem, až na jeden obraz, který je a zůstane navždy vpálen do paměti včetně toho nejmenšího a posledního detailu: v hale se zeleným kobercem lze v oblacích hustého cigaretového kouře tušit obrysy může, totiž otce mé matky, sedícího v křesle a kromě toho, že si zapaluje jednu cigaretu od druhé, má též na hlavě sluchátka a na stolku poblíž v pravidelných intervalech jistou rukou v milionkrát opakovaném pohybu tu vylaďuje anténu, tu přepíná pásma, tu přelaďuje frekvenci a do toho všeho je pouze slyšet vzdálené zvuky tramvají projíždějících venku na ulici.
A ani už nevím, jak se to přihodilo, ale najednou jsem začal pájet své první krystalky, šaškovat s anténami a uzemněními, přehrabovat se v tátových krabicích se součástkami a více než kdy jindy předtím mluvit o „impedancích“, „rezonančních obvodech“ a „mezifrekvencích“.
A pak přišla střední škola a celý příběh začal dostávat jiné kontury, akcenty se přesunuly, priority se ozřejmily a aktualizovaly v kontextu dlouhodobého životního rozvrhu, bla bla bla. Kecy.
A na rádio, na ono nadšení způsobené chrastěním ve sluchátkách nově sestaveného přijímače, na tu objevitelskou zvídavost, na radostné očekávání vyladění tisíc kilometrů vzdálené stanice, stejně jako na kašel a dušnost z hodin inhalování kalafuny při pájení, na to vše jsem zapomněl. Dnes bych řekl, že náhle, ale to bych lhal. Nic v životě se totiž neděje náhle.
Přišel jsem tak nejen o rádio, ale i o rozhlas.
A když jsem si před pár týdny navečer pustil z rozmaru malé kapesní krátkovlné rádio, najednou, jako by do sebe zapadla kolečka podivného stroje, která se doteď jen míjela, došlo mi, že mám celý svět v dlani, nerozptyluje mě obraz, soustředím se na podstatné, zapojuji představivost a navrch, buďme básníky, vše vzdálené se náhle tak blízko zdá.
(To souvisí s oním horizontem, opět. V tomto případě ho sice nevidím, ale slyším. Stejný.)
A objevil jsem pro sebe tuhle Ameriku. Opět. A pomalinku se, světě div se, začínám rozpomínat nejen na své dětství, ale i na prarodiče a prázdné šuplíčky paměti se, jakoby zázrakem, začínají opět plnit.
Takže ačkoli jsem dřív zapínal televizi jen k rannímu vstávání, teď už ani tak nečiním. A byl bych houby elitářský intelektuál, kdybych neřekl že „se teď už vůbec na televizi nedívám“. A tak to říkám. Renomé nerenomé.
Ale...
Až budete mít pocit, že jste na všechno příliš sami a ztrácíte směr, zkuste si navečer otevřít okno, upřete oči do dálky, nalaďte co uznáte a zaposlouchejte se do vzdálených hlasů mizících a znovu vystupujících z věčného moře podivných ruchů a šumů.
A pak že se kouzla dějí jenom v pohádkách.
Rádio, tenhle zhruba sto let starý a vskutku kulišácký vynález se prolomil do mého života.
A jedná se o recidivu, protože tu čest už jsem dříve měl. A nebyla to čest ledajaká: mé setkání s rádiem a rozhlasovým vysíláním znamenalo jedno z prvních zemetřesení (jak nazývám momenty, kdy prokouknete všechnu tu vyprázdněnou habaďůru kolem nás a objevíte něco, čemu zcela opravdově podlehnete). A já jsem tenkrát rádiu podlehl a následky si nesu dodnes. A protože není kouře bez ohýnku, nutno mi se doznat, že generálním pyromanem v téhle kauze byl především můj dědeček.
Vůbec, když se pokouším ve vzpomínkách pátrat po zbytcích otisků, jež v ní zanechali mí prarodiče, zjišťuji, že až na pár skoro-vedut letních odpolední v pražských Vršovicích je v tomhle šuplíčku mé paměti slušně vymeteno.
Ovšem, až na jeden obraz, který je a zůstane navždy vpálen do paměti včetně toho nejmenšího a posledního detailu: v hale se zeleným kobercem lze v oblacích hustého cigaretového kouře tušit obrysy může, totiž otce mé matky, sedícího v křesle a kromě toho, že si zapaluje jednu cigaretu od druhé, má též na hlavě sluchátka a na stolku poblíž v pravidelných intervalech jistou rukou v milionkrát opakovaném pohybu tu vylaďuje anténu, tu přepíná pásma, tu přelaďuje frekvenci a do toho všeho je pouze slyšet vzdálené zvuky tramvají projíždějících venku na ulici.
A ani už nevím, jak se to přihodilo, ale najednou jsem začal pájet své první krystalky, šaškovat s anténami a uzemněními, přehrabovat se v tátových krabicích se součástkami a více než kdy jindy předtím mluvit o „impedancích“, „rezonančních obvodech“ a „mezifrekvencích“.
A pak přišla střední škola a celý příběh začal dostávat jiné kontury, akcenty se přesunuly, priority se ozřejmily a aktualizovaly v kontextu dlouhodobého životního rozvrhu, bla bla bla. Kecy.
A na rádio, na ono nadšení způsobené chrastěním ve sluchátkách nově sestaveného přijímače, na tu objevitelskou zvídavost, na radostné očekávání vyladění tisíc kilometrů vzdálené stanice, stejně jako na kašel a dušnost z hodin inhalování kalafuny při pájení, na to vše jsem zapomněl. Dnes bych řekl, že náhle, ale to bych lhal. Nic v životě se totiž neděje náhle.
Přišel jsem tak nejen o rádio, ale i o rozhlas.
A když jsem si před pár týdny navečer pustil z rozmaru malé kapesní krátkovlné rádio, najednou, jako by do sebe zapadla kolečka podivného stroje, která se doteď jen míjela, došlo mi, že mám celý svět v dlani, nerozptyluje mě obraz, soustředím se na podstatné, zapojuji představivost a navrch, buďme básníky, vše vzdálené se náhle tak blízko zdá.
(To souvisí s oním horizontem, opět. V tomto případě ho sice nevidím, ale slyším. Stejný.)
A objevil jsem pro sebe tuhle Ameriku. Opět. A pomalinku se, světě div se, začínám rozpomínat nejen na své dětství, ale i na prarodiče a prázdné šuplíčky paměti se, jakoby zázrakem, začínají opět plnit.
Takže ačkoli jsem dřív zapínal televizi jen k rannímu vstávání, teď už ani tak nečiním. A byl bych houby elitářský intelektuál, kdybych neřekl že „se teď už vůbec na televizi nedívám“. A tak to říkám. Renomé nerenomé.
Ale...
Až budete mít pocit, že jste na všechno příliš sami a ztrácíte směr, zkuste si navečer otevřít okno, upřete oči do dálky, nalaďte co uznáte a zaposlouchejte se do vzdálených hlasů mizících a znovu vystupujících z věčného moře podivných ruchů a šumů.
A pak že se kouzla dějí jenom v pohádkách.
úterý 12. února 2008
1+1 rovná se nekonečnu.
Minimálně.
A jakpak na to pán přišel, co? Taková konina! Za to by se mělo zavírat ! Minimálně!
Vlastně - jednoduše: opět jsem včera vyběhl do noci a protože to byla noc opravdová, nefalšovaná a ryzí, žádný čajíček pro –náctileté, tudíž se přihodilo, že se potkal můj „běh“ s „horizontem“.
Ano, s týmž horizontem o kterém jsem se zde rozepisoval vcelku nedávno. Z noci na mě v polích vykoukl onen epický výjev v celé své šíři a já se náhle nestačil dopočítat, nezávisle na všech doučováních a reparátech z matematiky, které mě nakonec donutily celou tu exaktní branži brát vážně. A nedopočítal bych se ani s malou abecedou, slabikářem, bačkůrkami a lístky na obědy do školní jídelny a paní učitelka z obecné školy, jakkoli hbitě by mě třískala pravítkem přes prsty a psala do notýsku černé puntíky jak zběsilá, nesvedla by zhola nic.
Prostě se nedopočítám, a basta. Pardón.
Ale pojďme a projděme si to popořádku.
Zcela nalevo lze v dálce tušit budovu mé rodné fakulty, trochu napravo, již o mnoho blíže koleje a menza, kam jsem chodil na oblíbené dvojáky (dnes při představě polévky, dvou hlavních jídel a salátu promptně padám v mdloby, tenkrát jsem byl schopen to sníst a navíc jsem stále vážil těch svých 15 kg pod ideální váhu, eh.). Přede mnou Jižák, město snů, kde to všechno víceméně začalo a jakoby to tam mělo i skončit; a náhle se mi vybavují první školní lásky, poslední lásky, koncerty, sbory, kytary, klavíry, kapely, počítače, knihy a tisíce dalších položek, které jsou zdánlivě pouhými slovy, ale já, neboť právě teď běžím, jsem tudíž poněkud bezbranný, oproštěný ode všech hmotných pout a všechno tohle na mě doléhá plnou vahou. A tak ať počítám, jak počítám, pořád to nevychází.
A pomoc není po ruce: kdo by taky chodil běhat s kalkulačkou kapse, že?
Když se totiž poskládá několik konkrétních a nebojme se býti exaktními, ano, diskrétních jevů a přidá se k tomu ten vykuk horizont a naše veličenstvo je v onu chvíli neobtěžkáno běžnými starostmi (protože pán má dost práce s dýcháním, tak neřeší kraviny), najednou se hráz exaktnosti prolomí a voda obecného zaplaví zelenou školní tabuli, na které je čerstvě napsána pravda všech možných světů (přibližně): 1+1=2. A proud sentimentu smývá křídu a houba mizí neodvratně ve vlnách valících se směrem ke sborovně.
A já, po pás ve vzpomínkách, zmáčený nostalgií, křičím výsledek: „NEKONEČNO“, neboť tolik mám v hlavě obrazů, jejichž původcem je několik zdánlivě nevinných jednotlivostí na horizontu.
A omlouvám se za další poněkud abstraktní, svrchovaně osobní a především zbytečný vstup.
Ale modří už vědí a moudří jakbysmet.
Příště to bude o něčem jiném, slibuji.
A jakpak na to pán přišel, co? Taková konina! Za to by se mělo zavírat ! Minimálně!
Vlastně - jednoduše: opět jsem včera vyběhl do noci a protože to byla noc opravdová, nefalšovaná a ryzí, žádný čajíček pro –náctileté, tudíž se přihodilo, že se potkal můj „běh“ s „horizontem“.
Ano, s týmž horizontem o kterém jsem se zde rozepisoval vcelku nedávno. Z noci na mě v polích vykoukl onen epický výjev v celé své šíři a já se náhle nestačil dopočítat, nezávisle na všech doučováních a reparátech z matematiky, které mě nakonec donutily celou tu exaktní branži brát vážně. A nedopočítal bych se ani s malou abecedou, slabikářem, bačkůrkami a lístky na obědy do školní jídelny a paní učitelka z obecné školy, jakkoli hbitě by mě třískala pravítkem přes prsty a psala do notýsku černé puntíky jak zběsilá, nesvedla by zhola nic.
Prostě se nedopočítám, a basta. Pardón.
Ale pojďme a projděme si to popořádku.
Zcela nalevo lze v dálce tušit budovu mé rodné fakulty, trochu napravo, již o mnoho blíže koleje a menza, kam jsem chodil na oblíbené dvojáky (dnes při představě polévky, dvou hlavních jídel a salátu promptně padám v mdloby, tenkrát jsem byl schopen to sníst a navíc jsem stále vážil těch svých 15 kg pod ideální váhu, eh.). Přede mnou Jižák, město snů, kde to všechno víceméně začalo a jakoby to tam mělo i skončit; a náhle se mi vybavují první školní lásky, poslední lásky, koncerty, sbory, kytary, klavíry, kapely, počítače, knihy a tisíce dalších položek, které jsou zdánlivě pouhými slovy, ale já, neboť právě teď běžím, jsem tudíž poněkud bezbranný, oproštěný ode všech hmotných pout a všechno tohle na mě doléhá plnou vahou. A tak ať počítám, jak počítám, pořád to nevychází.
A pomoc není po ruce: kdo by taky chodil běhat s kalkulačkou kapse, že?
Když se totiž poskládá několik konkrétních a nebojme se býti exaktními, ano, diskrétních jevů a přidá se k tomu ten vykuk horizont a naše veličenstvo je v onu chvíli neobtěžkáno běžnými starostmi (protože pán má dost práce s dýcháním, tak neřeší kraviny), najednou se hráz exaktnosti prolomí a voda obecného zaplaví zelenou školní tabuli, na které je čerstvě napsána pravda všech možných světů (přibližně): 1+1=2. A proud sentimentu smývá křídu a houba mizí neodvratně ve vlnách valících se směrem ke sborovně.
A já, po pás ve vzpomínkách, zmáčený nostalgií, křičím výsledek: „NEKONEČNO“, neboť tolik mám v hlavě obrazů, jejichž původcem je několik zdánlivě nevinných jednotlivostí na horizontu.
A omlouvám se za další poněkud abstraktní, svrchovaně osobní a především zbytečný vstup.
Ale modří už vědí a moudří jakbysmet.
Příště to bude o něčem jiném, slibuji.
pondělí 10. září 2007
Jablka s příchutí strychninu.
(Již 6 let: Crash Different.)
A dost. Stačilo.
A NIKDO nemůže ani kváknout, že jsem se nesnažil.
Ale opět krátké uvedení.
Mám je rád, staré počítače, bakelitové piksly s obsoletními komponenty uvnitř, výtvory ztělesňující dobový patos věčného lidského futurismu. Však pohleďte: náš nový mikropočítač (ano, tak byly ještě před dvaceti lety stolní počítače nazývány) s celými fantastickými čtyřmi kilobajty operační paměti typu RAM! Takhle nám ten vesmír u nohou bude ležet coby dup.
Jenže léčka!
Počítače jsou dneska řádově tisíckrát výkonnější než tehdy a zatím se zdá, že jsme to my, kdo ležíme u nohou technologiím, o vesmíru vůbec nemluvě.
Ale já je ve své skříni pořád mám. Všechny ty Atari, Commodore, PC či Apple.
Vždy jsem počítače Apple obdivoval: komfortní "drag and drop" operační systém v době, kdy mí vrstevníci bojovali s MS-DOSovým promptem, zatímco já se světáckou jistotou proháněl pointer po ploše amigovského Workbenche a to ještě dříve, než Apple pochopil co je to barevný desktop a skutečný multi-tasking.
Ano Amigo, budiž ti země lehká, byla jsi nejlepší.
A všichni "jabkaři" se snobsky přimhouřenýma očima a nepochopitelnou jednotlačítkovou myší v pařátech trousili od svých "stajliš" (stylish) krabiček moudra typu "Mac prostě funguje", "Mac je uživatelsky nejpřívětivější", "Počítačům nechci rozumět, chci s nimi pracovat", "Mysli Jinak", "Mac používají tvůrčí lidé" a podobně.
A já si šel svou cestou, Amigu časem odložil, přešel na PC, poznával MS-DOS, Windows 95,98,ME,2k či XP. Za tu dobu jsem se dost naučil a i jsem toho dost udělal. A netrpěl jsem tím, že bych se stal obětí techniky a s počítačem zápasil. Prostě jsem jenom věnoval při první instalaci hodinu navíc instalování dalších aplikací a antiviru či firewallu. Byl jsem spokojen.
A stále jsem spokojen.
Ale pořád jsem pokukoval po těch krásných strojích s jablkem.
Takže jsem si pořídil postupně čtyři různé starší modely, vyrobené mezi lety 1989-1999 a ozkoušel operační systémy 6.0.7 až 9.2.2. Udělal jsem desítky instalací, upgrade pamětí a pevných disků, výměn PRAM baterií a výsledky jsou, po zhruba šesti letech laborování s pěti exempláři jablečných počítačů - shrnuto, sečteno a podtrženo - tyto:
Mac prostě nefunguje.
Konkrétní problémy následují:
- stabilita systému prakticky neexistuje; když si vzpomenu, že Windows 98 mě padaly přibližně jednou denně, Mac OS 9 se zasekává jednou do hodiny. Mac OS 8 a 7 přibližně dvakrát. Systém 6 má mou pochvalu, je stabilní a rychlý - ovšem nic užitečného do něj vlastně nenainstalujete a nemá multitasking (a i přesto zůstává mým oblíbeným systémem. Ano.)
- jednotlačítková myš je sexy, ale nanic. Pokud tedy nejste milovník trojtlačítkových klávesnicových shortcuts. Pak je fantastická a možná i to jedno tlačítko je moc.
- mé počítače Apple po zapnutí příliš dlouho nabíhají (s čestnou výjimkou SE). Zřejmě se počítač snaží zorientovat v tom, co se vůbec děje. Pro srovnání: v roce 1996 jsem na své (tehdy staré 486) bootoval do Windows 95 zhruba 30 vteřin. Mnohokrát výkonnější Beige G3 z roku 1998 bootuje do čisté instalace minimálně dvě minuty (včetně obligátního trapného mlčení po zapnutí). Totéž Quadra a mé dvě PPC 8500. Počítač nejspíš provádí test pamětí, ale to není pro mě argument - nechci vyhodit peníze za velkou pamět a pak ještě ztrácet čas při každém startupu tím, že jí počítač zevrubně testuje.
- při použití na internet je G3 300Mhz s OS9 a 700MB operační paměti zašlapána do země mým Pentiem 1 na 200MHz s Windows 98 a 64MB RAM. Nehledě na to, že pro OS9 neexistuje solidní prohlížeč. Na Pentiu spustím Operu 9 bez potíží. Vlastně, moje staré Pentium je rychlejší a stabilnější na všechno. Sakra.
Nechci pokračovat dále. Mohl bych. Ale nechci.
Mám totiž ty krámy rád.
Občas mě to popadne a zkouším je i používat, třeba na harddisk recording se stařičkým Nuendem - ale hned při druhém zmáčknutí tlačítka "Record" se zakousnou. A když náhodou ne, tak jsou NESKUTEČNĚ pomalé. A mám srovnání. Dlouho jsem provozoval Cubase 4 a Acid 4 na Pentiu 1 se 166MHz a 32MB RAM. Když si vzpomenu na reklamní výkřiky, ve kterých společnost Apple vyvyšovala do nebeských výšin výpočetní výkon procesorů G3 oproti tehdejším Pentiím II, tak mě chytá amok. Všeho pusté reklamní kecy.
Ale já je pořád mám rád. Jsou takové jiné, zajímavé, osobní. Své čestné místo v mé sbírce mají zaručené.
A chodí na nich Photoshop. A Word. A možná si i pustíte nějakou empétrojku.
Ale to je zhruba všechno.
Ale celá Amerika, největší trh pro Apple, asi více od počítače nepotřebuje, zdá se.
To všechno od počítače, který stál a stojí zhruba trojnásobně více než tehdy či nyní srovnatelné PC. (A které již tehdy mohlo fungovat zároveň jako jukebox, domácí kino, počítač na hry, internetový terminál, kancelářský stroj, digital audio workstation či co si zamanete. Bez OSX.)
Apple? Takhle se mají vydělávat peníze.
Poznámka na závěr: tento článek nehodnotí Mac OSX, který je (protože postaven na BSD) kvalitní a nabízí uživateli konečně adekvátní prostředí a zároveň nástroj pro práci i zábavu. To, že tak činí za, dle mého, neúměrně vysokou cenu, mi je v podstatě jedno, neb moje peníze to nejsou a nikdy nebudou.
Ovšemže víme, že celý ten "hype" kolem Maců začal o mnoho dříve než byl OSX.
A právě to je dle mého nic než pouhá, ovšem důmyslná, marketingová klička.
Já osobně jí však nazývám pravým jménem: lež.
A dost. Stačilo.
A NIKDO nemůže ani kváknout, že jsem se nesnažil.
Ale opět krátké uvedení.
Mám je rád, staré počítače, bakelitové piksly s obsoletními komponenty uvnitř, výtvory ztělesňující dobový patos věčného lidského futurismu. Však pohleďte: náš nový mikropočítač (ano, tak byly ještě před dvaceti lety stolní počítače nazývány) s celými fantastickými čtyřmi kilobajty operační paměti typu RAM! Takhle nám ten vesmír u nohou bude ležet coby dup.
Jenže léčka!
Počítače jsou dneska řádově tisíckrát výkonnější než tehdy a zatím se zdá, že jsme to my, kdo ležíme u nohou technologiím, o vesmíru vůbec nemluvě.
Ale já je ve své skříni pořád mám. Všechny ty Atari, Commodore, PC či Apple.
Vždy jsem počítače Apple obdivoval: komfortní "drag and drop" operační systém v době, kdy mí vrstevníci bojovali s MS-DOSovým promptem, zatímco já se světáckou jistotou proháněl pointer po ploše amigovského Workbenche a to ještě dříve, než Apple pochopil co je to barevný desktop a skutečný multi-tasking.
Ano Amigo, budiž ti země lehká, byla jsi nejlepší.
A všichni "jabkaři" se snobsky přimhouřenýma očima a nepochopitelnou jednotlačítkovou myší v pařátech trousili od svých "stajliš" (stylish) krabiček moudra typu "Mac prostě funguje", "Mac je uživatelsky nejpřívětivější", "Počítačům nechci rozumět, chci s nimi pracovat", "Mysli Jinak", "Mac používají tvůrčí lidé" a podobně.
A já si šel svou cestou, Amigu časem odložil, přešel na PC, poznával MS-DOS, Windows 95,98,ME,2k či XP. Za tu dobu jsem se dost naučil a i jsem toho dost udělal. A netrpěl jsem tím, že bych se stal obětí techniky a s počítačem zápasil. Prostě jsem jenom věnoval při první instalaci hodinu navíc instalování dalších aplikací a antiviru či firewallu. Byl jsem spokojen.
A stále jsem spokojen.
Ale pořád jsem pokukoval po těch krásných strojích s jablkem.
Takže jsem si pořídil postupně čtyři různé starší modely, vyrobené mezi lety 1989-1999 a ozkoušel operační systémy 6.0.7 až 9.2.2. Udělal jsem desítky instalací, upgrade pamětí a pevných disků, výměn PRAM baterií a výsledky jsou, po zhruba šesti letech laborování s pěti exempláři jablečných počítačů - shrnuto, sečteno a podtrženo - tyto:
Mac prostě nefunguje.
Konkrétní problémy následují:
- stabilita systému prakticky neexistuje; když si vzpomenu, že Windows 98 mě padaly přibližně jednou denně, Mac OS 9 se zasekává jednou do hodiny. Mac OS 8 a 7 přibližně dvakrát. Systém 6 má mou pochvalu, je stabilní a rychlý - ovšem nic užitečného do něj vlastně nenainstalujete a nemá multitasking (a i přesto zůstává mým oblíbeným systémem. Ano.)
- jednotlačítková myš je sexy, ale nanic. Pokud tedy nejste milovník trojtlačítkových klávesnicových shortcuts. Pak je fantastická a možná i to jedno tlačítko je moc.
- mé počítače Apple po zapnutí příliš dlouho nabíhají (s čestnou výjimkou SE). Zřejmě se počítač snaží zorientovat v tom, co se vůbec děje. Pro srovnání: v roce 1996 jsem na své (tehdy staré 486) bootoval do Windows 95 zhruba 30 vteřin. Mnohokrát výkonnější Beige G3 z roku 1998 bootuje do čisté instalace minimálně dvě minuty (včetně obligátního trapného mlčení po zapnutí). Totéž Quadra a mé dvě PPC 8500. Počítač nejspíš provádí test pamětí, ale to není pro mě argument - nechci vyhodit peníze za velkou pamět a pak ještě ztrácet čas při každém startupu tím, že jí počítač zevrubně testuje.
- při použití na internet je G3 300Mhz s OS9 a 700MB operační paměti zašlapána do země mým Pentiem 1 na 200MHz s Windows 98 a 64MB RAM. Nehledě na to, že pro OS9 neexistuje solidní prohlížeč. Na Pentiu spustím Operu 9 bez potíží. Vlastně, moje staré Pentium je rychlejší a stabilnější na všechno. Sakra.
Nechci pokračovat dále. Mohl bych. Ale nechci.
Mám totiž ty krámy rád.
Občas mě to popadne a zkouším je i používat, třeba na harddisk recording se stařičkým Nuendem - ale hned při druhém zmáčknutí tlačítka "Record" se zakousnou. A když náhodou ne, tak jsou NESKUTEČNĚ pomalé. A mám srovnání. Dlouho jsem provozoval Cubase 4 a Acid 4 na Pentiu 1 se 166MHz a 32MB RAM. Když si vzpomenu na reklamní výkřiky, ve kterých společnost Apple vyvyšovala do nebeských výšin výpočetní výkon procesorů G3 oproti tehdejším Pentiím II, tak mě chytá amok. Všeho pusté reklamní kecy.
Ale já je pořád mám rád. Jsou takové jiné, zajímavé, osobní. Své čestné místo v mé sbírce mají zaručené.
A chodí na nich Photoshop. A Word. A možná si i pustíte nějakou empétrojku.
Ale to je zhruba všechno.
Ale celá Amerika, největší trh pro Apple, asi více od počítače nepotřebuje, zdá se.
To všechno od počítače, který stál a stojí zhruba trojnásobně více než tehdy či nyní srovnatelné PC. (A které již tehdy mohlo fungovat zároveň jako jukebox, domácí kino, počítač na hry, internetový terminál, kancelářský stroj, digital audio workstation či co si zamanete. Bez OSX.)
Apple? Takhle se mají vydělávat peníze.
Poznámka na závěr: tento článek nehodnotí Mac OSX, který je (protože postaven na BSD) kvalitní a nabízí uživateli konečně adekvátní prostředí a zároveň nástroj pro práci i zábavu. To, že tak činí za, dle mého, neúměrně vysokou cenu, mi je v podstatě jedno, neb moje peníze to nejsou a nikdy nebudou.
Ovšemže víme, že celý ten "hype" kolem Maců začal o mnoho dříve než byl OSX.
A právě to je dle mého nic než pouhá, ovšem důmyslná, marketingová klička.
Já osobně jí však nazývám pravým jménem: lež.
čtvrtek 23. srpna 2007
Ed Hardy & Jeho Parta
Subkultura alá Paris Hilton.
Další kousek ze série povzdechů následovaných závěrečným pokrčením rameny.
Začnu opět v relativně vzdálené minulosti. Jazykově však ještě dále. Komenský se nedá nekomentovat, jadadý.
Ó, tatam jsou ony doby, kdy nevinnost pubescentova byla vystavena než pitkám v podstatě neškodným a diskotékám v džínech plesnivých a vlasy melírovanými. Aj, přehoupla se doba a pojednou mámeť piko, papíry, skank, koule, hero a samozřejmě: parties.
A bylo nám s nimi většinou dobře. Totiž ve smyslu: a pokud neumřeli na předávkování, žijí dodnes a trousí pseudofeťácká moudra o tom, jak to všechno dříve bylo lepší, smysluplnější, opravdovější, nekomerční. Hipoňský Kecy. Zpětně tak osmyslňujeme naše veskrze patetická ega.
I já si pamatuji na první parties (řekl bych skoro rave parties) na Petynce a pak ve Slovanském domě v roce 1992. Užil jsem si svůj díl, přiložil prst na tep protokapitalistické doby, prosvištěl si svou stanicí ZOO, užil si svůj Trainspotting. A zpětně nemám co bych k tomu dodal. Snad jenom ty starý a známý Hipoňský Kecy o tom, jak to všechno dříve bylo bla bla bla a tak dále.
Bla bla bla.
I proto občas chodím na dnešní párties, připomenout si atmosféru masy fascinované chemií a beatem. A pokaždé si tamtéž připomínám už kdovíkolikáte výročí absolutní psychotropní nedotčenosti, pro kterou jsem se rozhodl a také tak učinil a vytrval.
Beaty a atmosféra bohatě stačí, pokud tedy mohu mluvit za sebe. Tak tomu bylo i na letošním Cosmic Tripu či Summer of Love.
Hipoň raveové generace však vystrkuje své růžky: sleduje osazenstvo a není, ale vůbec, spokojen. Neb co to nevidí, oko mé mrdavé (díky Arnoštku): peroxidové blondýny, metrosexuální monstra s latexem ve vlasech, záplavy „značkového“ oblečení La Costa, Ed Hardy a dámičky na jehlách s růžovými topíky a zlatými kabelčičkami Louis Vuitton.
Kurvadrát.
(Na českých stránkách se ovšem dozvídám, že „Značka Ed Hardy neuznává módní trendy, ale jde si svou vlastní nastavenou cestou a drží se svých kořenů, kterými jsou tetování, rock´n´roll a Harley …“ Aha. Hned je mi líp.)
Samozřejmě, namítnete, i tito lidé (jsou-li to vůbec ještě lidé) mají právo se bavit. A chápu, že DJs co velkohubě propagují a pouští styly alá wet’n‘hard (Burian a další) implicitně činí dříve poněkud nemainstreamové techno posluchačsky atraktivním i pro tyto exempláře. A když už tu jsme, tak strpíme i ten minimal. Ostatně, když se zavlníme a biskupkem v rytmu zavrtíme, tak jistě někoho klofneme. Anebo se jen blýskneme; dodáme si tak sebevědomí a sílu žít dál náš báječný, barevný, voňavý, třpytivý a především opravdový svět bez dětské rakoviny, celulitidy, stáří a nutnosti provádět důležitá rozhodnutí a také za ně nést zodpovědnost se vším všudy. (A pozor: to, jestli odpoledne strávím ve fitku, na solárku nebo na pláži s kámoškama rozhodně nepovažuji za takový typ rozhodnutí.).
Naštěstí stále ještě máme drum’n’bass stage a tak je zatím ještě vzduch relativně čistý. Ještě nejspíš bude chvíli trvat, než si „ta růžovější a třpytivější“ část planety přivykne na specifika tohoto stylu.
Ale víme: i to jednou přijde.
A do té doby se budu omlouvat všem těm, kteří tam stejně jako já byli a kteří stále mají na paměti, že techno, jungle a jeho odnože jsou původu podzemního a vyrvat je z této půdy a obrátit je v unifikované zboží směňovatelné v globálním systému tzv. „zábavního průmyslu“ není to, s čím by otcové těchto subkulturních projevů, jejich „founding fathers“, souhlasili.
Ale prachy jsou prachy, hurá.
Dobře nám tak.
Další kousek ze série povzdechů následovaných závěrečným pokrčením rameny.
Začnu opět v relativně vzdálené minulosti. Jazykově však ještě dále. Komenský se nedá nekomentovat, jadadý.
Ó, tatam jsou ony doby, kdy nevinnost pubescentova byla vystavena než pitkám v podstatě neškodným a diskotékám v džínech plesnivých a vlasy melírovanými. Aj, přehoupla se doba a pojednou mámeť piko, papíry, skank, koule, hero a samozřejmě: parties.
A bylo nám s nimi většinou dobře. Totiž ve smyslu: a pokud neumřeli na předávkování, žijí dodnes a trousí pseudofeťácká moudra o tom, jak to všechno dříve bylo lepší, smysluplnější, opravdovější, nekomerční. Hipoňský Kecy. Zpětně tak osmyslňujeme naše veskrze patetická ega.
I já si pamatuji na první parties (řekl bych skoro rave parties) na Petynce a pak ve Slovanském domě v roce 1992. Užil jsem si svůj díl, přiložil prst na tep protokapitalistické doby, prosvištěl si svou stanicí ZOO, užil si svůj Trainspotting. A zpětně nemám co bych k tomu dodal. Snad jenom ty starý a známý Hipoňský Kecy o tom, jak to všechno dříve bylo bla bla bla a tak dále.
Bla bla bla.
I proto občas chodím na dnešní párties, připomenout si atmosféru masy fascinované chemií a beatem. A pokaždé si tamtéž připomínám už kdovíkolikáte výročí absolutní psychotropní nedotčenosti, pro kterou jsem se rozhodl a také tak učinil a vytrval.
Beaty a atmosféra bohatě stačí, pokud tedy mohu mluvit za sebe. Tak tomu bylo i na letošním Cosmic Tripu či Summer of Love.
Hipoň raveové generace však vystrkuje své růžky: sleduje osazenstvo a není, ale vůbec, spokojen. Neb co to nevidí, oko mé mrdavé (díky Arnoštku): peroxidové blondýny, metrosexuální monstra s latexem ve vlasech, záplavy „značkového“ oblečení La Costa, Ed Hardy a dámičky na jehlách s růžovými topíky a zlatými kabelčičkami Louis Vuitton.
Kurvadrát.
(Na českých stránkách se ovšem dozvídám, že „Značka Ed Hardy neuznává módní trendy, ale jde si svou vlastní nastavenou cestou a drží se svých kořenů, kterými jsou tetování, rock´n´roll a Harley …“ Aha. Hned je mi líp.)
Samozřejmě, namítnete, i tito lidé (jsou-li to vůbec ještě lidé) mají právo se bavit. A chápu, že DJs co velkohubě propagují a pouští styly alá wet’n‘hard (Burian a další) implicitně činí dříve poněkud nemainstreamové techno posluchačsky atraktivním i pro tyto exempláře. A když už tu jsme, tak strpíme i ten minimal. Ostatně, když se zavlníme a biskupkem v rytmu zavrtíme, tak jistě někoho klofneme. Anebo se jen blýskneme; dodáme si tak sebevědomí a sílu žít dál náš báječný, barevný, voňavý, třpytivý a především opravdový svět bez dětské rakoviny, celulitidy, stáří a nutnosti provádět důležitá rozhodnutí a také za ně nést zodpovědnost se vším všudy. (A pozor: to, jestli odpoledne strávím ve fitku, na solárku nebo na pláži s kámoškama rozhodně nepovažuji za takový typ rozhodnutí.).
Naštěstí stále ještě máme drum’n’bass stage a tak je zatím ještě vzduch relativně čistý. Ještě nejspíš bude chvíli trvat, než si „ta růžovější a třpytivější“ část planety přivykne na specifika tohoto stylu.
Ale víme: i to jednou přijde.
A do té doby se budu omlouvat všem těm, kteří tam stejně jako já byli a kteří stále mají na paměti, že techno, jungle a jeho odnože jsou původu podzemního a vyrvat je z této půdy a obrátit je v unifikované zboží směňovatelné v globálním systému tzv. „zábavního průmyslu“ není to, s čím by otcové těchto subkulturních projevů, jejich „founding fathers“, souhlasili.
Ale prachy jsou prachy, hurá.
Dobře nám tak.
středa 18. července 2007
Okurky a český smutek
Tištěné slovo je mrtvo.
Nečtu noviny. Netečně míjím trafiky a kameloty, s nezájmem přehlížím novinové stojany. A dobře mi tak.
A to jsem, ačkoli bych dnes tomu nevěřil, měl období,kdy jsem každé ráno vstal o něco dříve, běžel do trafiky s padesátníkem v kapse a zakoupil sobě voňavý, občas ještě teplý výtisk tzv. Lidové demokracie. To mi, nastojte, bylo 13 let.
Ne, nějaké věci skutečně nejsou racionálně zdůvodnitelné.
Tak jsem činíval asi rok - den co den, zatímco ostatní vrstevnící ještě vyspávali, jsem já vybíhal a vracel se domů s novinami, které sice, pravda, voněly papírem, ale smrděly propagandou. A dokonce jsem je i četl.
Na svou obranu podotýkám, že jsem už znal v hrubých obrysech jádro "celého problému" a tak jsem přistupoval ke čtenému s rezervou a snažil se vyhmatávat mezi řádky "pravdu" a tu tahat za límec ven. Pomohlo mi to zorientovat se v záležitostech, ve kterých se obvykle děti neorientují a ani orientovat nechtějí. A možná ani nemají.
Ať tak či tak, noviny voněly tenkrát krásně. Pokaždé.
Dnes už, myslím, tak nevoní.
Vlastně, ani nemusím myslet, protože jsem dnes měl příležitost zabořit svůj nos do tiskoviny.
A nevoní.
K tomuto mám dvě zásadní poznámky.
První: tak jako obvykle, všechny tištěné i elektronické noviny ždímají v posledních dnech stereotypní motiv veder a na titulních stranách všech novin jsou palcové nadpisy s elaboráty na toto téma. Nenechávám se však ošálit a usilovně přemýšlím, cože nového lze v takovém vypečeném tropicko-letním příspěvku ještě přidat k dobru; kterak lze tuto, dle mého, seschlou krávu ještě o nějaký ten litránek novinářského bujónu podojit.
Totiž - shrňme si to, ať víme oč běží:
1. Je horko.
2. Lidé kolabují.
3. Hodně pijte.
4. Zůstantě doma.
Čtyři ústřední fakta, zde pregnantně vyjádřená holými větami, jsou na voňavém novinovém papíře rozmazávána jako prima essencia scheisse porna a pomyslné kravčino vemínko se již drolí mezi prsty. A články přes celou stránku exponující čtyři výše uvedené body plní hlavní české deníky. Ach.
Poznámka druhá: ve dvou tiskovinách zdarma (Metro, Expres) jsem se hned vedle veledůležitého článku o vedrech dozvěděl, že dle průzkumu jisté londýnské nadace jsou Češi a Slováci jsou "nejsmutnějšími národy Evropy". Umístili jsme se totiž na 24. místě ze 30. Takže nikoli nejsmutnější, ne?
Na prvním místě jsou prý Islanďané.
To, že Island má největší procento sebevražd ze všech světových zemí, se zřejmě do průzkumu z neurčitých esoterických příčin nezapočítává.
Máme zde náhle národ vskutku šťastných sebevrahů, jak se zdá.
Kde je chyba? Nekonzistentní kriteria použitá při průzkumu propojená s novinářským diletantsvím a nechutí myslet vlastní hlavou je úrodnou půdou pro růst zeleniny zvané "okurka" či "okurek" (pokud jste, čistě náhodou, barbar a divoch z Kamčatky).
Takhle tedy vypadá letošní okurková sezóna v českém tisku.
Ale mě to je fuk, já to číst nebudu.
Už.
Šmytec.
Nečtu noviny. Netečně míjím trafiky a kameloty, s nezájmem přehlížím novinové stojany. A dobře mi tak.
A to jsem, ačkoli bych dnes tomu nevěřil, měl období,kdy jsem každé ráno vstal o něco dříve, běžel do trafiky s padesátníkem v kapse a zakoupil sobě voňavý, občas ještě teplý výtisk tzv. Lidové demokracie. To mi, nastojte, bylo 13 let.
Ne, nějaké věci skutečně nejsou racionálně zdůvodnitelné.
Tak jsem činíval asi rok - den co den, zatímco ostatní vrstevnící ještě vyspávali, jsem já vybíhal a vracel se domů s novinami, které sice, pravda, voněly papírem, ale smrděly propagandou. A dokonce jsem je i četl.
Na svou obranu podotýkám, že jsem už znal v hrubých obrysech jádro "celého problému" a tak jsem přistupoval ke čtenému s rezervou a snažil se vyhmatávat mezi řádky "pravdu" a tu tahat za límec ven. Pomohlo mi to zorientovat se v záležitostech, ve kterých se obvykle děti neorientují a ani orientovat nechtějí. A možná ani nemají.
Ať tak či tak, noviny voněly tenkrát krásně. Pokaždé.
Dnes už, myslím, tak nevoní.
Vlastně, ani nemusím myslet, protože jsem dnes měl příležitost zabořit svůj nos do tiskoviny.
A nevoní.
K tomuto mám dvě zásadní poznámky.
První: tak jako obvykle, všechny tištěné i elektronické noviny ždímají v posledních dnech stereotypní motiv veder a na titulních stranách všech novin jsou palcové nadpisy s elaboráty na toto téma. Nenechávám se však ošálit a usilovně přemýšlím, cože nového lze v takovém vypečeném tropicko-letním příspěvku ještě přidat k dobru; kterak lze tuto, dle mého, seschlou krávu ještě o nějaký ten litránek novinářského bujónu podojit.
Totiž - shrňme si to, ať víme oč běží:
1. Je horko.
2. Lidé kolabují.
3. Hodně pijte.
4. Zůstantě doma.
Čtyři ústřední fakta, zde pregnantně vyjádřená holými větami, jsou na voňavém novinovém papíře rozmazávána jako prima essencia scheisse porna a pomyslné kravčino vemínko se již drolí mezi prsty. A články přes celou stránku exponující čtyři výše uvedené body plní hlavní české deníky. Ach.
Poznámka druhá: ve dvou tiskovinách zdarma (Metro, Expres) jsem se hned vedle veledůležitého článku o vedrech dozvěděl, že dle průzkumu jisté londýnské nadace jsou Češi a Slováci jsou "nejsmutnějšími národy Evropy". Umístili jsme se totiž na 24. místě ze 30. Takže nikoli nejsmutnější, ne?
Na prvním místě jsou prý Islanďané.
To, že Island má největší procento sebevražd ze všech světových zemí, se zřejmě do průzkumu z neurčitých esoterických příčin nezapočítává.
Máme zde náhle národ vskutku šťastných sebevrahů, jak se zdá.
Kde je chyba? Nekonzistentní kriteria použitá při průzkumu propojená s novinářským diletantsvím a nechutí myslet vlastní hlavou je úrodnou půdou pro růst zeleniny zvané "okurka" či "okurek" (pokud jste, čistě náhodou, barbar a divoch z Kamčatky).
Takhle tedy vypadá letošní okurková sezóna v českém tisku.
Ale mě to je fuk, já to číst nebudu.
Už.
Šmytec.
středa 20. června 2007
Pavada, vada-vada, va.
(Nemluvě o defektech.)
Při zpětném ohlédnutí za předchozími článečky v tomto blogu je patrné, že se vcelku často otírám o reálie související s obdobím, které pracovně nazývám "vtipné", maje na mysli 80.léta minulého století, což je doba ke které se již mohu nějakým způsobem osobně vyjádřit a navíc, je to vždy vděčný cíl pro mé narážky, úrodné pole pro témata k ůvaze a především, což nezastírám, ústřední výchozí kontext pro všechno mnou myslitelné.
Etalon smyslu.
Ano, řekl jsem to. A možná bych se měl stydět.
Seč co naplat; epochu svého zrození si nevybíráme a na naše pozdější připomínky nebude brán zřetel, nezávisle na tom, z jak moc potrhlého období je vznášíme.
Manažer Osud v péči o zákazníka v této oblasti výrazně pokulhává.
Zřejmě tedy tomu je tak, že si pan Osud přeje, abych na nějaké věci nikdy nezapomněl. A tak se mi z nekonečných hlubin podvědomí v okamžicích nejtemnějších nočních můr vybavuje zvuková vzpomínka na jakýsi pěvecký sbor, který místo běžných slov používá místo textu pouze tyto 3 komponenty: pa, va, da.
A silou čtyř historicky osvědčených hlasů (soprán, alt, tenor, bas) sděluje toto téměř trojiční poselství v polyfonnně strukturovaných bězích, pasážích, kadencích, transmutacích, augmentacích, diminucích a račích postupech.
A pak se probudím.
Se stejným pocitem fyzické nevolnosti jako v dobách mého mladí, kdy jsem stál tváří v tvář malému tranzistoráku a se smrtí v očích poslouchal nekonečnému a vícehlasému, sborově smíšenému: vada-va, pavada-vada, pava-dava dava-pavada, pada-padada-vada-va a tak dále.
Hledejme i zde smysl. Rozeberme si to analyticky. Tři slabiky PA, VA, DA odkazují sice v metafoře, ale zato naprosto nepochybně k samým základům fyzické podstaty našeho světa, ke třem základním stavebním prvkům, uhlíku, vodíku, kyslíku (dusík něchť se jde bodnout), neboli C, H, O. Představme si, že tento šifrovací klíč a enigmu samu v podobě magnetofonové pásky Emgeton poskytneme chemikovi se slovy: osud světa je v tvých rukách. A chemik bude překotně přepisovat klokotání vokalistů jednoho přes druhého a za několik minut vítězně třímajíc nad hlavou papír pokreslený obrovským pavoukem křičí: Heuréka! A na papíru jistojistě je zaznamanán recept na elixír života, kámen mudrců, nekonečný kredit v mobilu, věčně trvající erekci či co vás napadne.
Je tomu tak?
Ne, není.
Je to mnohem horší.
Odjakživa jsem byl přesvědčen, že tato bizarní hudební produkce byla něco jako poselství příštím generacím ze země, kde zítra znamená prvohory.
Míchanice klasických autorů s doprovodem podivného hybridu orchestru Českého rozhlasu a Orchestru Ladislava Štaidla, to vše se zpěvy eunuchů, co umí vyslovit jen tři slabiky - to vše je pro mě synonymem čistého, nefalšovaného hudebního inferna, bezbřehé aurální sodomie.
Doufám, že je to již za mnou, včetně celých krásných 80. let a vícekrát nic podobného neuslyším.
Při zpětném ohlédnutí za předchozími článečky v tomto blogu je patrné, že se vcelku často otírám o reálie související s obdobím, které pracovně nazývám "vtipné", maje na mysli 80.léta minulého století, což je doba ke které se již mohu nějakým způsobem osobně vyjádřit a navíc, je to vždy vděčný cíl pro mé narážky, úrodné pole pro témata k ůvaze a především, což nezastírám, ústřední výchozí kontext pro všechno mnou myslitelné.
Etalon smyslu.
Ano, řekl jsem to. A možná bych se měl stydět.
Seč co naplat; epochu svého zrození si nevybíráme a na naše pozdější připomínky nebude brán zřetel, nezávisle na tom, z jak moc potrhlého období je vznášíme.
Manažer Osud v péči o zákazníka v této oblasti výrazně pokulhává.
Zřejmě tedy tomu je tak, že si pan Osud přeje, abych na nějaké věci nikdy nezapomněl. A tak se mi z nekonečných hlubin podvědomí v okamžicích nejtemnějších nočních můr vybavuje zvuková vzpomínka na jakýsi pěvecký sbor, který místo běžných slov používá místo textu pouze tyto 3 komponenty: pa, va, da.
A silou čtyř historicky osvědčených hlasů (soprán, alt, tenor, bas) sděluje toto téměř trojiční poselství v polyfonnně strukturovaných bězích, pasážích, kadencích, transmutacích, augmentacích, diminucích a račích postupech.
A pak se probudím.
Se stejným pocitem fyzické nevolnosti jako v dobách mého mladí, kdy jsem stál tváří v tvář malému tranzistoráku a se smrtí v očích poslouchal nekonečnému a vícehlasému, sborově smíšenému: vada-va, pavada-vada, pava-dava dava-pavada, pada-padada-vada-va a tak dále.
Hledejme i zde smysl. Rozeberme si to analyticky. Tři slabiky PA, VA, DA odkazují sice v metafoře, ale zato naprosto nepochybně k samým základům fyzické podstaty našeho světa, ke třem základním stavebním prvkům, uhlíku, vodíku, kyslíku (dusík něchť se jde bodnout), neboli C, H, O. Představme si, že tento šifrovací klíč a enigmu samu v podobě magnetofonové pásky Emgeton poskytneme chemikovi se slovy: osud světa je v tvých rukách. A chemik bude překotně přepisovat klokotání vokalistů jednoho přes druhého a za několik minut vítězně třímajíc nad hlavou papír pokreslený obrovským pavoukem křičí: Heuréka! A na papíru jistojistě je zaznamanán recept na elixír života, kámen mudrců, nekonečný kredit v mobilu, věčně trvající erekci či co vás napadne.
Je tomu tak?
Ne, není.
Je to mnohem horší.
Odjakživa jsem byl přesvědčen, že tato bizarní hudební produkce byla něco jako poselství příštím generacím ze země, kde zítra znamená prvohory.
Míchanice klasických autorů s doprovodem podivného hybridu orchestru Českého rozhlasu a Orchestru Ladislava Štaidla, to vše se zpěvy eunuchů, co umí vyslovit jen tři slabiky - to vše je pro mě synonymem čistého, nefalšovaného hudebního inferna, bezbřehé aurální sodomie.
Doufám, že je to již za mnou, včetně celých krásných 80. let a vícekrát nic podobného neuslyším.
úterý 12. června 2007
All your music are belong to suck.
(You know what you listening.)
Parafráze na populární fenomén AYBABTU otevírá úvahu o hudbě. Původní Engrish zůstala zachována, není se tedy čeho bát. Kromě hudby ovšem. Té se bojme, rozhodně!
Když bych měl nějak obecně shrnout veskrze trapná léta dospívání v jednu typickou otázku, nezněla by tato, jak mnohé zřejmě napadne: "Už si jí vošukal?", ale byla by mnohem krotčí, spíše inseminačně nevinná: "Co posloucháš?"
Byla mi položena mnohokrát a to nejen v onom vtipném období o kterém je řeč, ale i předtím a potom. Dokonce, pokud mě neklame pamět, jsem ji obdržel poměrně nedávno a jako obvykle jsem neznal správnou odpověď. Po sté, po tisícé. (Je to ještě čeština?).
Odjakživa mě fascinovalo, jak odpověď na tuto otázku dokázala ve vteřině změnit vztah tazatele k vám. Jako by na tom nějak záleželo, říkal jsem si pokaždé.
Ale samozřejmě, v touze po sociální akceptaci a nikoli sociální separaci jsem pokaždé velice důkladně vážil odpověď. Vlastně, pamatuji si velmi živě mnohé z těchto okamžiků, kdy rozhodujete o svém osudu: oblíbenec či vyvrženec?
Třeba v prvních tanečních. Slečinka, objekt mého zájmu (Holy crap! What a piece of ass!) položila tuto otázku při korzování. Něco jsem začal mektat, aby se z toho nakonec vyloupl seznam elektronických partiček typu Front Line Assembly a spol., což ovšem minulo cíl s přesností světelných let, neb dámička milovala Kreyson, ale řekl bych, že hlavně Láďu "Dávnou Tvář On Má" Křížka. Se svým elektronickým undergroundem jsem byl na ni až příliš nekonformní.
Stačilo několik podobných zkušeností tohoto druhu (poslouchám to, co ten druhý nezná) a začal jsem chápat celé pozadí téhle záležitosti: ono totiž vlastně nikoho nezajímá, co konkrétně poslouchám; jde o to předložit jakýsi občanský průkaz dokládájící příslušnost ke konkrétní frakci, třeba v duchu klasického dělení v osmdesátkách: depešák, kjůrák, vekslák, somrák.
Takže jsem na to šel odjinud. Vypracoval jsem si několik luxusně matoucích odpovědí a ty jsem obměňoval dle libosti. Posuďte sami:
Death'n'Grind Country.
Zombie Folk.
Thajskej Doom-Funk.
Akustickej Techno-Trash.
Meditativní Hardcore.
Prdy Malajskejch Tygrů.
Vposledku je totiž jedno, jak odpovíte. Buď totiž posloucháte totéž co tazatel, nebo jděte do hajzlu.
A tak volím druhou variantu, neboť jsem stále přesvědčen, že předmět odpovědi není vůbec podstatný a je-li někdo přesvědčen o opaku, pak není pro mě vhodným komunikačním partnerem.
Pro další studium vřele doporučuji toto.
Parafráze na populární fenomén AYBABTU otevírá úvahu o hudbě. Původní Engrish zůstala zachována, není se tedy čeho bát. Kromě hudby ovšem. Té se bojme, rozhodně!
Když bych měl nějak obecně shrnout veskrze trapná léta dospívání v jednu typickou otázku, nezněla by tato, jak mnohé zřejmě napadne: "Už si jí vošukal?", ale byla by mnohem krotčí, spíše inseminačně nevinná: "Co posloucháš?"
Byla mi položena mnohokrát a to nejen v onom vtipném období o kterém je řeč, ale i předtím a potom. Dokonce, pokud mě neklame pamět, jsem ji obdržel poměrně nedávno a jako obvykle jsem neznal správnou odpověď. Po sté, po tisícé. (Je to ještě čeština?).
Odjakživa mě fascinovalo, jak odpověď na tuto otázku dokázala ve vteřině změnit vztah tazatele k vám. Jako by na tom nějak záleželo, říkal jsem si pokaždé.
Ale samozřejmě, v touze po sociální akceptaci a nikoli sociální separaci jsem pokaždé velice důkladně vážil odpověď. Vlastně, pamatuji si velmi živě mnohé z těchto okamžiků, kdy rozhodujete o svém osudu: oblíbenec či vyvrženec?
Třeba v prvních tanečních. Slečinka, objekt mého zájmu (Holy crap! What a piece of ass!) položila tuto otázku při korzování. Něco jsem začal mektat, aby se z toho nakonec vyloupl seznam elektronických partiček typu Front Line Assembly a spol., což ovšem minulo cíl s přesností světelných let, neb dámička milovala Kreyson, ale řekl bych, že hlavně Láďu "Dávnou Tvář On Má" Křížka. Se svým elektronickým undergroundem jsem byl na ni až příliš nekonformní.
Stačilo několik podobných zkušeností tohoto druhu (poslouchám to, co ten druhý nezná) a začal jsem chápat celé pozadí téhle záležitosti: ono totiž vlastně nikoho nezajímá, co konkrétně poslouchám; jde o to předložit jakýsi občanský průkaz dokládájící příslušnost ke konkrétní frakci, třeba v duchu klasického dělení v osmdesátkách: depešák, kjůrák, vekslák, somrák.
Takže jsem na to šel odjinud. Vypracoval jsem si několik luxusně matoucích odpovědí a ty jsem obměňoval dle libosti. Posuďte sami:
Death'n'Grind Country.
Zombie Folk.
Thajskej Doom-Funk.
Akustickej Techno-Trash.
Meditativní Hardcore.
Prdy Malajskejch Tygrů.
Vposledku je totiž jedno, jak odpovíte. Buď totiž posloucháte totéž co tazatel, nebo jděte do hajzlu.
A tak volím druhou variantu, neboť jsem stále přesvědčen, že předmět odpovědi není vůbec podstatný a je-li někdo přesvědčen o opaku, pak není pro mě vhodným komunikačním partnerem.
Pro další studium vřele doporučuji toto.
úterý 22. května 2007
Nehnu prstem a jsem verzí 2.0
(Kam až zacházejí ti, kdo pitvají kmín.)
Na jedné nejmenované konferenci v nejmenovaném městě jsem se před pár dny téměř příslovečně kousl do zadku.Vysvětlím onu příslovečnost: kousnutí se do vlastního pozadí mi utkvělo v paměti již jako malému děcku; když byl někdo v bezprostředním okolí nervózní a neklidně se přitom ošíval, bylo mu doporučeno výše uvedené a to sice v křišťálově zvonivé alternativě "Kousni se do prdele". Zkuste realizovat zadání a zjistíte, proč že tak někdy nervózně ošívající se lidé působí na nezaujaté pozorovatele. A musím hned vyrazit na obranu proti nařčení z vulgarity přítomné v rodině při mé výchově; nebylo tomu tak, ale nějaká rčení jsou prostě součástí jistého rodinného folklóru a jejich doslovný smysl zaniká pod nánosy mytologií a rodových tradic, přičemž z této konstelace povstává nová jazyková kvalita.
Konference já nepříliš rád. Moje zkušenosti jsou takové, že se na nich zpravidla nedovídám nic nového a ztrácím čas. To lze vysvětlit dvěma eventualitami: buď jsem Pan Dokonalý anebo navštěvuji Debilní Konference. Jako vždy je pravda někde vprostřed. Jsem génius vláčený nesmlouvavým osudem se smyslem pro černý humor po debilních konferencích. (To moje přemrštěné sebevědomí. Ale když dojde na lámání chleba, pak jsou všude jen drobky. Jako vždy.)
A vyposlechl jsem příspěvky a diskuse jejichž původci, vysokoškolští profesoři a specializovaní odborníci, se divili jak to že se nám "ten náš" web dostal do verze 2.0. A nastojte, na dvířka již ťuká Web 3.0 a možná i další nuly. Když tu perla: "...a oni nic konkrétního nehledají a přesto si jen tak brouzdají..." zaslechl jsem a málem se ze mě stal onen výše uvedený akrobat prdelofág.
Specialisté na komunikační a síťové protokoly, strukturální procedury a neuronové sítě zapomněli na jeden malý detail. Na člověka. Na lidskou bytost, která prahne po sociálním kontaktu. Prahnoucí po dobrodružství vyvolávání flamewars, necrobumpingu, floodingu diskuzních fór, gender benderu v teenage fórech, po cosplayi přes chat, po sexu přes příkazový řádek, po vystavování vlastních bebí co největšímu počtu lidí atd.
A máme to tu zase: jedna dílčí a v rámci celku zanedbatelná realita jako existence např. formátu XML, METS, análních sond či čeho se vám zlíbí, zastiňuje nekonečně bohatý celek světa, který tyto prostředky v posledku nijak neupotřebí, neboť tyto jsou jen koncepty vytvořené v rámci určité hry jako důsledek lidské činnosti a nijak nezasahují do základních ontologických zákonitostí tohoto a jiných možných světů, je povyšována na generální tezi světa a z ní je celý svět vykládán a skrze ní nahlížen.
Ale pak je tu člověk. A člověk svým bytím do světa zasahuje. Tím že cítí, dychtí, věří, popírá, nenávidí, miluje, tvoří, ničí. To je podstatné.
Takže odmítám přistoupit na to, že jsem součástí pofidérní škatulky s nápisem Web 2.0. Již od roku 1996 je pro mě internet především určitým virtuálním kontextem ve kterém lze realizovat konkrétní sociální aktivity bytostně vlastní člověku. To že se někdo domnívá, že se tak "dříve nědělo" (protože, jak se dozvídáme, přece nebylo YouTube, Flickr a spol.) znamená pouze to, že někdo (jako obvykle) zapomněl na člověka, který vytváří a ovlivňuje sociální sféry a je mu jedno jestli na UseNetu či IRC v roce 1995 nebo na Wikipedii, Torrentz.com a Del.icio.us v roce 2007 nebo v knajpě 56. cenové kategorie s umakartovými stoly.
Blog vedený na internetu a v kabince WC v zaplivaném vestibulu metra jsou principiálně vzájemně srovnatelné. Bingo.
Takže se klidně vraťte se zpátky na svá teplá místečka a nenechte se rušit nějakým "člověkěm", páni profesoři. Vymýšlejte dále nálepky pro nejvlastnější projevy lidství v tomto vtipném světě. Je to skutečně velice potřeba.
Můžu totiž potom využít svého nezadatelného lidského práva vyjádřit se k tomu všemu na internetu ve svém stupidním blogu.
A šup, náhle jsem 2.0.
Ani to nebolelo.
Na jedné nejmenované konferenci v nejmenovaném městě jsem se před pár dny téměř příslovečně kousl do zadku.Vysvětlím onu příslovečnost: kousnutí se do vlastního pozadí mi utkvělo v paměti již jako malému děcku; když byl někdo v bezprostředním okolí nervózní a neklidně se přitom ošíval, bylo mu doporučeno výše uvedené a to sice v křišťálově zvonivé alternativě "Kousni se do prdele". Zkuste realizovat zadání a zjistíte, proč že tak někdy nervózně ošívající se lidé působí na nezaujaté pozorovatele. A musím hned vyrazit na obranu proti nařčení z vulgarity přítomné v rodině při mé výchově; nebylo tomu tak, ale nějaká rčení jsou prostě součástí jistého rodinného folklóru a jejich doslovný smysl zaniká pod nánosy mytologií a rodových tradic, přičemž z této konstelace povstává nová jazyková kvalita.
Konference já nepříliš rád. Moje zkušenosti jsou takové, že se na nich zpravidla nedovídám nic nového a ztrácím čas. To lze vysvětlit dvěma eventualitami: buď jsem Pan Dokonalý anebo navštěvuji Debilní Konference. Jako vždy je pravda někde vprostřed. Jsem génius vláčený nesmlouvavým osudem se smyslem pro černý humor po debilních konferencích. (To moje přemrštěné sebevědomí. Ale když dojde na lámání chleba, pak jsou všude jen drobky. Jako vždy.)
A vyposlechl jsem příspěvky a diskuse jejichž původci, vysokoškolští profesoři a specializovaní odborníci, se divili jak to že se nám "ten náš" web dostal do verze 2.0. A nastojte, na dvířka již ťuká Web 3.0 a možná i další nuly. Když tu perla: "...a oni nic konkrétního nehledají a přesto si jen tak brouzdají..." zaslechl jsem a málem se ze mě stal onen výše uvedený akrobat prdelofág.
Specialisté na komunikační a síťové protokoly, strukturální procedury a neuronové sítě zapomněli na jeden malý detail. Na člověka. Na lidskou bytost, která prahne po sociálním kontaktu. Prahnoucí po dobrodružství vyvolávání flamewars, necrobumpingu, floodingu diskuzních fór, gender benderu v teenage fórech, po cosplayi přes chat, po sexu přes příkazový řádek, po vystavování vlastních bebí co největšímu počtu lidí atd.
A máme to tu zase: jedna dílčí a v rámci celku zanedbatelná realita jako existence např. formátu XML, METS, análních sond či čeho se vám zlíbí, zastiňuje nekonečně bohatý celek světa, který tyto prostředky v posledku nijak neupotřebí, neboť tyto jsou jen koncepty vytvořené v rámci určité hry jako důsledek lidské činnosti a nijak nezasahují do základních ontologických zákonitostí tohoto a jiných možných světů, je povyšována na generální tezi světa a z ní je celý svět vykládán a skrze ní nahlížen.
Ale pak je tu člověk. A člověk svým bytím do světa zasahuje. Tím že cítí, dychtí, věří, popírá, nenávidí, miluje, tvoří, ničí. To je podstatné.
Takže odmítám přistoupit na to, že jsem součástí pofidérní škatulky s nápisem Web 2.0. Již od roku 1996 je pro mě internet především určitým virtuálním kontextem ve kterém lze realizovat konkrétní sociální aktivity bytostně vlastní člověku. To že se někdo domnívá, že se tak "dříve nědělo" (protože, jak se dozvídáme, přece nebylo YouTube, Flickr a spol.) znamená pouze to, že někdo (jako obvykle) zapomněl na člověka, který vytváří a ovlivňuje sociální sféry a je mu jedno jestli na UseNetu či IRC v roce 1995 nebo na Wikipedii, Torrentz.com a Del.icio.us v roce 2007 nebo v knajpě 56. cenové kategorie s umakartovými stoly.
Blog vedený na internetu a v kabince WC v zaplivaném vestibulu metra jsou principiálně vzájemně srovnatelné. Bingo.
Takže se klidně vraťte se zpátky na svá teplá místečka a nenechte se rušit nějakým "člověkěm", páni profesoři. Vymýšlejte dále nálepky pro nejvlastnější projevy lidství v tomto vtipném světě. Je to skutečně velice potřeba.
Můžu totiž potom využít svého nezadatelného lidského práva vyjádřit se k tomu všemu na internetu ve svém stupidním blogu.
A šup, náhle jsem 2.0.
Ani to nebolelo.
čtvrtek 15. února 2007
Kdo Chladil Spálený Bobek?
Každopádně ani Gott, ani Malásek.
Včera ve vaně jsem poslouchal kdovíjakou epizodu z cyklu "Zavěste, volá Semafor". A královsky jsem se nudil. A věřte, nebývalo tomu vždycky tak. Naopak, cokoli spojené s touto scénou jsem v jistém období adoroval do nebeských výšin až k hranicím samého božství. Je pravda, že jsem vždy upřednostňoval duo S+Š před Š+G, ev. Š+K+S. Nyní jsem však v zajetí tria W+T+F. Neboli: WTF? Co se změnilo, že už se nebavím nad starými klasikami?
Zřejmě to bude zpovykanost z Family Guye, Futuramy, Southparku, Something Awful a spol. To jsem to dopracoval. Už mi nestačí jemný, nenápadný, kryptický, mírně zasmrádlý humor z dřívějších dob tesilových kalhot a síťovek s desítkou rohlíků a mlíkem ve skle. Stal jsem se vedlejším produktem pokleslé imperialistické zábavy, sitcomu, komixu, jukeboxu, stand-upu.
Takže jsem si připouštěl horkou vodu, nudil se a poslouchal Pavla Bobka, který kulturně vyvložkovával zmiňovanou revue a ze všech sil vzpomínal kdože to tenkrát Chladil Spálený Bobek. Musel to být někdo, jehož příjmení má nějaký význam v českém jazyce. Gott ani Malásek to nejsou - Gott je bez diskuse, selbstverständlich; Malásek je pitomost, ledaže by někdo někdy někoho viděl "maláskovat", což není pravděpodobné a kdyby náhodou bylo, nechci to vidět ani kdyby mě mučili.
A čím víc trápím svoji hlavu a hledám zpěváka, současníka oněch dalších aktérů tohoto epického příběhu s vhodným příjmením, uvědomuji si, že se mi pomalinku daří zapomínat na tu vtipnou dobu o které je řeč. Pravda, strávil jsem v ní zhruba patnáct let, takže žádný eón, ale i tak je to kus mě. A nevím jestli je to dobře, či špatně.
Vylezl jsem z vany, pustil si poslední epizodu Family Guye a dobře se bavil.
Sbohem minulosti.
(Ale stejně mě nepřestává vrtat hlavou: kdo byl onen Velký Hrdina při Chlazení Spáleného Bobku? Konundrum.)
Včera ve vaně jsem poslouchal kdovíjakou epizodu z cyklu "Zavěste, volá Semafor". A královsky jsem se nudil. A věřte, nebývalo tomu vždycky tak. Naopak, cokoli spojené s touto scénou jsem v jistém období adoroval do nebeských výšin až k hranicím samého božství. Je pravda, že jsem vždy upřednostňoval duo S+Š před Š+G, ev. Š+K+S. Nyní jsem však v zajetí tria W+T+F. Neboli: WTF? Co se změnilo, že už se nebavím nad starými klasikami?
Zřejmě to bude zpovykanost z Family Guye, Futuramy, Southparku, Something Awful a spol. To jsem to dopracoval. Už mi nestačí jemný, nenápadný, kryptický, mírně zasmrádlý humor z dřívějších dob tesilových kalhot a síťovek s desítkou rohlíků a mlíkem ve skle. Stal jsem se vedlejším produktem pokleslé imperialistické zábavy, sitcomu, komixu, jukeboxu, stand-upu.
Takže jsem si připouštěl horkou vodu, nudil se a poslouchal Pavla Bobka, který kulturně vyvložkovával zmiňovanou revue a ze všech sil vzpomínal kdože to tenkrát Chladil Spálený Bobek. Musel to být někdo, jehož příjmení má nějaký význam v českém jazyce. Gott ani Malásek to nejsou - Gott je bez diskuse, selbstverständlich; Malásek je pitomost, ledaže by někdo někdy někoho viděl "maláskovat", což není pravděpodobné a kdyby náhodou bylo, nechci to vidět ani kdyby mě mučili.
A čím víc trápím svoji hlavu a hledám zpěváka, současníka oněch dalších aktérů tohoto epického příběhu s vhodným příjmením, uvědomuji si, že se mi pomalinku daří zapomínat na tu vtipnou dobu o které je řeč. Pravda, strávil jsem v ní zhruba patnáct let, takže žádný eón, ale i tak je to kus mě. A nevím jestli je to dobře, či špatně.
Vylezl jsem z vany, pustil si poslední epizodu Family Guye a dobře se bavil.
Sbohem minulosti.
(Ale stejně mě nepřestává vrtat hlavou: kdo byl onen Velký Hrdina při Chlazení Spáleného Bobku? Konundrum.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)