Sme mestře!

Nepříliš svěží, ale gól, pochopitelně.


Se zpožděním, ale přece, jsem si srovnal v hlavě pár poznatků o fenoménu, který pro zjednodušení budu nazývat „fenomén mistr“. Vlastně, tak jak jsem to doopravdy v televizní novinách nedávno zahlédl, by to správně, autentickou třeskutou pražštinou, mělo znít „mestr“.

Neboť: viděl jsem vlastníma očima zástupy osob, které rozhazovaly rukama, potácely se v euforii po pražských ulicích a volaly „Sme mestře!“. Mimo jiné měly i červenobílé šály, navzdory relativně teplému předvečeru. Inu, nachlazení není žádná legrace, víme?

A taky víme, že fanoušci fotbalových mančaftů, ať už jsou počáteční písmena jejich názvů jiné než třeba jen „S“, mají svá specifika. O jednom z nich je vlastně tahle stať.

Statisticky nahlíženo, průměrný fanoušek fotbalového klubu, potácející se roky v intencích práce, hospody a nevětraného obývacího pokoje s televizí, nemůže sloužit zrovna jako vzor kultivovaného, tvůrčího, veskrze humánního a touhou po sebezlepšení oplývajícího individua. Jediný zdroj různých nepříjemností a jediné tíhnutí ke změně se odehrává mimo oblast vlastní osoby: tj. voni zdražujou pivo, woe, voni mě málo platěj, pyčo, voni maj super kozy, voni jsou debilové z vlády, voni mám malýho ptáka.

Kupříkladu.

Všimněme si, že neslyšíme: chodím pravidelně cvičit, abych zhubnul, woe, zapsal jsem se do kurzů angličtiny, abych na dovolený nekoktal jako šulín, pyčo, nebudu už si brát splátky, aniž bych efektivně a reálně nezvýšil svůj příjem a podobně.

Když tu přichází na scénu Božský Klub. Fotbalový. A ten se neptá, jak dlouho zůstaly zuby nečištěny, spodní prádlo nevyměněno, kolik cigaret bylo vykouřeno, kolik hektolitrů piva vypito.

Božský Klub nechce nic než jen neurčitou a svrchovaně romantickou věrnost, na rozdíl od manželky či partnerky, která zároveň ještě žádá aspoň rámcové dodržování elementárních hygienických standardů, větší či menší část volného času, větší či menší část mužova výdělku a tak dále.

Ale Klub se nikdy neptá. Klub je vždycky boží.

A tak se jednoho dne přihodí, že zčistajasna se i náš lidský exemplář přidá ke Klubu. Sice jen jako fanoušek, ale o to hlasitěji se hlásí o svá členská práva, tím spíše, když Božský Klub, shodou bizarních náhod kterých je život plný, zvítězí nad jiným Klubem.

V onu chvíli opojného vítězství se Božský Klub nezištně a hojně rozdělí se všemi svými věrnými. V jednom momentě se tak náhle vyskytne plná ulice napařených „mestrů“, kteří dělají čurbes, pronášejí své klubové mantry a veřejně močí.

Když vynechám přednášku o původu slova „mistr“ či „magistr“ a shovívavě zapomenu na jistého Jana z Husy a další mnohé postavičky z českých dějin titulované stejným přízviskem, přesto se musím otřít o to podstatné, co už jsem navíc o pár vět dříve psal: mistrem je ten kdo koná, ne ten kdo přihlíží.

A přiznám se: já sám jsem sobě velkým fanouškem, já sám jsem sobě Božským Klubem. Každé vlastní vítězství hřmotně a divoce oslavuji a každý neúspěch mě drtivým úderem srazí na kolena. V prvním případě se, obrazně řečeno, potácím životem a vykřikuju „sem mestr!“, v případě opačném cestuji kanalizací a vnitřně trpím, truchlíc.

Ba, mám i své rowdies, hooligans a někdy i ultras. Ano, je to leckdy notně krvavá bitka sama se sebou a nešetřím sám sebe, svini, já svině.

Není to vůbec lehké, ale zase, oproti fanouškům čehokoli a kohokoli mám věci zcela v rukou. Když chci vyhrát, dám do toho všechno. Znám svoje šance, protože jsem dobrý fanoušek a o své modle vím všechno.

V hospodě, v obýváku u televize či na stadionu maximálně vydáte peníze za parkování, za vstup, za občerstvení, za ošetření tržných ran u lékaře a výsledek je navzdory vydání přesto nejistý, protože, a to víme přece všichni, co nemáme přímo v rukou, s tím zhola nic nezmůžeme.

Takže kdo je tady vlastně mistr?

No jasně: já, samosebou.

Kouzlo jménem rozhlas.

Má znovuobjevená Amerika.

Rádio, tenhle zhruba sto let starý a vskutku kulišácký vynález se prolomil do mého života.

A jedná se o recidivu, protože tu čest už jsem dříve měl. A nebyla to čest ledajaká: mé setkání s rádiem a rozhlasovým vysíláním znamenalo jedno z prvních zemetřesení (jak nazývám momenty, kdy prokouknete všechnu tu vyprázdněnou habaďůru kolem nás a objevíte něco, čemu zcela opravdově podlehnete). A já jsem tenkrát rádiu podlehl a následky si nesu dodnes. A protože není kouře bez ohýnku, nutno mi se doznat, že generálním pyromanem v téhle kauze byl především můj dědeček.

Vůbec, když se pokouším ve vzpomínkách pátrat po zbytcích otisků, jež v ní zanechali mí prarodiče, zjišťuji, že až na pár skoro-vedut letních odpolední v pražských Vršovicích je v tomhle šuplíčku mé paměti slušně vymeteno.

Ovšem, až na jeden obraz, který je a zůstane navždy vpálen do paměti včetně toho nejmenšího a posledního detailu: v hale se zeleným kobercem lze v oblacích hustého cigaretového kouře tušit obrysy může, totiž otce mé matky, sedícího v křesle a kromě toho, že si zapaluje jednu cigaretu od druhé, má též na hlavě sluchátka a na stolku poblíž v pravidelných intervalech jistou rukou v milionkrát opakovaném pohybu tu vylaďuje anténu, tu přepíná pásma, tu přelaďuje frekvenci a do toho všeho je pouze slyšet vzdálené zvuky tramvají projíždějících venku na ulici.

A ani už nevím, jak se to přihodilo, ale najednou jsem začal pájet své první krystalky, šaškovat s anténami a uzemněními, přehrabovat se v tátových krabicích se součástkami a více než kdy jindy předtím mluvit o „impedancích“, „rezonančních obvodech“ a „mezifrekvencích“.

A pak přišla střední škola a celý příběh začal dostávat jiné kontury, akcenty se přesunuly, priority se ozřejmily a aktualizovaly v kontextu dlouhodobého životního rozvrhu, bla bla bla. Kecy.

A na rádio, na ono nadšení způsobené chrastěním ve sluchátkách nově sestaveného přijímače, na tu objevitelskou zvídavost, na radostné očekávání vyladění tisíc kilometrů vzdálené stanice, stejně jako na kašel a dušnost z hodin inhalování kalafuny při pájení, na to vše jsem zapomněl. Dnes bych řekl, že náhle, ale to bych lhal. Nic v životě se totiž neděje náhle.

Přišel jsem tak nejen o rádio, ale i o rozhlas.

A když jsem si před pár týdny navečer pustil z rozmaru malé kapesní krátkovlné rádio, najednou, jako by do sebe zapadla kolečka podivného stroje, která se doteď jen míjela, došlo mi, že mám celý svět v dlani, nerozptyluje mě obraz, soustředím se na podstatné, zapojuji představivost a navrch, buďme básníky, vše vzdálené se náhle tak blízko zdá.

(To souvisí s oním horizontem, opět. V tomto případě ho sice nevidím, ale slyším. Stejný.)

A objevil jsem pro sebe tuhle Ameriku. Opět. A pomalinku se, světě div se, začínám rozpomínat nejen na své dětství, ale i na prarodiče a prázdné šuplíčky paměti se, jakoby zázrakem, začínají opět plnit.

Takže ačkoli jsem dřív zapínal televizi jen k rannímu vstávání, teď už ani tak nečiním. A byl bych houby elitářský intelektuál, kdybych neřekl že „se teď už vůbec na televizi nedívám“. A tak to říkám. Renomé nerenomé.

Ale...

Až budete mít pocit, že jste na všechno příliš sami a ztrácíte směr, zkuste si navečer otevřít okno, upřete oči do dálky, nalaďte co uznáte a zaposlouchejte se do vzdálených hlasů mizících a znovu vystupujících z věčného moře podivných ruchů a šumů.

A pak že se kouzla dějí jenom v pohádkách.