úterý 13. prosince 2011

Horečka jménem Klan

Někdy zapomínám, jak moc jsem starej.

Stáří je velmi relativní pojem, jak nás mumifikovaný nádhery formátu Heleny Vondráčkový s nožem právního popotahování na krku denně přesvědčují. Když ale mluvím o stáří já, nemám na mysli svrchovaně optimistickou vizi z domova důchodců, kde žeru svoje prdy a nadávám na gumový rohlíky v jídelně. Mám na mysli to místo, kam nás život dokope několika dobře mířenými bodly do rekta, kde neexistují ani sny, ani naděje, ani smysl a kde jsou jen "věci" (anglické "stuff" říká mnohem víc), "názory" "lidí" s nimiž jsme tak nějak nepochopitelně skončili v kdovíjakých vztazích (osobních, pracovních, kastračních) a vrcholem bývá občasné vyhození si z kopýtka v podobě úděsných kocovin a výčitek svědomí paralyzujících posléze naše nebohé já. Právě to je stáří, ne vrásky či rozdíl dnešního data a toho v občance, kilogramy navíc, hypotéky nanic.

A ano, byl jsem kdysi mladý.

Sebranka geniálních flákačů s mesiášským komplexem se v pauze mezi zvířecíma kalbama a nekonečnejma diskuzema o Tetsuovi a heroinu rozhodla změnit svět. A zpětně viděno, nezměnila nic, co by bylo jakkoli vidět. Proměnila sebe sama, každého jednotlivého svého člena, někoho víc či míň, k horšímu či k lepšímu, blíž smrti, dál snům.

Vlastně: Možná, že tohle je jediná změna, která je vůbec ve světě možná. A nechci polemizovat s Ozzym, ale nešť:

V zápasu o to, aby nás svět nezměnil, jsme se ve vřavách bojů raději změnili sami.

K technické stránce věci, pro archiváře molích výkalů z šatníků zesnulých:

Měl jsem omezený počet stop (čti nástrojů). Měl jsem omezenou kvalitu zvuků. Musel jsem používat "tracker" (čti mickeymouse efekt na každým tónu, neb formát mp3 bylo ještě něco jako na koleně postavenej Bajkonur (kobercovka, elektronky, vědecký marxismus-leninismus, tadá, nasedat). Měl jsem komickou 486ku, která se nemilosrdně restartovala, kdykoli jsem spustil víc samplů najednou (bez save, samosebou). Měl jsem smrtící dead-lines a ačkoli to bylo několik let, nejsem si jistej, jaktože to tak dlouho a zjevně dobře fungovalo. Navenek, přinejmenším. A především, měl jsem omezenou fantazii, toporný melodický myšlení, nulový znalosti o instrumentaci, jsa ještě notně pokurven Front Line Assembly a Skinny Puppy.

A tak dále a ještě o něco dál.

A teď mi na malou chvíli chybí všichni ti, se kterejma jsem trávil ty dlouhý noci, chybí mi horečný vymejšlení harmonie k ránu, abych do oběda odevzdal průměrně dva tracky do každýho čísla, u kterýho se nevědělo pořádně zda a kdy vůbec vyjde.

Díky všem, vy dobře víte, kdo jste.

(Mimochodem, tahle poslední věta vážně zapáchá starobním důchodem, všeobecnou inkontinencí a volbou naší rodné strany.)

A vy si to sice můžete všecičko poslechnout, ale pochopit z toho nemůžete ani krapítek.

http://klan2011.cz/jukebox

Nevadí.

pondělí 21. listopadu 2011

Tak něco napiš!

Třeba o tom, jak něco píšeš.

Tahle metaliterární haluz je jen malé zbytečné extempore, které má rádoby elegantně a třeba i vtipně uvést marné pindání o pitomostech typu sociální sítě, pochcaných ideálů a trudovitosti kůže v oblasti genitálií.

'Bude mi smutno' napsal jeden kdosi a já přesto zmáčkl tlačítko. Malý uprděný modrý tlačítko. Nic jsem necítil, kromě obvyklýho tlaku lejna neděle, co tlačí na svěrač smysluplné existence. Neděle vůbec bývají takové, bilanční, upejpavě suicidiální: Položim si ty prášky a láhev vodky jen tak vedle nočního stolku, co kdyby náhodou, že jo.

A připadám si teď jako hrdina: Ne málo jsem o tom mluvil, téměř vyhrožoval s důchodcovsky vztyčenou pěstí a taškou na kolečkách, uslintaný řval na virtuálních rozích o tom, že Twitter je moje milenka i tchýně a že žádná láska netrvá věčně. Vyhrožoval jsem tedy a páč jsem muž pevných zásad a skálopevných erekcí (při močení zvláště), zmáčkl jsem to.

Zmizel účet, který měl víc followerů než tvítů, což je takový malý detail, který je zároveň ztopořeným moudím, co bezostyšně rvu do držek davidůgrudlů, matesolů, čermáků a dalších, tím spíše, že jsem zůstal jako osoba tak nějak v hypotetické anonymitě.

Nepsal jsem NIKDY o tom, co jsem si koupil, jak mi chutnalo, jak jsem se vykakal, koho právě šukám a jakej fragment popkultury mám na svém iKdovíčem. Jen víc jak tisícovka hlášek postavených na překvapení, převrácené logice, zesměšňování sebe sama/druhých, kontrastech oplzlosti a salónní civility a postřehů z běžného života.

That stuff.

Také jsem se obešel bez politiky, komentování tisku a událostí všedního dne. Nepřijdou mi důležité, protože to je jako koukat z jedoucího vlaku: Všechno se mění, strojvůdce je imbecil a vám se navrch chce zle čůrat. Co uděláte? Vyčůráte se nebo si pochčijete mundůr. Volba je jasná a nic nezměníte.

A ačkoli jsem se snažil, nikoho jako já jsem na českym Twitteru nenašel. Několik lidí tenhle potenciál má (nebudu jmenovat), ale nejsou konzistentní (což není výtka ani v nejmenším). Za ten necelý rok tvítování pod falešným jménem jsem minimálně retweetoval, skoro nikoho nesledoval a vůbec jsem se choval jako zpovykanej pytlíček. A přesto: Statisticky mi každý tvít přilákal jednoho followera. Kvalita si svého zákazníka najde.

Jenže.

Co máte dělat, když to, co považujete za naprosto geniální projde nepovšimnuto a naopak, obsah vašeho koše získává ovace? A navrch, proč mají naprosto banální tvíty postrádající jakoukoli pointu, ovšem od "elity" twitteru, víc retweetů než něco, nad čím vy ztratíte minuty života vymejšlením?

A to není ani skuhrání, ani stížnost. Tím spíše to není nic, co bych doteď nevěděl. Jen jsem si to zopakoval, abych si to lépe vštípil a příště nebyl za blbečka.

Však pravý důvod tohoto mého gesta následuje.

Jakmile se přistihnete, že trávíte většinu času převracením reality v hlavě, abyste získali nějakej vtipnej výstup v podobě tvítu, končí všechna legrace. Tím spíš, že máte dlouhodobé závazky psát texty, poezii, skládat hudbu, hrát na nástroje, fungovat jako člověk i mimo Twitter. Kreativita, která je (stejně jako Alláh a vaše náklonnost k deníku Blesk) jenom jedna, se s nikým nedělí. Když si ulevíte někde, ubude jinde. Ne že bych vyloženě cejtil deficit, ale přeci jen, příliš mnoho energie jen pro pár pousmání někoho, kdo hned v zápětí retvítne každé ublinknutí někoho, kdo mi může políbit šos, mi za to nestojí.

A já můžu políbit šos jemu, samosebou. V tom je kouzlo té tajemné symbiózy líbání šosů a hlavní deviza člověka: Svoboda.

Takže mlčící menšině s myslemi podobnými té mé děkuji za pozornost a s kretény se nadále nebavím. Všechno při starým.

A aby bylo jasno, kdo a o čem to tady celou dobu píše:

PRCAT.

středa 20. července 2011

Jako prase, pane faráři.

Dost lidí se mě na to ptá. Asi to považujou za nějakou zvláště vhodnou otázku.

„Jak žiješ?“

Mám pokaždé sto chutí reagovat protiotázkou „A proč se ptáš?“, jenže můj všeobjímající soucit s živými bytostmi, vycpanými zvířaty a sektorovým nábytkem mi velí zachovat dekorum a „spolupracovat“.

Zamyslím se tedy, ne úmyslně možná déle než je třeba, což tázajícího samosebou znervózní a pak něco řeknu. Něco moudrého, pravdivého, dokamenetesáníhodného.

Proč znervózní, ptají se ti bystří a sami si i odpoví: Na tuto otázku není třeba odpověď. Je to takové to vypelichané „haudujůdů“, na které se odpovídá týmž „tramtadádá“. Taková malá smradlavá písnička, kterou jsme si spolu, napůl ze společenské nutnosti, napůl z naučené zdvořilosti zazpívali; společenská hříčka, sociální gimmick.

Jenže: Nemají otázky svou závažnost? Nedychtí snad otazníky jen po jim náležejících tečkách a nejlépe vykřičnících?

Takže hledám odpovědi a to prostě chce nějakej ten čas. Takže si holt počkáš, neboť když už ses zeptal, tak trp, blbe.

Obvykle tedy nasadím reklamní úsměv, podívám se tazateli přímo do očí a hlasitým a jasným tenorem nekompromisně oznámím jedno z následujících tvrzení:

- „Báječně.“
- „Čím dál tím líp.“
- „Můj penis je den ode dne delší.“
- „Snídám kokain.“
- „S těma modelkama už mě fakt nebaví spát, ale co nadělám, ta fronta přede dveřma sama nezmizí.“

Atakdále.

A nelžu. Pouze přistupuji na pravidla hry, do které mě uvrtal tázající. Odpověď ho totiž zajímá asi tak stejně jako kohokoli zajímá současné dění v Dagestánu. Ptá se, aby si mohl odškrtnout fázi přivítání a plynule přejít do fáze tlachání o vlastních dosažených úspěších (kde jsem se ožral, kolik jsem utratil na dovolené v zahraničí za sexuální služby poskytované domorodci, užjsividělmůjnovejfoun atd.)

To je důvod, proč já takové otázky druhým nepokládám. Odpověď, která by za něco stála nezaslouží býti troušenou někde v poloběhu z úst, jejichž koutky se ještě lesknou mastnotou ve spěchu vdechnutého fastfoodu. Je to totiž odpověď osobní, intimní a její smysl, neb postaven na zkušenosti, stejně druhým nesdělitelný.

Neptejte se tedy, prosím.

Chcete-li přeci jen znát přibližnou odpověď, považujte za ni větu v nadpisu tohoto textu.

Stojíte-li o to porozumět mi doopravdy, staňte se mým opravdovým přítelem.

A to není holenkové žádná prdel.

pondělí 17. ledna 2011

Drolit na blozích.

(Věty bez zájmen jsou jediný opravdový věty v tomhle vesmíru. Lze jima sdělit vše, protože zájmena jsou nanic, smrdí sobectvím, poslední Nokyjí, špatně skrývanou erekcí a svědivou vyrážkou v oblasti genitálií. Příklad, jeden za všechny: "Žrát holuby z nosu". Ani stopa po zájmenu! A přesto (nebo právě proto) je to ona věta vět, očekáváné evangelium bezdomovců, kodex dětí ze školky, mravní imperativ gurmánů. Tedy, méně zájmen prosím a více života samého, ať již sušeného či čerstvého.)

Ale: založil jsem si Blogspot, Facebook, Twitter, Tumblr a to přesně v tomhle pořadí. A až na Zuckerbergovo oligofrenní dítko, co mi asi 8 měsíců smrkalo do polívky, vše nadále zůstává v platnosti. Blogspot zůstává místem pro úvahy o tělesných tekutinách, Tumblr obsahuje nesmělé poetično překvapivě mimofekálního druhu a Twitter je místo, kde se tvářím, že jsem vtipný a umím anglicky, což samosebou nemá nic společného se skutečností, která je nesmlouvavě trapná a česká navrch.

A přitom byl ještě jeden blog. Pod jiným jménem, napůl utajený, nepokrytě vulgární, xenofobní, misantropní a mysogynní zvláště, plný neskrývaného zoufalství, rouhání, urážek a odkazů na Al-Kajdu, zoofilii a webové stránky Evy a Vaška. Adresu ani nick uvádět nebudu, protože dnes už každá mentální troska zvládne použít Google a v archivní keši je jistě nasilážováno habaděj. A protože všichni čtenáři tohoto blogu (ahoj mami!) dychtí po nějaký špíně na mojí osobu, nemůžu než zarytě mlčet. Ale přeci jen poznámečka.

Ten přisprostlej blog začal jako osobní experiment a ventil pro tu část mě, která už nechtěla za všech okolností volit vhodná slova, citlivě se vyjadřovat k věci, předstírat přirozený intelekt, vzdělání, soucit a naopak, povolila uzdu tomu nižšímu, prostému, přímému ve mně.

A proč o tom píšu?

Protože teď, když už ten blog neexistuje, mi došlo, že to bylo to nejopravdovější co jsem kdy od doby internetu psal. Osobní, intimní, vulgární, ryzí.

Kdo je já?

Jak Bukowskýho dítě
ve stoku zvanou Svět
s vaničkou vylijí tě
A v lejnu po pás
místo dudlíku vajgla
a hleď si svýho
jen potopa po nás
v knížkách nic podobnýho
však těžký je učit žít
životem ožralýho