Příliš důvěrné dálky.

O mém kusu horizontu.

Jsem divák. Velký a zanícený divák.

Ten, kdo mě zná dobře, to už ví: jsem fascinován pohledem na horizont. Na kterýkoli a to kdykoli. Horizont je mé morfium. Kdyby existoval horizont pouze ve formě, řekněme, nedejbože, čípků, i tak bych ho miloval a láskyplně ho zaváděl se zmámeným úsměvem na rtech.

Co vlastně tato velká láska znamená?

Horizont je pro mě náhle odkrytým tajemstvím. Každá podstatná otázka z kategorie těch tzv. „Velkých otázek“ (tzn. Jaký je smysl lidské existence? Existuje Bůh? Kolik váží varlata průměrně vyvinutého ptakopyska? a podobně) je pohledem na horizont zcela zodpovězena. Neříkám, že ona odpověď je vyjádřitelná slovy, ale rozhodně se jedná o svého druhu jedinečnou odpověď, kterou já, konkrétní lidský exemplář se všemi svými podstatnými rysy člověčenství (lenost, strach ze smrti, nekritický obdiv k sobě sama, fungování žláz s vnitřní či vnější sekrecí atd.) vyjadřuji takto:

Všechno je jednota. Já a horizont jsme propojeni, ačkoli zdánlivě vzdáleni. Lidská existence je unii horizontu a individua, ze které nás vytrhuje pouze vědomí času.

S pohledem na horizont čas ustupuje a jednota se opětovně ustavuje, aby však byla opět narušena. A tak pořád dokola.

(86,1 gramů.) (Nezapomněli jste na toho ptakopyska, že?)

A teď si představte, že jsem tyto záležitosti vykládal i slečnám, na které jsem měl políčeno. Být na jejich místě, nakopal bych se za takový druh konverzace na rande do řiti, až bych si pokálel špičku. Protože za prvé: koho to zajímá, za druhé: kdo to má chápat?

A upřímně řečeno, dnes již ani nevím, co jsem si od tohoto druhu verbálního tokání sliboval: exemplář ženy, který by pochopil cele o čem mluvím a byl schopen tuto tezi dále rozvíjet či vyvracet, by mě - paradoxně - nezajímal; ženy zběhlejší v metafyzice více než já mě upřímně děsí.

Ale k věci: včera jsem vyšel kolem půlnoci na terasu svého domu a dlouze se zahleděl na statisíci světly rozzářený horizont s Jižním městem v hlavní roli a uvědomil jsem si, že jsem strávil téměř deset let na místě s fantastickým výhledem, aniž bych se pravidelně věnoval mé výše opsané oblíbené kratochvíli a takto se dlouze kochal. Ani včera to tak úplně nevyšlo: po chvíli mi začala být zima a okenní tabulka celé kouzlo pozorování nemilosrdně zhatí.

Ale za tu krátkou chvíli jsem si jasně stačil uvědomit toto: za půl roku se budu stěhovat a ani jsem si svůj horizont neužil.

A po dnešku vím, že mi bude chybět.

Inu, v tomto případě je, díkybohu, jedna neotřesitelná jistota: horizont je všude, kam se jen člověk podívá.

Doufejme tedy, že bude i na onom mém novém místě.

Ano, doufejme.

Nekonzistentní bisexuální fernet.

I kreativci reklamek mají své dny.

(Není nic snažšího, než umýt zadek copywriterům, kreativcům a podobným komerčním mudrlantům. Kdykoli, jakkoli, s lehkostí. Když totiž někdo upřednostňuje formu před obsahem, pak si nezaslouží než to nejokázalejší pohrdání, tím spíše, je-li dotyčnému svěřena moc vládnout mediálními nástroji dnešní doby a takto legalizovat zlo s tváří myšlenkového diletantství servírované za pomocí nástrojů masové komunikace.)

(Aj, první odstavec a hned se mi vymkne z rukou: už první věta vztekle štěká a sliny jí z koutku úst lítají coby smečce lítých šelem. Takže zpět do lidštiny.)

Billboardy&spol. se sice pokouším ignorovat, ale víme že rozum, ta děvka ďáblova (výrok toho pacholka Lutherovic kluka) pracuje proti nám a tak se i já občas přistihnu, jak z různých pohnutek čumím na reklamní materiály, čtu slogany, poslouchám motta a hudební loga (nelze nevzpomenout dílo génia: jednou Persil, pořád Persil. Napište si to do not a skočíte obratem z okna) a taky – ano - čumím na ženský.

Ano, na ženský. (Teď mluvím o těch na papíře tištěných.)

A nebudu komentovat to, jak je ženské tělo používáno coby rekvizita pro zvýšení atraktivity produktu a to leckdy ve formě podprahového, subliminálního sdělení. Jistě: všichni se shodneme, že to je nízké, veskrze mrzké a ženy dehonestující, ale taková je celá naše vtipná moderní globální civilizace. To je fakt.

S fakty se nezahrává. S fakty se nediskutuje. S fakty se žije.

Ale ještě je tu současný poutač na Fernet Stock a jeho povedené motto „I muži mají své dny.“

A veškeré dosavadní reklamy k této „kampani“ udržovaly zhruba tuto vytyčenou linii: ženy jsou přítěží, která, když má muž „své dny“ (tj. má nutkání vykropit se chlapsky s kumpánama Fernetem), může být a je odsunuta do pozadí či vůbec odstraněna. A naopak geniální skeč na pláži končící vypuštěním partnerky to jen potvrzuje: žena v jistých okamžicích neharmonizuje s mužem, který by si chtěl užít trochu toho chlapáckého odpočinku, rozuměj chlastu.

Tedy: žena je zde v roli nepřítele, kterého je třeba se zbavit. Dočasně, samozřejmě, neboť správný chlapák odkojený Fernetem ženu potřebuje pro management spodního prádla, ponožek a večeří. Ehm.

Ano, ehm.

Ale jak lze vidět, tato neotřelá reklamní strategie „komunikuje diferentní mesydž“: ženy jsou tentokrát nežádoucí a tudíž žádné lascívnosti a spodní prádélko na opálených pohublých modelkách. Vlastně, nevídaný jev a svěží vítr v reklamním světě zmítaném mačistickými orgiemi s naolejovanými sexbombami.

A teď: na novém poutači je velkými písmeny psáno: „ženský ať si dělaj co chtěj“ (tehdy, když muži mají své dny). Na pozadí jsou dvě smyslně se líbající mladé slečny.

A to je jako co?

Matematicky viděno: pokud zobrazíte půvabnou ženu, pak většina heterosexuálních mužů zareaguje zvýšeným „zájmem“ (ať to v praxi představuje cokoli). Zobrazíte-li dva takové exempláře, vynásobte, logicky, onen „zájem“ dvakrát. Vložte mezi tyto dva femininní elementy prvky zjevné sexuality a položka „zájmu“ se navýší exponenciálně.

Takže naše motto jde přímo proti obrazu; je to něco obdobného, jako pozvat partu tlouštíků na seminář o hubnutí do cukrárny, kde se servíruje cokoli v jakémkoli množství a to, prosím, zdarma až do puknutí.

Takže jak, pane Stock: bude se camrat kořalka nebo se bude onanovat?

Kontradikce, protimluv, aporie, neprůchodnost, paradox.

Když nebudu puritán (a moc se mi přemáhat netřeba) a pominu, že se jedná o další podprahovou propagaci ve snaze normalizovat bisexualitu (jako by toho bylo málo), jde zde hlavně o argumentační nekonzistenci.

Neboli: někdo neumí či nechce myslet.

Ale co bychom chtěli od polovzdělanců, kteří nakonec stejně udělají z nouze ctnost a tak jako tak „prodají“.

Vždyť je to JENOM reklama, řeknete.

Ano, je to BOHUŽEL reklama.

Tři kilometry na pokraji věčnosti.

(Skučení neskutečného motoristy.)

Jak poetické slovo: věčnost.

Zároveň smrdí krchovem i voní porodnicí, probouzí v nás tu strach, tu nebetyčný klid, odkazuje k přesahu do lepších zítřků ve světě bez zla, pondělí a pojišťováků. (Pojišťováci, jen pro upřesnění, nejsou „zlo“ - nebudeme přehánět. Jsou to pouze nedostatky dobra. Axiologické zmetky. Nepodarky.)

Věčnost také vyniká obdivuhodnou vlastností: neskutečně se vleče.

Když táhlým elementem věčnosti okořeníme automobilovou dopravu, získáme novou, naprosto agonizujicí kvalitu a jsem si jist, že všichni mají jasno o čem je řeč.
O dopravních zácpách.

A nyní již pěkné, srdečné, čistě individuální a subjektivní skučení.

Na to, abych se autem přesunul každého rána na odstavné parkoviště u metra mám ve svém „defaultním životním plánu“™ vyhrazeno 10 minut. Zhruba vzdálenost tří kilometrů dělí mou osobu od zmíněného odstavného parkoviště. To není vskutku mnoho.

Podrobným a dlouhodobým statistickým průzkumem jsem zjistil, že jsou, ano, i lidé, kteří, a to pozor, bydlí více jak mé tři kilometry od místa výkonu povolání event. jiného návazného prostředku k jeho pohodlnému dosažení.

Ano, taky jsem tomu nemohl uvěřit. A jak si ukážeme, tato pravda (ostatně jako velká část jiných pravd) dříve či později bolí.

Totiž: tito lidé, co bydlí dál než já, mají svým způsobem oproti mě výhodu: když každého rána vjíždím na hlavní silnici z místa svého bydliště, oni, grázlové, už na oné hlavní jsou.

A od té chvíle dál je to jako lavina – co křižovatka, to další připojivší se.

Výsledek: směšně tři kilometry jedu pomaleji než krokem půlhodinu.

Ale je zde i v podstatě pozitivní, takřka sociálně-spravedlnostní efekt: dříve či později se všechny křivdy toho kdo-kolik-kilometrů-od-Prahy-bydlí nemilosrdně smáznou a nastane absolutní, skoro nadpozemská rovnost.

Stojíme všichni.

Stojíme, čumíme, motory běží na volnoběh. Svítíme, smrdíme, špiníme, stresujeme se, jsme nervózní, lidé na přilehlých autobusových zastávkách v němé bezmoci přehodnocují své životní návyky, aby stejně příštího dne zjistili, že přivstat si půlhodinu vposledku žádnou změnu znamenat nebude a stejně si vychutnají své krásné chvilky v zácpě.

Takto, v tomto jakoby strnulém obrazu zatuchlé postmoderní apokalypsy jako vystřižené z Effenbergerových povídek se ukazuje praktické vyústění do dokonalosti dovedeného komunismu: rozdíly se zvolna smývají, více či méně jsme každý v hajzlu.

Nenechme se ovšem rozptylovat ideou komunismu, protože tato situace je typickým důsledkem státem neregulovaného tržního prostředí: v místech kde lišky ještě včera dávaly vehementně dobrou noc, se náhle „tak nějak objevily“ stavební pozemky, a tím začal řetěz zakázek: developeři, stavební firmy, realitky, reklamní agentury, PR agentury, grafická studia, banky, hypoteční ústavy, pojišťovny a tak dále. A tihle všichni vydělali balík a pochopitelně nikoho z nich vůbec nezajímá, že do lokality vede už po staletí jen jedna úzká silnice, po které teď místo aut z jedné vesnice bude sjíždět ve směru centrum další desítky aut z nových, tzv. satelitních vesniček.

To ať si vyřeší obec, nám do toho nic není, my jsme vydělali, takže na to zvysoka salám.

A ti, kdo si tyto domy s vizí nového krásného života ve vlastním koupí, se ráno zařadí do periodicky narůstající fronty s očekávaným koncem v nedohlednu horizontu.

A jejich splněný sladký sen jim o poznání zhořkne.

Škoda. A přitom už to vypadalo tak nadějně.

Eh.

Život.

Ochrochtovo či TofuTerrorist?

Poslední obligátní hřebíček do Ochrochtovy rakvičky se šlehačkou.

Byl nenápadně zatlučen. Ale o to pevněji.

Inkontinentní strýček Ochrocht, vycucaný z prstu během několika vteřin intelektuální dysenterie, již mocně prdí do hlíny, čuchá k fialkám zespoda, hraje flašku s Pámbíčkem, či co se dějě na onom totom světě.

Na jeho místo příchází poněkud uvolněnější, nekonvenčnější, svéhlavější a poněkud ostřejší TofuTerrorist, aby světu sdělil nejednu pravdu, kterou svět, ano, i ty, drahý případný čtenáři, nerad slýcháváš.

Třeba totiž tu, že: tofu je vražda!

A to je jen začátek.

(Jak vidno, nic se vlastně nemění, absurdity a trapnosti pokračují pouze pod jiným jménem.)

(A pak že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, pche!)

(Klidně stokrát, když se zlíbí.)

Reality show jsou špatné, áno?

(Aneb Co vám Mr.Mackey neřekl.)

Díky své přemrštěné sebekritičnosti (pan Dokonalý) občas zapomínám, že blogy jsou především doménou čiré subjektivity, skuhrání, bezúčelného kopání do již okopaných mrtvol, naříkání nad rozlitým mlékem, chození kolem horké kaše a tak dále.

Zapomínám a proto nepíšu o tom, co mi přijde jako již mnohokrát prokvedlané.

Ale není větší pravdy než této, slyšte: právě zdánlivě nejběžnější skutečnosti jsou ty, které opomíjíme nejčastěji. Takže.

Jsou tací (však víme), kteří nejenom že si užívají sledování tzv. reality show, ale zároveň s entuziasmem obhajují jejich legitimitu (rozuměj tu mravní).

Tomu prvnímu, totiž čumění, rozumíme dobře: drtivá většina lidí se raději zabaví sledováním problémů těch druhých a to především proto, aby se vyhnula řešení problémů vlastních a na chvíli je odsunula jakoby stranou. Jakoby. Na chvilku. Než začnou reklamy, například.

V jisté expozici tohoto motivu lze říci (a já to s oblibou činím), že kdo sleduje reality show, dává přednost životu "virtuálnímu" před životem skutečným. Ono totiž pozorovat životní peripetie někoho jiného v televizi budí zdání, že máme "prst na tepu života" a tehdy cítíme, jako bychom všechno to, co vidíme, prožívali na vlastní kůži, ovšem s tou kouzelnou koncovkou, že nemusíme sami provádět rozhodnutí a nést za ně následky. Neodřeme si koleno, nerozbijeme si hubu, nepůjdeme bručet. Příjemné. Lákavé.

V realitě je to ovšem stejné, jako bychom nasedli do auta, které řídí někdo jiný (například Adolf Hitler) a nechali se vést se slovy: vzdávám se veškerého nároku na svobodné rozhodnutí, Adolfe, čiň jak uznáš. Bourej, přejížděj maminky s kočárkem na přechodech, co jich jen najdeš, vlastně, ani nemusíš nikam jezdit, je to jen na tobě, rád půjdu pěšky, bos, v mrazu. A tak dále. Svět televize, stejně jako svět sociopata, nezná hranic.

Příklad s Hitlerem je zcela adekvátní: pokud si uvědomíme, že televizním stanicím jde pouze o zisk, tj. o peníze, je náhle odstraněn veškerý nárok na mravnost neboť: co se prodává, to vydělává.

Nevím jak ostatní, ale já jsem ještě nikdy nenasedl do dopravního prostředku, u kterého jsem alespoň rámcově nepředpokládal jeho trajektorii (téměř vždy máte jistotu, i v tom nejextrémnějším případě, že se budete pohybovat zhruba někde na planetě zvané Země.). Ve virtuálních světech (např. TV) tuto jistotu ztrácíte.

Za sebe mohu říci, že mi vyhovuje možnost alespoň rámcově předvídat základní běh dalších událostí a do jisté míry, jak jen člověk může, tento běh měnit vlastními rozhodnutími.

Ale proti gustu žádný dišputát. Stádo žádá oddech, budiž mu přáno.

Čemuž ale přáno být nemůže, je druhý aspekt věci, formulovaný do teze: reality show jsou etické.

Ústředním argumentem těch, co toto tvrdí je většinou: "dyť voni sami věděj do čehou dou, prostě, nikdo je nenutí, určitě sledovali minulý sérije (BigBrother, VyVolené, Česko hledá Superstar...) tagže maj jasno, jako".

Problém je v tom, že většina lidí nemá jasno nikdy. I když v televizi vidíme každodenně záběry z válek, autonehod, krádeží, vražd, přepadení a všichni "pochopitelně" víme, že to není v pořádku, přesto se výše zmiňované jaksi pořád děje a dít bude. A proč? Protože lidská schopnost poučit se z chyb druhých je velmi limitovaná, a to tím momentem, kdy se nedotýká bezprostředně nás.

"Jako, nejsem žádnej rváč, mouše bych neublížil. Ale šáhni mi na starou a rozbiju ti držku, zmrde!"

A kde je náhle všechna lidská zkušenost mnoha tisíciletí, vychování a životní zásady postavené na zkušenostech desítek předchozích generací?

Dostáváme se k jádru: všechny reality show jsou projektovány tak, aby dotlačili aktéry k onomu pomyslnému bodu zlomu; pokoušejí ho opakovaně a tak důmyslně, aby došlo k jeho selhání; posunují člověka do těch mezí, o kterých ani nesnil a pokud ano, tak jen v těch nehorších snech. A když k tomuto selhání dojde, když je člověk v mezní situaci zlomen, přichází prvotřídní zboží: emoce, pláč, slovní či fyzická agrese, afektované jednání.

A to je prvotřídní štof, materiál na který všichni diváci čekají a rádi za něj zaplatí.

A tak reality show zaměstnává odborníky, kteří vybírají jedince, kteří "slibují zajímavý vývoj a zvrat v celé show", neboli "ty co daj deku prvnímu kdo je nasere", například. Tito inženýři nastavovaných lidských vztahů vytvářejí pak situace, ve kterých je cílem vyprovokovat všechny k tomu, co jim přirozené zábrany, výchova, vzdělání či charakter obvykle brání provést.

A dříve či později se to povede.

Koncentrační tábory, věznice a další podobná zábavná zařízení poskytly cenné know-how jak zlomit člověka, a toto je částečně využíváno i v tomto odvětví zábavního průmyslu.

V náznacích a plíživě, jakoby v divácky přijatelné formě, ale neoddiskutovatelně.

Kvůli sledovanosti.

Neboli kvůli penězům.

Pro prachy.

Bez dalšího komentáře.

Vážně.