Tři kilometry na pokraji věčnosti.

(Skučení neskutečného motoristy.)

Jak poetické slovo: věčnost.

Zároveň smrdí krchovem i voní porodnicí, probouzí v nás tu strach, tu nebetyčný klid, odkazuje k přesahu do lepších zítřků ve světě bez zla, pondělí a pojišťováků. (Pojišťováci, jen pro upřesnění, nejsou „zlo“ - nebudeme přehánět. Jsou to pouze nedostatky dobra. Axiologické zmetky. Nepodarky.)

Věčnost také vyniká obdivuhodnou vlastností: neskutečně se vleče.

Když táhlým elementem věčnosti okořeníme automobilovou dopravu, získáme novou, naprosto agonizujicí kvalitu a jsem si jist, že všichni mají jasno o čem je řeč.
O dopravních zácpách.

A nyní již pěkné, srdečné, čistě individuální a subjektivní skučení.

Na to, abych se autem přesunul každého rána na odstavné parkoviště u metra mám ve svém „defaultním životním plánu“™ vyhrazeno 10 minut. Zhruba vzdálenost tří kilometrů dělí mou osobu od zmíněného odstavného parkoviště. To není vskutku mnoho.

Podrobným a dlouhodobým statistickým průzkumem jsem zjistil, že jsou, ano, i lidé, kteří, a to pozor, bydlí více jak mé tři kilometry od místa výkonu povolání event. jiného návazného prostředku k jeho pohodlnému dosažení.

Ano, taky jsem tomu nemohl uvěřit. A jak si ukážeme, tato pravda (ostatně jako velká část jiných pravd) dříve či později bolí.

Totiž: tito lidé, co bydlí dál než já, mají svým způsobem oproti mě výhodu: když každého rána vjíždím na hlavní silnici z místa svého bydliště, oni, grázlové, už na oné hlavní jsou.

A od té chvíle dál je to jako lavina – co křižovatka, to další připojivší se.

Výsledek: směšně tři kilometry jedu pomaleji než krokem půlhodinu.

Ale je zde i v podstatě pozitivní, takřka sociálně-spravedlnostní efekt: dříve či později se všechny křivdy toho kdo-kolik-kilometrů-od-Prahy-bydlí nemilosrdně smáznou a nastane absolutní, skoro nadpozemská rovnost.

Stojíme všichni.

Stojíme, čumíme, motory běží na volnoběh. Svítíme, smrdíme, špiníme, stresujeme se, jsme nervózní, lidé na přilehlých autobusových zastávkách v němé bezmoci přehodnocují své životní návyky, aby stejně příštího dne zjistili, že přivstat si půlhodinu vposledku žádnou změnu znamenat nebude a stejně si vychutnají své krásné chvilky v zácpě.

Takto, v tomto jakoby strnulém obrazu zatuchlé postmoderní apokalypsy jako vystřižené z Effenbergerových povídek se ukazuje praktické vyústění do dokonalosti dovedeného komunismu: rozdíly se zvolna smývají, více či méně jsme každý v hajzlu.

Nenechme se ovšem rozptylovat ideou komunismu, protože tato situace je typickým důsledkem státem neregulovaného tržního prostředí: v místech kde lišky ještě včera dávaly vehementně dobrou noc, se náhle „tak nějak objevily“ stavební pozemky, a tím začal řetěz zakázek: developeři, stavební firmy, realitky, reklamní agentury, PR agentury, grafická studia, banky, hypoteční ústavy, pojišťovny a tak dále. A tihle všichni vydělali balík a pochopitelně nikoho z nich vůbec nezajímá, že do lokality vede už po staletí jen jedna úzká silnice, po které teď místo aut z jedné vesnice bude sjíždět ve směru centrum další desítky aut z nových, tzv. satelitních vesniček.

To ať si vyřeší obec, nám do toho nic není, my jsme vydělali, takže na to zvysoka salám.

A ti, kdo si tyto domy s vizí nového krásného života ve vlastním koupí, se ráno zařadí do periodicky narůstající fronty s očekávaným koncem v nedohlednu horizontu.

A jejich splněný sladký sen jim o poznání zhořkne.

Škoda. A přitom už to vypadalo tak nadějně.

Eh.

Život.