Běžím tedy jsem.

(René D. se v hrobě točí jak děcko na kolotoči.)

Zase další životní zlom. Sice se nejedná o moje typické zlomy, kdy se celý svět otřese v základech a zvířený prach usedá ještě několik následujících týdnů, ale i tak se o jedná o svého druhu obdobný moment v životě člověka.

A abych ještě prodlužoval napětí (master of suspense), rozvinu zde krátkou úvahu, která načrtne rámcově na kterém dvorku se tentokrát otřáslo. Totiž na dvorku se zhamtaným trávníkem, záhony rozkopanými, s keříky rajčat polámanými. Od sportovních aktivit, totiž.

Jako většina třicátníků, i já svádím lítý boj o zrno, přesněji řečeno o špek. Sedíme u počítačů, pracujeme hlavou, jíme často, hodně a špatně. S nostalgií vzpomínáme na sladkých dvacet, kdy jsme nepracovali ani hlavou, žili jako dobytek a přesto vážili o 15 kilogramů méně. Navíc, pokud je vaše drahá polovička notně mladší a zmíněné problémy se jí nijak netýkají, je o důvod víc, proč bitvu zahájit.

Tudíž jsem před dvěma roky zakoupil inline brusle, hodil několik mocných tlam a po třech měsících jsem koupil agresivní náčiní na kterém řádím do dnešních dnů. Nemaje však vytrvalosti, odpadávám po hodině skákání a spol. V tomto případě je kvantita žádoucí než kvalita. Nazul jsem si tedy toto pondělí kecky, nasadil kšiltovku, započal pěti minutami chůze, dvacet minut běžel a po dalších pěti minutách chůze dorazil domů. Poprvé v životě jsem běžel déle než na nejbližší spoj MHD.

A ačkoli jsem celý proces opakoval včera, ještě jsem to celé řádně nepromyslel.

A to se musí, to bych nebyl já.

Dospěl jsem ke klíčové otázce, na kterou mi prozatím chybí odpověď:

Má to být zabávné? Lze se při běhu bavit? Co lze od běhu čekat?

A vězte: za adekvátní odpověď nepovažuju agitační báchorky o kardiovaskulárních příhodách, o metabolismu tuků a cukrů, o endorfinech vyplavených PO výkonu.

Chci znát duchovní a filozofickou relevanci celé této záležitosti v jejím průběhu. Chci číst mnohostránkové elaboráty na téma smysluplnosti tělesných/duševních/duchovních procesů přítomných při běhu pro nitro člověka.

Jóga běhu. Mystika maratonu. Kabala joggingu.

A taky se zamítají jednoznačně lživá klišé typu: ve zdravém tělě zdravý duch.

Zatím jsem schopen říct jen jedno: za půl hodinu strávenou vytrvalostním během obdržíte velice intenzivní zážitek, jehož kvalita je prozatím předmětem mého zájmu, ovšem již teď mohu konstatovat, že oproti běžným aktivitám je tato kvalita naprosto výjimečná.

Půlhodina uteče jako nic, u počítače, u knihy, u televize, u jídla.

Při běhu vnímáte každou vteřinu jako zásadní.

To je dobré.

Jenom nevím co s tím dál.

Možná že nic.

Ale zatím tomu odmítám věřit.

Problémem není o čem psát.

(Já však píšu o čem psát.)


Psát blog je jednoduché. Ostatně, zcela jasně to dokládá frekvence s jakou píše konkrétně naše veličenstvo.

Píšu tak zřídka, že je divu, že vůbec ještě píšu.

Jsou však i slušně vychovaní blogeři. Zásobují své čtenáře texty, úvahami, glosami, poznámkami. Samá první jakost, nepochybně. Vždyť průměrný český bloger, hlavním občanským povoláním génius, jen srší originálnímí nápady, hlubokými myšlenkami, jeho synapse srší vtipem a moudrostí starců, která se ovšem neoddělitelně snoubí s noblesní metrosexualitou, bonvivánstvím a přirozením zvící vzducholodě hraběte von Zeppelin.

Ovšem, tito (minimálně) polobozi k tomu mají dobré důvody.

Chtějí být čteni. Jsou čteni. Jsou internetovými celebritami a to včetně svých hrubek, kocovin, demagogií, naivit obrácených v mravnost a tak dále.

Naše veličenstvo není čteno a proto si publikuje tak, jak je mu libo.

A pochopitelně: mohl bych pravidelně psát o tom, že jsem si vlastnoručně zaleštil všechny pražce na všech mých kytarách které už ani nespočítám; že jsem si nakoupil další zbytečnosti, které ve skutečnosti stejně nepotřebuji (Tyler Durden?), že jsem potkal lidi, které potkávám pořád dokola a podobně a obdobně.

A někdy mi to semtam uklouzne a něco takového se tu objeví.

Ale upřímně: zajímá to někoho?

A vlastně: zajímá to mě samotného?

Však já to vím hned od počátku: psát si deník je masochismus a komfort, který si s radostí odpustím.

O prvenstvích vyhledavačových.

(Když nevím co bych, vyhledávám smetáček.)


Zjistil jsem (to co jistě již všichni dávno vědí): stohy slovních spojení jsou ještě, řečeno filozofem jazyka, neobsazeny - alespoň ve světě internetu. Touto tezí rámcově navazuji na zmínku o egonanii při vyhledávání a exponuji ji, jak je mým zvykem do absurdních konců.

Totiž: občas si vynucuji výsledky hledání použitím uvozovek a divím se, že ještě nikdo nepsal to které konkrétní slovní spojení. A začalo to, jářku, nevinně: v momentě osvícení, (shůry mi daném, pochopitelně), vyvstalo mi v hlavě slovní spojení "prcat ježky"; pravděpodobně reminiscence na pubertální období, kdy se podobné taškařice (slovní, pochopitelně) vcelku běžně objevovaly ve vokabulářích mých soupubescujících kolegů.

Samozřejmě, a to musíte uznat, jsem si to nemohl nechat sám pro sebe.

Gůgl mi hned na první místě předhodil klenot v podobě spojení "Pan Prcat Ježky", což mi zavání géniem a nebudu komentovat, že je to spíše Pan .maraspace. Ostatně, od tohoto okamžiku iniciace, čas od času čtu a nelituji času i když pečená drůbež nekončí v ústech o své vůli a není každého dne posvícení.

A vyhledávám dál, samozřejmě.

A rozhodl jsem se, že v každém publikovaném vstupu uvedu, pokud možno a samozřejmě ve vhodném kontextu, taková neobvyklá slovní spojení která nasytí podobně postižené exempláře mého druhu.

Dnes to bude přímo v závěru a sice tematicky velice košer, totiž k předmětu egonanie:


Ztepilá samohana surfařova doznala triumfu symbolizovaného tučnými výsledky.


Budu v tom dále pokračovat. Jednou mi svět poděkuje.

Však počkej, světe, holomku nevděčná!

Morrowind is the murder.

(Život se obecně přeceňuje - pravil nolifer.)

Jedna z mých oblíbených počítačových her, Morrowind, léty neztrácí nic na svém půvabu. Mohu to sám potvrdit, jsem její (jeho) obětí. Když se jakási nic netušící a naivní duše v oficiálním fóru Elder Scrolls ptala, zda-li si má Morrowind pořídit, když se mu líbil Oblivion, zaznělo několik odpovědí v duchu podobném výše napsanému.

Takže přemýšlím nad adekvátním českým ekvivalentem slova "nolifer". A myslím, že nemusím spěchat s překladem. Tak daleko to totiž nedošlo, ačkoli za tu dobu co Morrowind znám, bylo příležitostí nepočítaně. Přeci jen se mi daří balancovat na hranici hraní a nehraní, s chvilkovými vítězstvími jednoho či druhého, aby nakonec "přeceňovaný" život ziskal vrchu a já si uvědomil, že zahrávat si s alternativními světy je vpravdě nebezpečné. Vracím se tak ke všem mým dalším "destinacím ducha" (věda, hudba, lidé) a nelituji ničeho.

Už je to čtyři roky a já stále žasnu nad novými lokacemi, předměty, questy, dialogy. A ačkoli jsem již vytvořil desítky různých postav, přesto stále a vždy cítím pokaždé stejně tajemný pocit, když s novou postavou stojím v Seyda Neen. Stejně intenzivní jako poprvé. Dobrodružství čekají, jen je následovat. A nejsem sám, tím jsem si jist.

A vím, že až mi někdo za 30 let, kdy už nikdo nebude vědět co je to Windows či PC, neboť budou technologie totálně odlišné ráže, pustí z rozpraskané, zašuměné empétrojky hlavní motiv Morrowindu (díky Jeremy), nahrnou se mi slzy do očí a budu paralyzován vlnou sentimentu.

Ano. Napsal jsem to. Čert to vem.

Doporučuji.

Anebo ne.

Život je skvost a Morrowind by vám ho značně zkrátil.


Note to English reading visitors (if any):

This article is my worthless comment on how outstanding is the computer game "Morrowind" even several years after its release. Definitely recommended to everybody interested in losing his job, girlfriend/wife and family.
Shame on you, Bethesda!

Kdo Chladil Spálený Bobek?

Každopádně ani Gott, ani Malásek.

Včera ve vaně jsem poslouchal kdovíjakou epizodu z cyklu "Zavěste, volá Semafor". A královsky jsem se nudil. A věřte, nebývalo tomu vždycky tak. Naopak, cokoli spojené s touto scénou jsem v jistém období adoroval do nebeských výšin až k hranicím samého božství. Je pravda, že jsem vždy upřednostňoval duo S+Š před Š+G, ev. Š+K+S. Nyní jsem však v zajetí tria W+T+F. Neboli: WTF? Co se změnilo, že už se nebavím nad starými klasikami?

Zřejmě to bude zpovykanost z Family Guye, Futuramy, Southparku, Something Awful a spol. To jsem to dopracoval. Už mi nestačí jemný, nenápadný, kryptický, mírně zasmrádlý humor z dřívějších dob tesilových kalhot a síťovek s desítkou rohlíků a mlíkem ve skle. Stal jsem se vedlejším produktem pokleslé imperialistické zábavy, sitcomu, komixu, jukeboxu, stand-upu.

Takže jsem si připouštěl horkou vodu, nudil se a poslouchal Pavla Bobka, který kulturně vyvložkovával zmiňovanou revue a ze všech sil vzpomínal kdože to tenkrát Chladil Spálený Bobek. Musel to být někdo, jehož příjmení má nějaký význam v českém jazyce. Gott ani Malásek to nejsou - Gott je bez diskuse, selbstverständlich; Malásek je pitomost, ledaže by někdo někdy někoho viděl "maláskovat", což není pravděpodobné a kdyby náhodou bylo, nechci to vidět ani kdyby mě mučili.

A čím víc trápím svoji hlavu a hledám zpěváka, současníka oněch dalších aktérů tohoto epického příběhu s vhodným příjmením, uvědomuji si, že se mi pomalinku daří zapomínat na tu vtipnou dobu o které je řeč. Pravda, strávil jsem v ní zhruba patnáct let, takže žádný eón, ale i tak je to kus mě. A nevím jestli je to dobře, či špatně.

Vylezl jsem z vany, pustil si poslední epizodu Family Guye a dobře se bavil.

Sbohem minulosti.

(Ale stejně mě nepřestává vrtat hlavou: kdo byl onen Velký Hrdina při Chlazení Spáleného Bobku? Konundrum.)