(Já však píšu o čem psát.)
Psát blog je jednoduché. Ostatně, zcela jasně to dokládá frekvence s jakou píše konkrétně naše veličenstvo.
Píšu tak zřídka, že je divu, že vůbec ještě píšu.
Jsou však i slušně vychovaní blogeři. Zásobují své čtenáře texty, úvahami, glosami, poznámkami. Samá první jakost, nepochybně. Vždyť průměrný český bloger, hlavním občanským povoláním génius, jen srší originálnímí nápady, hlubokými myšlenkami, jeho synapse srší vtipem a moudrostí starců, která se ovšem neoddělitelně snoubí s noblesní metrosexualitou, bonvivánstvím a přirozením zvící vzducholodě hraběte von Zeppelin.
Ovšem, tito (minimálně) polobozi k tomu mají dobré důvody.
Chtějí být čteni. Jsou čteni. Jsou internetovými celebritami a to včetně svých hrubek, kocovin, demagogií, naivit obrácených v mravnost a tak dále.
Naše veličenstvo není čteno a proto si publikuje tak, jak je mu libo.
A pochopitelně: mohl bych pravidelně psát o tom, že jsem si vlastnoručně zaleštil všechny pražce na všech mých kytarách které už ani nespočítám; že jsem si nakoupil další zbytečnosti, které ve skutečnosti stejně nepotřebuji (Tyler Durden?), že jsem potkal lidi, které potkávám pořád dokola a podobně a obdobně.
A někdy mi to semtam uklouzne a něco takového se tu objeví.
Ale upřímně: zajímá to někoho?
A vlastně: zajímá to mě samotného?
Však já to vím hned od počátku: psát si deník je masochismus a komfort, který si s radostí odpustím.
Žádné komentáře:
Okomentovat