(Kam až zacházejí ti, kdo pitvají kmín.)
Na jedné nejmenované konferenci v nejmenovaném městě jsem se před pár dny téměř příslovečně kousl do zadku.Vysvětlím onu příslovečnost: kousnutí se do vlastního pozadí mi utkvělo v paměti již jako malému děcku; když byl někdo v bezprostředním okolí nervózní a neklidně se přitom ošíval, bylo mu doporučeno výše uvedené a to sice v křišťálově zvonivé alternativě "Kousni se do prdele". Zkuste realizovat zadání a zjistíte, proč že tak někdy nervózně ošívající se lidé působí na nezaujaté pozorovatele. A musím hned vyrazit na obranu proti nařčení z vulgarity přítomné v rodině při mé výchově; nebylo tomu tak, ale nějaká rčení jsou prostě součástí jistého rodinného folklóru a jejich doslovný smysl zaniká pod nánosy mytologií a rodových tradic, přičemž z této konstelace povstává nová jazyková kvalita.
Konference já nepříliš rád. Moje zkušenosti jsou takové, že se na nich zpravidla nedovídám nic nového a ztrácím čas. To lze vysvětlit dvěma eventualitami: buď jsem Pan Dokonalý anebo navštěvuji Debilní Konference. Jako vždy je pravda někde vprostřed. Jsem génius vláčený nesmlouvavým osudem se smyslem pro černý humor po debilních konferencích. (To moje přemrštěné sebevědomí. Ale když dojde na lámání chleba, pak jsou všude jen drobky. Jako vždy.)
A vyposlechl jsem příspěvky a diskuse jejichž původci, vysokoškolští profesoři a specializovaní odborníci, se divili jak to že se nám "ten náš" web dostal do verze 2.0. A nastojte, na dvířka již ťuká Web 3.0 a možná i další nuly. Když tu perla: "...a oni nic konkrétního nehledají a přesto si jen tak brouzdají..." zaslechl jsem a málem se ze mě stal onen výše uvedený akrobat prdelofág.
Specialisté na komunikační a síťové protokoly, strukturální procedury a neuronové sítě zapomněli na jeden malý detail. Na člověka. Na lidskou bytost, která prahne po sociálním kontaktu. Prahnoucí po dobrodružství vyvolávání flamewars, necrobumpingu, floodingu diskuzních fór, gender benderu v teenage fórech, po cosplayi přes chat, po sexu přes příkazový řádek, po vystavování vlastních bebí co největšímu počtu lidí atd.
A máme to tu zase: jedna dílčí a v rámci celku zanedbatelná realita jako existence např. formátu XML, METS, análních sond či čeho se vám zlíbí, zastiňuje nekonečně bohatý celek světa, který tyto prostředky v posledku nijak neupotřebí, neboť tyto jsou jen koncepty vytvořené v rámci určité hry jako důsledek lidské činnosti a nijak nezasahují do základních ontologických zákonitostí tohoto a jiných možných světů, je povyšována na generální tezi světa a z ní je celý svět vykládán a skrze ní nahlížen.
Ale pak je tu člověk. A člověk svým bytím do světa zasahuje. Tím že cítí, dychtí, věří, popírá, nenávidí, miluje, tvoří, ničí. To je podstatné.
Takže odmítám přistoupit na to, že jsem součástí pofidérní škatulky s nápisem Web 2.0. Již od roku 1996 je pro mě internet především určitým virtuálním kontextem ve kterém lze realizovat konkrétní sociální aktivity bytostně vlastní člověku. To že se někdo domnívá, že se tak "dříve nědělo" (protože, jak se dozvídáme, přece nebylo YouTube, Flickr a spol.) znamená pouze to, že někdo (jako obvykle) zapomněl na člověka, který vytváří a ovlivňuje sociální sféry a je mu jedno jestli na UseNetu či IRC v roce 1995 nebo na Wikipedii, Torrentz.com a Del.icio.us v roce 2007 nebo v knajpě 56. cenové kategorie s umakartovými stoly.
Blog vedený na internetu a v kabince WC v zaplivaném vestibulu metra jsou principiálně vzájemně srovnatelné. Bingo.
Takže se klidně vraťte se zpátky na svá teplá místečka a nenechte se rušit nějakým "člověkěm", páni profesoři. Vymýšlejte dále nálepky pro nejvlastnější projevy lidství v tomto vtipném světě. Je to skutečně velice potřeba.
Můžu totiž potom využít svého nezadatelného lidského práva vyjádřit se k tomu všemu na internetu ve svém stupidním blogu.
A šup, náhle jsem 2.0.
Ani to nebolelo.
úterý 22. května 2007
čtvrtek 10. května 2007
Zombie jsou také lidé.
(Jenom kapánek mrtvější.)
To samozřejmě cituji, protože moudra tohoto druhu se objeví jen jednou za milenium a navíc v hlavě úplně někoho jiného než já či vy.
A stoje na opačném břehu řeky života, myslím na nemrtvé.
Mám doma vymazlenou sbírečku takto vypečených filmů; představte si, desítky hodin záběrů kymácejících se, špatnými latexovými maskami polepených špatných herců, rádoby-bimbos nastavující své tvářičky kamerám v křečovité snaze o konečně autenticky zahraný tremor, zatímco soundtrack na pozadí využívá posledních technických vymožeností, tj. přístroje pana Mooga, takto ideálního pro vyluzování jednohlasého, dvou až tří tónového chromatického motivu (to pro okamžiky vrcholného napětí) a naopak, pro momenty bezhlavé akce, trefování se ubroušenými brokovnicemi do zombijích mozkoven, zcela ideální západní ekvivalent Kroků Františka Janečka.
Druhořadé filmy jsou neopakovatelně unikátní.
Ale zpět k zombiím.
Poslední solidní přibližně žánrový film byl dle mého remake "The Hills Have Eyes". Sice se zde zase tak moc o zombie nejedná, ale jisté podobnosti zde máme, neboť jak praví klasik, these people are already dead, dead inside.
A takto se ptám, nejsme my také svým způsobem nemrtví?
Neztratili jsme náš cíl z očí a neztratili jsme to, co nás oživuje?
Nepotácíme se životem a přesto jakoby bez života, tápaje v prostoru, natahujíce rukou ve snaze zachytit se příslovečného stébla?
Ne, to nemohu to popřít.
Pak nám ovšem nezbývá než jen doufat, že nepotkáme nějakého filmového fešáka s napomádovanými vlasy, s filmovou krasavicí s vyvinutým poprsím po boku a s upilovanou brokovnicí v ruce.
Je totiž jasné, coby následovalo.
Aim for the head & Hasta la vista, bejby.
To samozřejmě cituji, protože moudra tohoto druhu se objeví jen jednou za milenium a navíc v hlavě úplně někoho jiného než já či vy.
A stoje na opačném břehu řeky života, myslím na nemrtvé.
Mám doma vymazlenou sbírečku takto vypečených filmů; představte si, desítky hodin záběrů kymácejících se, špatnými latexovými maskami polepených špatných herců, rádoby-bimbos nastavující své tvářičky kamerám v křečovité snaze o konečně autenticky zahraný tremor, zatímco soundtrack na pozadí využívá posledních technických vymožeností, tj. přístroje pana Mooga, takto ideálního pro vyluzování jednohlasého, dvou až tří tónového chromatického motivu (to pro okamžiky vrcholného napětí) a naopak, pro momenty bezhlavé akce, trefování se ubroušenými brokovnicemi do zombijích mozkoven, zcela ideální západní ekvivalent Kroků Františka Janečka.
Druhořadé filmy jsou neopakovatelně unikátní.
Ale zpět k zombiím.
Poslední solidní přibližně žánrový film byl dle mého remake "The Hills Have Eyes". Sice se zde zase tak moc o zombie nejedná, ale jisté podobnosti zde máme, neboť jak praví klasik, these people are already dead, dead inside.
A takto se ptám, nejsme my také svým způsobem nemrtví?
Neztratili jsme náš cíl z očí a neztratili jsme to, co nás oživuje?
Nepotácíme se životem a přesto jakoby bez života, tápaje v prostoru, natahujíce rukou ve snaze zachytit se příslovečného stébla?
Ne, to nemohu to popřít.
Pak nám ovšem nezbývá než jen doufat, že nepotkáme nějakého filmového fešáka s napomádovanými vlasy, s filmovou krasavicí s vyvinutým poprsím po boku a s upilovanou brokovnicí v ruce.
Je totiž jasné, coby následovalo.
Aim for the head & Hasta la vista, bejby.
čtvrtek 26. dubna 2007
Běžím tedy jsem.
(René D. se v hrobě točí jak děcko na kolotoči.)
Zase další životní zlom. Sice se nejedná o moje typické zlomy, kdy se celý svět otřese v základech a zvířený prach usedá ještě několik následujících týdnů, ale i tak se o jedná o svého druhu obdobný moment v životě člověka.
A abych ještě prodlužoval napětí (master of suspense), rozvinu zde krátkou úvahu, která načrtne rámcově na kterém dvorku se tentokrát otřáslo. Totiž na dvorku se zhamtaným trávníkem, záhony rozkopanými, s keříky rajčat polámanými. Od sportovních aktivit, totiž.
Jako většina třicátníků, i já svádím lítý boj o zrno, přesněji řečeno o špek. Sedíme u počítačů, pracujeme hlavou, jíme často, hodně a špatně. S nostalgií vzpomínáme na sladkých dvacet, kdy jsme nepracovali ani hlavou, žili jako dobytek a přesto vážili o 15 kilogramů méně. Navíc, pokud je vaše drahá polovička notně mladší a zmíněné problémy se jí nijak netýkají, je o důvod víc, proč bitvu zahájit.
Tudíž jsem před dvěma roky zakoupil inline brusle, hodil několik mocných tlam a po třech měsících jsem koupil agresivní náčiní na kterém řádím do dnešních dnů. Nemaje však vytrvalosti, odpadávám po hodině skákání a spol. V tomto případě je kvantita žádoucí než kvalita. Nazul jsem si tedy toto pondělí kecky, nasadil kšiltovku, započal pěti minutami chůze, dvacet minut běžel a po dalších pěti minutách chůze dorazil domů. Poprvé v životě jsem běžel déle než na nejbližší spoj MHD.
A ačkoli jsem celý proces opakoval včera, ještě jsem to celé řádně nepromyslel.
A to se musí, to bych nebyl já.
Dospěl jsem ke klíčové otázce, na kterou mi prozatím chybí odpověď:
Má to být zabávné? Lze se při běhu bavit? Co lze od běhu čekat?
A vězte: za adekvátní odpověď nepovažuju agitační báchorky o kardiovaskulárních příhodách, o metabolismu tuků a cukrů, o endorfinech vyplavených PO výkonu.
Chci znát duchovní a filozofickou relevanci celé této záležitosti v jejím průběhu. Chci číst mnohostránkové elaboráty na téma smysluplnosti tělesných/duševních/duchovních procesů přítomných při běhu pro nitro člověka.
Jóga běhu. Mystika maratonu. Kabala joggingu.
A taky se zamítají jednoznačně lživá klišé typu: ve zdravém tělě zdravý duch.
Zatím jsem schopen říct jen jedno: za půl hodinu strávenou vytrvalostním během obdržíte velice intenzivní zážitek, jehož kvalita je prozatím předmětem mého zájmu, ovšem již teď mohu konstatovat, že oproti běžným aktivitám je tato kvalita naprosto výjimečná.
Půlhodina uteče jako nic, u počítače, u knihy, u televize, u jídla.
Při běhu vnímáte každou vteřinu jako zásadní.
To je dobré.
Jenom nevím co s tím dál.
Možná že nic.
Ale zatím tomu odmítám věřit.
Zase další životní zlom. Sice se nejedná o moje typické zlomy, kdy se celý svět otřese v základech a zvířený prach usedá ještě několik následujících týdnů, ale i tak se o jedná o svého druhu obdobný moment v životě člověka.
A abych ještě prodlužoval napětí (master of suspense), rozvinu zde krátkou úvahu, která načrtne rámcově na kterém dvorku se tentokrát otřáslo. Totiž na dvorku se zhamtaným trávníkem, záhony rozkopanými, s keříky rajčat polámanými. Od sportovních aktivit, totiž.
Jako většina třicátníků, i já svádím lítý boj o zrno, přesněji řečeno o špek. Sedíme u počítačů, pracujeme hlavou, jíme často, hodně a špatně. S nostalgií vzpomínáme na sladkých dvacet, kdy jsme nepracovali ani hlavou, žili jako dobytek a přesto vážili o 15 kilogramů méně. Navíc, pokud je vaše drahá polovička notně mladší a zmíněné problémy se jí nijak netýkají, je o důvod víc, proč bitvu zahájit.
Tudíž jsem před dvěma roky zakoupil inline brusle, hodil několik mocných tlam a po třech měsících jsem koupil agresivní náčiní na kterém řádím do dnešních dnů. Nemaje však vytrvalosti, odpadávám po hodině skákání a spol. V tomto případě je kvantita žádoucí než kvalita. Nazul jsem si tedy toto pondělí kecky, nasadil kšiltovku, započal pěti minutami chůze, dvacet minut běžel a po dalších pěti minutách chůze dorazil domů. Poprvé v životě jsem běžel déle než na nejbližší spoj MHD.
A ačkoli jsem celý proces opakoval včera, ještě jsem to celé řádně nepromyslel.
A to se musí, to bych nebyl já.
Dospěl jsem ke klíčové otázce, na kterou mi prozatím chybí odpověď:
Má to být zabávné? Lze se při běhu bavit? Co lze od běhu čekat?
A vězte: za adekvátní odpověď nepovažuju agitační báchorky o kardiovaskulárních příhodách, o metabolismu tuků a cukrů, o endorfinech vyplavených PO výkonu.
Chci znát duchovní a filozofickou relevanci celé této záležitosti v jejím průběhu. Chci číst mnohostránkové elaboráty na téma smysluplnosti tělesných/duševních/duchovních procesů přítomných při běhu pro nitro člověka.
Jóga běhu. Mystika maratonu. Kabala joggingu.
A taky se zamítají jednoznačně lživá klišé typu: ve zdravém tělě zdravý duch.
Zatím jsem schopen říct jen jedno: za půl hodinu strávenou vytrvalostním během obdržíte velice intenzivní zážitek, jehož kvalita je prozatím předmětem mého zájmu, ovšem již teď mohu konstatovat, že oproti běžným aktivitám je tato kvalita naprosto výjimečná.
Půlhodina uteče jako nic, u počítače, u knihy, u televize, u jídla.
Při běhu vnímáte každou vteřinu jako zásadní.
To je dobré.
Jenom nevím co s tím dál.
Možná že nic.
Ale zatím tomu odmítám věřit.
úterý 27. března 2007
Problémem není o čem psát.
(Já však píšu o čem psát.)
Psát blog je jednoduché. Ostatně, zcela jasně to dokládá frekvence s jakou píše konkrétně naše veličenstvo.
Píšu tak zřídka, že je divu, že vůbec ještě píšu.
Jsou však i slušně vychovaní blogeři. Zásobují své čtenáře texty, úvahami, glosami, poznámkami. Samá první jakost, nepochybně. Vždyť průměrný český bloger, hlavním občanským povoláním génius, jen srší originálnímí nápady, hlubokými myšlenkami, jeho synapse srší vtipem a moudrostí starců, která se ovšem neoddělitelně snoubí s noblesní metrosexualitou, bonvivánstvím a přirozením zvící vzducholodě hraběte von Zeppelin.
Ovšem, tito (minimálně) polobozi k tomu mají dobré důvody.
Chtějí být čteni. Jsou čteni. Jsou internetovými celebritami a to včetně svých hrubek, kocovin, demagogií, naivit obrácených v mravnost a tak dále.
Naše veličenstvo není čteno a proto si publikuje tak, jak je mu libo.
A pochopitelně: mohl bych pravidelně psát o tom, že jsem si vlastnoručně zaleštil všechny pražce na všech mých kytarách které už ani nespočítám; že jsem si nakoupil další zbytečnosti, které ve skutečnosti stejně nepotřebuji (Tyler Durden?), že jsem potkal lidi, které potkávám pořád dokola a podobně a obdobně.
A někdy mi to semtam uklouzne a něco takového se tu objeví.
Ale upřímně: zajímá to někoho?
A vlastně: zajímá to mě samotného?
Však já to vím hned od počátku: psát si deník je masochismus a komfort, který si s radostí odpustím.
Psát blog je jednoduché. Ostatně, zcela jasně to dokládá frekvence s jakou píše konkrétně naše veličenstvo.
Píšu tak zřídka, že je divu, že vůbec ještě píšu.
Jsou však i slušně vychovaní blogeři. Zásobují své čtenáře texty, úvahami, glosami, poznámkami. Samá první jakost, nepochybně. Vždyť průměrný český bloger, hlavním občanským povoláním génius, jen srší originálnímí nápady, hlubokými myšlenkami, jeho synapse srší vtipem a moudrostí starců, která se ovšem neoddělitelně snoubí s noblesní metrosexualitou, bonvivánstvím a přirozením zvící vzducholodě hraběte von Zeppelin.
Ovšem, tito (minimálně) polobozi k tomu mají dobré důvody.
Chtějí být čteni. Jsou čteni. Jsou internetovými celebritami a to včetně svých hrubek, kocovin, demagogií, naivit obrácených v mravnost a tak dále.
Naše veličenstvo není čteno a proto si publikuje tak, jak je mu libo.
A pochopitelně: mohl bych pravidelně psát o tom, že jsem si vlastnoručně zaleštil všechny pražce na všech mých kytarách které už ani nespočítám; že jsem si nakoupil další zbytečnosti, které ve skutečnosti stejně nepotřebuji (Tyler Durden?), že jsem potkal lidi, které potkávám pořád dokola a podobně a obdobně.
A někdy mi to semtam uklouzne a něco takového se tu objeví.
Ale upřímně: zajímá to někoho?
A vlastně: zajímá to mě samotného?
Však já to vím hned od počátku: psát si deník je masochismus a komfort, který si s radostí odpustím.
O prvenstvích vyhledavačových.
(Když nevím co bych, vyhledávám smetáček.)
Zjistil jsem (to co jistě již všichni dávno vědí): stohy slovních spojení jsou ještě, řečeno filozofem jazyka, neobsazeny - alespoň ve světě internetu. Touto tezí rámcově navazuji na zmínku o egonanii při vyhledávání a exponuji ji, jak je mým zvykem do absurdních konců.
Totiž: občas si vynucuji výsledky hledání použitím uvozovek a divím se, že ještě nikdo nepsal to které konkrétní slovní spojení. A začalo to, jářku, nevinně: v momentě osvícení, (shůry mi daném, pochopitelně), vyvstalo mi v hlavě slovní spojení "prcat ježky"; pravděpodobně reminiscence na pubertální období, kdy se podobné taškařice (slovní, pochopitelně) vcelku běžně objevovaly ve vokabulářích mých soupubescujících kolegů.
Samozřejmě, a to musíte uznat, jsem si to nemohl nechat sám pro sebe.
Gůgl mi hned na první místě předhodil klenot v podobě spojení "Pan Prcat Ježky", což mi zavání géniem a nebudu komentovat, že je to spíše Pan .maraspace. Ostatně, od tohoto okamžiku iniciace, čas od času čtu a nelituji času i když pečená drůbež nekončí v ústech o své vůli a není každého dne posvícení.
A vyhledávám dál, samozřejmě.
A rozhodl jsem se, že v každém publikovaném vstupu uvedu, pokud možno a samozřejmě ve vhodném kontextu, taková neobvyklá slovní spojení která nasytí podobně postižené exempláře mého druhu.
Dnes to bude přímo v závěru a sice tematicky velice košer, totiž k předmětu egonanie:
Ztepilá samohana surfařova doznala triumfu symbolizovaného tučnými výsledky.
Budu v tom dále pokračovat. Jednou mi svět poděkuje.
Však počkej, světe, holomku nevděčná!
Zjistil jsem (to co jistě již všichni dávno vědí): stohy slovních spojení jsou ještě, řečeno filozofem jazyka, neobsazeny - alespoň ve světě internetu. Touto tezí rámcově navazuji na zmínku o egonanii při vyhledávání a exponuji ji, jak je mým zvykem do absurdních konců.
Totiž: občas si vynucuji výsledky hledání použitím uvozovek a divím se, že ještě nikdo nepsal to které konkrétní slovní spojení. A začalo to, jářku, nevinně: v momentě osvícení, (shůry mi daném, pochopitelně), vyvstalo mi v hlavě slovní spojení "prcat ježky"; pravděpodobně reminiscence na pubertální období, kdy se podobné taškařice (slovní, pochopitelně) vcelku běžně objevovaly ve vokabulářích mých soupubescujících kolegů.
Samozřejmě, a to musíte uznat, jsem si to nemohl nechat sám pro sebe.
Gůgl mi hned na první místě předhodil klenot v podobě spojení "Pan Prcat Ježky", což mi zavání géniem a nebudu komentovat, že je to spíše Pan .maraspace. Ostatně, od tohoto okamžiku iniciace, čas od času čtu a nelituji času i když pečená drůbež nekončí v ústech o své vůli a není každého dne posvícení.
A vyhledávám dál, samozřejmě.
A rozhodl jsem se, že v každém publikovaném vstupu uvedu, pokud možno a samozřejmě ve vhodném kontextu, taková neobvyklá slovní spojení která nasytí podobně postižené exempláře mého druhu.
Dnes to bude přímo v závěru a sice tematicky velice košer, totiž k předmětu egonanie:
Ztepilá samohana surfařova doznala triumfu symbolizovaného tučnými výsledky.
Budu v tom dále pokračovat. Jednou mi svět poděkuje.
Však počkej, světe, holomku nevděčná!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)