aneb Za hranice poživatelnosti.
Nejsem žádný gastrokaskadér a není se čemu divit. Ale ani po kindrštůbe domácí stravy mé ctěné matinky, která mě úzkostlivě držela od požívání všeho „nevhodného“, přesto ani dnes, za léta ošlehán větry fastfoodů a bufetů s pachem potu, chcanek a bídy, nejsem schopen říct, co je vlastně ke konzumaci „nevhodné“. Jistě, napadne někoho: kupříkladu azbest není příliš často doporučován nejvěhlasnějšími šéfkuchaři. Dobře, zkazili jste mi večeři, udělám si knedlíky s vajíčkem.
Vůbec, obecně rozšířená představa zdravé stravy je matoucí: někteří se vyhýbají všem tukům, jiní nedají dopustit na sádlo a přidávají ho i do kynutých buchet. Někdo ohrnuje nos nad mlékem, jiný s ním zapíjí i guláš. Další ihned dáví míjeje řeznictví, zatímco uvnitř jiní, za zvuku praskání prasečích střev, užívají si svůj lahodný masitý pokrm z krup a vařené vepřové krve. (Naturalistické stejně jako nechutné. Omlouvám se.)
Takže co vlastně jíst?
Můj krátký ale vskutku divoký románek s hospodskou stravou, mě jednoznačně posunul směrem k tzv. zdravé výživě, abych si zpětně uvědomil, že tato je víceméně shodná s onou matčinou. Eh, jsme my jako děti tak trapné, tvrdohlavé a uřvané a když už konečně pochopíme, že rodiče měli pravdu, jsme už příliš dospělí, vážní a zbabělí zároveň, abychom byli schopni přiznat jim svou chybu.
Takže stručně: obilniny, sója, syrová zelenina, ovoce, ryby, drůbež. V kostce, s občasnými výjimkami a dýchánky s nehořlavými materiály.
Ale tofu, to je mi novinka. A drzost! Je to v názvu blogu a doteď jsem neochutnal!
Unaven strachem z nařčení z klamavé reklamy, zakoupil jsem před pár dny kostku tofu, přečetl si složení (sója a šmytec), opatrně rozřízl igelit, vyklopil na talíř, vzal do ruky nůž, ukrojil kousek. Nesu ho pomalu do úst a…
(…hlavou mi proběhne, jak jsem jako dítě chutnal něco poprvé. Již preventivně jsem vždy zkřivil ústa v předtuše neblahého senzorického vjemu, ačkoli vlastně vždy jsem potom své faciální proporce přehodnotil… a teď zase… sakra… uvnitř zůstáváme stále dětmi více než si dokážeme připustit…)
… ochutnal. Bez chuti, s mírným aftertaste sojového mléka. Čistá bílkovina, minimum kalorií. A jak jsem jedl více a více této inertní hmoty, získal jsem k ní přátelský vztah. Možná více než přátelský, jsme totiž semknuti zvláštním poutem - tofu je totiž docela jako já: očekáváte kdovíco, má dobré renomé, mnozí se vyjadřují na jeho adresu pochvalně, ale když odklopíte pokličku a říznete do živého, vidíte že vlastně nic extra, co by stálo za řeč.
A kopanec pro gastronomy: chuť je pověra. Tofu je jasný argument. Konec diskuze.
I win so hard.
Ještě mám v lednici tři kostky tofu. Myslím, že se jedné kouknu na zoubek.
Bude to taková moje terapeutická metoda, jak porozumět sobě samému.
A to se vyplatí.
čtvrtek 18. prosince 2008
čtvrtek 4. prosince 2008
Sešit v běhu.
Návrat oživlých vzpomínek.
(To mě zajímá, jak dlouho budu fakansky upozorňovat na své minibebí a cpát svojí banální operaci apendixu světu do ksichtu. Ale Suchého gag s operací a sešitem jsem si nemohl odpustit v nadpisu neparafrázovat. Originál: Po operaci slepého střeva, konstatoval jsem, že jsem sešit. Byl jsem ihned přesunut na psychiatrické oddělení. Priceless.)
Trasy, cesty, stezky, zkratky, co jich máme. Kór hovoříme-li o místě, kde jsme vyrůstali, rozbíjeli si kolena, křičeli „mámí“ pod oknem a vysedávali na obrubnících v teplákách. Na všechno jsme měli jasně vytyčené koridory. Jdeš do školy? Kolem sámošky a pak přejdi. Nebo do sámošky? Tak kolem sběrny a přes parkoviště, jasňačka. Na pulce? To už je těžší, ale musíš přes hřiště, podél valu a furt rovně.
A samozřejmě, s přibývajícími roky nastaly změny: chlapci se mezitím pochlapili, pulci se mezitím požabili a změnily se i destinace koridorů. Takže hřiště bylo zvolna vyměněno za hospodu či klub; škola už nebyla za rohem a kamarádi už nebyli přes chodbu.
Ale jak si kdo ustele, tak si lehne. A já si ustlal tak, že za milou jsem chodil pěšky do vedlejší vesnice, neb byla přespolní, jak bych řekl, kdybych žil o aspoň o 150 let dříve. Čili do sousedního přiléhajícího sídliště. „Přespolní“ zní poetičtěji, ale co zmůžu. Konkrétně 14 minut velmi rychlé chůze, kterou svedou jen a pouze dychtiví a zamilovaní mladíci spěchající za svou první láskou.
(A to jsem se, do té doby než jsem byl sám takto postižen, víceméně vysmíval těm, kteří na sídlišti vyrostli, vychodili školy, našli si známost, přivedli na svět děti a tak učinili pár čtverečních kilometrů prostoru vyplněných paneláky a psy celým svým vesmírem. A i když známosti přicházejí a odcházejí a já se vrátil zpět na sídliště, vím, že jsem se mýlil a nic není tak snadné, jak se mladému páskovi o trochu citlivějšímu než jeho vrstevníci zdá. Každopádně, kecy stranou, hoisted by my own petard. Fakt dík, Šejkspíre.)
Když včera, prásk ho, setřesu pooperační úzkost (ha!) a po šesti týdnech šup do kecek a vybíhám na pilotní běh, první v novém místě bydliště. Je večer, zima a já hledám stopy vlastních dětských bot v asfaltu. A nejen dětských, protože větší část trasy kopíruji právě onu hlavní randící trasu. Pěkně držet za ruce, občas políbení, zjitření ducha, vzedmutí citů, meh.
Tentokrát, ovšem o patnáct let později, překvapivě svižně a zbaven sentimentu, ale v teplákách a s kšiltovkou (což bych tenkrát na sebe nevzal ani omylem), probíhám tuhle trasu v opačném směru, tedy viděno dětskýma očima, běžím proti proudu času, promítám si svá léta dospívání, žaludečních neuróz, přemrštěného sebevědomí a následných pochybností, unáhlených rozhodnutí a na hlavu postavených představ o světě, který však ve skutečnosti neexistuje, protože jsem si jej celý od začátku do konce vysnil.
A vidím, že je to dobré.
Ještě totiž žiju.
Jsem boží.
(To mě zajímá, jak dlouho budu fakansky upozorňovat na své minibebí a cpát svojí banální operaci apendixu světu do ksichtu. Ale Suchého gag s operací a sešitem jsem si nemohl odpustit v nadpisu neparafrázovat. Originál: Po operaci slepého střeva, konstatoval jsem, že jsem sešit. Byl jsem ihned přesunut na psychiatrické oddělení. Priceless.)
Trasy, cesty, stezky, zkratky, co jich máme. Kór hovoříme-li o místě, kde jsme vyrůstali, rozbíjeli si kolena, křičeli „mámí“ pod oknem a vysedávali na obrubnících v teplákách. Na všechno jsme měli jasně vytyčené koridory. Jdeš do školy? Kolem sámošky a pak přejdi. Nebo do sámošky? Tak kolem sběrny a přes parkoviště, jasňačka. Na pulce? To už je těžší, ale musíš přes hřiště, podél valu a furt rovně.
A samozřejmě, s přibývajícími roky nastaly změny: chlapci se mezitím pochlapili, pulci se mezitím požabili a změnily se i destinace koridorů. Takže hřiště bylo zvolna vyměněno za hospodu či klub; škola už nebyla za rohem a kamarádi už nebyli přes chodbu.
Ale jak si kdo ustele, tak si lehne. A já si ustlal tak, že za milou jsem chodil pěšky do vedlejší vesnice, neb byla přespolní, jak bych řekl, kdybych žil o aspoň o 150 let dříve. Čili do sousedního přiléhajícího sídliště. „Přespolní“ zní poetičtěji, ale co zmůžu. Konkrétně 14 minut velmi rychlé chůze, kterou svedou jen a pouze dychtiví a zamilovaní mladíci spěchající za svou první láskou.
(A to jsem se, do té doby než jsem byl sám takto postižen, víceméně vysmíval těm, kteří na sídlišti vyrostli, vychodili školy, našli si známost, přivedli na svět děti a tak učinili pár čtverečních kilometrů prostoru vyplněných paneláky a psy celým svým vesmírem. A i když známosti přicházejí a odcházejí a já se vrátil zpět na sídliště, vím, že jsem se mýlil a nic není tak snadné, jak se mladému páskovi o trochu citlivějšímu než jeho vrstevníci zdá. Každopádně, kecy stranou, hoisted by my own petard. Fakt dík, Šejkspíre.)
Když včera, prásk ho, setřesu pooperační úzkost (ha!) a po šesti týdnech šup do kecek a vybíhám na pilotní běh, první v novém místě bydliště. Je večer, zima a já hledám stopy vlastních dětských bot v asfaltu. A nejen dětských, protože větší část trasy kopíruji právě onu hlavní randící trasu. Pěkně držet za ruce, občas políbení, zjitření ducha, vzedmutí citů, meh.
Tentokrát, ovšem o patnáct let později, překvapivě svižně a zbaven sentimentu, ale v teplákách a s kšiltovkou (což bych tenkrát na sebe nevzal ani omylem), probíhám tuhle trasu v opačném směru, tedy viděno dětskýma očima, běžím proti proudu času, promítám si svá léta dospívání, žaludečních neuróz, přemrštěného sebevědomí a následných pochybností, unáhlených rozhodnutí a na hlavu postavených představ o světě, který však ve skutečnosti neexistuje, protože jsem si jej celý od začátku do konce vysnil.
A vidím, že je to dobré.
Ještě totiž žiju.
Jsem boží.
neděle 26. října 2008
Lejno a Bůh.
Aneb nejspíše perly sviním rozhazovati.
Panteistická paralela upozorňující na propojení dvou zdánlivě nesouvisejících jevů, to je to první co mě napadne, když si v hlavě probírám posledních několik dní svého života.
A protože tento blog je mimo jiné šifrovanou zprávou určenou o něco staršímu mě samému, můžeme klidně začít, ať nemarníme zbytečně čas.
Na počátku byla tma. Rozdýchaná, zimničná, nadějí plná, avšak s propozicí katarze vznášející se nad vodami. Ve čtyři ráno, fiat lux a pak už jen surovost života a pravda tak zřejmá, jak bychom ji potřebovali vídat dnes a dalších následujících šest dnů v týdnu, leč neděje se tak, a to o tom že: lepší už to nebude a jde tady o krk. Už za tmy mi hlavou v těch světlejších chvilkách horečnatého poblouznění probleskávalo teoretizováni Maxe Schellera o extatickém charakteru prožívání okamžité přítomnosti u zvířat, kdy tato, nemajíce ekvivalentu lidského vědomi sebe sama, jsou zcela položena, z důvodu čiré absence možnosti volby, do okamžiku „teď“.
V utrpení se člověk zvířeti podobá, až se chce plakat.
Propocený bolestí která se s hrozivým úšklebkem na rtech chechtá do tváře televizním reklamám na Panadol či další berličky naší patetické představy o pohodlném životě bez utrpení, nemoci a smrti, v pět ráno položen do fronty na operaci a tři hodiny počítal vteřiny co se jich do minuty vejde. Potom na sál, kyslík, čtyři hluboké nádechy a temnota ho pohltila.
....
Probuzení o tři hodiny později - jak ranní vánek na orosené mezi zalité sluncem, ale sebemenší pokus o pohyb odměněn přilitím oleje do už tak rozhořeneho ohně. Ale cítím, že to co předtím bolelo už nebolí anóbrž bolí všechno ostatní kolem. Čas poměřuji infuzemi a injekcemi proti bolesti, hodinami, které se nemusí natahovat, nemají ani ručičky či ciferník a přitom všichni moc dobře víme, která právě bije.
A den po dni se všechno hojí a to, co dříve stálo na počátku a konci všeho se náhle proměnilo v důkaz živoucí jsoucnosti Stvořitelovy.
Ale k podstatným záležitostem.
Žijeme všichni v bídné chatrči slepené lepidlem naší naděje z kusů iluzí, torz přání, fragmentů zavírání očí před zjevným, třísek sebeklamu a falešných představ o nás samých a jsme vždy rozhořčení, když zafouká větříček, pár došků spadne, okno se rozbije a dovnitř nám vleze pojišťovák. Hartusíme a rozhazujeme rukama ve vzduchu.
Avšak teprve tehdy, až nám celý tento náš rádoby dokonalý příbytek poboří skutečná vichřice v podobě nemoci, smrti, bolesti a utrpení, teprve tehdy se vidíme takoví jací opravdu jsme.
Až v tuto chvíli zjistíme, že naší jedinou jistotou je trocha štěstí shůry a trochu toho lejna. Zkrátka taková praktická dialektika lidského rozvrhu v podmínkách prozatímní morálky s přihlédnutím ke stoce, kterou náš svět, tedy alespoň podle posledního měření a vážení, minimálně zčásti je.
Panteistická paralela upozorňující na propojení dvou zdánlivě nesouvisejících jevů, to je to první co mě napadne, když si v hlavě probírám posledních několik dní svého života.
A protože tento blog je mimo jiné šifrovanou zprávou určenou o něco staršímu mě samému, můžeme klidně začít, ať nemarníme zbytečně čas.
Na počátku byla tma. Rozdýchaná, zimničná, nadějí plná, avšak s propozicí katarze vznášející se nad vodami. Ve čtyři ráno, fiat lux a pak už jen surovost života a pravda tak zřejmá, jak bychom ji potřebovali vídat dnes a dalších následujících šest dnů v týdnu, leč neděje se tak, a to o tom že: lepší už to nebude a jde tady o krk. Už za tmy mi hlavou v těch světlejších chvilkách horečnatého poblouznění probleskávalo teoretizováni Maxe Schellera o extatickém charakteru prožívání okamžité přítomnosti u zvířat, kdy tato, nemajíce ekvivalentu lidského vědomi sebe sama, jsou zcela položena, z důvodu čiré absence možnosti volby, do okamžiku „teď“.
V utrpení se člověk zvířeti podobá, až se chce plakat.
Propocený bolestí která se s hrozivým úšklebkem na rtech chechtá do tváře televizním reklamám na Panadol či další berličky naší patetické představy o pohodlném životě bez utrpení, nemoci a smrti, v pět ráno položen do fronty na operaci a tři hodiny počítal vteřiny co se jich do minuty vejde. Potom na sál, kyslík, čtyři hluboké nádechy a temnota ho pohltila.
....
Probuzení o tři hodiny později - jak ranní vánek na orosené mezi zalité sluncem, ale sebemenší pokus o pohyb odměněn přilitím oleje do už tak rozhořeneho ohně. Ale cítím, že to co předtím bolelo už nebolí anóbrž bolí všechno ostatní kolem. Čas poměřuji infuzemi a injekcemi proti bolesti, hodinami, které se nemusí natahovat, nemají ani ručičky či ciferník a přitom všichni moc dobře víme, která právě bije.
A den po dni se všechno hojí a to, co dříve stálo na počátku a konci všeho se náhle proměnilo v důkaz živoucí jsoucnosti Stvořitelovy.
Ale k podstatným záležitostem.
Žijeme všichni v bídné chatrči slepené lepidlem naší naděje z kusů iluzí, torz přání, fragmentů zavírání očí před zjevným, třísek sebeklamu a falešných představ o nás samých a jsme vždy rozhořčení, když zafouká větříček, pár došků spadne, okno se rozbije a dovnitř nám vleze pojišťovák. Hartusíme a rozhazujeme rukama ve vzduchu.
Avšak teprve tehdy, až nám celý tento náš rádoby dokonalý příbytek poboří skutečná vichřice v podobě nemoci, smrti, bolesti a utrpení, teprve tehdy se vidíme takoví jací opravdu jsme.
Až v tuto chvíli zjistíme, že naší jedinou jistotou je trocha štěstí shůry a trochu toho lejna. Zkrátka taková praktická dialektika lidského rozvrhu v podmínkách prozatímní morálky s přihlédnutím ke stoce, kterou náš svět, tedy alespoň podle posledního měření a vážení, minimálně zčásti je.
čtvrtek 16. října 2008
Sandokán, Sandokán.
A další výtečníci.
Triko se Sandokanem.
Hledal. Nenašel. Truchlil.
V tomto třívětém mikrodramatu se zrcadlí celá tragédie dnešní doby: v
nezřízené touze po starých dobrých časech hledáme svém dřívější modly,
abychom, v hledání selhavše či nikoli, i tyto nakonec prokoukli jako
habaďůru na nás nebohé.
Ale měl jsem ho, vážně! Světle žluté, z pouti a vím, že už tenkrát mi
bylo sotva jen tak tak, tudíž o rok později už bylo na nošení příliš
těsné. Ale ono to vlastně ani nevadilo, protože v té době ho nosil i
školník a jeho opožděný synátor a jsem přesvědčen, že pod šedivým
dvouřadým sakem Sandokana na triku ubytoval i vcelku mladý zástupce
ředitele základní školy, aby za zavřenými dveřmi sborovny s potěšením
vlastním exhibicionistovi v baloňáku, v náhlých přískocích odhaloval
bollywoodského tygra z Montpračemu všem nepřipraveným.
Ha! Vidím do tebe jak do hubený kozy, Holíku!
Obzvláště jsem si užíval všemožnou deformaci trika v části potisku;pak
Sandokanova snědá, neholená a mořskými větry ošlehaná tvář získávala
dalíovsko-miróovské proporce a z opáleného svalnatého chlapáka se v
okamžiku stal tu oteklý bezdomovec, tu Ježíšek Kristů a tak dále.
Jak to ale skutečně bylo se Sandokanem? Jako kluk jsem si nenechal
ujít ani jediný díl a to až do přibližně dvacáté epizody, kdy mě začal
seriál nudit. Považte, jaká to musela být mezigalaktická nuda, když
uvažujeme předrevoluční skladbu televizního programu.
A taky ano: po létech jsem proběhl v rychlosti několik epizod a uviděl
holou pravdu. Béčkové, laciné a přecpané klišé a špatnými herci od
začátku do konce.
Ale jako obvykle víme: nejde tady totiž vůbec o nějakou recenzi tohoto nepříliš svěžího dílka; na tu nemám ani kompetence ani ambice. Jde zde spíše o recenzi našich životů, kdy si podvědomě stavíme Potěmkinovy vesnice z rekvizit, které už zmizely ze scény a zkrášlujeme si ono již dávno uplynulé a reptáme na vše přítomné.
A přitom jediné co skutečně vlastníme v pravém slova smyslu je okamžik "teď". Všechno ostatní jsou buď jen černobílé vzpomínky nebo příliš barevná přání.
Inu, jsme pakáž a ani Sandokan nám nepomůže.
A to je co říct.
Triko se Sandokanem.
Hledal. Nenašel. Truchlil.
V tomto třívětém mikrodramatu se zrcadlí celá tragédie dnešní doby: v
nezřízené touze po starých dobrých časech hledáme svém dřívější modly,
abychom, v hledání selhavše či nikoli, i tyto nakonec prokoukli jako
habaďůru na nás nebohé.
Ale měl jsem ho, vážně! Světle žluté, z pouti a vím, že už tenkrát mi
bylo sotva jen tak tak, tudíž o rok později už bylo na nošení příliš
těsné. Ale ono to vlastně ani nevadilo, protože v té době ho nosil i
školník a jeho opožděný synátor a jsem přesvědčen, že pod šedivým
dvouřadým sakem Sandokana na triku ubytoval i vcelku mladý zástupce
ředitele základní školy, aby za zavřenými dveřmi sborovny s potěšením
vlastním exhibicionistovi v baloňáku, v náhlých přískocích odhaloval
bollywoodského tygra z Montpračemu všem nepřipraveným.
Ha! Vidím do tebe jak do hubený kozy, Holíku!
Obzvláště jsem si užíval všemožnou deformaci trika v části potisku;pak
Sandokanova snědá, neholená a mořskými větry ošlehaná tvář získávala
dalíovsko-miróovské proporce a z opáleného svalnatého chlapáka se v
okamžiku stal tu oteklý bezdomovec, tu Ježíšek Kristů a tak dále.
Jak to ale skutečně bylo se Sandokanem? Jako kluk jsem si nenechal
ujít ani jediný díl a to až do přibližně dvacáté epizody, kdy mě začal
seriál nudit. Považte, jaká to musela být mezigalaktická nuda, když
uvažujeme předrevoluční skladbu televizního programu.
A taky ano: po létech jsem proběhl v rychlosti několik epizod a uviděl
holou pravdu. Béčkové, laciné a přecpané klišé a špatnými herci od
začátku do konce.
Ale jako obvykle víme: nejde tady totiž vůbec o nějakou recenzi tohoto nepříliš svěžího dílka; na tu nemám ani kompetence ani ambice. Jde zde spíše o recenzi našich životů, kdy si podvědomě stavíme Potěmkinovy vesnice z rekvizit, které už zmizely ze scény a zkrášlujeme si ono již dávno uplynulé a reptáme na vše přítomné.
A přitom jediné co skutečně vlastníme v pravém slova smyslu je okamžik "teď". Všechno ostatní jsou buď jen černobílé vzpomínky nebo příliš barevná přání.
Inu, jsme pakáž a ani Sandokan nám nepomůže.
A to je co říct.
středa 17. září 2008
Poezie z těch nižších pater.
Přibližně ze žumpy.
Místo, kde se nebeské a pozemské stýkají v dokonalé konjunkci svých
nejčistších podstat. Území, kde se tělesnost snoubí s těmi
nejsvětějšími lidskými ideály jako je láska k bližnímu,
milosrdenství, soucit či Mercedes Benz V12 BiTurbo S65 AMG.
Že nemáte ani tuchy, kde že ono Stvořitelem požehnané místo leží?
No přeci na hajzlu, děti.
Když nouze zavelí, nevybírám si, vážně. A neboť jsem měl jistá
"pracovní řízení" na teologické fakultě, využil jsem pohostinnost
podniku a odskočil si. A ačkoli mi akademické prostředí bylo po
dlouhou dobu domovem, na přízemnosti typu "vyměšování" jsem už
zapomněl.
A dobře mi tak. Aspoň mohu zakoušet, jako tenkrát poprvé, s čerstvě
vytištěným indexem v kapse a naivním idealismem v srdci, jak
chutnají radosti studentského života včetně těch mizivě akademicky
dokumentovaných, jako jsou třeba "fíčry" zvané toalety.
A mnoho se změnilo. Papír už není rozmotán v surrealisticky
vyhlížejících navlhlých chuchvalcích po celé místnosti a zásobníky
na tekuté mýdlo nejsou jediným místem na toaletách, kde se mýdlo
nenachází, narozdíl od stěn či podlahy, která se proměnila v
kluziště.
Ach, stará dobrá alma mater.
(Zpětně si říkám, co že to bylo za univerzitní prostředí, kde se
mohly vyskytovat kreatury schopné zločinů proti lidskosti tohoto
kalibru, neboť většina mých spolužáků byli vcelku neškodní
introverti, paranoikové, schizofrenici s mesiášským komplexem či
obecně ztroskotanci všech ras a vyznání. Statistika sice nuda je,
avšak o procentuálním zastoupení mimořádných kreténů v jakémkoli
náhodném vzorku populace má cenné údaje, tudíž problém
máme my, páč nečteme sborníky vydávané Českým statistickým úřadem. Nebo co.)
Ale jedno se nezměnilo: záchodová literatura.
Zatímco veřejné záchodky nás informují o gastrointestinálních či
venerologických touhách, specifikách a následně i obtížích konkrétních lidských jedinců ("Vomrdej mě:789456123,Robert"), fakultně-teologické záchody jasně zvedají metafyzickou laťku o několik tříd výš.
A tak jsem si četl formule vyznání víry modifikované pro potřeby
fekálních model, bůžků a bohů, biblické úryvky vztahující se k
vyměšování či rozmnožování v pramenných jazycích
(hebrejština,řečtina) a vtipné kletby v latině na adresu
konkrétních pedagogů.
O novou generaci našich mladých teologů nemám obavy.
Stolici mají pravidelnou, soudě dle četnosti nápisů, a to je,
kolegové, to nejdůležitější.
Amen.
Místo, kde se nebeské a pozemské stýkají v dokonalé konjunkci svých
nejčistších podstat. Území, kde se tělesnost snoubí s těmi
nejsvětějšími lidskými ideály jako je láska k bližnímu,
milosrdenství, soucit či Mercedes Benz V12 BiTurbo S65 AMG.
Že nemáte ani tuchy, kde že ono Stvořitelem požehnané místo leží?
No přeci na hajzlu, děti.
Když nouze zavelí, nevybírám si, vážně. A neboť jsem měl jistá
"pracovní řízení" na teologické fakultě, využil jsem pohostinnost
podniku a odskočil si. A ačkoli mi akademické prostředí bylo po
dlouhou dobu domovem, na přízemnosti typu "vyměšování" jsem už
zapomněl.
A dobře mi tak. Aspoň mohu zakoušet, jako tenkrát poprvé, s čerstvě
vytištěným indexem v kapse a naivním idealismem v srdci, jak
chutnají radosti studentského života včetně těch mizivě akademicky
dokumentovaných, jako jsou třeba "fíčry" zvané toalety.
A mnoho se změnilo. Papír už není rozmotán v surrealisticky
vyhlížejících navlhlých chuchvalcích po celé místnosti a zásobníky
na tekuté mýdlo nejsou jediným místem na toaletách, kde se mýdlo
nenachází, narozdíl od stěn či podlahy, která se proměnila v
kluziště.
Ach, stará dobrá alma mater.
(Zpětně si říkám, co že to bylo za univerzitní prostředí, kde se
mohly vyskytovat kreatury schopné zločinů proti lidskosti tohoto
kalibru, neboť většina mých spolužáků byli vcelku neškodní
introverti, paranoikové, schizofrenici s mesiášským komplexem či
obecně ztroskotanci všech ras a vyznání. Statistika sice nuda je,
avšak o procentuálním zastoupení mimořádných kreténů v jakémkoli
náhodném vzorku populace má cenné údaje, tudíž problém
máme my, páč nečteme sborníky vydávané Českým statistickým úřadem. Nebo co.)
Ale jedno se nezměnilo: záchodová literatura.
Zatímco veřejné záchodky nás informují o gastrointestinálních či
venerologických touhách, specifikách a následně i obtížích konkrétních lidských jedinců ("Vomrdej mě:789456123,Robert"), fakultně-teologické záchody jasně zvedají metafyzickou laťku o několik tříd výš.
A tak jsem si četl formule vyznání víry modifikované pro potřeby
fekálních model, bůžků a bohů, biblické úryvky vztahující se k
vyměšování či rozmnožování v pramenných jazycích
(hebrejština,řečtina) a vtipné kletby v latině na adresu
konkrétních pedagogů.
O novou generaci našich mladých teologů nemám obavy.
Stolici mají pravidelnou, soudě dle četnosti nápisů, a to je,
kolegové, to nejdůležitější.
Amen.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)