Subkultura alá Paris Hilton.
Další kousek ze série povzdechů následovaných závěrečným pokrčením rameny.
Začnu opět v relativně vzdálené minulosti. Jazykově však ještě dále. Komenský se nedá nekomentovat, jadadý.
Ó, tatam jsou ony doby, kdy nevinnost pubescentova byla vystavena než pitkám v podstatě neškodným a diskotékám v džínech plesnivých a vlasy melírovanými. Aj, přehoupla se doba a pojednou mámeť piko, papíry, skank, koule, hero a samozřejmě: parties.
A bylo nám s nimi většinou dobře. Totiž ve smyslu: a pokud neumřeli na předávkování, žijí dodnes a trousí pseudofeťácká moudra o tom, jak to všechno dříve bylo lepší, smysluplnější, opravdovější, nekomerční. Hipoňský Kecy. Zpětně tak osmyslňujeme naše veskrze patetická ega.
I já si pamatuji na první parties (řekl bych skoro rave parties) na Petynce a pak ve Slovanském domě v roce 1992. Užil jsem si svůj díl, přiložil prst na tep protokapitalistické doby, prosvištěl si svou stanicí ZOO, užil si svůj Trainspotting. A zpětně nemám co bych k tomu dodal. Snad jenom ty starý a známý Hipoňský Kecy o tom, jak to všechno dříve bylo bla bla bla a tak dále.
Bla bla bla.
I proto občas chodím na dnešní párties, připomenout si atmosféru masy fascinované chemií a beatem. A pokaždé si tamtéž připomínám už kdovíkolikáte výročí absolutní psychotropní nedotčenosti, pro kterou jsem se rozhodl a také tak učinil a vytrval.
Beaty a atmosféra bohatě stačí, pokud tedy mohu mluvit za sebe. Tak tomu bylo i na letošním Cosmic Tripu či Summer of Love.
Hipoň raveové generace však vystrkuje své růžky: sleduje osazenstvo a není, ale vůbec, spokojen. Neb co to nevidí, oko mé mrdavé (díky Arnoštku): peroxidové blondýny, metrosexuální monstra s latexem ve vlasech, záplavy „značkového“ oblečení La Costa, Ed Hardy a dámičky na jehlách s růžovými topíky a zlatými kabelčičkami Louis Vuitton.
Kurvadrát.
(Na českých stránkách se ovšem dozvídám, že „Značka Ed Hardy neuznává módní trendy, ale jde si svou vlastní nastavenou cestou a drží se svých kořenů, kterými jsou tetování, rock´n´roll a Harley …“ Aha. Hned je mi líp.)
Samozřejmě, namítnete, i tito lidé (jsou-li to vůbec ještě lidé) mají právo se bavit. A chápu, že DJs co velkohubě propagují a pouští styly alá wet’n‘hard (Burian a další) implicitně činí dříve poněkud nemainstreamové techno posluchačsky atraktivním i pro tyto exempláře. A když už tu jsme, tak strpíme i ten minimal. Ostatně, když se zavlníme a biskupkem v rytmu zavrtíme, tak jistě někoho klofneme. Anebo se jen blýskneme; dodáme si tak sebevědomí a sílu žít dál náš báječný, barevný, voňavý, třpytivý a především opravdový svět bez dětské rakoviny, celulitidy, stáří a nutnosti provádět důležitá rozhodnutí a také za ně nést zodpovědnost se vším všudy. (A pozor: to, jestli odpoledne strávím ve fitku, na solárku nebo na pláži s kámoškama rozhodně nepovažuji za takový typ rozhodnutí.).
Naštěstí stále ještě máme drum’n’bass stage a tak je zatím ještě vzduch relativně čistý. Ještě nejspíš bude chvíli trvat, než si „ta růžovější a třpytivější“ část planety přivykne na specifika tohoto stylu.
Ale víme: i to jednou přijde.
A do té doby se budu omlouvat všem těm, kteří tam stejně jako já byli a kteří stále mají na paměti, že techno, jungle a jeho odnože jsou původu podzemního a vyrvat je z této půdy a obrátit je v unifikované zboží směňovatelné v globálním systému tzv. „zábavního průmyslu“ není to, s čím by otcové těchto subkulturních projevů, jejich „founding fathers“, souhlasili.
Ale prachy jsou prachy, hurá.
Dobře nám tak.
čtvrtek 23. srpna 2007
úterý 7. srpna 2007
Zvratoři a hroziči.
(Romantické úterní večery u rozhlasových přijímačů)
Nechávám se budit rádiem.
V dřívějších dobách jsem používal obyčejný budík, který bez emocí a chladně, propípával si každé ráno cestu do mé bdělosti, prorážeje vrstvami surrealistických obrazů a nánosy snů. Mimochodem ani už nevím,co mě dohnalo k zakoupení radiobudíku, ale prostě se tak stalo.
A protože se ostatních stanic upřímně děsím, mám naladěno tradiční Radio 1, přičemž mi teď dochází, že vlastně zůstávám věrný znění jednoho tamnímu jinglu: „s Rádiem 1 vstávám, s Rádiem 1 usínám“. Tak to dělám.
Bejby. (Uapta-dýda-dapta-pta.)
Takže když kolem půlnoci nastavuji budík na ranní vstávání, na okamžik se zaposlouchám do aktuálního večerního vysílání.
V úterý je metal. Nebo tak něco.
Bejby.
Nedávno jsem se rozhodl, že se vzdělám v posledních trendech v tomto ranku a sehnal si kupy grind-core, death-grindu, doom-metalu a tak dále. Všichni kytaristé v jistém slova smyslu bratry jsou, takže o důvod víc proč zahájit družbu, kamarádšoft.
Poslouchal jsem pečlivě, sledoval melodie, harmonie, rytmiku, texty.
A je mi jasné, že všichni králíci vytažení z tohoto cylindru se sichrhajckou přidělaným nápisem „hardcore“ nejsou pokusem o „hudbu“. MĚ je to jasné, zdůrazňuji. Nejde zde o onu hudbu, která vás srazí na kolena tím, jak je komplexní a jednoduchá zároveň, plná radostného patosu i zoufalství zároveň.
Jako třeba symfonická.
Tentokrát moc dobře vím, o čem mluvím. Elektronické verze králíků vytažené z tohoto pomyslného cylindru byly jistou dobu mým denním chlebem (yikes!) a dodnes patří mezi mé ranní intelektuální exercicie výplach mozku surovým drum’n’bass z empétrojky ve vagónu metra.
Požitek je to luxusní. Ale není to hudba, Bože chraň.
Takže první pravidlo: nedělat z hardcore (cojávím-metalu, kdovíco-core, ale i d’n’b, gabu, minimal techna atd.) hudbu, nebo dokonce “nějaké umění”. Je to důmyslná hra se zvukovou atmosférou za účelem vyvolání pocitu v duši posluchačově.
Co tedy zbyde, když odřízneme tento umělecký nárok?
Jaké pocity vyvolává zvratoří a hrozičská produkce?
(Rozuměj: Cryptopsy, Necrophagist, Circle of Dead Children, Decapitated, Origin, Dying Fetus, Fuck... I'm Dead, Carcass, Napalm Death, Regurgitate, Reek of Putrefaction, Supression, Naked City, Bastard Noise, Guilty Connector, Atomsmasher/Phantomsmasher, Facial Mess, Ruins, World, Gore Beyond Necropsy, Fear of God, The Gerogerigegege…)
Je to humor ve své nejčistší formě: když někdo sděluje intenzivním chrochtáním nějaké radostné zprávy o sodomii, pitvě, znásilnění, smrti, vraždě, incestu, drogách, potratu, pojídání výkalů, mění tak zcela konečné vyznění celého sdělení.
Cookie monster vokál je především a hlavně legrační, což je ostatně důvod, proč ho již dávno použili tvůrci kultovní Sezamové ulice pro své maňásky.
To já pro nejbrutálnější efekt doporučuji hlas mistra a pána všech přicmrndávajících antikristů, jehož jméno lze vyslovit jenom jednou do roka, pročež tak nyní obřadně činím: Miloš Frýba.
Ten mě upřímně děsí.
Ale chrochtání a 280 BPM z drum-machine (nebo od bubeníka, to máte prašť jako uhoď (jak trefné, hahaha) spolu s chromaticky posunovanými barréčky (resp. jejich torzy hranými dvouma prsty) mě na prvních několik vteřin rozesměje, ale pak už jen zoufale nudí. To samé se týká 99 procent shreddingu, je-li vůbec v tomto koutu hudební produkce přítomen.
Pokud někoho taková věc děsí, je buďto retardovaný nebo pětiletý.
Ale Ty, ó Miloši Frýbo, aj, mocný z nejmocnějších, Ty zůstaň ve své ohnivé říši a spokoj se i nadále s trýzněním již mrtvých duší a ponech nás, prosté smrtelníky na pokoji.
Nechávám se budit rádiem.
V dřívějších dobách jsem používal obyčejný budík, který bez emocí a chladně, propípával si každé ráno cestu do mé bdělosti, prorážeje vrstvami surrealistických obrazů a nánosy snů. Mimochodem ani už nevím,co mě dohnalo k zakoupení radiobudíku, ale prostě se tak stalo.
A protože se ostatních stanic upřímně děsím, mám naladěno tradiční Radio 1, přičemž mi teď dochází, že vlastně zůstávám věrný znění jednoho tamnímu jinglu: „s Rádiem 1 vstávám, s Rádiem 1 usínám“. Tak to dělám.
Bejby. (Uapta-dýda-dapta-pta.)
Takže když kolem půlnoci nastavuji budík na ranní vstávání, na okamžik se zaposlouchám do aktuálního večerního vysílání.
V úterý je metal. Nebo tak něco.
Bejby.
Nedávno jsem se rozhodl, že se vzdělám v posledních trendech v tomto ranku a sehnal si kupy grind-core, death-grindu, doom-metalu a tak dále. Všichni kytaristé v jistém slova smyslu bratry jsou, takže o důvod víc proč zahájit družbu, kamarádšoft.
Poslouchal jsem pečlivě, sledoval melodie, harmonie, rytmiku, texty.
A je mi jasné, že všichni králíci vytažení z tohoto cylindru se sichrhajckou přidělaným nápisem „hardcore“ nejsou pokusem o „hudbu“. MĚ je to jasné, zdůrazňuji. Nejde zde o onu hudbu, která vás srazí na kolena tím, jak je komplexní a jednoduchá zároveň, plná radostného patosu i zoufalství zároveň.
Jako třeba symfonická.
Tentokrát moc dobře vím, o čem mluvím. Elektronické verze králíků vytažené z tohoto pomyslného cylindru byly jistou dobu mým denním chlebem (yikes!) a dodnes patří mezi mé ranní intelektuální exercicie výplach mozku surovým drum’n’bass z empétrojky ve vagónu metra.
Požitek je to luxusní. Ale není to hudba, Bože chraň.
Takže první pravidlo: nedělat z hardcore (cojávím-metalu, kdovíco-core, ale i d’n’b, gabu, minimal techna atd.) hudbu, nebo dokonce “nějaké umění”. Je to důmyslná hra se zvukovou atmosférou za účelem vyvolání pocitu v duši posluchačově.
Co tedy zbyde, když odřízneme tento umělecký nárok?
Jaké pocity vyvolává zvratoří a hrozičská produkce?
(Rozuměj: Cryptopsy, Necrophagist, Circle of Dead Children, Decapitated, Origin, Dying Fetus, Fuck... I'm Dead, Carcass, Napalm Death, Regurgitate, Reek of Putrefaction, Supression, Naked City, Bastard Noise, Guilty Connector, Atomsmasher/Phantomsmasher, Facial Mess, Ruins, World, Gore Beyond Necropsy, Fear of God, The Gerogerigegege…)
Je to humor ve své nejčistší formě: když někdo sděluje intenzivním chrochtáním nějaké radostné zprávy o sodomii, pitvě, znásilnění, smrti, vraždě, incestu, drogách, potratu, pojídání výkalů, mění tak zcela konečné vyznění celého sdělení.
Cookie monster vokál je především a hlavně legrační, což je ostatně důvod, proč ho již dávno použili tvůrci kultovní Sezamové ulice pro své maňásky.
To já pro nejbrutálnější efekt doporučuji hlas mistra a pána všech přicmrndávajících antikristů, jehož jméno lze vyslovit jenom jednou do roka, pročež tak nyní obřadně činím: Miloš Frýba.
Ten mě upřímně děsí.
Ale chrochtání a 280 BPM z drum-machine (nebo od bubeníka, to máte prašť jako uhoď (jak trefné, hahaha) spolu s chromaticky posunovanými barréčky (resp. jejich torzy hranými dvouma prsty) mě na prvních několik vteřin rozesměje, ale pak už jen zoufale nudí. To samé se týká 99 procent shreddingu, je-li vůbec v tomto koutu hudební produkce přítomen.
Pokud někoho taková věc děsí, je buďto retardovaný nebo pětiletý.
Ale Ty, ó Miloši Frýbo, aj, mocný z nejmocnějších, Ty zůstaň ve své ohnivé říši a spokoj se i nadále s trýzněním již mrtvých duší a ponech nás, prosté smrtelníky na pokoji.
středa 18. července 2007
Okurky a český smutek
Tištěné slovo je mrtvo.
Nečtu noviny. Netečně míjím trafiky a kameloty, s nezájmem přehlížím novinové stojany. A dobře mi tak.
A to jsem, ačkoli bych dnes tomu nevěřil, měl období,kdy jsem každé ráno vstal o něco dříve, běžel do trafiky s padesátníkem v kapse a zakoupil sobě voňavý, občas ještě teplý výtisk tzv. Lidové demokracie. To mi, nastojte, bylo 13 let.
Ne, nějaké věci skutečně nejsou racionálně zdůvodnitelné.
Tak jsem činíval asi rok - den co den, zatímco ostatní vrstevnící ještě vyspávali, jsem já vybíhal a vracel se domů s novinami, které sice, pravda, voněly papírem, ale smrděly propagandou. A dokonce jsem je i četl.
Na svou obranu podotýkám, že jsem už znal v hrubých obrysech jádro "celého problému" a tak jsem přistupoval ke čtenému s rezervou a snažil se vyhmatávat mezi řádky "pravdu" a tu tahat za límec ven. Pomohlo mi to zorientovat se v záležitostech, ve kterých se obvykle děti neorientují a ani orientovat nechtějí. A možná ani nemají.
Ať tak či tak, noviny voněly tenkrát krásně. Pokaždé.
Dnes už, myslím, tak nevoní.
Vlastně, ani nemusím myslet, protože jsem dnes měl příležitost zabořit svůj nos do tiskoviny.
A nevoní.
K tomuto mám dvě zásadní poznámky.
První: tak jako obvykle, všechny tištěné i elektronické noviny ždímají v posledních dnech stereotypní motiv veder a na titulních stranách všech novin jsou palcové nadpisy s elaboráty na toto téma. Nenechávám se však ošálit a usilovně přemýšlím, cože nového lze v takovém vypečeném tropicko-letním příspěvku ještě přidat k dobru; kterak lze tuto, dle mého, seschlou krávu ještě o nějaký ten litránek novinářského bujónu podojit.
Totiž - shrňme si to, ať víme oč běží:
1. Je horko.
2. Lidé kolabují.
3. Hodně pijte.
4. Zůstantě doma.
Čtyři ústřední fakta, zde pregnantně vyjádřená holými větami, jsou na voňavém novinovém papíře rozmazávána jako prima essencia scheisse porna a pomyslné kravčino vemínko se již drolí mezi prsty. A články přes celou stránku exponující čtyři výše uvedené body plní hlavní české deníky. Ach.
Poznámka druhá: ve dvou tiskovinách zdarma (Metro, Expres) jsem se hned vedle veledůležitého článku o vedrech dozvěděl, že dle průzkumu jisté londýnské nadace jsou Češi a Slováci jsou "nejsmutnějšími národy Evropy". Umístili jsme se totiž na 24. místě ze 30. Takže nikoli nejsmutnější, ne?
Na prvním místě jsou prý Islanďané.
To, že Island má největší procento sebevražd ze všech světových zemí, se zřejmě do průzkumu z neurčitých esoterických příčin nezapočítává.
Máme zde náhle národ vskutku šťastných sebevrahů, jak se zdá.
Kde je chyba? Nekonzistentní kriteria použitá při průzkumu propojená s novinářským diletantsvím a nechutí myslet vlastní hlavou je úrodnou půdou pro růst zeleniny zvané "okurka" či "okurek" (pokud jste, čistě náhodou, barbar a divoch z Kamčatky).
Takhle tedy vypadá letošní okurková sezóna v českém tisku.
Ale mě to je fuk, já to číst nebudu.
Už.
Šmytec.
Nečtu noviny. Netečně míjím trafiky a kameloty, s nezájmem přehlížím novinové stojany. A dobře mi tak.
A to jsem, ačkoli bych dnes tomu nevěřil, měl období,kdy jsem každé ráno vstal o něco dříve, běžel do trafiky s padesátníkem v kapse a zakoupil sobě voňavý, občas ještě teplý výtisk tzv. Lidové demokracie. To mi, nastojte, bylo 13 let.
Ne, nějaké věci skutečně nejsou racionálně zdůvodnitelné.
Tak jsem činíval asi rok - den co den, zatímco ostatní vrstevnící ještě vyspávali, jsem já vybíhal a vracel se domů s novinami, které sice, pravda, voněly papírem, ale smrděly propagandou. A dokonce jsem je i četl.
Na svou obranu podotýkám, že jsem už znal v hrubých obrysech jádro "celého problému" a tak jsem přistupoval ke čtenému s rezervou a snažil se vyhmatávat mezi řádky "pravdu" a tu tahat za límec ven. Pomohlo mi to zorientovat se v záležitostech, ve kterých se obvykle děti neorientují a ani orientovat nechtějí. A možná ani nemají.
Ať tak či tak, noviny voněly tenkrát krásně. Pokaždé.
Dnes už, myslím, tak nevoní.
Vlastně, ani nemusím myslet, protože jsem dnes měl příležitost zabořit svůj nos do tiskoviny.
A nevoní.
K tomuto mám dvě zásadní poznámky.
První: tak jako obvykle, všechny tištěné i elektronické noviny ždímají v posledních dnech stereotypní motiv veder a na titulních stranách všech novin jsou palcové nadpisy s elaboráty na toto téma. Nenechávám se však ošálit a usilovně přemýšlím, cože nového lze v takovém vypečeném tropicko-letním příspěvku ještě přidat k dobru; kterak lze tuto, dle mého, seschlou krávu ještě o nějaký ten litránek novinářského bujónu podojit.
Totiž - shrňme si to, ať víme oč běží:
1. Je horko.
2. Lidé kolabují.
3. Hodně pijte.
4. Zůstantě doma.
Čtyři ústřední fakta, zde pregnantně vyjádřená holými větami, jsou na voňavém novinovém papíře rozmazávána jako prima essencia scheisse porna a pomyslné kravčino vemínko se již drolí mezi prsty. A články přes celou stránku exponující čtyři výše uvedené body plní hlavní české deníky. Ach.
Poznámka druhá: ve dvou tiskovinách zdarma (Metro, Expres) jsem se hned vedle veledůležitého článku o vedrech dozvěděl, že dle průzkumu jisté londýnské nadace jsou Češi a Slováci jsou "nejsmutnějšími národy Evropy". Umístili jsme se totiž na 24. místě ze 30. Takže nikoli nejsmutnější, ne?
Na prvním místě jsou prý Islanďané.
To, že Island má největší procento sebevražd ze všech světových zemí, se zřejmě do průzkumu z neurčitých esoterických příčin nezapočítává.
Máme zde náhle národ vskutku šťastných sebevrahů, jak se zdá.
Kde je chyba? Nekonzistentní kriteria použitá při průzkumu propojená s novinářským diletantsvím a nechutí myslet vlastní hlavou je úrodnou půdou pro růst zeleniny zvané "okurka" či "okurek" (pokud jste, čistě náhodou, barbar a divoch z Kamčatky).
Takhle tedy vypadá letošní okurková sezóna v českém tisku.
Ale mě to je fuk, já to číst nebudu.
Už.
Šmytec.
pondělí 2. července 2007
Kauza Neposlušné tenisky
(Tentokrát mínus Zaňáková)
Když jsem před dvěma měsíci psal svoji poznámku o rekreačním vytrvalostním běhu, bylo jasné naprosté kulové. Obrazně jsem tehdy smočil jsem palec v oceánu a napsal o tom, jak jinak, hlubokomyslnou esej, neboli: z jediné kapky vody jsem ihned neomylně vyložil vše podstatné, vystihl jsem substanciální rysy celé problematiky a navrhl jsem řešení problémů, jsou-li jaké.
Neboli kecy. Žvásty.
A když dnes budu pokračovat v troušení mouder o běhu, jeho technice, úskalích, smyslu, dopadu na rozvoj hrubého domácího produktu s přihlédnutím k současnému stavu v průmyslovém odvětví metalurgie v Nepálu, nebude to o moc fundovanější. Abych zůstal věrný výše užité metafoře, má noha se nyní ponořila po kotník a druhá noha se poněkud váhavě přidala. Teď to tudíž vypadá to tak, že stojím oběma nohama v oceánu a myslím si o něm toto:
Běh je prospěšný v mnoha ohledech, kromě řady kladných fyziologických dopadů i v neposlední řadě jako prostředek osobního rozvoje, růstu individua, introspekce jak fyzické tak psychické stránky člověka. Duchovní aspekt celé věci lze do záležitosti jaksi vnořit, ale není to vždy nutné nebo prospěšné.
To bylo stručné, výstižné, pregnantně formulované, ale nebylo to, bohužel, psáno jazykem, kterému běžný exemplář homo sapiens rozumí. Takže teď několik poznámek v lidštině:
Je poučné poslouchat svoje tělo, abyste zjistili triviální skutečnost, že všechno se pohybuje v cyklech, má svůj vývoj a zánik, start a cíl. Takto se po pěti minutách tělo přizpůsobí režimu běhu, po půl hodině přijde okamžik, kdy se dostaví zvláštní moment klidu, jistoty a nově nabyté energie. Déle než 45 minut moje zkušenost nesahá, takže zatím bez komentáře.
A dále už jen střípky:
- vedro je o mnoho více vyčerpávající, když běžíte (aktuální záležitost, včera jsem málem z vedra chcípl)
- dýchání je elementární prostředek pro regulaci tělesných procesů při běhu (dýchat na dvě, na tři, na čtyři, pokaždé to znamená něco jiného a navozuje jiný režim těla)
- drahé běžecké boty nejsou k zahození, ale vyšlápnuté boty jsou k nezaplacení
- myslet je, dle mého, absolutně nezbytné: kontrola efektivity vykonávaných pohybů, kontrola délky kroku, uvolněnosti nohou a tisíce dalších detailů, které vás při startu nenapadnou, ale za půl hodiny vás můžou srazit na kolena
- koncentrace je, jako vždy a ve všem, ústředním klíčem k úspěchu (což může být cokoli) a díky kterému můžete v běhu (nebo v čemkoli jiném) nacházet jiný, řekněme „duchovní“ rozměr. Něco jako meditace, která vše další začíná.
(Že nesrozumitelné? A co já s tím?)
Zbývá jen dodat následující.
Vše výše psané vychází z přibližně z patnácti čtyřicetiminutových běhů, které jsem já, kulturista intelektuál, provedl dobrovolně (prosím, zaprotokolovat) v průběhu předchozích 9 týdnů.
A závěrečný Disclaimer: Your experience may vary. Please don’t try this at home.
Když jsem před dvěma měsíci psal svoji poznámku o rekreačním vytrvalostním běhu, bylo jasné naprosté kulové. Obrazně jsem tehdy smočil jsem palec v oceánu a napsal o tom, jak jinak, hlubokomyslnou esej, neboli: z jediné kapky vody jsem ihned neomylně vyložil vše podstatné, vystihl jsem substanciální rysy celé problematiky a navrhl jsem řešení problémů, jsou-li jaké.
Neboli kecy. Žvásty.
A když dnes budu pokračovat v troušení mouder o běhu, jeho technice, úskalích, smyslu, dopadu na rozvoj hrubého domácího produktu s přihlédnutím k současnému stavu v průmyslovém odvětví metalurgie v Nepálu, nebude to o moc fundovanější. Abych zůstal věrný výše užité metafoře, má noha se nyní ponořila po kotník a druhá noha se poněkud váhavě přidala. Teď to tudíž vypadá to tak, že stojím oběma nohama v oceánu a myslím si o něm toto:
Běh je prospěšný v mnoha ohledech, kromě řady kladných fyziologických dopadů i v neposlední řadě jako prostředek osobního rozvoje, růstu individua, introspekce jak fyzické tak psychické stránky člověka. Duchovní aspekt celé věci lze do záležitosti jaksi vnořit, ale není to vždy nutné nebo prospěšné.
To bylo stručné, výstižné, pregnantně formulované, ale nebylo to, bohužel, psáno jazykem, kterému běžný exemplář homo sapiens rozumí. Takže teď několik poznámek v lidštině:
Je poučné poslouchat svoje tělo, abyste zjistili triviální skutečnost, že všechno se pohybuje v cyklech, má svůj vývoj a zánik, start a cíl. Takto se po pěti minutách tělo přizpůsobí režimu běhu, po půl hodině přijde okamžik, kdy se dostaví zvláštní moment klidu, jistoty a nově nabyté energie. Déle než 45 minut moje zkušenost nesahá, takže zatím bez komentáře.
A dále už jen střípky:
- vedro je o mnoho více vyčerpávající, když běžíte (aktuální záležitost, včera jsem málem z vedra chcípl)
- dýchání je elementární prostředek pro regulaci tělesných procesů při běhu (dýchat na dvě, na tři, na čtyři, pokaždé to znamená něco jiného a navozuje jiný režim těla)
- drahé běžecké boty nejsou k zahození, ale vyšlápnuté boty jsou k nezaplacení
- myslet je, dle mého, absolutně nezbytné: kontrola efektivity vykonávaných pohybů, kontrola délky kroku, uvolněnosti nohou a tisíce dalších detailů, které vás při startu nenapadnou, ale za půl hodiny vás můžou srazit na kolena
- koncentrace je, jako vždy a ve všem, ústředním klíčem k úspěchu (což může být cokoli) a díky kterému můžete v běhu (nebo v čemkoli jiném) nacházet jiný, řekněme „duchovní“ rozměr. Něco jako meditace, která vše další začíná.
(Že nesrozumitelné? A co já s tím?)
Zbývá jen dodat následující.
Vše výše psané vychází z přibližně z patnácti čtyřicetiminutových běhů, které jsem já, kulturista intelektuál, provedl dobrovolně (prosím, zaprotokolovat) v průběhu předchozích 9 týdnů.
A závěrečný Disclaimer: Your experience may vary. Please don’t try this at home.
středa 20. června 2007
Pavada, vada-vada, va.
(Nemluvě o defektech.)
Při zpětném ohlédnutí za předchozími článečky v tomto blogu je patrné, že se vcelku často otírám o reálie související s obdobím, které pracovně nazývám "vtipné", maje na mysli 80.léta minulého století, což je doba ke které se již mohu nějakým způsobem osobně vyjádřit a navíc, je to vždy vděčný cíl pro mé narážky, úrodné pole pro témata k ůvaze a především, což nezastírám, ústřední výchozí kontext pro všechno mnou myslitelné.
Etalon smyslu.
Ano, řekl jsem to. A možná bych se měl stydět.
Seč co naplat; epochu svého zrození si nevybíráme a na naše pozdější připomínky nebude brán zřetel, nezávisle na tom, z jak moc potrhlého období je vznášíme.
Manažer Osud v péči o zákazníka v této oblasti výrazně pokulhává.
Zřejmě tedy tomu je tak, že si pan Osud přeje, abych na nějaké věci nikdy nezapomněl. A tak se mi z nekonečných hlubin podvědomí v okamžicích nejtemnějších nočních můr vybavuje zvuková vzpomínka na jakýsi pěvecký sbor, který místo běžných slov používá místo textu pouze tyto 3 komponenty: pa, va, da.
A silou čtyř historicky osvědčených hlasů (soprán, alt, tenor, bas) sděluje toto téměř trojiční poselství v polyfonnně strukturovaných bězích, pasážích, kadencích, transmutacích, augmentacích, diminucích a račích postupech.
A pak se probudím.
Se stejným pocitem fyzické nevolnosti jako v dobách mého mladí, kdy jsem stál tváří v tvář malému tranzistoráku a se smrtí v očích poslouchal nekonečnému a vícehlasému, sborově smíšenému: vada-va, pavada-vada, pava-dava dava-pavada, pada-padada-vada-va a tak dále.
Hledejme i zde smysl. Rozeberme si to analyticky. Tři slabiky PA, VA, DA odkazují sice v metafoře, ale zato naprosto nepochybně k samým základům fyzické podstaty našeho světa, ke třem základním stavebním prvkům, uhlíku, vodíku, kyslíku (dusík něchť se jde bodnout), neboli C, H, O. Představme si, že tento šifrovací klíč a enigmu samu v podobě magnetofonové pásky Emgeton poskytneme chemikovi se slovy: osud světa je v tvých rukách. A chemik bude překotně přepisovat klokotání vokalistů jednoho přes druhého a za několik minut vítězně třímajíc nad hlavou papír pokreslený obrovským pavoukem křičí: Heuréka! A na papíru jistojistě je zaznamanán recept na elixír života, kámen mudrců, nekonečný kredit v mobilu, věčně trvající erekci či co vás napadne.
Je tomu tak?
Ne, není.
Je to mnohem horší.
Odjakživa jsem byl přesvědčen, že tato bizarní hudební produkce byla něco jako poselství příštím generacím ze země, kde zítra znamená prvohory.
Míchanice klasických autorů s doprovodem podivného hybridu orchestru Českého rozhlasu a Orchestru Ladislava Štaidla, to vše se zpěvy eunuchů, co umí vyslovit jen tři slabiky - to vše je pro mě synonymem čistého, nefalšovaného hudebního inferna, bezbřehé aurální sodomie.
Doufám, že je to již za mnou, včetně celých krásných 80. let a vícekrát nic podobného neuslyším.
Při zpětném ohlédnutí za předchozími článečky v tomto blogu je patrné, že se vcelku často otírám o reálie související s obdobím, které pracovně nazývám "vtipné", maje na mysli 80.léta minulého století, což je doba ke které se již mohu nějakým způsobem osobně vyjádřit a navíc, je to vždy vděčný cíl pro mé narážky, úrodné pole pro témata k ůvaze a především, což nezastírám, ústřední výchozí kontext pro všechno mnou myslitelné.
Etalon smyslu.
Ano, řekl jsem to. A možná bych se měl stydět.
Seč co naplat; epochu svého zrození si nevybíráme a na naše pozdější připomínky nebude brán zřetel, nezávisle na tom, z jak moc potrhlého období je vznášíme.
Manažer Osud v péči o zákazníka v této oblasti výrazně pokulhává.
Zřejmě tedy tomu je tak, že si pan Osud přeje, abych na nějaké věci nikdy nezapomněl. A tak se mi z nekonečných hlubin podvědomí v okamžicích nejtemnějších nočních můr vybavuje zvuková vzpomínka na jakýsi pěvecký sbor, který místo běžných slov používá místo textu pouze tyto 3 komponenty: pa, va, da.
A silou čtyř historicky osvědčených hlasů (soprán, alt, tenor, bas) sděluje toto téměř trojiční poselství v polyfonnně strukturovaných bězích, pasážích, kadencích, transmutacích, augmentacích, diminucích a račích postupech.
A pak se probudím.
Se stejným pocitem fyzické nevolnosti jako v dobách mého mladí, kdy jsem stál tváří v tvář malému tranzistoráku a se smrtí v očích poslouchal nekonečnému a vícehlasému, sborově smíšenému: vada-va, pavada-vada, pava-dava dava-pavada, pada-padada-vada-va a tak dále.
Hledejme i zde smysl. Rozeberme si to analyticky. Tři slabiky PA, VA, DA odkazují sice v metafoře, ale zato naprosto nepochybně k samým základům fyzické podstaty našeho světa, ke třem základním stavebním prvkům, uhlíku, vodíku, kyslíku (dusík něchť se jde bodnout), neboli C, H, O. Představme si, že tento šifrovací klíč a enigmu samu v podobě magnetofonové pásky Emgeton poskytneme chemikovi se slovy: osud světa je v tvých rukách. A chemik bude překotně přepisovat klokotání vokalistů jednoho přes druhého a za několik minut vítězně třímajíc nad hlavou papír pokreslený obrovským pavoukem křičí: Heuréka! A na papíru jistojistě je zaznamanán recept na elixír života, kámen mudrců, nekonečný kredit v mobilu, věčně trvající erekci či co vás napadne.
Je tomu tak?
Ne, není.
Je to mnohem horší.
Odjakživa jsem byl přesvědčen, že tato bizarní hudební produkce byla něco jako poselství příštím generacím ze země, kde zítra znamená prvohory.
Míchanice klasických autorů s doprovodem podivného hybridu orchestru Českého rozhlasu a Orchestru Ladislava Štaidla, to vše se zpěvy eunuchů, co umí vyslovit jen tři slabiky - to vše je pro mě synonymem čistého, nefalšovaného hudebního inferna, bezbřehé aurální sodomie.
Doufám, že je to již za mnou, včetně celých krásných 80. let a vícekrát nic podobného neuslyším.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)