Kdo Chladil Spálený Bobek?

Každopádně ani Gott, ani Malásek.

Včera ve vaně jsem poslouchal kdovíjakou epizodu z cyklu "Zavěste, volá Semafor". A královsky jsem se nudil. A věřte, nebývalo tomu vždycky tak. Naopak, cokoli spojené s touto scénou jsem v jistém období adoroval do nebeských výšin až k hranicím samého božství. Je pravda, že jsem vždy upřednostňoval duo S+Š před Š+G, ev. Š+K+S. Nyní jsem však v zajetí tria W+T+F. Neboli: WTF? Co se změnilo, že už se nebavím nad starými klasikami?

Zřejmě to bude zpovykanost z Family Guye, Futuramy, Southparku, Something Awful a spol. To jsem to dopracoval. Už mi nestačí jemný, nenápadný, kryptický, mírně zasmrádlý humor z dřívějších dob tesilových kalhot a síťovek s desítkou rohlíků a mlíkem ve skle. Stal jsem se vedlejším produktem pokleslé imperialistické zábavy, sitcomu, komixu, jukeboxu, stand-upu.

Takže jsem si připouštěl horkou vodu, nudil se a poslouchal Pavla Bobka, který kulturně vyvložkovával zmiňovanou revue a ze všech sil vzpomínal kdože to tenkrát Chladil Spálený Bobek. Musel to být někdo, jehož příjmení má nějaký význam v českém jazyce. Gott ani Malásek to nejsou - Gott je bez diskuse, selbstverständlich; Malásek je pitomost, ledaže by někdo někdy někoho viděl "maláskovat", což není pravděpodobné a kdyby náhodou bylo, nechci to vidět ani kdyby mě mučili.

A čím víc trápím svoji hlavu a hledám zpěváka, současníka oněch dalších aktérů tohoto epického příběhu s vhodným příjmením, uvědomuji si, že se mi pomalinku daří zapomínat na tu vtipnou dobu o které je řeč. Pravda, strávil jsem v ní zhruba patnáct let, takže žádný eón, ale i tak je to kus mě. A nevím jestli je to dobře, či špatně.

Vylezl jsem z vany, pustil si poslední epizodu Family Guye a dobře se bavil.

Sbohem minulosti.

(Ale stejně mě nepřestává vrtat hlavou: kdo byl onen Velký Hrdina při Chlazení Spáleného Bobku? Konundrum.)

Jeden koupený.

Technorati Profile

Dobře utajený blog.

(Skýtá četné výhody.)

V rámci egonanie, kteroužto kratochvíli provozuje každý a kdo ne, kecá, občas potrápím strýčka Gůgla a kochám se obdrženými výsledky. Pravda, vetšina textu které do vyhledávacího okénka zadávám, jsou minimálně podezřelé, když ne přímo nezákonné a především navýsost blbé. Považuji internet za ekvivalent obecné encyklopedie, ovšem, s velmi specifickou tématickou vyhraněností: endžinem blbosti poháněný porn'n'gore'n'blog. Takže ostenativně zadávám kulišácké věty a čekám na svou vytouženou odpověď. (Q: Neviděl jste zde letět můj šíp? A: Mindon Eporedax. A tak dále.)

A nemohl jsem si nevšimnout, že jsem utajen. Zatímco starý Ochrocht ještě v torzech přežívá v gůglovské archivní keši, nový hnípe v poklidu nerušen ma disku serveru Blogger.com a line se než ticho po pěšině.

Již si představuji ony samé výhody. Pozitiva. Sociální jistoty. Běhá mi mráz po zádech z tušení možností netušených. Vlastně, jsa špiónem, můžu si tady klidně uchovávát své pracovní poznámky a zůstat přitom v absolutním utajení. (Koupit 12 rohlíků a lovečák. Vyžehlit. Zaplatit složenky. Vynést koš. Objednat plutonium od pana X. Zavolat mamince.) Nebo třeba, ať nežeru, můžu zde vyjádřit svůj občanský postoj k čemukoli! Taková příležitost! Tedy nastojte:

Tento svět je nejlepší z možných!

Ano, Leibnitzi, řekl jsem to.

Tolik svobody. Úplně nové divadlo.

(Asi si budu muset přečíst ten help, co je někde k přečtení. Neočekávám, že by zviditelnění mého blogu mělo nějaký zvláštní dopad na jeho navštěvovanost. Navíc, jako tajný agent ve službách republiky Guinea Bissau o jakoukoli publicitu nestojím. Ale když už, tak už.)

Když zřejmé není zřejmě dost zřejmé.

Kameloti jsou knížata absurdity.


Včera jsem potkal ve vestibulu METRA osobu v triku s nápisem METRO, s přes ruku přehozeným štosem plátku METRO a slyším, jak periodicky každých pět vteřin zakřicí "METRO" a byl jsem, musím se přiznat, dezorientován. A dobře mi tak.

Věnoval jsem tomuto fenoménu krátkou ůvahu. A zcela chápu, že "opakování je matkou moudrosti". Nebo že "ty zdánlivě nejzřejmější skutečnosti jsou ty nejvíce opomíjené". A tak dál. Dává to smysl, totiž.

Zkrátka, jde o svého druhu prevenci. Sice mě není zcela zřejmé, před čím jsem tímto komplexem empirických vjemů ochráněn, ale zřejmě mi ona zřejmost má zůstat ne-zřejmou.

Stačí mi tedy pro teď ten konejšivý pocit bezpečí; už se nepotácím bez pevného bodu, už nevymetám samovolně možné i nemožné kouty universa, můj život má konečně onen pilíř, na kterém mohu aspoň na chvíli nechat spočinout své kravinami obtěžkané duši.

Tak to je.

Dneska ráno už tato osoba mlčela.

Panta rhei. Jsem ztracen.

Velká vášeň pro malé věci.

Holzmanne, díky!

Když už jsem tady nakousl to vrzání, musím polknout ono ukousnuté sousto a ještě s plnou hubou zahuhlat: ukulele!

Už pár měsíců mi straší ve věži a sice z ukulele. Koupil jsem si ho, čistě z plezíru, při jedné ze svých obchůzek konaných za účelem nalezení životního nástroje. (V Čechách? Ehm... Všechno šunt a příliš draho.)

Vlastně, viděl jsem ho visícího bezbranného v kšeftu a po jednom večeru se strýčkem Gůglem jsem se rozhodl, že si udělám radost. Poučen o ladění, házel jsem mírné patky před prodavačem a za ležérního hovoru naladil do cé šest s nejnižší strunou o oktávu výše než je zvykem na kytarách. Jsa světákem a v dobrém rozmaru, vytáhl jsem svých zhruba 500 káčé a odnášel si bystře dřívko. (O pár dní později vyprodáno. Beznadějně.)

Zpočátku jsem mě problém cokoli na ukulele hrát, stačilo když jsem ukulele vyndal z obalu a musel jsem se smát. Ten nástroj má s sobě potenciál nadprůměrného stand-up comediana. Zní to jako klišé, ale ukulele rozhodně umí vykouzlit úsměv na tváři, už jen tím, jak vypadá.

Když jsem se po pár dnech stal částečně imunní vůči této okouzlující vlastnosti, lehce mě mátla ta oktávová diskrepance. Upřímně, nástroj je to silně hratelný, ale dvě melodické struny na obou koncích mě zbavily vykutálené jistoty.

Po dvou měsících přemítání jsem jako nejhlubší strunu dal staré dobré déčko, naladil ho jak mi přirozenost velila a od té doby jsem v zajetí sopránového bastarda.

A naučil jsem se jednu praktickou věc: nechávat ukulele v pouzdru. Však víme, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Tuhle jsem ho totiž nechal povalovat na posteli a hned po probuzení jsem musel strávit 15 minut drhnutím strun a manickým chechtáním. Do práce jsem toho dne přišel s úsměvem na rtech. A pozdě.

Ještě že ženské návštěvy nemívám v časné ranní hodiny všedních dnů.

Kopačky tutově. Lepší mě nevidět.

Takto doporučuji.