Tak něco napiš!

Třeba o tom, jak něco píšeš.

Tahle metaliterární haluz je jen malé zbytečné extempore, které má rádoby elegantně a třeba i vtipně uvést marné pindání o pitomostech typu sociální sítě, pochcaných ideálů a trudovitosti kůže v oblasti genitálií.

'Bude mi smutno' napsal jeden kdosi a já přesto zmáčkl tlačítko. Malý uprděný modrý tlačítko. Nic jsem necítil, kromě obvyklýho tlaku lejna neděle, co tlačí na svěrač smysluplné existence. Neděle vůbec bývají takové, bilanční, upejpavě suicidiální: Položim si ty prášky a láhev vodky jen tak vedle nočního stolku, co kdyby náhodou, že jo.

A připadám si teď jako hrdina: Ne málo jsem o tom mluvil, téměř vyhrožoval s důchodcovsky vztyčenou pěstí a taškou na kolečkách, uslintaný řval na virtuálních rozích o tom, že Twitter je moje milenka i tchýně a že žádná láska netrvá věčně. Vyhrožoval jsem tedy a páč jsem muž pevných zásad a skálopevných erekcí (při močení zvláště), zmáčkl jsem to.

Zmizel účet, který měl víc followerů než tvítů, což je takový malý detail, který je zároveň ztopořeným moudím, co bezostyšně rvu do držek davidůgrudlů, matesolů, čermáků a dalších, tím spíše, že jsem zůstal jako osoba tak nějak v hypotetické anonymitě.

Nepsal jsem NIKDY o tom, co jsem si koupil, jak mi chutnalo, jak jsem se vykakal, koho právě šukám a jakej fragment popkultury mám na svém iKdovíčem. Jen víc jak tisícovka hlášek postavených na překvapení, převrácené logice, zesměšňování sebe sama/druhých, kontrastech oplzlosti a salónní civility a postřehů z běžného života.

That stuff.

Také jsem se obešel bez politiky, komentování tisku a událostí všedního dne. Nepřijdou mi důležité, protože to je jako koukat z jedoucího vlaku: Všechno se mění, strojvůdce je imbecil a vám se navrch chce zle čůrat. Co uděláte? Vyčůráte se nebo si pochčijete mundůr. Volba je jasná a nic nezměníte.

A ačkoli jsem se snažil, nikoho jako já jsem na českym Twitteru nenašel. Několik lidí tenhle potenciál má (nebudu jmenovat), ale nejsou konzistentní (což není výtka ani v nejmenším). Za ten necelý rok tvítování pod falešným jménem jsem minimálně retweetoval, skoro nikoho nesledoval a vůbec jsem se choval jako zpovykanej pytlíček. A přesto: Statisticky mi každý tvít přilákal jednoho followera. Kvalita si svého zákazníka najde.

Jenže.

Co máte dělat, když to, co považujete za naprosto geniální projde nepovšimnuto a naopak, obsah vašeho koše získává ovace? A navrch, proč mají naprosto banální tvíty postrádající jakoukoli pointu, ovšem od "elity" twitteru, víc retweetů než něco, nad čím vy ztratíte minuty života vymejšlením?

A to není ani skuhrání, ani stížnost. Tím spíše to není nic, co bych doteď nevěděl. Jen jsem si to zopakoval, abych si to lépe vštípil a příště nebyl za blbečka.

Však pravý důvod tohoto mého gesta následuje.

Jakmile se přistihnete, že trávíte většinu času převracením reality v hlavě, abyste získali nějakej vtipnej výstup v podobě tvítu, končí všechna legrace. Tím spíš, že máte dlouhodobé závazky psát texty, poezii, skládat hudbu, hrát na nástroje, fungovat jako člověk i mimo Twitter. Kreativita, která je (stejně jako Alláh a vaše náklonnost k deníku Blesk) jenom jedna, se s nikým nedělí. Když si ulevíte někde, ubude jinde. Ne že bych vyloženě cejtil deficit, ale přeci jen, příliš mnoho energie jen pro pár pousmání někoho, kdo hned v zápětí retvítne každé ublinknutí někoho, kdo mi může políbit šos, mi za to nestojí.

A já můžu políbit šos jemu, samosebou. V tom je kouzlo té tajemné symbiózy líbání šosů a hlavní deviza člověka: Svoboda.

Takže mlčící menšině s myslemi podobnými té mé děkuji za pozornost a s kretény se nadále nebavím. Všechno při starým.

A aby bylo jasno, kdo a o čem to tady celou dobu píše:

PRCAT.

Jako prase, pane faráři.

Dost lidí se mě na to ptá. Asi to považujou za nějakou zvláště vhodnou otázku.

„Jak žiješ?“

Mám pokaždé sto chutí reagovat protiotázkou „A proč se ptáš?“, jenže můj všeobjímající soucit s živými bytostmi, vycpanými zvířaty a sektorovým nábytkem mi velí zachovat dekorum a „spolupracovat“.

Zamyslím se tedy, ne úmyslně možná déle než je třeba, což tázajícího samosebou znervózní a pak něco řeknu. Něco moudrého, pravdivého, dokamenetesáníhodného.

Proč znervózní, ptají se ti bystří a sami si i odpoví: Na tuto otázku není třeba odpověď. Je to takové to vypelichané „haudujůdů“, na které se odpovídá týmž „tramtadádá“. Taková malá smradlavá písnička, kterou jsme si spolu, napůl ze společenské nutnosti, napůl z naučené zdvořilosti zazpívali; společenská hříčka, sociální gimmick.

Jenže: Nemají otázky svou závažnost? Nedychtí snad otazníky jen po jim náležejících tečkách a nejlépe vykřičnících?

Takže hledám odpovědi a to prostě chce nějakej ten čas. Takže si holt počkáš, neboť když už ses zeptal, tak trp, blbe.

Obvykle tedy nasadím reklamní úsměv, podívám se tazateli přímo do očí a hlasitým a jasným tenorem nekompromisně oznámím jedno z následujících tvrzení:

- „Báječně.“
- „Čím dál tím líp.“
- „Můj penis je den ode dne delší.“
- „Snídám kokain.“
- „S těma modelkama už mě fakt nebaví spát, ale co nadělám, ta fronta přede dveřma sama nezmizí.“

Atakdále.

A nelžu. Pouze přistupuji na pravidla hry, do které mě uvrtal tázající. Odpověď ho totiž zajímá asi tak stejně jako kohokoli zajímá současné dění v Dagestánu. Ptá se, aby si mohl odškrtnout fázi přivítání a plynule přejít do fáze tlachání o vlastních dosažených úspěších (kde jsem se ožral, kolik jsem utratil na dovolené v zahraničí za sexuální služby poskytované domorodci, užjsividělmůjnovejfoun atd.)

To je důvod, proč já takové otázky druhým nepokládám. Odpověď, která by za něco stála nezaslouží býti troušenou někde v poloběhu z úst, jejichž koutky se ještě lesknou mastnotou ve spěchu vdechnutého fastfoodu. Je to totiž odpověď osobní, intimní a její smysl, neb postaven na zkušenosti, stejně druhým nesdělitelný.

Neptejte se tedy, prosím.

Chcete-li přeci jen znát přibližnou odpověď, považujte za ni větu v nadpisu tohoto textu.

Stojíte-li o to porozumět mi doopravdy, staňte se mým opravdovým přítelem.

A to není holenkové žádná prdel.

Drolit na blozích.

(Věty bez zájmen jsou jediný opravdový věty v tomhle vesmíru. Lze jima sdělit vše, protože zájmena jsou nanic, smrdí sobectvím, poslední Nokyjí, špatně skrývanou erekcí a svědivou vyrážkou v oblasti genitálií. Příklad, jeden za všechny: "Žrát holuby z nosu". Ani stopa po zájmenu! A přesto (nebo právě proto) je to ona věta vět, očekáváné evangelium bezdomovců, kodex dětí ze školky, mravní imperativ gurmánů. Tedy, méně zájmen prosím a více života samého, ať již sušeného či čerstvého.)

Ale: založil jsem si Blogspot, Facebook, Twitter, Tumblr a to přesně v tomhle pořadí. A až na Zuckerbergovo oligofrenní dítko, co mi asi 8 měsíců smrkalo do polívky, vše nadále zůstává v platnosti. Blogspot zůstává místem pro úvahy o tělesných tekutinách, Tumblr obsahuje nesmělé poetično překvapivě mimofekálního druhu a Twitter je místo, kde se tvářím, že jsem vtipný a umím anglicky, což samosebou nemá nic společného se skutečností, která je nesmlouvavě trapná a česká navrch.

A přitom byl ještě jeden blog. Pod jiným jménem, napůl utajený, nepokrytě vulgární, xenofobní, misantropní a mysogynní zvláště, plný neskrývaného zoufalství, rouhání, urážek a odkazů na Al-Kajdu, zoofilii a webové stránky Evy a Vaška. Adresu ani nick uvádět nebudu, protože dnes už každá mentální troska zvládne použít Google a v archivní keši je jistě nasilážováno habaděj. A protože všichni čtenáři tohoto blogu (ahoj mami!) dychtí po nějaký špíně na mojí osobu, nemůžu než zarytě mlčet. Ale přeci jen poznámečka.

Ten přisprostlej blog začal jako osobní experiment a ventil pro tu část mě, která už nechtěla za všech okolností volit vhodná slova, citlivě se vyjadřovat k věci, předstírat přirozený intelekt, vzdělání, soucit a naopak, povolila uzdu tomu nižšímu, prostému, přímému ve mně.

A proč o tom píšu?

Protože teď, když už ten blog neexistuje, mi došlo, že to bylo to nejopravdovější co jsem kdy od doby internetu psal. Osobní, intimní, vulgární, ryzí.

Kdo je já?

Jak Bukowskýho dítě
ve stoku zvanou Svět
s vaničkou vylijí tě
A v lejnu po pás
místo dudlíku vajgla
a hleď si svýho
jen potopa po nás
v knížkách nic podobnýho
však těžký je učit žít
životem ožralýho

Kreslit hudbu, hrát obrazy

Ohlédnu-li se zpět, tak se mezi mé oblíbené každodenní činnosti posledních měsíců (tj. dloubání se v nose a vymejšlení pitomostí) zařadila též hudební tvorba se vším všudy. Vlastně, ještě bych zapomněl na úporné překonávání nutkání zalomit šipku z okna, jakmile někdo pustí TV Óčko, ale separé v ehmstudiu a sluchátka na palici tuto nepříjemnost většinou adekvátně ošetří.

Přesto si dovolím (pro případné amatérské ne-tofu teroristy, začínající snipery, nadějné nájemné vrahy) koutkem úst zmínit ta nejbolavější místa: Kesha, Timbaland, David Guetta a desítky dalších nul, co zpívají melodie na tři tóny a špatně rapují o svých genitáliích a s tím úzce souvisejícím problémem „kam s ním“, eventuelně již poněkud nenerudovským „co do ní“ (ou bejby).

Touto cestou tedy nepůjdu. Rád se vyhnu hekání o šukání, skučení o parties a ani nebudu předstírat, jak se bavím na pařbičce, zatímco se kolem mě svíjí spoustu svěžích a příjemně okozených modelek s BMI 17 (a míň) z jejichž pohledů lze odezírat rozkoše nebeské, slovy smrtelníka nepostižitelné. Třeba i jen proto, že čím lákavěji tenhle obraz vypadá, tím ohavnější by bylo ranní probuzení do světa bez silikonů a šminek, zato obydleného složenkami, osobami prdícími v MHD a osudovou nutností pravidelné ranní kolbenky.

Proto se poněkud paradoxně a sebemrskačsky vydávám na cestu osobní, individuální, naléhavé výpovědi o světě tak, jak ho vidím já a jen občas si odskočím do zóny, kde se žádná kaše nejí tak horká jak se uvaří, děvčata jsou spíše rozverná než věrná („ale to z nich ještě přece nedělá děvky!“) a kde zábava je hlavní mírou všech věcí. A řekl bych, že k mému prospěchu; žít výhradně v tom mym akvárku, stejně bych se nakonec jen utopil.

A najednou zjišťuju, že nemám jasno: jsem příliš racionální, důkladný, napjatý, neurotický na to, abych spontánní záchvaty kreativity ihned nepodřizoval brutálnímu dikatátu umělecké autocenzury, nepohlížel na ně přísnými brýlemi knihomola, šprta a neudílel si výchovné pohlavky alá profesorka Zorka Horká.

Jsem na sebe moc přísný a poprvé v životě vidím, že to je ku škodě věci. Kdybych byl trdlo, co neumí napsat píseň, cokoli zahrát, rozepsat do not, vymyslet aranže, pak budiž. Kdybych zápasil se základními problémy se kterými se potýkají dnešní „umělci“, kteří na napsání jednoho textu spotřebují celý popsaný sešit, kteří na píseň potřebují mít v ruce hudební nástroj (v lepším případě) anebo jen tisíce samplů ze kterých ulepí koláž , pak dobrá.

Jenže mám všechno čeho mi třeba a přesto stále něco chybí.

Co je to, už začínám tušit a někdy možná i najdu správný slova.

Zatím však jen mlčím hudbu, bez štětce a barev zdobím strop Sixtinské kaple a bez betonu, železa a skla stavím přepychové paláce.

Ne, toto není konec.

Jen není jasný, jestli je to začátek.

Zrušil jsem Facebook, protože jsem, ve vší úctě, cejtil ptáka pana Marka Zuckerberga až na dvanácterníku a to mě „mírně“ znepokojilo. A ani to nebylo nijak náročný, přičemž teď hovořím o technickym aspektu celý věci.

(Bokem: Vypadá to že, jsem našel konečně sobě vlastní jazyk, něco mezi spisovnym a hovorovym, a maně se mi vybavuje styl Jiřího Suchého, kterýho jsem měl tu čest osobně potkat, když jsem zvučil jednu jeho akci. Mimochodem, je to neškodnej starej trumbera a to mě na něm baví nejvíc – to co zůstává skryto očím a vyhmatáváme potmě, slepí jak krtci a s radostí tiskneme nalezené k hrudi. Tedy Suchý (mj.): „vobyčejnej ulomenej dámský kramflek“. Filologická lahůdka.)

Nejtěžší asi bylo srovnat si v hlavě, co mi vlastně Facebook dává a co bere. Dává mi možnost nahlédnout, co lidé, se kterými jsem spojen většinou pofidérními vazbami a oni ještě pofidérnějšími vazbami jsou vázáni se mnou, dělají. Zde pozitiva končí, protože už tady začíná průser: dozvim se totiž, že ten poslouchá Alkehol a Divokýho Billa (z čehož bych nanejvýš divoce blila), že onen je zdatný masturbátor schopný zahanbit o mnoho let mladší závodníky v tomhle vysoce sofistikovaném, avšak upoceném závodě rychlých rukou a použitých kapesníčků, že tamta je uprděná fiflena, co by zaloužila přes držku (ano, já, typický násilník na ženách), že onen nasává, jak kdyby se chystala prohibice a on chtěl ještě stihnout slevu na umělou ledvinu od zdravotní pojišťovny a tak dále a ještě dál.

Vlastně, já chci mít všechno a všechny hezký.

Rád si tudíž odpustim detaily vyměšování, nezajímaj mě politický názory lidí, co četli jen Honzíkovu cestu a pak jen každý číslo Sportu včetně jeho magazínů, co jich bylo vydanejch do dnešního dne; nechci aby mě někdo zval do skupin ať již pro nebo proti čemukoli, nebo jen těch postavenejch na rádobyvtipnym slovnim spojení, jazykovym gagu nebo jen na koncentrovaný nudě a stereotypu „attention whore“, podsouval mi odkazy na bordel z internetu, na kterej bych neklikl ani kdyby mě platili od kliknutí.

Nechci.

Ale, a teď to neřikám s radostí, byl jsem u toho a stal jsem se toho součástí. Navykl jsem si číst, klikat, komentovat, updatovat vlastní status. A to poslední je asi nejhorší a vlastně se jedná o to, hlavní co Facebook bere: totiž ukradne vám všechny poslední iluze, že ti, které máte na listu přátel, zajímá co prožíváte, co si myslíte, co cítíte.

A my idealisti, kteří slovo „přítel“ berou vážně (protože jím označují ve skutečném světě zhruba tři bytosti z masa a kostí) a kteří naslouchají každému povzdechnutí těch, na kom jim záleží a přicházejí hned na pomoc, byť jen radou či lidským slovem, náhle prokoukneme tuhle boudu, kterou na nás ušila moderní doba, moderní společnost za pomocí moderních technologií a která, jak ukazuje mj. Facebook, končí v paradoxu, tak typickém pro nadcházející generace uživatelů všech budoucích sociálních vymožeností : čím více se komunikuje, tím méně se doopravdy sděluje.

Více než kdy jindy zde platí:

In space no one car hear you scream. On Earth nobody listens.

Koho bude zajímat někdo jako já, najde si mě na Twitteru, bude si číst moje podivný poznámky a až ho to přestane bavit, tak si je už číst nebude. Žádný hraní si na kamarádíčky, žádná iluze komunity, sdílení, jednoty. Jen silný hlas toho, kdo chce mluvit a nastavené ucho toho, kdo chce, ať je jeho důvod jakýkoli, prostě jen tak naslouchat.

Minutu, den, věčnost. Na tom nezáleží.

Obyčejné štěstí a více k němu netřeba.