aneb Hrabalovi sotva po kotníky.
Ne, rozhodně nemůžu říct, že mě baví Facebook. Se smíšenými dojmy a týž pocitem v puse, jako když si říhnete po aromatické omáčce s kusem flákoty a knedlíku a již natrávené šťávy na vteřinku zalijou vaše hrdlo abyste je překotně opět polkli, komentuji dosavadní vlastní pinožení v sociálních sítích, které se stává obecnou normou, přičemž já v tomhle vlaku jedu vlastně jen náhodou, dávím z okýnka a mezi křečovitými nádechy přemýšlím v jaké rychlosti je možné vyskočit a přesto přežít pád.
Do hajzlu, taková pěkná myšlenka, ale napsaná tak košatě, že devadesát procent mejch "přátel" z Facebooku už v její první třetině kliká na bookmark s videem Luštěly nebo podobnýho prefabrikovanýho Satanova kouřícího lejna.
A víte co? Ať si.
Samota bloggerova by měla být příslovečná.
Piš si, skuč, mudruj, mentálně masturbuj, pátrej po Bohu v odpadkových koších, olizuj kliky na veřejných záchodcích, vše dovoleno. Na blogu jsme totiž doma a doma se může prdět při modlitbě, filozofovat při souloži, volit komunisty a páč nám nikdo nevidí do karet, můžeme se navrch ještě tvářit jako pánbíčkové sami.
Jenže Facebook kastruje a z koulí dělá sekanou, jejíž první sousto chutná, ale další už bez donucení nepolknete. Myšlenky, co za něco stojí, zůstávají nepovšimnuty, zatímco holé věty či jen výkřiky na téma přijímání potravy, vyměšování a souložení jsou středem obecného zájmu a vyvolávají dlouhosáhlé diskuze. Hmm.
Nuda je adorována a povyšována na samotnou příčinu existence sociálních sítí, neboť tyto s ní rozhodně umí zatočit; můžeme si přece číst hodiny a hodiny o tom, jak se nudí i ostatní a když i to omrzí, lze přece hrát ty báječné flashové hry, které nevyžadují ani investici hráčských dovedností, strategického uvažování, taktiky či zkušeností, ale berou si to, čeho mají všichni, avšak jen zdánlivě, dostatek: čas.
Ano, čas.
Přesně ten, který nám schází k tomu abych žili naše životy doopravdy, dělali opravdová gesta a ne emotikony, poslouchali a hráli opravdovou hudbu a ne předžvejakenej odpad z YouTube, hráli opravdové hry a ne jen klikfesty na pozadí bannerů a především, poznali co jsme vlastně zač, spíš než koukali po tom, co dělají druzí.
Do háje, už jsem starej nebo co.
pátek 12. března 2010
čtvrtek 12. listopadu 2009
Vén fakin´ hejln.
Ama fakin´ rokstár! Nebo ... ne?
Je to něco, co si nosíte sebou. Stigma. Cejch.
A začalo to nejspíše tehdy, kdy rodiče, poté co s návštěvou dosrkali kafe, dojedli domácí koláč a hovor začal váznout, dovlekli mě, pětiletého usoplence, do obývacího pokoje, štouchli mě do žeber a já začal zpívat jednu písničku Ivana Mládka za druhou, tak jak pětileté děti asi zpívají, s roztomile zkomolenými slovy v textu, s mírným pohupováním a zápalem, který už nikdy později v jejich očích neuvidíte. Návštěva se dusila smíchy, rodiče se dmuli pýchou a já, neschopen úplně rozklíčovat tenhle mix emocí, zpíval dál jako o život.
O něco později, když jsem seděl mnohokrát s kytarou na koleni a zpíval spolužákům tu na třídní besídce či školní akademii a co já vím kde všude ještě, už to rozhodně o život nebylo. Nějaká malá a tichá radost uvnitř mé hlavy byla, ale kdyby mi někdo dal na vybranou, nejspíš bych se radši dloubal v nose v lavici spolu s mými spolužáky a hrál pod lavicí dráhu.
Ještě později, obklopen kozlíky (ti s bradkou), kulišáky (s čepicí na hlavě) a tučňáky (oblečení o 3 čísla větší), už to nebylo ani o exhibici jako spíš o tom „bejt hustej". Vzhledem k tomu, že jsem i na několika prvních koncertech PSH rapoval, myslím že jsem jistého stupně "hustoty" dosáhl, ale stejně bych se zpětně vymazal ze všech dem a nahrávek. Co nadělám, YouTube už je stejně zamořen.
Období vyprodaných Roxy a Luceren Mjůsic barů, jazzových vyhrávek na elektriku ještě po tátovi a funky parties přešlo, a já dobrovolně zůstal sám s kupou filozofickejch knížek a symfonickejch partitur a k tomu s temnou posedlostí konečně porozumět všemu, čemu ještě nerozumím.
Hele, přetoč tenhle ubrečenej film o deset let dál, ať nezdržujeme.
A teď jsem tu já a klasický kytarový kvarteto s pár mejma skladbama, nikdy do konce nedotažená kytarovka, kterou dlužím nejen sám sobě, jeden rádobyfunkovej pokus obrátit svět vzhůru nohama a moc málo času.
Zase mám hlavu plnou refrénů, meziher, sól, a vyhrávek, co se musí nahrát znova a líp, zase si na útržky papírů píšu v metru fragmenty textů, kusy motivů a kryptickejch poznámek typu "pokračovat jako v druhý, jen ze shora a v triolách", zase jsem uvnitř toho všeho a cítím co jsem už dlouho necítil.
Problém je, že nevím, jestli jsem teď šťastnější než jsem byl předtím.
Možná, až jednou dotáhnu všechny tyhle věci do konce a budu stát na pódiu s kytarou v malým zakouřeným klubu, tehdy možná konečně pochopím, proč vlastně my lidé nějaké věci děláme, ačkoli nás do nich nikdo nenutí.
Do té doby si nejspíš dál nebudu rozumět, navzdory přečtený hromadě knih a těm všem palcům, co mi někdo někde drží.
Meh.
Je to něco, co si nosíte sebou. Stigma. Cejch.
A začalo to nejspíše tehdy, kdy rodiče, poté co s návštěvou dosrkali kafe, dojedli domácí koláč a hovor začal váznout, dovlekli mě, pětiletého usoplence, do obývacího pokoje, štouchli mě do žeber a já začal zpívat jednu písničku Ivana Mládka za druhou, tak jak pětileté děti asi zpívají, s roztomile zkomolenými slovy v textu, s mírným pohupováním a zápalem, který už nikdy později v jejich očích neuvidíte. Návštěva se dusila smíchy, rodiče se dmuli pýchou a já, neschopen úplně rozklíčovat tenhle mix emocí, zpíval dál jako o život.
O něco později, když jsem seděl mnohokrát s kytarou na koleni a zpíval spolužákům tu na třídní besídce či školní akademii a co já vím kde všude ještě, už to rozhodně o život nebylo. Nějaká malá a tichá radost uvnitř mé hlavy byla, ale kdyby mi někdo dal na vybranou, nejspíš bych se radši dloubal v nose v lavici spolu s mými spolužáky a hrál pod lavicí dráhu.
Ještě později, obklopen kozlíky (ti s bradkou), kulišáky (s čepicí na hlavě) a tučňáky (oblečení o 3 čísla větší), už to nebylo ani o exhibici jako spíš o tom „bejt hustej". Vzhledem k tomu, že jsem i na několika prvních koncertech PSH rapoval, myslím že jsem jistého stupně "hustoty" dosáhl, ale stejně bych se zpětně vymazal ze všech dem a nahrávek. Co nadělám, YouTube už je stejně zamořen.
Období vyprodaných Roxy a Luceren Mjůsic barů, jazzových vyhrávek na elektriku ještě po tátovi a funky parties přešlo, a já dobrovolně zůstal sám s kupou filozofickejch knížek a symfonickejch partitur a k tomu s temnou posedlostí konečně porozumět všemu, čemu ještě nerozumím.
Hele, přetoč tenhle ubrečenej film o deset let dál, ať nezdržujeme.
A teď jsem tu já a klasický kytarový kvarteto s pár mejma skladbama, nikdy do konce nedotažená kytarovka, kterou dlužím nejen sám sobě, jeden rádobyfunkovej pokus obrátit svět vzhůru nohama a moc málo času.
Zase mám hlavu plnou refrénů, meziher, sól, a vyhrávek, co se musí nahrát znova a líp, zase si na útržky papírů píšu v metru fragmenty textů, kusy motivů a kryptickejch poznámek typu "pokračovat jako v druhý, jen ze shora a v triolách", zase jsem uvnitř toho všeho a cítím co jsem už dlouho necítil.
Problém je, že nevím, jestli jsem teď šťastnější než jsem byl předtím.
Možná, až jednou dotáhnu všechny tyhle věci do konce a budu stát na pódiu s kytarou v malým zakouřeným klubu, tehdy možná konečně pochopím, proč vlastně my lidé nějaké věci děláme, ačkoli nás do nich nikdo nenutí.
Do té doby si nejspíš dál nebudu rozumět, navzdory přečtený hromadě knih a těm všem palcům, co mi někdo někde drží.
Meh.
pátek 4. září 2009
Češi budou bojovat o všechno.
aneb Válka s výtažkem z perel.
Zase Metro.
Na titulní stránce vždy tak nějak zeleného deníku zdarma na mě vždycky číhá nějaké tzv. moudro.
A moudra, ty já rád. Však víme.
To dnešní ("češi budou bojovat o všechno") mě nejprve vyděsilo.
Vlastně, sice to nikoho nezajímá, ale pojďme podrobně sledovat mé myšlenky, myšlenky génia.
(A ty, Baryku, přestaň kadit!)
Tedy nejdříve děs: "Aha, nastávají těžké časy, ta krize, že jo, asi je ohrožena naše ekonomika, dotace EU se krátí, Klausovi na hradě došly sponky v sešívačce, prostě průser."
Pak jsem plánoval i další katastrofy: krizi v zásobování, kupříkladu. Na nákup s kalašnikovem a slzným plynem, výrobků je málo, zákazníků mnoho, nějak se to řešit musí, že. A budeme prý bojovat, psali. Takže polož tu tatranku, nebo dostaneš do držky, svině.
Jenže, nakoukl jsem pod nadpis a hle, fotbalový mač.
Melírovaný dementi a jejich žabomyší války, na kterých se nejvíc napakuje partička manažerů klubů, mobilních operátorů a dealerů všeobecně společensky přijatelné drogy, tj. "čvachty", "kousku", "kuželky", "bíra", "pifsóna" atd. To přece dává smysl, sport odjakživa souvisí s telefonováním a alkoholem.
Seděl jsem v metru a pomalinku se nasíral nad tou drzostí umístit takovou poplašnou zprávu na titulní stránku deníku, který si platím dvakrát: jednou z daní, podruhé z jízdného. A jen tak mimoděk jsem se rozhlédl kolem sebe: dáma naproti, s černými kruhy pod očima souvisle usíná a pro samou únavu se nestihla ani pořádně učesat, kluk opřený o dveře nervózně zpocenými konečky prstů žmoulá tahák na písemku z angličtiny, mladý pár na další sedačce spolu nemluví, asi proto, že zatímco jsem řešil dementní nadpis v dementních novinách, ti dva se polohlasně se o něčem hádali, až mě mrazilo.
Když tu mi došlo, že polovzdělaná redakce se svým naléhavým sdělením vlastně měla pravdu.
Budeme totiž bojovat o všechno.
A média se nám hned snaží dát na výběr, chcete válku, bude válka, náš zákazník, náš pán. A vyrobí jen a jen pro nás nové, jiné a přece mnohem zajímavější, vzrušující a především důležitější války s výtažkem z perel, např. souboje akčních slev, bitvy nejnižších cen, strhující dramata voleb Miss, neočekávané zvraty reality show, zápasy našich uprděných VIP s jejich nadbytečnými kily, vráskami, silikonovými implantáty, milenci či milenkami. A také války sportovní, protože sportem ku zdraví, víme. A v neposlední řadě i války společenské i ty politické: Paroubek nebo Topolánek? Stalin nebo Hitler? Stehýnko nebo křidýlko?
A my, prosťáčci, co nepijeme výhradně Evian a nejezdíme Bentleym, my zůstáváme sami ve svých zákopech, pušku s pár posledními náboji tiskneme na hruď, pot na tvářích a krví zbrocení padáme únavou, a stejně tak i náš nepřítel, který je na tom víceméně stejně jako my.
Taková je totiž válka a tohle je válka.
TOHLE!
Vole.
Zase Metro.
Na titulní stránce vždy tak nějak zeleného deníku zdarma na mě vždycky číhá nějaké tzv. moudro.
A moudra, ty já rád. Však víme.
To dnešní ("češi budou bojovat o všechno") mě nejprve vyděsilo.
Vlastně, sice to nikoho nezajímá, ale pojďme podrobně sledovat mé myšlenky, myšlenky génia.
(A ty, Baryku, přestaň kadit!)
Tedy nejdříve děs: "Aha, nastávají těžké časy, ta krize, že jo, asi je ohrožena naše ekonomika, dotace EU se krátí, Klausovi na hradě došly sponky v sešívačce, prostě průser."
Pak jsem plánoval i další katastrofy: krizi v zásobování, kupříkladu. Na nákup s kalašnikovem a slzným plynem, výrobků je málo, zákazníků mnoho, nějak se to řešit musí, že. A budeme prý bojovat, psali. Takže polož tu tatranku, nebo dostaneš do držky, svině.
Jenže, nakoukl jsem pod nadpis a hle, fotbalový mač.
Melírovaný dementi a jejich žabomyší války, na kterých se nejvíc napakuje partička manažerů klubů, mobilních operátorů a dealerů všeobecně společensky přijatelné drogy, tj. "čvachty", "kousku", "kuželky", "bíra", "pifsóna" atd. To přece dává smysl, sport odjakživa souvisí s telefonováním a alkoholem.
Seděl jsem v metru a pomalinku se nasíral nad tou drzostí umístit takovou poplašnou zprávu na titulní stránku deníku, který si platím dvakrát: jednou z daní, podruhé z jízdného. A jen tak mimoděk jsem se rozhlédl kolem sebe: dáma naproti, s černými kruhy pod očima souvisle usíná a pro samou únavu se nestihla ani pořádně učesat, kluk opřený o dveře nervózně zpocenými konečky prstů žmoulá tahák na písemku z angličtiny, mladý pár na další sedačce spolu nemluví, asi proto, že zatímco jsem řešil dementní nadpis v dementních novinách, ti dva se polohlasně se o něčem hádali, až mě mrazilo.
Když tu mi došlo, že polovzdělaná redakce se svým naléhavým sdělením vlastně měla pravdu.
Budeme totiž bojovat o všechno.
A média se nám hned snaží dát na výběr, chcete válku, bude válka, náš zákazník, náš pán. A vyrobí jen a jen pro nás nové, jiné a přece mnohem zajímavější, vzrušující a především důležitější války s výtažkem z perel, např. souboje akčních slev, bitvy nejnižších cen, strhující dramata voleb Miss, neočekávané zvraty reality show, zápasy našich uprděných VIP s jejich nadbytečnými kily, vráskami, silikonovými implantáty, milenci či milenkami. A také války sportovní, protože sportem ku zdraví, víme. A v neposlední řadě i války společenské i ty politické: Paroubek nebo Topolánek? Stalin nebo Hitler? Stehýnko nebo křidýlko?
A my, prosťáčci, co nepijeme výhradně Evian a nejezdíme Bentleym, my zůstáváme sami ve svých zákopech, pušku s pár posledními náboji tiskneme na hruď, pot na tvářích a krví zbrocení padáme únavou, a stejně tak i náš nepřítel, který je na tom víceméně stejně jako my.
Taková je totiž válka a tohle je válka.
TOHLE!
Vole.
úterý 7. července 2009
O přirozenosti a přirození.
Rouhačská esej. Ačkoli internet, že?
Chodit do práce. Platit daně. Volit. Sledovat politiku. Nešlapat po trávníku. Tvářit se jakoby nic při prdění v autobuse. Zdravit sousedy. Tvářit se jako kastrát a popírat existenci přirozené sexuality.
A tak dále a ještě dál.
To je jen pár věcí, které se sluší dělat a to proto, že se tak nějak dohodlo, že je to výhodnější než dělat pravý opak. Pro názornost:
Nechodit do práce. Neplatit nic nikomu. Provokativně věřejně močit před volebními místnostmi. Smát se politikům do ksichtu. Trávník používat jako chodník. Prdět v MHD a zároveň komentovat jakost, intenzitu, aroma a jídelníček. Zvracet sousedům přes plot. Veřejně onanovat a s nemytým přirozením v ruce oslovovat kolemjdoucí dámy.
Kupříkladu.
Pravda, svět ve kterém si lidé neberou servítky a kálejí si navzájem na rohožky před domem, lejou si petrolej na záhonky s tuřínem a prezentují svá ztopořená moudí nám všem, je sice zábavný, ale jen do té doby než se dotkne přímo vás osobně.
Ale je to v nás, nepopřeme to, naše inklinace k samolibosti, egonanii a lenosti je naší rodovou vlastností a tak balancujeme na hranici mezi těmito dvěma extrémy. Tudíž:
Do práce poslední, z práce první. Ojebat stát kde jen to jde. Kecat o volbách a pak nejít, páč zrovna hraje Baník (pyčo) s Libercem. Podívat se na zprávy na Nově a na základě tohoto názoru komentovat celkové politické dění (...a nakonec, samozřejmě, zvířátko!) Tvořit vyšlapané cestičky a ty nenápadně rozšiřovat. Prdět v metru a s pohoršením se dívat na kolemstojící. Pomlouvat sousedy za jejich zády. Stahovat po nocích piss porno a snít o BDSM s kaviárkem.
Kdybych měl volit, tak hlasuju pro variantu chaosu před striktním řádem a ochcávacím zaprdínem kompromisu. Proč?
Protože jen to co je přirozené, je pravdivé. Morálka, tradice a příliš vysoká očekávání ústí ve styku s lidskou přirozeností vždy v pokrytectví a to není ani přirozené, ani zcela nepřirozené. To je totiž jen zmetek, nepodarek.
Vyhodit a znova.
Sakra, to je ale statement, že by se za něj nemusel stydět ani svatý Mao Ce-Tung.
Meh.
Chodit do práce. Platit daně. Volit. Sledovat politiku. Nešlapat po trávníku. Tvářit se jakoby nic při prdění v autobuse. Zdravit sousedy. Tvářit se jako kastrát a popírat existenci přirozené sexuality.
A tak dále a ještě dál.
To je jen pár věcí, které se sluší dělat a to proto, že se tak nějak dohodlo, že je to výhodnější než dělat pravý opak. Pro názornost:
Nechodit do práce. Neplatit nic nikomu. Provokativně věřejně močit před volebními místnostmi. Smát se politikům do ksichtu. Trávník používat jako chodník. Prdět v MHD a zároveň komentovat jakost, intenzitu, aroma a jídelníček. Zvracet sousedům přes plot. Veřejně onanovat a s nemytým přirozením v ruce oslovovat kolemjdoucí dámy.
Kupříkladu.
Pravda, svět ve kterém si lidé neberou servítky a kálejí si navzájem na rohožky před domem, lejou si petrolej na záhonky s tuřínem a prezentují svá ztopořená moudí nám všem, je sice zábavný, ale jen do té doby než se dotkne přímo vás osobně.
Ale je to v nás, nepopřeme to, naše inklinace k samolibosti, egonanii a lenosti je naší rodovou vlastností a tak balancujeme na hranici mezi těmito dvěma extrémy. Tudíž:
Do práce poslední, z práce první. Ojebat stát kde jen to jde. Kecat o volbách a pak nejít, páč zrovna hraje Baník (pyčo) s Libercem. Podívat se na zprávy na Nově a na základě tohoto názoru komentovat celkové politické dění (...a nakonec, samozřejmě, zvířátko!) Tvořit vyšlapané cestičky a ty nenápadně rozšiřovat. Prdět v metru a s pohoršením se dívat na kolemstojící. Pomlouvat sousedy za jejich zády. Stahovat po nocích piss porno a snít o BDSM s kaviárkem.
Kdybych měl volit, tak hlasuju pro variantu chaosu před striktním řádem a ochcávacím zaprdínem kompromisu. Proč?
Protože jen to co je přirozené, je pravdivé. Morálka, tradice a příliš vysoká očekávání ústí ve styku s lidskou přirozeností vždy v pokrytectví a to není ani přirozené, ani zcela nepřirozené. To je totiž jen zmetek, nepodarek.
Vyhodit a znova.
Sakra, to je ale statement, že by se za něj nemusel stydět ani svatý Mao Ce-Tung.
Meh.
pátek 10. dubna 2009
Zápisky z mrtvého blogu
Jazyk v půli, hlava vedví.
Kurva, dávkovat to.
Nechat to téct, jako med, ale jen tak akorát, aby to neskončilo jako končívá všechno sladký, totiž v žáru letního slunce na prašnym chodníku, obalený špínou a vosama.
Tohle lízátko, pouťovejch barev a pochybnýho složení, může bejt dost dobře moje psaní. A ne jen na tenhle zapomenutej blog, ale i obecně můj kontakt s jazykem.
A všechno to mám z toho debilního internetu, popkultury, americkejch sitkomů a dalších nablblejch blogů, co píšou lidi, který narozdíl ode mě mají ambice hromadit impressions a další bulšit, whatever you can squeeze out of the fucking asshole of the culture called internet.
Zasraný ópérky (tj. au-pair), na střední neuměly dát dohromady tři souvislý věty na téma výlet do ZOO, ale jen se vrátily po pár tejdnech ze Států, tvářily se že zapomněly česky a při hovorech se svejma prarodičema z Veselí nad Lužnicí, tak českými až to práská dveřma, přecházely do angličtiny průměrnýho mexickýho přistěhovalce vod benzínky v San Diegu tehdy, když si nemohly "vzpomenout" na nějaký český slovo.
Krávy.
A takhle to mám teď já - ačkoli jsem si myslel, že se mi to nepřihodí, najednou myslim v angličtině. Povídám si pro sebe, komentuju svoje myšlenky a je to v jazyce co není mým rodným. A ještě aby ne: statisticky většinu textů, filmů, hudby dnes a denně hltám v tomhle jazyku, kterej je sice zábavnej a navýsost symoblickej a otevřenej všem obrazům, který vyvolává a zaplašuje jedním slovem s rychlostí řítícího se stáda sviní, ale nepostihuje věci v jejich pravý podstatě.
Jako třeba stará řečtina, němčina nebo i čeština.
Nastal čas dát si pauzu od toho světa, kterej se zpoza oceánu prolamuje k nám a to i navzdory brutálnímu dabingu, kdy všechny odlišnosti našich jazyků povstanou jako zombie a s pařátama z nichž odpadává zahnívající maso, jdou po našich obrazných mozkách: More Brains!
Do hajzlu s váma!
Pracky pryč od mýho mozku!
P.S.: Jo a vždycky jsem obdivoval blogy, který nešly daleko pro nějakou verbální chlívárnu.
Tzn.: No More Mr. Niceguy!
(A UŽ JSOU TU ZASE! SNAD NEVYRAZÍ DVEŘE, SLYŠÍM KROKY U DVertfghvv8cxcse1ř5žzujkl-ůlk,mhn79\\bvvc976fgrtřzghjmnhn,e
Kurva, dávkovat to.
Nechat to téct, jako med, ale jen tak akorát, aby to neskončilo jako končívá všechno sladký, totiž v žáru letního slunce na prašnym chodníku, obalený špínou a vosama.
Tohle lízátko, pouťovejch barev a pochybnýho složení, může bejt dost dobře moje psaní. A ne jen na tenhle zapomenutej blog, ale i obecně můj kontakt s jazykem.
A všechno to mám z toho debilního internetu, popkultury, americkejch sitkomů a dalších nablblejch blogů, co píšou lidi, který narozdíl ode mě mají ambice hromadit impressions a další bulšit, whatever you can squeeze out of the fucking asshole of the culture called internet.
Zasraný ópérky (tj. au-pair), na střední neuměly dát dohromady tři souvislý věty na téma výlet do ZOO, ale jen se vrátily po pár tejdnech ze Států, tvářily se že zapomněly česky a při hovorech se svejma prarodičema z Veselí nad Lužnicí, tak českými až to práská dveřma, přecházely do angličtiny průměrnýho mexickýho přistěhovalce vod benzínky v San Diegu tehdy, když si nemohly "vzpomenout" na nějaký český slovo.
Krávy.
A takhle to mám teď já - ačkoli jsem si myslel, že se mi to nepřihodí, najednou myslim v angličtině. Povídám si pro sebe, komentuju svoje myšlenky a je to v jazyce co není mým rodným. A ještě aby ne: statisticky většinu textů, filmů, hudby dnes a denně hltám v tomhle jazyku, kterej je sice zábavnej a navýsost symoblickej a otevřenej všem obrazům, který vyvolává a zaplašuje jedním slovem s rychlostí řítícího se stáda sviní, ale nepostihuje věci v jejich pravý podstatě.
Jako třeba stará řečtina, němčina nebo i čeština.
Nastal čas dát si pauzu od toho světa, kterej se zpoza oceánu prolamuje k nám a to i navzdory brutálnímu dabingu, kdy všechny odlišnosti našich jazyků povstanou jako zombie a s pařátama z nichž odpadává zahnívající maso, jdou po našich obrazných mozkách: More Brains!
Do hajzlu s váma!
Pracky pryč od mýho mozku!
P.S.: Jo a vždycky jsem obdivoval blogy, který nešly daleko pro nějakou verbální chlívárnu.
Tzn.: No More Mr. Niceguy!
(A UŽ JSOU TU ZASE! SNAD NEVYRAZÍ DVEŘE, SLYŠÍM KROKY U DVertfghvv8cxcse1ř5žzujkl-ůlk,mhn79\\bvvc976fgrtřzghjmnhn,e
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)