Sme mestře!

Nepříliš svěží, ale gól, pochopitelně.


Se zpožděním, ale přece, jsem si srovnal v hlavě pár poznatků o fenoménu, který pro zjednodušení budu nazývat „fenomén mistr“. Vlastně, tak jak jsem to doopravdy v televizní novinách nedávno zahlédl, by to správně, autentickou třeskutou pražštinou, mělo znít „mestr“.

Neboť: viděl jsem vlastníma očima zástupy osob, které rozhazovaly rukama, potácely se v euforii po pražských ulicích a volaly „Sme mestře!“. Mimo jiné měly i červenobílé šály, navzdory relativně teplému předvečeru. Inu, nachlazení není žádná legrace, víme?

A taky víme, že fanoušci fotbalových mančaftů, ať už jsou počáteční písmena jejich názvů jiné než třeba jen „S“, mají svá specifika. O jednom z nich je vlastně tahle stať.

Statisticky nahlíženo, průměrný fanoušek fotbalového klubu, potácející se roky v intencích práce, hospody a nevětraného obývacího pokoje s televizí, nemůže sloužit zrovna jako vzor kultivovaného, tvůrčího, veskrze humánního a touhou po sebezlepšení oplývajícího individua. Jediný zdroj různých nepříjemností a jediné tíhnutí ke změně se odehrává mimo oblast vlastní osoby: tj. voni zdražujou pivo, woe, voni mě málo platěj, pyčo, voni maj super kozy, voni jsou debilové z vlády, voni mám malýho ptáka.

Kupříkladu.

Všimněme si, že neslyšíme: chodím pravidelně cvičit, abych zhubnul, woe, zapsal jsem se do kurzů angličtiny, abych na dovolený nekoktal jako šulín, pyčo, nebudu už si brát splátky, aniž bych efektivně a reálně nezvýšil svůj příjem a podobně.

Když tu přichází na scénu Božský Klub. Fotbalový. A ten se neptá, jak dlouho zůstaly zuby nečištěny, spodní prádlo nevyměněno, kolik cigaret bylo vykouřeno, kolik hektolitrů piva vypito.

Božský Klub nechce nic než jen neurčitou a svrchovaně romantickou věrnost, na rozdíl od manželky či partnerky, která zároveň ještě žádá aspoň rámcové dodržování elementárních hygienických standardů, větší či menší část volného času, větší či menší část mužova výdělku a tak dále.

Ale Klub se nikdy neptá. Klub je vždycky boží.

A tak se jednoho dne přihodí, že zčistajasna se i náš lidský exemplář přidá ke Klubu. Sice jen jako fanoušek, ale o to hlasitěji se hlásí o svá členská práva, tím spíše, když Božský Klub, shodou bizarních náhod kterých je život plný, zvítězí nad jiným Klubem.

V onu chvíli opojného vítězství se Božský Klub nezištně a hojně rozdělí se všemi svými věrnými. V jednom momentě se tak náhle vyskytne plná ulice napařených „mestrů“, kteří dělají čurbes, pronášejí své klubové mantry a veřejně močí.

Když vynechám přednášku o původu slova „mistr“ či „magistr“ a shovívavě zapomenu na jistého Jana z Husy a další mnohé postavičky z českých dějin titulované stejným přízviskem, přesto se musím otřít o to podstatné, co už jsem navíc o pár vět dříve psal: mistrem je ten kdo koná, ne ten kdo přihlíží.

A přiznám se: já sám jsem sobě velkým fanouškem, já sám jsem sobě Božským Klubem. Každé vlastní vítězství hřmotně a divoce oslavuji a každý neúspěch mě drtivým úderem srazí na kolena. V prvním případě se, obrazně řečeno, potácím životem a vykřikuju „sem mestr!“, v případě opačném cestuji kanalizací a vnitřně trpím, truchlíc.

Ba, mám i své rowdies, hooligans a někdy i ultras. Ano, je to leckdy notně krvavá bitka sama se sebou a nešetřím sám sebe, svini, já svině.

Není to vůbec lehké, ale zase, oproti fanouškům čehokoli a kohokoli mám věci zcela v rukou. Když chci vyhrát, dám do toho všechno. Znám svoje šance, protože jsem dobrý fanoušek a o své modle vím všechno.

V hospodě, v obýváku u televize či na stadionu maximálně vydáte peníze za parkování, za vstup, za občerstvení, za ošetření tržných ran u lékaře a výsledek je navzdory vydání přesto nejistý, protože, a to víme přece všichni, co nemáme přímo v rukou, s tím zhola nic nezmůžeme.

Takže kdo je tady vlastně mistr?

No jasně: já, samosebou.

Kouzlo jménem rozhlas.

Má znovuobjevená Amerika.

Rádio, tenhle zhruba sto let starý a vskutku kulišácký vynález se prolomil do mého života.

A jedná se o recidivu, protože tu čest už jsem dříve měl. A nebyla to čest ledajaká: mé setkání s rádiem a rozhlasovým vysíláním znamenalo jedno z prvních zemetřesení (jak nazývám momenty, kdy prokouknete všechnu tu vyprázdněnou habaďůru kolem nás a objevíte něco, čemu zcela opravdově podlehnete). A já jsem tenkrát rádiu podlehl a následky si nesu dodnes. A protože není kouře bez ohýnku, nutno mi se doznat, že generálním pyromanem v téhle kauze byl především můj dědeček.

Vůbec, když se pokouším ve vzpomínkách pátrat po zbytcích otisků, jež v ní zanechali mí prarodiče, zjišťuji, že až na pár skoro-vedut letních odpolední v pražských Vršovicích je v tomhle šuplíčku mé paměti slušně vymeteno.

Ovšem, až na jeden obraz, který je a zůstane navždy vpálen do paměti včetně toho nejmenšího a posledního detailu: v hale se zeleným kobercem lze v oblacích hustého cigaretového kouře tušit obrysy může, totiž otce mé matky, sedícího v křesle a kromě toho, že si zapaluje jednu cigaretu od druhé, má též na hlavě sluchátka a na stolku poblíž v pravidelných intervalech jistou rukou v milionkrát opakovaném pohybu tu vylaďuje anténu, tu přepíná pásma, tu přelaďuje frekvenci a do toho všeho je pouze slyšet vzdálené zvuky tramvají projíždějících venku na ulici.

A ani už nevím, jak se to přihodilo, ale najednou jsem začal pájet své první krystalky, šaškovat s anténami a uzemněními, přehrabovat se v tátových krabicích se součástkami a více než kdy jindy předtím mluvit o „impedancích“, „rezonančních obvodech“ a „mezifrekvencích“.

A pak přišla střední škola a celý příběh začal dostávat jiné kontury, akcenty se přesunuly, priority se ozřejmily a aktualizovaly v kontextu dlouhodobého životního rozvrhu, bla bla bla. Kecy.

A na rádio, na ono nadšení způsobené chrastěním ve sluchátkách nově sestaveného přijímače, na tu objevitelskou zvídavost, na radostné očekávání vyladění tisíc kilometrů vzdálené stanice, stejně jako na kašel a dušnost z hodin inhalování kalafuny při pájení, na to vše jsem zapomněl. Dnes bych řekl, že náhle, ale to bych lhal. Nic v životě se totiž neděje náhle.

Přišel jsem tak nejen o rádio, ale i o rozhlas.

A když jsem si před pár týdny navečer pustil z rozmaru malé kapesní krátkovlné rádio, najednou, jako by do sebe zapadla kolečka podivného stroje, která se doteď jen míjela, došlo mi, že mám celý svět v dlani, nerozptyluje mě obraz, soustředím se na podstatné, zapojuji představivost a navrch, buďme básníky, vše vzdálené se náhle tak blízko zdá.

(To souvisí s oním horizontem, opět. V tomto případě ho sice nevidím, ale slyším. Stejný.)

A objevil jsem pro sebe tuhle Ameriku. Opět. A pomalinku se, světě div se, začínám rozpomínat nejen na své dětství, ale i na prarodiče a prázdné šuplíčky paměti se, jakoby zázrakem, začínají opět plnit.

Takže ačkoli jsem dřív zapínal televizi jen k rannímu vstávání, teď už ani tak nečiním. A byl bych houby elitářský intelektuál, kdybych neřekl že „se teď už vůbec na televizi nedívám“. A tak to říkám. Renomé nerenomé.

Ale...

Až budete mít pocit, že jste na všechno příliš sami a ztrácíte směr, zkuste si navečer otevřít okno, upřete oči do dálky, nalaďte co uznáte a zaposlouchejte se do vzdálených hlasů mizících a znovu vystupujících z věčného moře podivných ruchů a šumů.

A pak že se kouzla dějí jenom v pohádkách.

Zde jsem člověkem.

Jinde jsem nejspíše prasetem.

Když se Kantovic Eman ptal hvězdného nebe nad sebou „co je člověk“, nevěděl, že o pár staletí později se najdou vykukové, kteří znají odpověď, tedy alespoň z části. Konkrétně se toto filozofické know-how ocitlo v rukou obchodního řetězce drogerií.

Člověk skutečně nikdy neví, kam až věci zajdou.

Takže teď již víme, Emánku; dobře poslouchej a vpisuj za ušiska: až si půjdeš koupit toaletní papír, zubní pastu a klystýrovací sadu, v momentě kdy se před tebou otevřou, Emánku náš, dveře na fotobuňku, stáváš se člověkem. Však víš, tím samým co je v tom, jak se říká: „člověk - to zní hrdě“. Do té doby jsi byl nejspíš láčkovcem, tkaničkou od bot, letním vánkem nebo prasetem. Prostě čímkoli. Jen ne člověkem. Jinde ne, to si vyprošuji.

Avšak jásejme, neb jsme zvěděli fantastickou novinu: existuje místo (dokonce v každém větším městě a to několikrát), kde se proměnuje ta nejniternější podstata jsoucen: kupříkladu suché z nosu, ležérně pohozené na zemi zastávky autobusu se jako mávnutím kouzelného proutku promění v člověka, samosebou že vymydleného, voňavého, krásného, štastného, úspešného a především solventního, neboť cílem nadějné lidské epopeje je stát se zdatným zákazníkem, spotřebitelem, konzumentem.

A jak z logiky věci vyplývá, zřejmě to funguje i naopak; jen opustíte drogerii, prásk, je z člověka smradlavý vajgl povalující se v prachu ulice. O důvod víc vracet se do onoho chrámu člověčenství, lidství, kultivovanosti, místa naděje pro celé lidstvo a zde bloumat v nirváně mezi regály a nakládat do košíku odličovací tampóny, müsli tyčinky, prostředky pro dámskou intimní hygienu a mast na kuří oka v akci.

Jak to je ale doopravdy?

Samozřejmě víme: zase nějaký marketingový docent z reklamky načrtl obraz „nejhlubšího humanismu, človečenství, které je přímo spojeno s antickým ideálem krásy a péče o vlastní zdraví a vzhled“. Nebo tak něco, tohle jsem si vycucal z prstu já. A Kant taky nalezl a formuloval jakousi sofistikovanou a vysoce relevantní odpověď na naši otázku. Detaily teď nejsou důležité.

Co však důležité je, že určité komerční sdělení, ve snaze působit dojmem moudra použije myšlenkově komplexní obsah a to ve velice nešťastné formě, která implicitně odepírá lidství těm, kteří nenavštěvují a nenakupují zboží v jedné konkrétní drogerii. Ha!

A tohle beru osobně a zapisuji si do deníčku i s černým puntíkem.

Skóre k dnešnímu datu:

- Drogerie dm: 1 černý puntík
- Immanuel Kant: 1 červený puntík

Hádejte, kdo vyhrál?

Všichni dobří bubáci.

V pražském metru dost málo straší.

Postrach děcek i dospělých, měnící zákeřně tvář dle potřeby a nálady. Děti se obvykle bojívají příšerek z knížek, televizní obrazovky, pláten multikin, zatímco my, dospělí (au!) učůráváme strachy z příšer, které si nosíme uvnitř, nebo které z pověření manažerky Reality přešlapují před našimi prahy a čekají na příležitost vybafnout na nebohé nás (úplně česky to není, ale.)

Strach, ať dětský či dospělý a vyvolaný čímkoli, je však kvalitativně souměřitelný: Godzilla či hypotéka, prásk ho, hned je to na výměnu spodního prádla.

Ale v metru, panečku, tam je bezpečno. V metru nemá strach místo. Kšá, neřáde.

Ovšem, v rámci nových pořádku a nové doby, toto už také neplatí.

Kromě tradičních pavouků trůnících na stěnách vagónů (s chapadly jednotlivých tras pražské podzemky) přibyli poněkud neinsektoidní kolegové: vývěsky s informacemi o evakuaci, evakuačním zavazadle, všeobecném ohrožení, podezřelém zavazadle a podobných taškařicích.

Známe to: ráno, ještě nevíme čí jsme, ale už nastupujeme do vagónů, konsolidujeme svou pocuchanou psýchu, snažíme se úporně přežít a do toho, mimo spolujezdců ve stejném či horším stavu (ranní panáčky nalačno nejsou tím nejlepším osvěžovačem dechu), prásk, čteme návod, jak si správně zabalit evakuační zavazadlo.

Evakuační zavazadlo. Slovní spojení, které mi smrdí lágrem, transportem, krytem, válkou.

Po ránu chci naději, optimismus, krásu, vtip, avšak hle, přímo a do ksichtu nebezpečí, ohrožení života, utrpění, nouze, strach.

A všichni mí bubáci, jakkoli doposud chápáni coby gigantičtí, v mžiku se smrsknou a jsou jedním máchnutím ruky smeteni ze stolu jako šachové figurky z hrací desky mé duše a to onou rukou, kterou pro zjednodušení můžeme nazvat „konflikt civilizací“.

Tváří v tvář této obludě jsou stávající strašidla spojené s pražskou MHD, ať se jedná o přičmoudlé chmatáky, psychicky narušené jedince, extravagantní ožraly, či plešaté učně v těžké obuvi, nevinnou až milou kratochvílí. Neboť i oni si své evakuační zavazadlo taktéž zabalí.

Naše malé žabomyší války, v nichž každý den cedíme krev a v jejichž zákopech si s vidinou vítězství leštíme kvéry, jsou jen malou a bezvýznamnou rozcvičkou na opravdovou válku, která, jak jsem již dříve psal, už začala.

A ačkoli nám kulky zatím jen hvízdají kolem uší, Dopravní podnik hlavního města Prahy nechodí kolem horké kaše a jako Čapkova matka nám, naivním, slabým a nemocným vráží do ruky zbraň a udílí vlastenecké povzbuzení. Sice v podobě patetické kápézetky, ale sic.

Jako, všechno dobrý, klucka.

Ale po ránu?

Eh.

Téměř etnická čistka v křemíkových řadách.

O bordelu a jiných přátelích člověka.

S blížícím se datem stěhování (ó, my se máme, neb změnu vítáme), pozvolna a více než liknavě reviduji své sbírky všeho dříve sbíraného (pro zachování vlastní lidské tváře v očích kohokoli, kdo čte tyto řádky, raději neuvádím, co všechno jsem kdy sbíral). Nejcitelnější zásah padl o tomto víkendu do zóny, kterou interně nazývám „VLSI Zombies“, ve které se to archivním křemíkem jen hemží.

Ušetřím vás detailů, každopádně znenadání prásk a na chodbě, pěkně vyštosované směr odpad, stojí čtyři počítače, z toho dva Macy.

Ano, Macy. A tato skutečnost nijak nesouvisí se zde dříve uveřejněným článkem o tom, jak jsou tyto stroje vesměs k prdu. Naopak, nainstaloval jsem OS X na těch, které ho jen trochu snesly a nepokrytě vrním blahem. Ale zbytek jsem nesmlouvavě vyvrhl do krabic a antistatických pytlíčků a uložil do sekce „náhradní díly“ a podstatný zbytek vyhodil.

Ještě před půl rokem bych toho nebyl schopen a dokázal bych podat desítky argumentů, proč zrovna TENHLE kousek musí v mé sbírce zůstat, ačkoli nastartuje až na pátý pokus či vůbec ne.

Hlavním příčinou tohoto vzedmutí čirého hrdinství ve mně lze spatřovat především v neodvratném procesu zrání, ba přímo stárnutí a s tím spojenou duševní i duchovní kastrací, kterou každodennost, ta krvelačná bestie, provozuje na všech svých obětech, přibližně všech rozumných bytostech.

A první po čem jde jsou, jak jinak, ideály: ten můj o věčně trvajících pomnících v epické sáze „vo trochu chytřejší kalkulačka“ (rozuměj „historie rozvoje výpočetní techniky“) se pozvolna rozplynul poté, co jsem už nebyl schopen některé „exponáty“ uvést do provozu a to ani po hodinách „oprav“.

Takže už pár let balancuji na pokraji entuziasmu sběratele a deprese údržbáře, abych nakonec konstatoval, že spotřební zboží typu elektroniky a tedy i počítačů neodvratně spěje ke zkáze a fixovat se citově na tuto veteš je pro jedince poněkud nevýhodný barter.

Čistky budou pokračovat, podotýkám, avšak, a to nemůžu již více zdůraznit, ideály si ponechávám i nadále - jsem ale již zcela připraven na sabotážní akce kontrarozvědky agentů Život & Čas.

Omnia mea mecum porto.

Kéž by to byla pravda.