Všichni dobří bubáci.

V pražském metru dost málo straší.

Postrach děcek i dospělých, měnící zákeřně tvář dle potřeby a nálady. Děti se obvykle bojívají příšerek z knížek, televizní obrazovky, pláten multikin, zatímco my, dospělí (au!) učůráváme strachy z příšer, které si nosíme uvnitř, nebo které z pověření manažerky Reality přešlapují před našimi prahy a čekají na příležitost vybafnout na nebohé nás (úplně česky to není, ale.)

Strach, ať dětský či dospělý a vyvolaný čímkoli, je však kvalitativně souměřitelný: Godzilla či hypotéka, prásk ho, hned je to na výměnu spodního prádla.

Ale v metru, panečku, tam je bezpečno. V metru nemá strach místo. Kšá, neřáde.

Ovšem, v rámci nových pořádku a nové doby, toto už také neplatí.

Kromě tradičních pavouků trůnících na stěnách vagónů (s chapadly jednotlivých tras pražské podzemky) přibyli poněkud neinsektoidní kolegové: vývěsky s informacemi o evakuaci, evakuačním zavazadle, všeobecném ohrožení, podezřelém zavazadle a podobných taškařicích.

Známe to: ráno, ještě nevíme čí jsme, ale už nastupujeme do vagónů, konsolidujeme svou pocuchanou psýchu, snažíme se úporně přežít a do toho, mimo spolujezdců ve stejném či horším stavu (ranní panáčky nalačno nejsou tím nejlepším osvěžovačem dechu), prásk, čteme návod, jak si správně zabalit evakuační zavazadlo.

Evakuační zavazadlo. Slovní spojení, které mi smrdí lágrem, transportem, krytem, válkou.

Po ránu chci naději, optimismus, krásu, vtip, avšak hle, přímo a do ksichtu nebezpečí, ohrožení života, utrpění, nouze, strach.

A všichni mí bubáci, jakkoli doposud chápáni coby gigantičtí, v mžiku se smrsknou a jsou jedním máchnutím ruky smeteni ze stolu jako šachové figurky z hrací desky mé duše a to onou rukou, kterou pro zjednodušení můžeme nazvat „konflikt civilizací“.

Tváří v tvář této obludě jsou stávající strašidla spojené s pražskou MHD, ať se jedná o přičmoudlé chmatáky, psychicky narušené jedince, extravagantní ožraly, či plešaté učně v těžké obuvi, nevinnou až milou kratochvílí. Neboť i oni si své evakuační zavazadlo taktéž zabalí.

Naše malé žabomyší války, v nichž každý den cedíme krev a v jejichž zákopech si s vidinou vítězství leštíme kvéry, jsou jen malou a bezvýznamnou rozcvičkou na opravdovou válku, která, jak jsem již dříve psal, už začala.

A ačkoli nám kulky zatím jen hvízdají kolem uší, Dopravní podnik hlavního města Prahy nechodí kolem horké kaše a jako Čapkova matka nám, naivním, slabým a nemocným vráží do ruky zbraň a udílí vlastenecké povzbuzení. Sice v podobě patetické kápézetky, ale sic.

Jako, všechno dobrý, klucka.

Ale po ránu?

Eh.

Téměř etnická čistka v křemíkových řadách.

O bordelu a jiných přátelích člověka.

S blížícím se datem stěhování (ó, my se máme, neb změnu vítáme), pozvolna a více než liknavě reviduji své sbírky všeho dříve sbíraného (pro zachování vlastní lidské tváře v očích kohokoli, kdo čte tyto řádky, raději neuvádím, co všechno jsem kdy sbíral). Nejcitelnější zásah padl o tomto víkendu do zóny, kterou interně nazývám „VLSI Zombies“, ve které se to archivním křemíkem jen hemží.

Ušetřím vás detailů, každopádně znenadání prásk a na chodbě, pěkně vyštosované směr odpad, stojí čtyři počítače, z toho dva Macy.

Ano, Macy. A tato skutečnost nijak nesouvisí se zde dříve uveřejněným článkem o tom, jak jsou tyto stroje vesměs k prdu. Naopak, nainstaloval jsem OS X na těch, které ho jen trochu snesly a nepokrytě vrním blahem. Ale zbytek jsem nesmlouvavě vyvrhl do krabic a antistatických pytlíčků a uložil do sekce „náhradní díly“ a podstatný zbytek vyhodil.

Ještě před půl rokem bych toho nebyl schopen a dokázal bych podat desítky argumentů, proč zrovna TENHLE kousek musí v mé sbírce zůstat, ačkoli nastartuje až na pátý pokus či vůbec ne.

Hlavním příčinou tohoto vzedmutí čirého hrdinství ve mně lze spatřovat především v neodvratném procesu zrání, ba přímo stárnutí a s tím spojenou duševní i duchovní kastrací, kterou každodennost, ta krvelačná bestie, provozuje na všech svých obětech, přibližně všech rozumných bytostech.

A první po čem jde jsou, jak jinak, ideály: ten můj o věčně trvajících pomnících v epické sáze „vo trochu chytřejší kalkulačka“ (rozuměj „historie rozvoje výpočetní techniky“) se pozvolna rozplynul poté, co jsem už nebyl schopen některé „exponáty“ uvést do provozu a to ani po hodinách „oprav“.

Takže už pár let balancuji na pokraji entuziasmu sběratele a deprese údržbáře, abych nakonec konstatoval, že spotřební zboží typu elektroniky a tedy i počítačů neodvratně spěje ke zkáze a fixovat se citově na tuto veteš je pro jedince poněkud nevýhodný barter.

Čistky budou pokračovat, podotýkám, avšak, a to nemůžu již více zdůraznit, ideály si ponechávám i nadále - jsem ale již zcela připraven na sabotážní akce kontrarozvědky agentů Život & Čas.

Omnia mea mecum porto.

Kéž by to byla pravda.

Chceme mír!

… a korálky, batikovaný trika a Vůdstok!

Jasně, jasně.

Zítra je patnáctý březen, mezinárodní den světového míru (formulace plus mínus) a k billboardové, plakátové a samolepkové šikaně přibyly další posily. A těm se věnovat nebudu, neboť (jako ostatně drtivá většina obyvatel této planety) ačkoli nevykřikuji nikde nahlas: chci válku, hlad, bídu, mrtvé děti, ženy a muže a vůbec nepohodu spojenou s jakýmkoli válečným konfliktem a přesto chápu, že není špatné čas od času vyjádřit toto přesvědčení veřejně. Jedná se o přesvědčení neškodné, protože je implicitní všemu živému – dle mého nošení dříví do lesa, ale nešť.

Ovšem, upřímně řečeno, toto je můj první argument proti tlaku batikované kliky, tj. hipíků, keramiček, huličů a naivků: každému živému tvoru je vlastní instinkt zachování života, stejně jako dychtění po neustálém přísunu žrádla, sexu, piva, rychlejch kárek, mobilů, šminek a mouder ze stránek lesklých časopisů. To že existují pošahaní ručníkáři, mocichtiví páni a další extravagantní póvl je sice vskutku politováníhodné, nicméně je to stejná antropologická konstanta jako výše jmenovaný pud k pohodičce.

Takže když jedu autem a vidím bilboardy „Ne základnám“ a v metru na mě jukají tytéž samolepky, nemohu se již déle zdržet komentáře v této záležitosti.

Já totiž CHCI slyšet RACIONÁLNÍ argumenty a zdůvodnění, proč by radarová základna neměla být u nás zřízena. Dychtím, toužím, hekám. Ale ať se ptám, slyším jenom dva druhy názorů, které zavánějí holubičkou míru, karafiáty a 1. Májem:

1. Chceme mír!

Zde viz úvod a navíc: válka už dávno začala. Pokud si to romantičtí političtí idealisté neuvědomují, jejich chyba a jejich slzičky kanoucí po tvářích v okamžicích pochopení kruté pravdy (tj. tváří v tvář hlavni před obličejem, atomovému ránu, se zemí srovnaným městem).

2. Nechceme cizí vojska!

Aha. Takže pár stovek vojáků, kteří si kdesi v hluboko v lesích leští boty a provozují své zelené tanečky následkem kterých jsme možná aspoň trochu chráněni, to nám hrozně vadí, ale ty statisíce Ukrajinců, Rusů, Bělorusů, Tadžiků, Mongolů a kdoví koho ještě, co pravidelně každý den a každé ráno na okrajích Prahy (a jistě i dalších měst) vyrážejí za prací (v tom lepším případě stavebních dělníků a uklízeček, v tom horším nájemných vrahů, pasáků a dealerů), ty nám nevadí a naopak, máme je rádi, vždyť jsou takoví transparentní, státem organizovaní a daně určitě platí.

Rozhodujícím argumentem je pro mě pouze toto: jsou nějaká zdravotní či ekologická rizika? (Neboť rizika politická, jak jsem uvedl výše, jsou zkrátka neodvratná.)

A pokud ano, je potřeba prozkoumat jejich rozsah a adekvátně se pak rozhodnout.

Ale řečičky mírových aktivistů o míru, jakkoli poetické, naši nepřátelé (a že jich máme: minimálně už jen tím, že nejsme muslimové) považují za slabost.

Zopakuji to: slušnost je pro válečníky slabost.

Nastav nepříteli druhou tvář a usekne ti hlavu. S gustem a na internetu.

Tos nečekal, co, Ježíšku?

Nelibí se mi to, ale tak se věci mají.

Takže čelenky, kalhoty do zvonu, vyšívané vestičky a tak dále, pohov.

A to nejdůležitější: komentáře jsou tradičně vypnuty, zůstávají tedy ctěným potenciálním komentátorům k naložení a zasunutí kam uznají.

Oskara, prosím!

Má krbová římsa je nadržená.

Volejte mé krbové římse do klubu! Lační po pozlacené sošce nahého atleta bez přirození. Je s tím už mimochodem pěkně otravná.

Zkoušel jsem s ní normálně lidsky promluvit, prostě jako chlap s římsou (následuje doslovný, neupravený přepis):

Římsa: To snad ne! Další Oskarové za náma a já zase prd!
Já: Hele, kdybys nekecala; co svíčky, aromalampa, … anebo sirky, to je podle tebe prd?!
Římsa: Tyhle krámy mi ani nepřipomínej! Kdybys aspoň čas od času na nich utřel prach, ale to ne! A Oskar… (povzdech a mávnutí rukou).
Já: Ale dyť sem ani nenapsal žádnou hudbu k žádnýmu filmu! Moc dobře víš, že aby to vyšlo, bych se musel přestěhovat do Anglie, nechat si narůst kozy, začal chodit s Irem a psát triviální kytarovky, a to po mě přece nemůžeš chtít!
Římsa: Kdybys nebyl podělanej idealista a nabobskej elitářskej rádobyintelektuál, mydlil bys jednu kytarovku za druhou, jedno árembíčko za druhym a lidi by si tě všimli! Aspoň něco by z toho tvýho věčnýho vrzáního bylo!
Já: …
Římsa: A laskavě přestaň v psaném textu používat tečky: mě nezastrašíš!

Zde záznam hovoru končí.

Co tedy dál?

Na svou obhajobu, proč jsem opět tento rok nezískal Oskara, milý soude, uvádím toto:

Trávil jsem svůj volný čas vyhrazený pro „umění“ neplodnými stovkami hodin nácviku fosilních preludií a variací, psaním duet, trií a kvartet, písní pro školní loutkové divadlo a úpravami písní a vánočních koled.

Sice to, velectěný soude, nikoho asi nezajímá, ale aspoň mám jistotu, že několik desítek dětí bude lektory v jisté soukromé hudebce šikanováno prostřednictvím plodů mé tvorby a to je něco, co se rozhodně počítá.

Tvorba, tak jak ji v posledních letech provozuji, je čistě intimním intelektuálním plezírem za účelem poznání sebe sama. Už to nemá nic společného se zakázkami typu „každý měsíc dvě věci na pozadí“ nebo „dej Šitnes nějaký krutý treky, koncik v Roxy musej bejt jatka“ (nepředpokládám, že by někdo rozuměl této šifře) a tak dále.

Posledních pár let je to jen proplouvání každodenním stereotypním koloběhem ve které zcela tichounce, jakoby z mlžného oparu, provlékají a derou se ven do vozů metra, na chodníky ulic, do reality kanceláří tenké nitky motivů a témat, které, když je zrovna štěstěna nakloněna, jsou fixovány a dále rozvíjeny.

Anebo taky ne, především díky zevlingu a lenosti.

Takže římso, stěrka.

A co já: taky stěrka?

Meh.

1+1 rovná se nekonečnu.

Minimálně.

A jakpak na to pán přišel, co? Taková konina! Za to by se mělo zavírat ! Minimálně!

Vlastně - jednoduše: opět jsem včera vyběhl do noci a protože to byla noc opravdová, nefalšovaná a ryzí, žádný čajíček pro –náctileté, tudíž se přihodilo, že se potkal můj „běh“ s „horizontem“.

Ano, s týmž horizontem o kterém jsem se zde rozepisoval vcelku nedávno. Z noci na mě v polích vykoukl onen epický výjev v celé své šíři a já se náhle nestačil dopočítat, nezávisle na všech doučováních a reparátech z matematiky, které mě nakonec donutily celou tu exaktní branži brát vážně. A nedopočítal bych se ani s malou abecedou, slabikářem, bačkůrkami a lístky na obědy do školní jídelny a paní učitelka z obecné školy, jakkoli hbitě by mě třískala pravítkem přes prsty a psala do notýsku černé puntíky jak zběsilá, nesvedla by zhola nic.

Prostě se nedopočítám, a basta. Pardón.

Ale pojďme a projděme si to popořádku.

Zcela nalevo lze v dálce tušit budovu mé rodné fakulty, trochu napravo, již o mnoho blíže koleje a menza, kam jsem chodil na oblíbené dvojáky (dnes při představě polévky, dvou hlavních jídel a salátu promptně padám v mdloby, tenkrát jsem byl schopen to sníst a navíc jsem stále vážil těch svých 15 kg pod ideální váhu, eh.). Přede mnou Jižák, město snů, kde to všechno víceméně začalo a jakoby to tam mělo i skončit; a náhle se mi vybavují první školní lásky, poslední lásky, koncerty, sbory, kytary, klavíry, kapely, počítače, knihy a tisíce dalších položek, které jsou zdánlivě pouhými slovy, ale já, neboť právě teď běžím, jsem tudíž poněkud bezbranný, oproštěný ode všech hmotných pout a všechno tohle na mě doléhá plnou vahou. A tak ať počítám, jak počítám, pořád to nevychází.

A pomoc není po ruce: kdo by taky chodil běhat s kalkulačkou kapse, že?

Když se totiž poskládá několik konkrétních a nebojme se býti exaktními, ano, diskrétních jevů a přidá se k tomu ten vykuk horizont a naše veličenstvo je v onu chvíli neobtěžkáno běžnými starostmi (protože pán má dost práce s dýcháním, tak neřeší kraviny), najednou se hráz exaktnosti prolomí a voda obecného zaplaví zelenou školní tabuli, na které je čerstvě napsána pravda všech možných světů (přibližně): 1+1=2. A proud sentimentu smývá křídu a houba mizí neodvratně ve vlnách valících se směrem ke sborovně.

A já, po pás ve vzpomínkách, zmáčený nostalgií, křičím výsledek: „NEKONEČNO“, neboť tolik mám v hlavě obrazů, jejichž původcem je několik zdánlivě nevinných jednotlivostí na horizontu.

A omlouvám se za další poněkud abstraktní, svrchovaně osobní a především zbytečný vstup.

Ale modří už vědí a moudří jakbysmet.

Příště to bude o něčem jiném, slibuji.