… a korálky, batikovaný trika a Vůdstok!
Jasně, jasně.
Zítra je patnáctý březen, mezinárodní den světového míru (formulace plus mínus) a k billboardové, plakátové a samolepkové šikaně přibyly další posily. A těm se věnovat nebudu, neboť (jako ostatně drtivá většina obyvatel této planety) ačkoli nevykřikuji nikde nahlas: chci válku, hlad, bídu, mrtvé děti, ženy a muže a vůbec nepohodu spojenou s jakýmkoli válečným konfliktem a přesto chápu, že není špatné čas od času vyjádřit toto přesvědčení veřejně. Jedná se o přesvědčení neškodné, protože je implicitní všemu živému – dle mého nošení dříví do lesa, ale nešť.
Ovšem, upřímně řečeno, toto je můj první argument proti tlaku batikované kliky, tj. hipíků, keramiček, huličů a naivků: každému živému tvoru je vlastní instinkt zachování života, stejně jako dychtění po neustálém přísunu žrádla, sexu, piva, rychlejch kárek, mobilů, šminek a mouder ze stránek lesklých časopisů. To že existují pošahaní ručníkáři, mocichtiví páni a další extravagantní póvl je sice vskutku politováníhodné, nicméně je to stejná antropologická konstanta jako výše jmenovaný pud k pohodičce.
Takže když jedu autem a vidím bilboardy „Ne základnám“ a v metru na mě jukají tytéž samolepky, nemohu se již déle zdržet komentáře v této záležitosti.
Já totiž CHCI slyšet RACIONÁLNÍ argumenty a zdůvodnění, proč by radarová základna neměla být u nás zřízena. Dychtím, toužím, hekám. Ale ať se ptám, slyším jenom dva druhy názorů, které zavánějí holubičkou míru, karafiáty a 1. Májem:
1. Chceme mír!
Zde viz úvod a navíc: válka už dávno začala. Pokud si to romantičtí političtí idealisté neuvědomují, jejich chyba a jejich slzičky kanoucí po tvářích v okamžicích pochopení kruté pravdy (tj. tváří v tvář hlavni před obličejem, atomovému ránu, se zemí srovnaným městem).
2. Nechceme cizí vojska!
Aha. Takže pár stovek vojáků, kteří si kdesi v hluboko v lesích leští boty a provozují své zelené tanečky následkem kterých jsme možná aspoň trochu chráněni, to nám hrozně vadí, ale ty statisíce Ukrajinců, Rusů, Bělorusů, Tadžiků, Mongolů a kdoví koho ještě, co pravidelně každý den a každé ráno na okrajích Prahy (a jistě i dalších měst) vyrážejí za prací (v tom lepším případě stavebních dělníků a uklízeček, v tom horším nájemných vrahů, pasáků a dealerů), ty nám nevadí a naopak, máme je rádi, vždyť jsou takoví transparentní, státem organizovaní a daně určitě platí.
Rozhodujícím argumentem je pro mě pouze toto: jsou nějaká zdravotní či ekologická rizika? (Neboť rizika politická, jak jsem uvedl výše, jsou zkrátka neodvratná.)
A pokud ano, je potřeba prozkoumat jejich rozsah a adekvátně se pak rozhodnout.
Ale řečičky mírových aktivistů o míru, jakkoli poetické, naši nepřátelé (a že jich máme: minimálně už jen tím, že nejsme muslimové) považují za slabost.
Zopakuji to: slušnost je pro válečníky slabost.
Nastav nepříteli druhou tvář a usekne ti hlavu. S gustem a na internetu.
Tos nečekal, co, Ježíšku?
Nelibí se mi to, ale tak se věci mají.
Takže čelenky, kalhoty do zvonu, vyšívané vestičky a tak dále, pohov.
A to nejdůležitější: komentáře jsou tradičně vypnuty, zůstávají tedy ctěným potenciálním komentátorům k naložení a zasunutí kam uznají.
pátek 14. března 2008
pondělí 25. února 2008
Oskara, prosím!
Má krbová římsa je nadržená.
Volejte mé krbové římse do klubu! Lační po pozlacené sošce nahého atleta bez přirození. Je s tím už mimochodem pěkně otravná.
Zkoušel jsem s ní normálně lidsky promluvit, prostě jako chlap s římsou (následuje doslovný, neupravený přepis):
Římsa: To snad ne! Další Oskarové za náma a já zase prd!
Já: Hele, kdybys nekecala; co svíčky, aromalampa, … anebo sirky, to je podle tebe prd?!
Římsa: Tyhle krámy mi ani nepřipomínej! Kdybys aspoň čas od času na nich utřel prach, ale to ne! A Oskar… (povzdech a mávnutí rukou).
Já: Ale dyť sem ani nenapsal žádnou hudbu k žádnýmu filmu! Moc dobře víš, že aby to vyšlo, bych se musel přestěhovat do Anglie, nechat si narůst kozy, začal chodit s Irem a psát triviální kytarovky, a to po mě přece nemůžeš chtít!
Římsa: Kdybys nebyl podělanej idealista a nabobskej elitářskej rádobyintelektuál, mydlil bys jednu kytarovku za druhou, jedno árembíčko za druhym a lidi by si tě všimli! Aspoň něco by z toho tvýho věčnýho vrzáního bylo!
Já: …
Římsa: A laskavě přestaň v psaném textu používat tečky: mě nezastrašíš!
Zde záznam hovoru končí.
Co tedy dál?
Na svou obhajobu, proč jsem opět tento rok nezískal Oskara, milý soude, uvádím toto:
Trávil jsem svůj volný čas vyhrazený pro „umění“ neplodnými stovkami hodin nácviku fosilních preludií a variací, psaním duet, trií a kvartet, písní pro školní loutkové divadlo a úpravami písní a vánočních koled.
Sice to, velectěný soude, nikoho asi nezajímá, ale aspoň mám jistotu, že několik desítek dětí bude lektory v jisté soukromé hudebce šikanováno prostřednictvím plodů mé tvorby a to je něco, co se rozhodně počítá.
Tvorba, tak jak ji v posledních letech provozuji, je čistě intimním intelektuálním plezírem za účelem poznání sebe sama. Už to nemá nic společného se zakázkami typu „každý měsíc dvě věci na pozadí“ nebo „dej Šitnes nějaký krutý treky, koncik v Roxy musej bejt jatka“ (nepředpokládám, že by někdo rozuměl této šifře) a tak dále.
Posledních pár let je to jen proplouvání každodenním stereotypním koloběhem ve které zcela tichounce, jakoby z mlžného oparu, provlékají a derou se ven do vozů metra, na chodníky ulic, do reality kanceláří tenké nitky motivů a témat, které, když je zrovna štěstěna nakloněna, jsou fixovány a dále rozvíjeny.
Anebo taky ne, především díky zevlingu a lenosti.
Takže římso, stěrka.
A co já: taky stěrka?
Meh.
Volejte mé krbové římse do klubu! Lační po pozlacené sošce nahého atleta bez přirození. Je s tím už mimochodem pěkně otravná.
Zkoušel jsem s ní normálně lidsky promluvit, prostě jako chlap s římsou (následuje doslovný, neupravený přepis):
Římsa: To snad ne! Další Oskarové za náma a já zase prd!
Já: Hele, kdybys nekecala; co svíčky, aromalampa, … anebo sirky, to je podle tebe prd?!
Římsa: Tyhle krámy mi ani nepřipomínej! Kdybys aspoň čas od času na nich utřel prach, ale to ne! A Oskar… (povzdech a mávnutí rukou).
Já: Ale dyť sem ani nenapsal žádnou hudbu k žádnýmu filmu! Moc dobře víš, že aby to vyšlo, bych se musel přestěhovat do Anglie, nechat si narůst kozy, začal chodit s Irem a psát triviální kytarovky, a to po mě přece nemůžeš chtít!
Římsa: Kdybys nebyl podělanej idealista a nabobskej elitářskej rádobyintelektuál, mydlil bys jednu kytarovku za druhou, jedno árembíčko za druhym a lidi by si tě všimli! Aspoň něco by z toho tvýho věčnýho vrzáního bylo!
Já: …
Římsa: A laskavě přestaň v psaném textu používat tečky: mě nezastrašíš!
Zde záznam hovoru končí.
Co tedy dál?
Na svou obhajobu, proč jsem opět tento rok nezískal Oskara, milý soude, uvádím toto:
Trávil jsem svůj volný čas vyhrazený pro „umění“ neplodnými stovkami hodin nácviku fosilních preludií a variací, psaním duet, trií a kvartet, písní pro školní loutkové divadlo a úpravami písní a vánočních koled.
Sice to, velectěný soude, nikoho asi nezajímá, ale aspoň mám jistotu, že několik desítek dětí bude lektory v jisté soukromé hudebce šikanováno prostřednictvím plodů mé tvorby a to je něco, co se rozhodně počítá.
Tvorba, tak jak ji v posledních letech provozuji, je čistě intimním intelektuálním plezírem za účelem poznání sebe sama. Už to nemá nic společného se zakázkami typu „každý měsíc dvě věci na pozadí“ nebo „dej Šitnes nějaký krutý treky, koncik v Roxy musej bejt jatka“ (nepředpokládám, že by někdo rozuměl této šifře) a tak dále.
Posledních pár let je to jen proplouvání každodenním stereotypním koloběhem ve které zcela tichounce, jakoby z mlžného oparu, provlékají a derou se ven do vozů metra, na chodníky ulic, do reality kanceláří tenké nitky motivů a témat, které, když je zrovna štěstěna nakloněna, jsou fixovány a dále rozvíjeny.
Anebo taky ne, především díky zevlingu a lenosti.
Takže římso, stěrka.
A co já: taky stěrka?
Meh.
úterý 12. února 2008
1+1 rovná se nekonečnu.
Minimálně.
A jakpak na to pán přišel, co? Taková konina! Za to by se mělo zavírat ! Minimálně!
Vlastně - jednoduše: opět jsem včera vyběhl do noci a protože to byla noc opravdová, nefalšovaná a ryzí, žádný čajíček pro –náctileté, tudíž se přihodilo, že se potkal můj „běh“ s „horizontem“.
Ano, s týmž horizontem o kterém jsem se zde rozepisoval vcelku nedávno. Z noci na mě v polích vykoukl onen epický výjev v celé své šíři a já se náhle nestačil dopočítat, nezávisle na všech doučováních a reparátech z matematiky, které mě nakonec donutily celou tu exaktní branži brát vážně. A nedopočítal bych se ani s malou abecedou, slabikářem, bačkůrkami a lístky na obědy do školní jídelny a paní učitelka z obecné školy, jakkoli hbitě by mě třískala pravítkem přes prsty a psala do notýsku černé puntíky jak zběsilá, nesvedla by zhola nic.
Prostě se nedopočítám, a basta. Pardón.
Ale pojďme a projděme si to popořádku.
Zcela nalevo lze v dálce tušit budovu mé rodné fakulty, trochu napravo, již o mnoho blíže koleje a menza, kam jsem chodil na oblíbené dvojáky (dnes při představě polévky, dvou hlavních jídel a salátu promptně padám v mdloby, tenkrát jsem byl schopen to sníst a navíc jsem stále vážil těch svých 15 kg pod ideální váhu, eh.). Přede mnou Jižák, město snů, kde to všechno víceméně začalo a jakoby to tam mělo i skončit; a náhle se mi vybavují první školní lásky, poslední lásky, koncerty, sbory, kytary, klavíry, kapely, počítače, knihy a tisíce dalších položek, které jsou zdánlivě pouhými slovy, ale já, neboť právě teď běžím, jsem tudíž poněkud bezbranný, oproštěný ode všech hmotných pout a všechno tohle na mě doléhá plnou vahou. A tak ať počítám, jak počítám, pořád to nevychází.
A pomoc není po ruce: kdo by taky chodil běhat s kalkulačkou kapse, že?
Když se totiž poskládá několik konkrétních a nebojme se býti exaktními, ano, diskrétních jevů a přidá se k tomu ten vykuk horizont a naše veličenstvo je v onu chvíli neobtěžkáno běžnými starostmi (protože pán má dost práce s dýcháním, tak neřeší kraviny), najednou se hráz exaktnosti prolomí a voda obecného zaplaví zelenou školní tabuli, na které je čerstvě napsána pravda všech možných světů (přibližně): 1+1=2. A proud sentimentu smývá křídu a houba mizí neodvratně ve vlnách valících se směrem ke sborovně.
A já, po pás ve vzpomínkách, zmáčený nostalgií, křičím výsledek: „NEKONEČNO“, neboť tolik mám v hlavě obrazů, jejichž původcem je několik zdánlivě nevinných jednotlivostí na horizontu.
A omlouvám se za další poněkud abstraktní, svrchovaně osobní a především zbytečný vstup.
Ale modří už vědí a moudří jakbysmet.
Příště to bude o něčem jiném, slibuji.
A jakpak na to pán přišel, co? Taková konina! Za to by se mělo zavírat ! Minimálně!
Vlastně - jednoduše: opět jsem včera vyběhl do noci a protože to byla noc opravdová, nefalšovaná a ryzí, žádný čajíček pro –náctileté, tudíž se přihodilo, že se potkal můj „běh“ s „horizontem“.
Ano, s týmž horizontem o kterém jsem se zde rozepisoval vcelku nedávno. Z noci na mě v polích vykoukl onen epický výjev v celé své šíři a já se náhle nestačil dopočítat, nezávisle na všech doučováních a reparátech z matematiky, které mě nakonec donutily celou tu exaktní branži brát vážně. A nedopočítal bych se ani s malou abecedou, slabikářem, bačkůrkami a lístky na obědy do školní jídelny a paní učitelka z obecné školy, jakkoli hbitě by mě třískala pravítkem přes prsty a psala do notýsku černé puntíky jak zběsilá, nesvedla by zhola nic.
Prostě se nedopočítám, a basta. Pardón.
Ale pojďme a projděme si to popořádku.
Zcela nalevo lze v dálce tušit budovu mé rodné fakulty, trochu napravo, již o mnoho blíže koleje a menza, kam jsem chodil na oblíbené dvojáky (dnes při představě polévky, dvou hlavních jídel a salátu promptně padám v mdloby, tenkrát jsem byl schopen to sníst a navíc jsem stále vážil těch svých 15 kg pod ideální váhu, eh.). Přede mnou Jižák, město snů, kde to všechno víceméně začalo a jakoby to tam mělo i skončit; a náhle se mi vybavují první školní lásky, poslední lásky, koncerty, sbory, kytary, klavíry, kapely, počítače, knihy a tisíce dalších položek, které jsou zdánlivě pouhými slovy, ale já, neboť právě teď běžím, jsem tudíž poněkud bezbranný, oproštěný ode všech hmotných pout a všechno tohle na mě doléhá plnou vahou. A tak ať počítám, jak počítám, pořád to nevychází.
A pomoc není po ruce: kdo by taky chodil běhat s kalkulačkou kapse, že?
Když se totiž poskládá několik konkrétních a nebojme se býti exaktními, ano, diskrétních jevů a přidá se k tomu ten vykuk horizont a naše veličenstvo je v onu chvíli neobtěžkáno běžnými starostmi (protože pán má dost práce s dýcháním, tak neřeší kraviny), najednou se hráz exaktnosti prolomí a voda obecného zaplaví zelenou školní tabuli, na které je čerstvě napsána pravda všech možných světů (přibližně): 1+1=2. A proud sentimentu smývá křídu a houba mizí neodvratně ve vlnách valících se směrem ke sborovně.
A já, po pás ve vzpomínkách, zmáčený nostalgií, křičím výsledek: „NEKONEČNO“, neboť tolik mám v hlavě obrazů, jejichž původcem je několik zdánlivě nevinných jednotlivostí na horizontu.
A omlouvám se za další poněkud abstraktní, svrchovaně osobní a především zbytečný vstup.
Ale modří už vědí a moudří jakbysmet.
Příště to bude o něčem jiném, slibuji.
středa 23. ledna 2008
Kdo jsou Etela a Robert, potažmo Klára a Josefína?
Jací chceme být a jací jsme doopravdy.
Etela (28), marketingová ředitelka magazínu Žena a život má nový pěkný byt s tzv. americkou kuchyni a staršího přítele Roberta (37) s tzv. sexy strništěm. Občas, zvláště ráno, v poledne a večer, na ní přicházejí nepěkné myšlenky: třicítka na krku, kariéra rozjetá, ale děti v nedohlednu, neboť po hypotéce a leasingu zbývá tak akorát na pohodlný život a dítě stojí především peníze, že, minimálně desítku měsíčně, ne-li víc. Váha nezadržitelně stoupá navzdory dietám a spinningu, a již dávno překonala psychologickou hranici agonizujících sedmdesáti kilo, sakra. Ve škole vždycky jedničkářka, ale bylo to vlastně k ničemu, neboť „ v rozkroku veselejší“ a uvolněnější spolužačky zastínily její měšťáckou výchovou vštípenou falešnou cudnost a nevinnost (čti: pokrytectví) a na rozdíl od ní se odvážily se k výpravě na chlapecké záchodky za dobrodružstvím, zatímco ona nesměle pokukovala po klice a v duchu jim záviděla jejich zkušenosti. Ale karta se obrátila a dnes je úspěšná mladá žena se vším všudy. Ano, a opakuje si to každý den, zvláště ráno, v poledne a večer, aby si to vštípila a učinila to pro sebe více uvěřitelným.
Robert (37), to je hned jiný příběh. Z rodiny s velmi dobrým finančním zázemím, nejlepší školy, už ne tak nejlepší studijní výsledky, ale co: kdo platí, má i vysvědčení a certifikáty. Pokusy s vlastní firmou (s vydatnou otcovou pomocí založenou), která se zpočátku zdála jako příliš nekompatibilní s dosavadním životním stylem kterému vévodí návštěvy akcí na kterých jde o to se ukázat, ohromit, zabodovat především u dámské části osazenstva, ale dospíváme, zrajeme; vždyť časem se všechno dá zvládnout a hlavně, byznys je byznys. Ale zabodovat u žen, to Robert umí: se svým pečlivě vybraným oblečením a tváří modela nebyl nikdy problém „co s načatým večerem“. Ale po třicítce už nejsou věci jako bývaly. První vrásky, za probdělé noci se krutě platí, inu, život. Takže usadit se v pohodlném vztahu s mladší (aspoň že tak) ženou, která ráda bude obletovat bývalého bonvivána a tak si alespoň na stará kolena splní svůj dívčí sen o krásném princi na bílém koni, i když by byla spokojenější, kdyby Robert její zmínky o dítěti nepřecházel svedením hovoru ke golfu, té nové mexické restauraci v ulici či raftingu v Jižní Americe. Ale to se časem podá, říká si ona. Avšak Robert ví, že ještě semtam může zabodovat u skvostné dvacítky a občas i nějaký ten (jak to sám nazývá) „úlet“ proběhne, ale lenost a pohodlnost stejně nakonec vždy zvítězí. Robert, jak sám říká, dospěl a vyzrál.
Klára (34) však přesně ví co chce. A navíc, co chce, to už má. Tedy alespoň do té doby, než uvidí nějaký rozkošný topík na sebe nebo obleček na malou. Ale jinak je spokojená a říká to ráda, zvláště ráno, v poledne a večer, aby to všichni slyšeli a uvěřili tomu, neboť pak tomu snáze uvěří ona. Dnes svobodná matka – ne že by chtěla, ale „tak nějak“ se nezdařilo najít toho pravého: krásného, bohatého, inteligentního, něžného a zároveň divokého, nekuřáka a abstinenta, který však umí pořádně „pařit“, když je třeba – čekala na své první dítě, Josefínku, až do třiatřiceti a přišlo to, navzdory desítkám sexuálních partnerů, leckdy i na jednu noc, stovkám litrů alkoholu vypitých na akcích, kopců spolykaných tablet valia, neurolu a antikoncepčních preparátů, i přes to všechno počala. Jaké vítězství! Třicítka je přece nejlepší věk na dítě! A kariéra? O dobře placenou pozici asistentky ředitele (dobře, párkrát se s ním vyspala, ale to z ní přece ještě nedělá kurvu!) se bát nemusí, s její postavou, tvářičkou a hlavně zkušenostmi jak se musí s chlapama, si kdyžtak bez problému najde další a lepší místo. Říká: mám dítě, to je teď hlavní. A je nám moc dobře, viď zlatíčko!
Dost.
Vycucal jsem si tu z prstu životní příběhy tří osob, které jsou zobrazeny na reklamním poutači a čert vem, jde-li o skutečné osoby nebo je to jen iluze z dílny reklamních grafiků. Zkusil jsem to a popsal jsem věci tak, jak se v mnoha případech mají a vězte, že dobře vím o čem mluvím: všechno výše psané je jen variací na osudy těch, které osobně znám nebo o jsem o nich jinak zpraven.
A ačkoli jsem fabuloval, zveličoval, přeháněl a generalizoval, něco pravdy na tom všem je.
Takhle totiž žijeme a ani já nejsem čestnou výjimkou. Tradiční rodinné svazky se nezakládají a staletími ověřené životní modely jsou považovány za přežitek a jsou s úšklebkem ignorovány.
A také sklízíme zasloužené plody těchto úšklebků.
Tyto sbíráme a jako ovoce stromu rajských i jíme.
Někdy je nám lehce šoufl, někdy si mlaskáme, ale v našem nejzapadlejším koutu duše víme, že něco s námi není v pořádku. Něco se světem není v pořádku.
Ovoce stromů rajských jíme,
ač s žaludky plnými,
přesto hladovíme.
(Ach, poezie.)
To jsme celí my.
Etela (28), marketingová ředitelka magazínu Žena a život má nový pěkný byt s tzv. americkou kuchyni a staršího přítele Roberta (37) s tzv. sexy strništěm. Občas, zvláště ráno, v poledne a večer, na ní přicházejí nepěkné myšlenky: třicítka na krku, kariéra rozjetá, ale děti v nedohlednu, neboť po hypotéce a leasingu zbývá tak akorát na pohodlný život a dítě stojí především peníze, že, minimálně desítku měsíčně, ne-li víc. Váha nezadržitelně stoupá navzdory dietám a spinningu, a již dávno překonala psychologickou hranici agonizujících sedmdesáti kilo, sakra. Ve škole vždycky jedničkářka, ale bylo to vlastně k ničemu, neboť „ v rozkroku veselejší“ a uvolněnější spolužačky zastínily její měšťáckou výchovou vštípenou falešnou cudnost a nevinnost (čti: pokrytectví) a na rozdíl od ní se odvážily se k výpravě na chlapecké záchodky za dobrodružstvím, zatímco ona nesměle pokukovala po klice a v duchu jim záviděla jejich zkušenosti. Ale karta se obrátila a dnes je úspěšná mladá žena se vším všudy. Ano, a opakuje si to každý den, zvláště ráno, v poledne a večer, aby si to vštípila a učinila to pro sebe více uvěřitelným.
Robert (37), to je hned jiný příběh. Z rodiny s velmi dobrým finančním zázemím, nejlepší školy, už ne tak nejlepší studijní výsledky, ale co: kdo platí, má i vysvědčení a certifikáty. Pokusy s vlastní firmou (s vydatnou otcovou pomocí založenou), která se zpočátku zdála jako příliš nekompatibilní s dosavadním životním stylem kterému vévodí návštěvy akcí na kterých jde o to se ukázat, ohromit, zabodovat především u dámské části osazenstva, ale dospíváme, zrajeme; vždyť časem se všechno dá zvládnout a hlavně, byznys je byznys. Ale zabodovat u žen, to Robert umí: se svým pečlivě vybraným oblečením a tváří modela nebyl nikdy problém „co s načatým večerem“. Ale po třicítce už nejsou věci jako bývaly. První vrásky, za probdělé noci se krutě platí, inu, život. Takže usadit se v pohodlném vztahu s mladší (aspoň že tak) ženou, která ráda bude obletovat bývalého bonvivána a tak si alespoň na stará kolena splní svůj dívčí sen o krásném princi na bílém koni, i když by byla spokojenější, kdyby Robert její zmínky o dítěti nepřecházel svedením hovoru ke golfu, té nové mexické restauraci v ulici či raftingu v Jižní Americe. Ale to se časem podá, říká si ona. Avšak Robert ví, že ještě semtam může zabodovat u skvostné dvacítky a občas i nějaký ten (jak to sám nazývá) „úlet“ proběhne, ale lenost a pohodlnost stejně nakonec vždy zvítězí. Robert, jak sám říká, dospěl a vyzrál.
Klára (34) však přesně ví co chce. A navíc, co chce, to už má. Tedy alespoň do té doby, než uvidí nějaký rozkošný topík na sebe nebo obleček na malou. Ale jinak je spokojená a říká to ráda, zvláště ráno, v poledne a večer, aby to všichni slyšeli a uvěřili tomu, neboť pak tomu snáze uvěří ona. Dnes svobodná matka – ne že by chtěla, ale „tak nějak“ se nezdařilo najít toho pravého: krásného, bohatého, inteligentního, něžného a zároveň divokého, nekuřáka a abstinenta, který však umí pořádně „pařit“, když je třeba – čekala na své první dítě, Josefínku, až do třiatřiceti a přišlo to, navzdory desítkám sexuálních partnerů, leckdy i na jednu noc, stovkám litrů alkoholu vypitých na akcích, kopců spolykaných tablet valia, neurolu a antikoncepčních preparátů, i přes to všechno počala. Jaké vítězství! Třicítka je přece nejlepší věk na dítě! A kariéra? O dobře placenou pozici asistentky ředitele (dobře, párkrát se s ním vyspala, ale to z ní přece ještě nedělá kurvu!) se bát nemusí, s její postavou, tvářičkou a hlavně zkušenostmi jak se musí s chlapama, si kdyžtak bez problému najde další a lepší místo. Říká: mám dítě, to je teď hlavní. A je nám moc dobře, viď zlatíčko!
Dost.
Vycucal jsem si tu z prstu životní příběhy tří osob, které jsou zobrazeny na reklamním poutači a čert vem, jde-li o skutečné osoby nebo je to jen iluze z dílny reklamních grafiků. Zkusil jsem to a popsal jsem věci tak, jak se v mnoha případech mají a vězte, že dobře vím o čem mluvím: všechno výše psané je jen variací na osudy těch, které osobně znám nebo o jsem o nich jinak zpraven.
A ačkoli jsem fabuloval, zveličoval, přeháněl a generalizoval, něco pravdy na tom všem je.
Takhle totiž žijeme a ani já nejsem čestnou výjimkou. Tradiční rodinné svazky se nezakládají a staletími ověřené životní modely jsou považovány za přežitek a jsou s úšklebkem ignorovány.
A také sklízíme zasloužené plody těchto úšklebků.
Tyto sbíráme a jako ovoce stromu rajských i jíme.
Někdy je nám lehce šoufl, někdy si mlaskáme, ale v našem nejzapadlejším koutu duše víme, že něco s námi není v pořádku. Něco se světem není v pořádku.
Ovoce stromů rajských jíme,
ač s žaludky plnými,
přesto hladovíme.
(Ach, poezie.)
To jsme celí my.
středa 16. ledna 2008
Velké prohry, malá vítězství.
Realisticky viděno, že.
Navzdory zimě, mrazu a jinovatce jsem včera již podruhé vyběhl do noci. Však to znáte: když ti není pomoci, zkus vyběhnout do noci. Tolik Kurt Vonnegut, Jr., tedy alespoň pokud mě paměť neklame; v té zemi nikoho - rozuměj v mé hlavě – si však ničím jistým být nelze.
Ale zas tak špatně, aby se muselo, nebylo, a i přesto se vyběhlo.
Takže tradiční teplé prádlo pro chladná rána a večery, kalhoty s kapsami, kecky, teplou čepici a šup.
Nechci zde však opisovat vcelku nudnou třičtvrtěhodinku strávenou funěním a pocením; materiálu s obdobným obsahem je plný internet (což je jemný poukaz a rádobyvtipná paralela k online pornografii).
Podstatně zajímavější je totiž to, co tomuto rozhodnutí předcházelo: horečné přemítání zda ano či ne. Hledání trapných výmluv, alibistické pokukovaní po hodinkách a teploměru, abych sám sebe ujišťoval že je příliš pozdě/příliš chladno, že horký čaj v konvici dychtí být vypit a koláčky ve spíži, zmučeny slepou touhou, křičí jen aby byly pojedeny.
A právě v tu chvíli, kdy jsem odsekl jak čaji, tak koláčkům, oblékl se na ven a začalo mi býti k nepomožení, jsem si uvědomil, že toto malé vítězství v epické bitvě nad leností skutečně nemá ani za mák nic společného s vyhranou válkou.
Vběhl jsem tedy hlouběji do tmy a chladu a přemýšlel dále. A pomaličku, hrozivě a téměř se vztyčeným prostředníčkem se mi začala zjevovat poněkud nepříjemná pravda. A teď pozor, jedná se o pravdu univerzální, stojící nade všemi funícími třicátníky a jejich sebekonsolidačními aktivitami:
Válku zvanou život nelze vyhrát. Lze jen tu a tam, obrazně řečeno, dát přes držku nějakému joudovi v rádiovce (což je metafora pro malý, marginální problém, který by se navíc nejspíš časem vyřešil sám), ale na samotného generála sedící ve stanu generálního štábu a peskující nižší šarže žádostmi o horký párek a studené pivo, nemáme ani mizivou šanci.
Každé malé vítězství, překonání překážky či protivenství přináší jen překážky a protivenství další, tudíž další možnost selhat, prohrát, propadnout, zapomenout, ztratit, neudělat, schytat, bolet.
A pozor: tohle není skučení, tak to totiž chodí od pradávna. Jadadý, Kurte.
Takže já, ačkoli vítěz úterní bitvy, ve čtvrtek budu opět svádět boj a jak známe vtipálka pámbíčka, jistě škodolibě přihodí na bitevní pole pár pěšáků v podobě ještě chutnějších koláčků a ještě voňavějšího čaje, zajímavého filmu či knihy a dalších kdovíjakých návnad na onoho lenocha ve mně.
Nebojím se. Tak to totiž má být.
Totiž, řečeno prostými slovy: alespoň se něco děje.
A to je, myslím, hlavní smysl našich malých válek, ve kterých vítězství nestojí za zlámanou grešli, avšak prohry nám zlomí vaz stejně lehce a prostě jako lusknutí prstů.
Do boje.
Navzdory zimě, mrazu a jinovatce jsem včera již podruhé vyběhl do noci. Však to znáte: když ti není pomoci, zkus vyběhnout do noci. Tolik Kurt Vonnegut, Jr., tedy alespoň pokud mě paměť neklame; v té zemi nikoho - rozuměj v mé hlavě – si však ničím jistým být nelze.
Ale zas tak špatně, aby se muselo, nebylo, a i přesto se vyběhlo.
Takže tradiční teplé prádlo pro chladná rána a večery, kalhoty s kapsami, kecky, teplou čepici a šup.
Nechci zde však opisovat vcelku nudnou třičtvrtěhodinku strávenou funěním a pocením; materiálu s obdobným obsahem je plný internet (což je jemný poukaz a rádobyvtipná paralela k online pornografii).
Podstatně zajímavější je totiž to, co tomuto rozhodnutí předcházelo: horečné přemítání zda ano či ne. Hledání trapných výmluv, alibistické pokukovaní po hodinkách a teploměru, abych sám sebe ujišťoval že je příliš pozdě/příliš chladno, že horký čaj v konvici dychtí být vypit a koláčky ve spíži, zmučeny slepou touhou, křičí jen aby byly pojedeny.
A právě v tu chvíli, kdy jsem odsekl jak čaji, tak koláčkům, oblékl se na ven a začalo mi býti k nepomožení, jsem si uvědomil, že toto malé vítězství v epické bitvě nad leností skutečně nemá ani za mák nic společného s vyhranou válkou.
Vběhl jsem tedy hlouběji do tmy a chladu a přemýšlel dále. A pomaličku, hrozivě a téměř se vztyčeným prostředníčkem se mi začala zjevovat poněkud nepříjemná pravda. A teď pozor, jedná se o pravdu univerzální, stojící nade všemi funícími třicátníky a jejich sebekonsolidačními aktivitami:
Válku zvanou život nelze vyhrát. Lze jen tu a tam, obrazně řečeno, dát přes držku nějakému joudovi v rádiovce (což je metafora pro malý, marginální problém, který by se navíc nejspíš časem vyřešil sám), ale na samotného generála sedící ve stanu generálního štábu a peskující nižší šarže žádostmi o horký párek a studené pivo, nemáme ani mizivou šanci.
Každé malé vítězství, překonání překážky či protivenství přináší jen překážky a protivenství další, tudíž další možnost selhat, prohrát, propadnout, zapomenout, ztratit, neudělat, schytat, bolet.
A pozor: tohle není skučení, tak to totiž chodí od pradávna. Jadadý, Kurte.
Takže já, ačkoli vítěz úterní bitvy, ve čtvrtek budu opět svádět boj a jak známe vtipálka pámbíčka, jistě škodolibě přihodí na bitevní pole pár pěšáků v podobě ještě chutnějších koláčků a ještě voňavějšího čaje, zajímavého filmu či knihy a dalších kdovíjakých návnad na onoho lenocha ve mně.
Nebojím se. Tak to totiž má být.
Totiž, řečeno prostými slovy: alespoň se něco děje.
A to je, myslím, hlavní smysl našich malých válek, ve kterých vítězství nestojí za zlámanou grešli, avšak prohry nám zlomí vaz stejně lehce a prostě jako lusknutí prstů.
Do boje.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)