Kdo jsou Etela a Robert, potažmo Klára a Josefína?

Jací chceme být a jací jsme doopravdy.

Etela (28), marketingová ředitelka magazínu Žena a život má nový pěkný byt s tzv. americkou kuchyni a staršího přítele Roberta (37) s tzv. sexy strništěm. Občas, zvláště ráno, v poledne a večer, na ní přicházejí nepěkné myšlenky: třicítka na krku, kariéra rozjetá, ale děti v nedohlednu, neboť po hypotéce a leasingu zbývá tak akorát na pohodlný život a dítě stojí především peníze, že, minimálně desítku měsíčně, ne-li víc. Váha nezadržitelně stoupá navzdory dietám a spinningu, a již dávno překonala psychologickou hranici agonizujících sedmdesáti kilo, sakra. Ve škole vždycky jedničkářka, ale bylo to vlastně k ničemu, neboť „ v rozkroku veselejší“ a uvolněnější spolužačky zastínily její měšťáckou výchovou vštípenou falešnou cudnost a nevinnost (čti: pokrytectví) a na rozdíl od ní se odvážily se k výpravě na chlapecké záchodky za dobrodružstvím, zatímco ona nesměle pokukovala po klice a v duchu jim záviděla jejich zkušenosti. Ale karta se obrátila a dnes je úspěšná mladá žena se vším všudy. Ano, a opakuje si to každý den, zvláště ráno, v poledne a večer, aby si to vštípila a učinila to pro sebe více uvěřitelným.

Robert (37), to je hned jiný příběh. Z rodiny s velmi dobrým finančním zázemím, nejlepší školy, už ne tak nejlepší studijní výsledky, ale co: kdo platí, má i vysvědčení a certifikáty. Pokusy s vlastní firmou (s vydatnou otcovou pomocí založenou), která se zpočátku zdála jako příliš nekompatibilní s dosavadním životním stylem kterému vévodí návštěvy akcí na kterých jde o to se ukázat, ohromit, zabodovat především u dámské části osazenstva, ale dospíváme, zrajeme; vždyť časem se všechno dá zvládnout a hlavně, byznys je byznys. Ale zabodovat u žen, to Robert umí: se svým pečlivě vybraným oblečením a tváří modela nebyl nikdy problém „co s načatým večerem“. Ale po třicítce už nejsou věci jako bývaly. První vrásky, za probdělé noci se krutě platí, inu, život. Takže usadit se v pohodlném vztahu s mladší (aspoň že tak) ženou, která ráda bude obletovat bývalého bonvivána a tak si alespoň na stará kolena splní svůj dívčí sen o krásném princi na bílém koni, i když by byla spokojenější, kdyby Robert její zmínky o dítěti nepřecházel svedením hovoru ke golfu, té nové mexické restauraci v ulici či raftingu v Jižní Americe. Ale to se časem podá, říká si ona. Avšak Robert ví, že ještě semtam může zabodovat u skvostné dvacítky a občas i nějaký ten (jak to sám nazývá) „úlet“ proběhne, ale lenost a pohodlnost stejně nakonec vždy zvítězí. Robert, jak sám říká, dospěl a vyzrál.

Klára (34) však přesně ví co chce. A navíc, co chce, to už má. Tedy alespoň do té doby, než uvidí nějaký rozkošný topík na sebe nebo obleček na malou. Ale jinak je spokojená a říká to ráda, zvláště ráno, v poledne a večer, aby to všichni slyšeli a uvěřili tomu, neboť pak tomu snáze uvěří ona. Dnes svobodná matka – ne že by chtěla, ale „tak nějak“ se nezdařilo najít toho pravého: krásného, bohatého, inteligentního, něžného a zároveň divokého, nekuřáka a abstinenta, který však umí pořádně „pařit“, když je třeba – čekala na své první dítě, Josefínku, až do třiatřiceti a přišlo to, navzdory desítkám sexuálních partnerů, leckdy i na jednu noc, stovkám litrů alkoholu vypitých na akcích, kopců spolykaných tablet valia, neurolu a antikoncepčních preparátů, i přes to všechno počala. Jaké vítězství! Třicítka je přece nejlepší věk na dítě! A kariéra? O dobře placenou pozici asistentky ředitele (dobře, párkrát se s ním vyspala, ale to z ní přece ještě nedělá kurvu!) se bát nemusí, s její postavou, tvářičkou a hlavně zkušenostmi jak se musí s chlapama, si kdyžtak bez problému najde další a lepší místo. Říká: mám dítě, to je teď hlavní. A je nám moc dobře, viď zlatíčko!

Dost.

Vycucal jsem si tu z prstu životní příběhy tří osob, které jsou zobrazeny na reklamním poutači a čert vem, jde-li o skutečné osoby nebo je to jen iluze z dílny reklamních grafiků. Zkusil jsem to a popsal jsem věci tak, jak se v mnoha případech mají a vězte, že dobře vím o čem mluvím: všechno výše psané je jen variací na osudy těch, které osobně znám nebo o jsem o nich jinak zpraven.

A ačkoli jsem fabuloval, zveličoval, přeháněl a generalizoval, něco pravdy na tom všem je.

Takhle totiž žijeme a ani já nejsem čestnou výjimkou. Tradiční rodinné svazky se nezakládají a staletími ověřené životní modely jsou považovány za přežitek a jsou s úšklebkem ignorovány.

A také sklízíme zasloužené plody těchto úšklebků.

Tyto sbíráme a jako ovoce stromu rajských i jíme.

Někdy je nám lehce šoufl, někdy si mlaskáme, ale v našem nejzapadlejším koutu duše víme, že něco s námi není v pořádku. Něco se světem není v pořádku.

Ovoce stromů rajských jíme,
ač s žaludky plnými,
přesto hladovíme.

(Ach, poezie.)

To jsme celí my.

Velké prohry, malá vítězství.

Realisticky viděno, že.

Navzdory zimě, mrazu a jinovatce jsem včera již podruhé vyběhl do noci. Však to znáte: když ti není pomoci, zkus vyběhnout do noci. Tolik Kurt Vonnegut, Jr., tedy alespoň pokud mě paměť neklame; v té zemi nikoho - rozuměj v mé hlavě – si však ničím jistým být nelze.

Ale zas tak špatně, aby se muselo, nebylo, a i přesto se vyběhlo.

Takže tradiční teplé prádlo pro chladná rána a večery, kalhoty s kapsami, kecky, teplou čepici a šup.

Nechci zde však opisovat vcelku nudnou třičtvrtěhodinku strávenou funěním a pocením; materiálu s obdobným obsahem je plný internet (což je jemný poukaz a rádobyvtipná paralela k online pornografii).

Podstatně zajímavější je totiž to, co tomuto rozhodnutí předcházelo: horečné přemítání zda ano či ne. Hledání trapných výmluv, alibistické pokukovaní po hodinkách a teploměru, abych sám sebe ujišťoval že je příliš pozdě/příliš chladno, že horký čaj v konvici dychtí být vypit a koláčky ve spíži, zmučeny slepou touhou, křičí jen aby byly pojedeny.

A právě v tu chvíli, kdy jsem odsekl jak čaji, tak koláčkům, oblékl se na ven a začalo mi býti k nepomožení, jsem si uvědomil, že toto malé vítězství v epické bitvě nad leností skutečně nemá ani za mák nic společného s vyhranou válkou.

Vběhl jsem tedy hlouběji do tmy a chladu a přemýšlel dále. A pomaličku, hrozivě a téměř se vztyčeným prostředníčkem se mi začala zjevovat poněkud nepříjemná pravda. A teď pozor, jedná se o pravdu univerzální, stojící nade všemi funícími třicátníky a jejich sebekonsolidačními aktivitami:

Válku zvanou život nelze vyhrát. Lze jen tu a tam, obrazně řečeno, dát přes držku nějakému joudovi v rádiovce (což je metafora pro malý, marginální problém, který by se navíc nejspíš časem vyřešil sám), ale na samotného generála sedící ve stanu generálního štábu a peskující nižší šarže žádostmi o horký párek a studené pivo, nemáme ani mizivou šanci.

Každé malé vítězství, překonání překážky či protivenství přináší jen překážky a protivenství další, tudíž další možnost selhat, prohrát, propadnout, zapomenout, ztratit, neudělat, schytat, bolet.

A pozor: tohle není skučení, tak to totiž chodí od pradávna. Jadadý, Kurte.

Takže já, ačkoli vítěz úterní bitvy, ve čtvrtek budu opět svádět boj a jak známe vtipálka pámbíčka, jistě škodolibě přihodí na bitevní pole pár pěšáků v podobě ještě chutnějších koláčků a ještě voňavějšího čaje, zajímavého filmu či knihy a dalších kdovíjakých návnad na onoho lenocha ve mně.

Nebojím se. Tak to totiž má být.

Totiž, řečeno prostými slovy: alespoň se něco děje.

A to je, myslím, hlavní smysl našich malých válek, ve kterých vítězství nestojí za zlámanou grešli, avšak prohry nám zlomí vaz stejně lehce a prostě jako lusknutí prstů.

Do boje.

Repete!

(Bilancování smrdí a nemyje si nohy.)

Takže.

Už zhruba rok se zde producíruji a v dlouhých souvětích se snažím vyjádřit - stejně jako nalézt - nějaký eventuální smysl, který by se mohl vloudit do mého, a jistě prominete onu troufalost, i do našich-vašich životů.

Smysl se totiž vždycky pouze vloudívává. Nikdy nepřichází s pompou a květinami, nýbrž coby v stínu plížící se hrdlořez, pozvolna vreckovým nožíkom pižlá naše krčky.

Ale začátek byl téměř pohádkový: po hloupohonzovsku jsem si sbalil svůj příslovečný a navíc svrchovaně pomyslný raneček s buchtami a pošetilými ideály a vyrazil na zkušenou do zdánlivě přívětivého a také „úplně nejvíc mega kůl“ virtuálního světa plného blogů, nabídek na prodloužení penisu, Tokio Hotel erotických fanfictions, Goatse.cx, ShavedSamoanGrannies.com a dalších lahod, abych zjistil, že čas od času se k nečemu vyjádřit a zaujmout jasné stanovisko mi pomáhá udržovat iluzi sebe sama coby člověka v kolektivu oblíbeného, vtipného, intelektuálně na výši, nadprůměrně sexuálně vybaveného a aktivního, stejně jako lidského, citlivého a především přívětivě moudrého, čili jedním slovem: typického blogera.

Avšak kecám. Protože - upřímně - nijak zvlášť to nepomáhá; nejsem ani více či méně patetický, sobecký, arogantní, namyšlený, líný atd. než jsem byl coby nebloger.

Je to totiž známá věc: blogovat neznamená stát se lepším člověkem.

Musel jsem to napsat, neboť jsou tací, kteří jsou stále vnitřně hluboce přesvědčeni o opaku.

Co to však tedy znamená, býti blogerem?

Nic zvláštního; jen si každý den si lámat hlavu nad tématy vhodnými ke zpracování a pak si ve zcela nevhodných situacích se zběsilostí ve tváři zapisovat náhle se dostavivší nápady a ty potom, s nemalou špetkou narcisismu, přetavovat v krátké, radobyvtipné, rádobymoudré texty, které si přečte možná pár nejbližších a jednou za uherský rok i někdo zabloudivší.

Ano. To je celá pravda. A podíval jsem se jí hrdě do ksichtu.

A pravdě navzdory to vypadá, či co, že i tak zůstávám nadále blogerem.

Co z toho vyplývá?

Že jsem vítěz. Nejvíc.

I win teh intarweb!

Meh.

Problémy nás krásných a bohatých.

Maserati nebo Lamborghini, Kanáry či Mallorca?

Po několikaměsíčním vytrvalém vědeckém úsilí jsem konečně dospěl ke konkrétním výsledkům a díky nejmodernějším technologiím, molekulární analýze a měřením času rozpadu radioaktivního izotopu C14 jsem zjistil, že mé auto je staré 15 let.

Ještě pět let a bude to veterán. Hurá. Nebo snad není důvod k jásotu?

Ne, není. Spíše je potřeba provést evaluaci, ekonomickou rozvahu a poté bezohlednou a brutální dekonstrukci za použití vysokotlakého lisu v nejbližším sběrném dvoře.

Však víme. To máte: ložiska, tlumiče, disky, silentbloky, kloubové čepy, brzdové destičky, prasátka, pakny, brzdové kotouče, bovden ruční brzdy, katalyzátor, střední díl výfuku, tlumič výfuku …

Proto se musím se ptát: uvezu to, pane Lorenc?

Pan Lorenc jen pokrčil rameny, přihnul si z lahváče a protáhl obličej.

To jste mi teda moc nepomohl, odpovídám na to já.

Staré automobily, epický toť příběh: na začátku jsou nové a voňavé, celé se blyští, vstupujeme do nich s posvátnou úctou a nejvyšší opatrností. A jezdíme v nich, ráno co ráno, odpoledne co odpoledne, nákup co nákup, výlet co výlet. Sem tam je obejdeme a postupně nás začíná zachvacovat hrozivé zjištění, že už věci nejsou co bývaly, že do té myčky na křižovatce už teda nepojedeme, protože nám ty kartáče poškrábaly lak, neboco, tady je to ňáký ťuklý, to jsme asi u Lídlu někoho decánko pocuchali při parkování, a tu najednou, rána z čistého nebe:

První rez.

A příběh pokračuje a my jedeme dál, plyn na podlahu, víkendy letí jak tryskáče, avšak stopa nezůstává na obloze, ale je čitelná na nebohém vozítku.

Děje se to nám všem a já teď zrovna jsem téměř na konci tohoto věčného cyklu.

A spolu s Hamletem se ptám: investice či demolice?

Jezdíme dál & Konci blíž.

Uvidíme.

Příliš důvěrné dálky.

O mém kusu horizontu.

Jsem divák. Velký a zanícený divák.

Ten, kdo mě zná dobře, to už ví: jsem fascinován pohledem na horizont. Na kterýkoli a to kdykoli. Horizont je mé morfium. Kdyby existoval horizont pouze ve formě, řekněme, nedejbože, čípků, i tak bych ho miloval a láskyplně ho zaváděl se zmámeným úsměvem na rtech.

Co vlastně tato velká láska znamená?

Horizont je pro mě náhle odkrytým tajemstvím. Každá podstatná otázka z kategorie těch tzv. „Velkých otázek“ (tzn. Jaký je smysl lidské existence? Existuje Bůh? Kolik váží varlata průměrně vyvinutého ptakopyska? a podobně) je pohledem na horizont zcela zodpovězena. Neříkám, že ona odpověď je vyjádřitelná slovy, ale rozhodně se jedná o svého druhu jedinečnou odpověď, kterou já, konkrétní lidský exemplář se všemi svými podstatnými rysy člověčenství (lenost, strach ze smrti, nekritický obdiv k sobě sama, fungování žláz s vnitřní či vnější sekrecí atd.) vyjadřuji takto:

Všechno je jednota. Já a horizont jsme propojeni, ačkoli zdánlivě vzdáleni. Lidská existence je unii horizontu a individua, ze které nás vytrhuje pouze vědomí času.

S pohledem na horizont čas ustupuje a jednota se opětovně ustavuje, aby však byla opět narušena. A tak pořád dokola.

(86,1 gramů.) (Nezapomněli jste na toho ptakopyska, že?)

A teď si představte, že jsem tyto záležitosti vykládal i slečnám, na které jsem měl políčeno. Být na jejich místě, nakopal bych se za takový druh konverzace na rande do řiti, až bych si pokálel špičku. Protože za prvé: koho to zajímá, za druhé: kdo to má chápat?

A upřímně řečeno, dnes již ani nevím, co jsem si od tohoto druhu verbálního tokání sliboval: exemplář ženy, který by pochopil cele o čem mluvím a byl schopen tuto tezi dále rozvíjet či vyvracet, by mě - paradoxně - nezajímal; ženy zběhlejší v metafyzice více než já mě upřímně děsí.

Ale k věci: včera jsem vyšel kolem půlnoci na terasu svého domu a dlouze se zahleděl na statisíci světly rozzářený horizont s Jižním městem v hlavní roli a uvědomil jsem si, že jsem strávil téměř deset let na místě s fantastickým výhledem, aniž bych se pravidelně věnoval mé výše opsané oblíbené kratochvíli a takto se dlouze kochal. Ani včera to tak úplně nevyšlo: po chvíli mi začala být zima a okenní tabulka celé kouzlo pozorování nemilosrdně zhatí.

Ale za tu krátkou chvíli jsem si jasně stačil uvědomit toto: za půl roku se budu stěhovat a ani jsem si svůj horizont neužil.

A po dnešku vím, že mi bude chybět.

Inu, v tomto případě je, díkybohu, jedna neotřesitelná jistota: horizont je všude, kam se jen člověk podívá.

Doufejme tedy, že bude i na onom mém novém místě.

Ano, doufejme.