(Romantické úterní večery u rozhlasových přijímačů)
Nechávám se budit rádiem.
V dřívějších dobách jsem používal obyčejný budík, který bez emocí a chladně, propípával si každé ráno cestu do mé bdělosti, prorážeje vrstvami surrealistických obrazů a nánosy snů. Mimochodem ani už nevím,co mě dohnalo k zakoupení radiobudíku, ale prostě se tak stalo.
A protože se ostatních stanic upřímně děsím, mám naladěno tradiční Radio 1, přičemž mi teď dochází, že vlastně zůstávám věrný znění jednoho tamnímu jinglu: „s Rádiem 1 vstávám, s Rádiem 1 usínám“. Tak to dělám.
Bejby. (Uapta-dýda-dapta-pta.)
Takže když kolem půlnoci nastavuji budík na ranní vstávání, na okamžik se zaposlouchám do aktuálního večerního vysílání.
V úterý je metal. Nebo tak něco.
Bejby.
Nedávno jsem se rozhodl, že se vzdělám v posledních trendech v tomto ranku a sehnal si kupy grind-core, death-grindu, doom-metalu a tak dále. Všichni kytaristé v jistém slova smyslu bratry jsou, takže o důvod víc proč zahájit družbu, kamarádšoft.
Poslouchal jsem pečlivě, sledoval melodie, harmonie, rytmiku, texty.
A je mi jasné, že všichni králíci vytažení z tohoto cylindru se sichrhajckou přidělaným nápisem „hardcore“ nejsou pokusem o „hudbu“. MĚ je to jasné, zdůrazňuji. Nejde zde o onu hudbu, která vás srazí na kolena tím, jak je komplexní a jednoduchá zároveň, plná radostného patosu i zoufalství zároveň.
Jako třeba symfonická.
Tentokrát moc dobře vím, o čem mluvím. Elektronické verze králíků vytažené z tohoto pomyslného cylindru byly jistou dobu mým denním chlebem (yikes!) a dodnes patří mezi mé ranní intelektuální exercicie výplach mozku surovým drum’n’bass z empétrojky ve vagónu metra.
Požitek je to luxusní. Ale není to hudba, Bože chraň.
Takže první pravidlo: nedělat z hardcore (cojávím-metalu, kdovíco-core, ale i d’n’b, gabu, minimal techna atd.) hudbu, nebo dokonce “nějaké umění”. Je to důmyslná hra se zvukovou atmosférou za účelem vyvolání pocitu v duši posluchačově.
Co tedy zbyde, když odřízneme tento umělecký nárok?
Jaké pocity vyvolává zvratoří a hrozičská produkce?
(Rozuměj: Cryptopsy, Necrophagist, Circle of Dead Children, Decapitated, Origin, Dying Fetus, Fuck... I'm Dead, Carcass, Napalm Death, Regurgitate, Reek of Putrefaction, Supression, Naked City, Bastard Noise, Guilty Connector, Atomsmasher/Phantomsmasher, Facial Mess, Ruins, World, Gore Beyond Necropsy, Fear of God, The Gerogerigegege…)
Je to humor ve své nejčistší formě: když někdo sděluje intenzivním chrochtáním nějaké radostné zprávy o sodomii, pitvě, znásilnění, smrti, vraždě, incestu, drogách, potratu, pojídání výkalů, mění tak zcela konečné vyznění celého sdělení.
Cookie monster vokál je především a hlavně legrační, což je ostatně důvod, proč ho již dávno použili tvůrci kultovní Sezamové ulice pro své maňásky.
To já pro nejbrutálnější efekt doporučuji hlas mistra a pána všech přicmrndávajících antikristů, jehož jméno lze vyslovit jenom jednou do roka, pročež tak nyní obřadně činím: Miloš Frýba.
Ten mě upřímně děsí.
Ale chrochtání a 280 BPM z drum-machine (nebo od bubeníka, to máte prašť jako uhoď (jak trefné, hahaha) spolu s chromaticky posunovanými barréčky (resp. jejich torzy hranými dvouma prsty) mě na prvních několik vteřin rozesměje, ale pak už jen zoufale nudí. To samé se týká 99 procent shreddingu, je-li vůbec v tomto koutu hudební produkce přítomen.
Pokud někoho taková věc děsí, je buďto retardovaný nebo pětiletý.
Ale Ty, ó Miloši Frýbo, aj, mocný z nejmocnějších, Ty zůstaň ve své ohnivé říši a spokoj se i nadále s trýzněním již mrtvých duší a ponech nás, prosté smrtelníky na pokoji.
úterý 7. srpna 2007
středa 18. července 2007
Okurky a český smutek
Tištěné slovo je mrtvo.
Nečtu noviny. Netečně míjím trafiky a kameloty, s nezájmem přehlížím novinové stojany. A dobře mi tak.
A to jsem, ačkoli bych dnes tomu nevěřil, měl období,kdy jsem každé ráno vstal o něco dříve, běžel do trafiky s padesátníkem v kapse a zakoupil sobě voňavý, občas ještě teplý výtisk tzv. Lidové demokracie. To mi, nastojte, bylo 13 let.
Ne, nějaké věci skutečně nejsou racionálně zdůvodnitelné.
Tak jsem činíval asi rok - den co den, zatímco ostatní vrstevnící ještě vyspávali, jsem já vybíhal a vracel se domů s novinami, které sice, pravda, voněly papírem, ale smrděly propagandou. A dokonce jsem je i četl.
Na svou obranu podotýkám, že jsem už znal v hrubých obrysech jádro "celého problému" a tak jsem přistupoval ke čtenému s rezervou a snažil se vyhmatávat mezi řádky "pravdu" a tu tahat za límec ven. Pomohlo mi to zorientovat se v záležitostech, ve kterých se obvykle děti neorientují a ani orientovat nechtějí. A možná ani nemají.
Ať tak či tak, noviny voněly tenkrát krásně. Pokaždé.
Dnes už, myslím, tak nevoní.
Vlastně, ani nemusím myslet, protože jsem dnes měl příležitost zabořit svůj nos do tiskoviny.
A nevoní.
K tomuto mám dvě zásadní poznámky.
První: tak jako obvykle, všechny tištěné i elektronické noviny ždímají v posledních dnech stereotypní motiv veder a na titulních stranách všech novin jsou palcové nadpisy s elaboráty na toto téma. Nenechávám se však ošálit a usilovně přemýšlím, cože nového lze v takovém vypečeném tropicko-letním příspěvku ještě přidat k dobru; kterak lze tuto, dle mého, seschlou krávu ještě o nějaký ten litránek novinářského bujónu podojit.
Totiž - shrňme si to, ať víme oč běží:
1. Je horko.
2. Lidé kolabují.
3. Hodně pijte.
4. Zůstantě doma.
Čtyři ústřední fakta, zde pregnantně vyjádřená holými větami, jsou na voňavém novinovém papíře rozmazávána jako prima essencia scheisse porna a pomyslné kravčino vemínko se již drolí mezi prsty. A články přes celou stránku exponující čtyři výše uvedené body plní hlavní české deníky. Ach.
Poznámka druhá: ve dvou tiskovinách zdarma (Metro, Expres) jsem se hned vedle veledůležitého článku o vedrech dozvěděl, že dle průzkumu jisté londýnské nadace jsou Češi a Slováci jsou "nejsmutnějšími národy Evropy". Umístili jsme se totiž na 24. místě ze 30. Takže nikoli nejsmutnější, ne?
Na prvním místě jsou prý Islanďané.
To, že Island má největší procento sebevražd ze všech světových zemí, se zřejmě do průzkumu z neurčitých esoterických příčin nezapočítává.
Máme zde náhle národ vskutku šťastných sebevrahů, jak se zdá.
Kde je chyba? Nekonzistentní kriteria použitá při průzkumu propojená s novinářským diletantsvím a nechutí myslet vlastní hlavou je úrodnou půdou pro růst zeleniny zvané "okurka" či "okurek" (pokud jste, čistě náhodou, barbar a divoch z Kamčatky).
Takhle tedy vypadá letošní okurková sezóna v českém tisku.
Ale mě to je fuk, já to číst nebudu.
Už.
Šmytec.
Nečtu noviny. Netečně míjím trafiky a kameloty, s nezájmem přehlížím novinové stojany. A dobře mi tak.
A to jsem, ačkoli bych dnes tomu nevěřil, měl období,kdy jsem každé ráno vstal o něco dříve, běžel do trafiky s padesátníkem v kapse a zakoupil sobě voňavý, občas ještě teplý výtisk tzv. Lidové demokracie. To mi, nastojte, bylo 13 let.
Ne, nějaké věci skutečně nejsou racionálně zdůvodnitelné.
Tak jsem činíval asi rok - den co den, zatímco ostatní vrstevnící ještě vyspávali, jsem já vybíhal a vracel se domů s novinami, které sice, pravda, voněly papírem, ale smrděly propagandou. A dokonce jsem je i četl.
Na svou obranu podotýkám, že jsem už znal v hrubých obrysech jádro "celého problému" a tak jsem přistupoval ke čtenému s rezervou a snažil se vyhmatávat mezi řádky "pravdu" a tu tahat za límec ven. Pomohlo mi to zorientovat se v záležitostech, ve kterých se obvykle děti neorientují a ani orientovat nechtějí. A možná ani nemají.
Ať tak či tak, noviny voněly tenkrát krásně. Pokaždé.
Dnes už, myslím, tak nevoní.
Vlastně, ani nemusím myslet, protože jsem dnes měl příležitost zabořit svůj nos do tiskoviny.
A nevoní.
K tomuto mám dvě zásadní poznámky.
První: tak jako obvykle, všechny tištěné i elektronické noviny ždímají v posledních dnech stereotypní motiv veder a na titulních stranách všech novin jsou palcové nadpisy s elaboráty na toto téma. Nenechávám se však ošálit a usilovně přemýšlím, cože nového lze v takovém vypečeném tropicko-letním příspěvku ještě přidat k dobru; kterak lze tuto, dle mého, seschlou krávu ještě o nějaký ten litránek novinářského bujónu podojit.
Totiž - shrňme si to, ať víme oč běží:
1. Je horko.
2. Lidé kolabují.
3. Hodně pijte.
4. Zůstantě doma.
Čtyři ústřední fakta, zde pregnantně vyjádřená holými větami, jsou na voňavém novinovém papíře rozmazávána jako prima essencia scheisse porna a pomyslné kravčino vemínko se již drolí mezi prsty. A články přes celou stránku exponující čtyři výše uvedené body plní hlavní české deníky. Ach.
Poznámka druhá: ve dvou tiskovinách zdarma (Metro, Expres) jsem se hned vedle veledůležitého článku o vedrech dozvěděl, že dle průzkumu jisté londýnské nadace jsou Češi a Slováci jsou "nejsmutnějšími národy Evropy". Umístili jsme se totiž na 24. místě ze 30. Takže nikoli nejsmutnější, ne?
Na prvním místě jsou prý Islanďané.
To, že Island má největší procento sebevražd ze všech světových zemí, se zřejmě do průzkumu z neurčitých esoterických příčin nezapočítává.
Máme zde náhle národ vskutku šťastných sebevrahů, jak se zdá.
Kde je chyba? Nekonzistentní kriteria použitá při průzkumu propojená s novinářským diletantsvím a nechutí myslet vlastní hlavou je úrodnou půdou pro růst zeleniny zvané "okurka" či "okurek" (pokud jste, čistě náhodou, barbar a divoch z Kamčatky).
Takhle tedy vypadá letošní okurková sezóna v českém tisku.
Ale mě to je fuk, já to číst nebudu.
Už.
Šmytec.
pondělí 2. července 2007
Kauza Neposlušné tenisky
(Tentokrát mínus Zaňáková)
Když jsem před dvěma měsíci psal svoji poznámku o rekreačním vytrvalostním běhu, bylo jasné naprosté kulové. Obrazně jsem tehdy smočil jsem palec v oceánu a napsal o tom, jak jinak, hlubokomyslnou esej, neboli: z jediné kapky vody jsem ihned neomylně vyložil vše podstatné, vystihl jsem substanciální rysy celé problematiky a navrhl jsem řešení problémů, jsou-li jaké.
Neboli kecy. Žvásty.
A když dnes budu pokračovat v troušení mouder o běhu, jeho technice, úskalích, smyslu, dopadu na rozvoj hrubého domácího produktu s přihlédnutím k současnému stavu v průmyslovém odvětví metalurgie v Nepálu, nebude to o moc fundovanější. Abych zůstal věrný výše užité metafoře, má noha se nyní ponořila po kotník a druhá noha se poněkud váhavě přidala. Teď to tudíž vypadá to tak, že stojím oběma nohama v oceánu a myslím si o něm toto:
Běh je prospěšný v mnoha ohledech, kromě řady kladných fyziologických dopadů i v neposlední řadě jako prostředek osobního rozvoje, růstu individua, introspekce jak fyzické tak psychické stránky člověka. Duchovní aspekt celé věci lze do záležitosti jaksi vnořit, ale není to vždy nutné nebo prospěšné.
To bylo stručné, výstižné, pregnantně formulované, ale nebylo to, bohužel, psáno jazykem, kterému běžný exemplář homo sapiens rozumí. Takže teď několik poznámek v lidštině:
Je poučné poslouchat svoje tělo, abyste zjistili triviální skutečnost, že všechno se pohybuje v cyklech, má svůj vývoj a zánik, start a cíl. Takto se po pěti minutách tělo přizpůsobí režimu běhu, po půl hodině přijde okamžik, kdy se dostaví zvláštní moment klidu, jistoty a nově nabyté energie. Déle než 45 minut moje zkušenost nesahá, takže zatím bez komentáře.
A dále už jen střípky:
- vedro je o mnoho více vyčerpávající, když běžíte (aktuální záležitost, včera jsem málem z vedra chcípl)
- dýchání je elementární prostředek pro regulaci tělesných procesů při běhu (dýchat na dvě, na tři, na čtyři, pokaždé to znamená něco jiného a navozuje jiný režim těla)
- drahé běžecké boty nejsou k zahození, ale vyšlápnuté boty jsou k nezaplacení
- myslet je, dle mého, absolutně nezbytné: kontrola efektivity vykonávaných pohybů, kontrola délky kroku, uvolněnosti nohou a tisíce dalších detailů, které vás při startu nenapadnou, ale za půl hodiny vás můžou srazit na kolena
- koncentrace je, jako vždy a ve všem, ústředním klíčem k úspěchu (což může být cokoli) a díky kterému můžete v běhu (nebo v čemkoli jiném) nacházet jiný, řekněme „duchovní“ rozměr. Něco jako meditace, která vše další začíná.
(Že nesrozumitelné? A co já s tím?)
Zbývá jen dodat následující.
Vše výše psané vychází z přibližně z patnácti čtyřicetiminutových běhů, které jsem já, kulturista intelektuál, provedl dobrovolně (prosím, zaprotokolovat) v průběhu předchozích 9 týdnů.
A závěrečný Disclaimer: Your experience may vary. Please don’t try this at home.
Když jsem před dvěma měsíci psal svoji poznámku o rekreačním vytrvalostním běhu, bylo jasné naprosté kulové. Obrazně jsem tehdy smočil jsem palec v oceánu a napsal o tom, jak jinak, hlubokomyslnou esej, neboli: z jediné kapky vody jsem ihned neomylně vyložil vše podstatné, vystihl jsem substanciální rysy celé problematiky a navrhl jsem řešení problémů, jsou-li jaké.
Neboli kecy. Žvásty.
A když dnes budu pokračovat v troušení mouder o běhu, jeho technice, úskalích, smyslu, dopadu na rozvoj hrubého domácího produktu s přihlédnutím k současnému stavu v průmyslovém odvětví metalurgie v Nepálu, nebude to o moc fundovanější. Abych zůstal věrný výše užité metafoře, má noha se nyní ponořila po kotník a druhá noha se poněkud váhavě přidala. Teď to tudíž vypadá to tak, že stojím oběma nohama v oceánu a myslím si o něm toto:
Běh je prospěšný v mnoha ohledech, kromě řady kladných fyziologických dopadů i v neposlední řadě jako prostředek osobního rozvoje, růstu individua, introspekce jak fyzické tak psychické stránky člověka. Duchovní aspekt celé věci lze do záležitosti jaksi vnořit, ale není to vždy nutné nebo prospěšné.
To bylo stručné, výstižné, pregnantně formulované, ale nebylo to, bohužel, psáno jazykem, kterému běžný exemplář homo sapiens rozumí. Takže teď několik poznámek v lidštině:
Je poučné poslouchat svoje tělo, abyste zjistili triviální skutečnost, že všechno se pohybuje v cyklech, má svůj vývoj a zánik, start a cíl. Takto se po pěti minutách tělo přizpůsobí režimu běhu, po půl hodině přijde okamžik, kdy se dostaví zvláštní moment klidu, jistoty a nově nabyté energie. Déle než 45 minut moje zkušenost nesahá, takže zatím bez komentáře.
A dále už jen střípky:
- vedro je o mnoho více vyčerpávající, když běžíte (aktuální záležitost, včera jsem málem z vedra chcípl)
- dýchání je elementární prostředek pro regulaci tělesných procesů při běhu (dýchat na dvě, na tři, na čtyři, pokaždé to znamená něco jiného a navozuje jiný režim těla)
- drahé běžecké boty nejsou k zahození, ale vyšlápnuté boty jsou k nezaplacení
- myslet je, dle mého, absolutně nezbytné: kontrola efektivity vykonávaných pohybů, kontrola délky kroku, uvolněnosti nohou a tisíce dalších detailů, které vás při startu nenapadnou, ale za půl hodiny vás můžou srazit na kolena
- koncentrace je, jako vždy a ve všem, ústředním klíčem k úspěchu (což může být cokoli) a díky kterému můžete v běhu (nebo v čemkoli jiném) nacházet jiný, řekněme „duchovní“ rozměr. Něco jako meditace, která vše další začíná.
(Že nesrozumitelné? A co já s tím?)
Zbývá jen dodat následující.
Vše výše psané vychází z přibližně z patnácti čtyřicetiminutových běhů, které jsem já, kulturista intelektuál, provedl dobrovolně (prosím, zaprotokolovat) v průběhu předchozích 9 týdnů.
A závěrečný Disclaimer: Your experience may vary. Please don’t try this at home.
středa 20. června 2007
Pavada, vada-vada, va.
(Nemluvě o defektech.)
Při zpětném ohlédnutí za předchozími článečky v tomto blogu je patrné, že se vcelku často otírám o reálie související s obdobím, které pracovně nazývám "vtipné", maje na mysli 80.léta minulého století, což je doba ke které se již mohu nějakým způsobem osobně vyjádřit a navíc, je to vždy vděčný cíl pro mé narážky, úrodné pole pro témata k ůvaze a především, což nezastírám, ústřední výchozí kontext pro všechno mnou myslitelné.
Etalon smyslu.
Ano, řekl jsem to. A možná bych se měl stydět.
Seč co naplat; epochu svého zrození si nevybíráme a na naše pozdější připomínky nebude brán zřetel, nezávisle na tom, z jak moc potrhlého období je vznášíme.
Manažer Osud v péči o zákazníka v této oblasti výrazně pokulhává.
Zřejmě tedy tomu je tak, že si pan Osud přeje, abych na nějaké věci nikdy nezapomněl. A tak se mi z nekonečných hlubin podvědomí v okamžicích nejtemnějších nočních můr vybavuje zvuková vzpomínka na jakýsi pěvecký sbor, který místo běžných slov používá místo textu pouze tyto 3 komponenty: pa, va, da.
A silou čtyř historicky osvědčených hlasů (soprán, alt, tenor, bas) sděluje toto téměř trojiční poselství v polyfonnně strukturovaných bězích, pasážích, kadencích, transmutacích, augmentacích, diminucích a račích postupech.
A pak se probudím.
Se stejným pocitem fyzické nevolnosti jako v dobách mého mladí, kdy jsem stál tváří v tvář malému tranzistoráku a se smrtí v očích poslouchal nekonečnému a vícehlasému, sborově smíšenému: vada-va, pavada-vada, pava-dava dava-pavada, pada-padada-vada-va a tak dále.
Hledejme i zde smysl. Rozeberme si to analyticky. Tři slabiky PA, VA, DA odkazují sice v metafoře, ale zato naprosto nepochybně k samým základům fyzické podstaty našeho světa, ke třem základním stavebním prvkům, uhlíku, vodíku, kyslíku (dusík něchť se jde bodnout), neboli C, H, O. Představme si, že tento šifrovací klíč a enigmu samu v podobě magnetofonové pásky Emgeton poskytneme chemikovi se slovy: osud světa je v tvých rukách. A chemik bude překotně přepisovat klokotání vokalistů jednoho přes druhého a za několik minut vítězně třímajíc nad hlavou papír pokreslený obrovským pavoukem křičí: Heuréka! A na papíru jistojistě je zaznamanán recept na elixír života, kámen mudrců, nekonečný kredit v mobilu, věčně trvající erekci či co vás napadne.
Je tomu tak?
Ne, není.
Je to mnohem horší.
Odjakživa jsem byl přesvědčen, že tato bizarní hudební produkce byla něco jako poselství příštím generacím ze země, kde zítra znamená prvohory.
Míchanice klasických autorů s doprovodem podivného hybridu orchestru Českého rozhlasu a Orchestru Ladislava Štaidla, to vše se zpěvy eunuchů, co umí vyslovit jen tři slabiky - to vše je pro mě synonymem čistého, nefalšovaného hudebního inferna, bezbřehé aurální sodomie.
Doufám, že je to již za mnou, včetně celých krásných 80. let a vícekrát nic podobného neuslyším.
Při zpětném ohlédnutí za předchozími článečky v tomto blogu je patrné, že se vcelku často otírám o reálie související s obdobím, které pracovně nazývám "vtipné", maje na mysli 80.léta minulého století, což je doba ke které se již mohu nějakým způsobem osobně vyjádřit a navíc, je to vždy vděčný cíl pro mé narážky, úrodné pole pro témata k ůvaze a především, což nezastírám, ústřední výchozí kontext pro všechno mnou myslitelné.
Etalon smyslu.
Ano, řekl jsem to. A možná bych se měl stydět.
Seč co naplat; epochu svého zrození si nevybíráme a na naše pozdější připomínky nebude brán zřetel, nezávisle na tom, z jak moc potrhlého období je vznášíme.
Manažer Osud v péči o zákazníka v této oblasti výrazně pokulhává.
Zřejmě tedy tomu je tak, že si pan Osud přeje, abych na nějaké věci nikdy nezapomněl. A tak se mi z nekonečných hlubin podvědomí v okamžicích nejtemnějších nočních můr vybavuje zvuková vzpomínka na jakýsi pěvecký sbor, který místo běžných slov používá místo textu pouze tyto 3 komponenty: pa, va, da.
A silou čtyř historicky osvědčených hlasů (soprán, alt, tenor, bas) sděluje toto téměř trojiční poselství v polyfonnně strukturovaných bězích, pasážích, kadencích, transmutacích, augmentacích, diminucích a račích postupech.
A pak se probudím.
Se stejným pocitem fyzické nevolnosti jako v dobách mého mladí, kdy jsem stál tváří v tvář malému tranzistoráku a se smrtí v očích poslouchal nekonečnému a vícehlasému, sborově smíšenému: vada-va, pavada-vada, pava-dava dava-pavada, pada-padada-vada-va a tak dále.
Hledejme i zde smysl. Rozeberme si to analyticky. Tři slabiky PA, VA, DA odkazují sice v metafoře, ale zato naprosto nepochybně k samým základům fyzické podstaty našeho světa, ke třem základním stavebním prvkům, uhlíku, vodíku, kyslíku (dusík něchť se jde bodnout), neboli C, H, O. Představme si, že tento šifrovací klíč a enigmu samu v podobě magnetofonové pásky Emgeton poskytneme chemikovi se slovy: osud světa je v tvých rukách. A chemik bude překotně přepisovat klokotání vokalistů jednoho přes druhého a za několik minut vítězně třímajíc nad hlavou papír pokreslený obrovským pavoukem křičí: Heuréka! A na papíru jistojistě je zaznamanán recept na elixír života, kámen mudrců, nekonečný kredit v mobilu, věčně trvající erekci či co vás napadne.
Je tomu tak?
Ne, není.
Je to mnohem horší.
Odjakživa jsem byl přesvědčen, že tato bizarní hudební produkce byla něco jako poselství příštím generacím ze země, kde zítra znamená prvohory.
Míchanice klasických autorů s doprovodem podivného hybridu orchestru Českého rozhlasu a Orchestru Ladislava Štaidla, to vše se zpěvy eunuchů, co umí vyslovit jen tři slabiky - to vše je pro mě synonymem čistého, nefalšovaného hudebního inferna, bezbřehé aurální sodomie.
Doufám, že je to již za mnou, včetně celých krásných 80. let a vícekrát nic podobného neuslyším.
úterý 12. června 2007
All your music are belong to suck.
(You know what you listening.)
Parafráze na populární fenomén AYBABTU otevírá úvahu o hudbě. Původní Engrish zůstala zachována, není se tedy čeho bát. Kromě hudby ovšem. Té se bojme, rozhodně!
Když bych měl nějak obecně shrnout veskrze trapná léta dospívání v jednu typickou otázku, nezněla by tato, jak mnohé zřejmě napadne: "Už si jí vošukal?", ale byla by mnohem krotčí, spíše inseminačně nevinná: "Co posloucháš?"
Byla mi položena mnohokrát a to nejen v onom vtipném období o kterém je řeč, ale i předtím a potom. Dokonce, pokud mě neklame pamět, jsem ji obdržel poměrně nedávno a jako obvykle jsem neznal správnou odpověď. Po sté, po tisícé. (Je to ještě čeština?).
Odjakživa mě fascinovalo, jak odpověď na tuto otázku dokázala ve vteřině změnit vztah tazatele k vám. Jako by na tom nějak záleželo, říkal jsem si pokaždé.
Ale samozřejmě, v touze po sociální akceptaci a nikoli sociální separaci jsem pokaždé velice důkladně vážil odpověď. Vlastně, pamatuji si velmi živě mnohé z těchto okamžiků, kdy rozhodujete o svém osudu: oblíbenec či vyvrženec?
Třeba v prvních tanečních. Slečinka, objekt mého zájmu (Holy crap! What a piece of ass!) položila tuto otázku při korzování. Něco jsem začal mektat, aby se z toho nakonec vyloupl seznam elektronických partiček typu Front Line Assembly a spol., což ovšem minulo cíl s přesností světelných let, neb dámička milovala Kreyson, ale řekl bych, že hlavně Láďu "Dávnou Tvář On Má" Křížka. Se svým elektronickým undergroundem jsem byl na ni až příliš nekonformní.
Stačilo několik podobných zkušeností tohoto druhu (poslouchám to, co ten druhý nezná) a začal jsem chápat celé pozadí téhle záležitosti: ono totiž vlastně nikoho nezajímá, co konkrétně poslouchám; jde o to předložit jakýsi občanský průkaz dokládájící příslušnost ke konkrétní frakci, třeba v duchu klasického dělení v osmdesátkách: depešák, kjůrák, vekslák, somrák.
Takže jsem na to šel odjinud. Vypracoval jsem si několik luxusně matoucích odpovědí a ty jsem obměňoval dle libosti. Posuďte sami:
Death'n'Grind Country.
Zombie Folk.
Thajskej Doom-Funk.
Akustickej Techno-Trash.
Meditativní Hardcore.
Prdy Malajskejch Tygrů.
Vposledku je totiž jedno, jak odpovíte. Buď totiž posloucháte totéž co tazatel, nebo jděte do hajzlu.
A tak volím druhou variantu, neboť jsem stále přesvědčen, že předmět odpovědi není vůbec podstatný a je-li někdo přesvědčen o opaku, pak není pro mě vhodným komunikačním partnerem.
Pro další studium vřele doporučuji toto.
Parafráze na populární fenomén AYBABTU otevírá úvahu o hudbě. Původní Engrish zůstala zachována, není se tedy čeho bát. Kromě hudby ovšem. Té se bojme, rozhodně!
Když bych měl nějak obecně shrnout veskrze trapná léta dospívání v jednu typickou otázku, nezněla by tato, jak mnohé zřejmě napadne: "Už si jí vošukal?", ale byla by mnohem krotčí, spíše inseminačně nevinná: "Co posloucháš?"
Byla mi položena mnohokrát a to nejen v onom vtipném období o kterém je řeč, ale i předtím a potom. Dokonce, pokud mě neklame pamět, jsem ji obdržel poměrně nedávno a jako obvykle jsem neznal správnou odpověď. Po sté, po tisícé. (Je to ještě čeština?).
Odjakživa mě fascinovalo, jak odpověď na tuto otázku dokázala ve vteřině změnit vztah tazatele k vám. Jako by na tom nějak záleželo, říkal jsem si pokaždé.
Ale samozřejmě, v touze po sociální akceptaci a nikoli sociální separaci jsem pokaždé velice důkladně vážil odpověď. Vlastně, pamatuji si velmi živě mnohé z těchto okamžiků, kdy rozhodujete o svém osudu: oblíbenec či vyvrženec?
Třeba v prvních tanečních. Slečinka, objekt mého zájmu (Holy crap! What a piece of ass!) položila tuto otázku při korzování. Něco jsem začal mektat, aby se z toho nakonec vyloupl seznam elektronických partiček typu Front Line Assembly a spol., což ovšem minulo cíl s přesností světelných let, neb dámička milovala Kreyson, ale řekl bych, že hlavně Láďu "Dávnou Tvář On Má" Křížka. Se svým elektronickým undergroundem jsem byl na ni až příliš nekonformní.
Stačilo několik podobných zkušeností tohoto druhu (poslouchám to, co ten druhý nezná) a začal jsem chápat celé pozadí téhle záležitosti: ono totiž vlastně nikoho nezajímá, co konkrétně poslouchám; jde o to předložit jakýsi občanský průkaz dokládájící příslušnost ke konkrétní frakci, třeba v duchu klasického dělení v osmdesátkách: depešák, kjůrák, vekslák, somrák.
Takže jsem na to šel odjinud. Vypracoval jsem si několik luxusně matoucích odpovědí a ty jsem obměňoval dle libosti. Posuďte sami:
Death'n'Grind Country.
Zombie Folk.
Thajskej Doom-Funk.
Akustickej Techno-Trash.
Meditativní Hardcore.
Prdy Malajskejch Tygrů.
Vposledku je totiž jedno, jak odpovíte. Buď totiž posloucháte totéž co tazatel, nebo jděte do hajzlu.
A tak volím druhou variantu, neboť jsem stále přesvědčen, že předmět odpovědi není vůbec podstatný a je-li někdo přesvědčen o opaku, pak není pro mě vhodným komunikačním partnerem.
Pro další studium vřele doporučuji toto.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)